25. 7. 2008

Esej - trpaslíci

Poznámka nad čarou – veškerý text kombinuje realitu i výmysly a je založen částečně na historických faktech či mýtech a částečně na absurditě.

Historický vývoj trpaslíků v dějinách má několik základních větví, které se prolínají, aby nakonec vyústili v univerzální pojetí moderního trpaslíka, kterého všichni známe. K němu ale vedla dlouhá cesta.


Germánští trpaslíci

První zmínky o trpaslících najdeme v germánských pohádkách a pověstech, kde jsou popisovány malé bytosti s názvem „Gnóm“. Gnómové měli pravděpodobně reálné kořeny v liliputánech, kteří se jako anomálie stali ve společnosti okrajovou záležitostí a byli vyhánění nebo rovnou vybíjení. Odtud pravděpodobně vznikly první pověsti o gnómech skrývajících se v lesích, a kteří kuli odvetu na lidskou společnost, která je odvrhla. Gnóm se ale jako označení stalo příliš konkrétním a proto se setkáme i s obecným označením „Zwerg“, což znamená doslova „pidimužík“ a ze kterého se patrně vyvinulo anglické „Dwarf" (viz. dále).

Germánští trpaslíci byli od své podstaty zlí, zakrslí, oblečení do děravého pytle, dlouhé mastné vlasy, ale žádné vousy. Podobně jako další lesní příšery se staly vděčným objektem pro strašení dětí ve formě pohádek. Jejich pomstychtivost byla často důvodem pro přepadání poutníků v hlubokém lese, neboť i početná skupina trpaslíků se mohla snadno skrýt a kdykoli kohokoli přepadnout.

Postupem času se s rozvojem mýtů začaly trpaslíkům připisovat další vlastnosti, jako je dlouhověkost a s ní spojená moudrost a ačkoli stále byli považováni za vybájené nepřátele lidí, již jim nebyla připisována výbojnost, ale spíše odtažitost. Také se okolo desátého století po Kristu poprvé objevují zmínky o schraňování cenností a pokladů.

V keltském pojetí jsou trpaslíci přirozenou opozicí pro elfy. Jejich ladnost a elegance byla v rozporu s odporností zakrslých, ošklivých, zlomyslných a jízlivých trpaslíků. Nezávisle na tom se ze západu přinesla pověst o existenci „temných elfů“, což měli být kříženci trpaslíků a elfů. Temný elf se tedy občas stalo špatně vykládaným synonymem pro trpaslíka samého.


Nordičtí trpaslíci

Germánský prototyp trpaslíka se rozšířil po celé Evropě a podle geografické polohy se postupně měnily jejich vlastnosti. Ze severu se však trpaslíci potkali s „konkurencí“ ve formě trollů. Troll je ve své podstatě spíše obr, ale legendy jim přisuzují nejen různé velikosti a schopnosti, ale také podoby – tedy také podobu lidskou – ovšem vždy s nějakou anomálií, typicky ocas. Ve slovanské kultuře se trollové stali vzorem pro vizuál čerta. Trollové jsou takřka vždy ve své přirozené podobě extrémně chlupatí, aby přežili i tu nejtužší zimu. Kombinací trpaslíka a trolla vznikla další vývojová fáze - „Dvergar“. Germánský Zwerg tak byl tedy jen krůček od anglosaského Dwarfa.

Dvergarové nebyli vždy nutně drobné postavy, nebyli o moc menší, než lidé. Ve dvanáctém století nacházíme zmínky o hodných trpaslících, kteří pomáhali horníkům v dolech, avšak teprve po masovém rozšíření křesťanství na severu dostala většina mytických postav spíše komediální nádech – tedy včetně trollů a trpaslíků. Přibližně v tomto období je natrvalo sejmuta jejich negativní nálepka a trpaslíci se stávají spíše symbolem kladným.

Nordický trpaslík opět nemá přesně definovaný vzhled, ale pozůstatky trollů jsou zřejmé – silné ochlupení, ne nikoli nutně na tváři a subtilnější postava. Jejich vzhled ale dopomohly formovat reálné aspekty událostí v osmém až jedenáctém století. Tím jsou na mysli výbojné vikingské kmeny, které se staly vizuální předlohou pro zlou formu trpaslíků. Ačkoliv jejich pověstné helmy s kravskými rohy nebyly zdaleka tak často používány v praxi, jejich vousy a hlavně sekery se staly předobrazem nordických trpaslíků. Ve třináctém století je tedy podoba trpaslíka takřka přesně definována a stala se základem pro moderní pojetí trpaslíků v současné fantasy.


Skřítci, skřeti a zlobři

Vědci a historici dělají často tu chybu, že házejí trpaslíky a skřítky do jednoho pytle. Jde ale o velký omyl. Skřítci jsou ve skutečnosti příbuzní vílám, nemají s lidskou rasou absolutně nic společného. Jejich podstata je ryze pohádková a existovali mnohem dříve, než elfové a trpaslíci. Rovněž je jejich výskyt v drobných odchylkách pozorován na mnoha místech na světě nezávisle na sobě. Víly a skřítkové jsou de facto identickým druhem, jen s rozdílným pohlavím. Mají původně společnou velikost – tj. přibližně jednoho palce, avšak víly byly obdařeny schopností létat, jako odraz jejich éterické fyzické podstaty. Nezřídka je tento jev určitou symbolikou lehkosti, elegance a krásy. Zatímco se tak víly staly v lidské velikosti přímou předlohou pro elfy, skřítkové v žádném případě nemají nic společného s trpaslíky. Už jenom jejich kladná osobnost je předpokladem pro vřelé přijetí v dětských pohádkách. Jsou asociováni s nosiči snů, štěstí, případně bohatství.

Oproti tomu skřeti nemají žádný historický podklad. Jde pravděpodobně o moderní zkřížení germánských trpaslíků s trolly nebo o nějakou nepodloženou mutaci. Jejich základem je negativní osobnost, prakticky holé tělo, snížená hygiena a inteligence, ovšem obvykle jsou obdařeni nepřirozenou výdrží a silou. Skřeti se nejčastěji zdržují v podzemí a v jeskyních, na denní světlo vycházejí minimálně, pokud vůbec. Také jejich velikost není příliš odlišná od lidské, takže celkově nejde najít mezi skřety a trpaslíky žádné příbuzenské pojítko. V moderní fantasy jsou navíc tyto dvě rasy morálně postavené proti sobě.

Skřet se v angličtině označuje jako „Ogre“, což je obecný název pro strašidlo nebo příšeru, což evokuje jejich vzhled. Každopádně „ogreish“ je označení pro lidožravou obludu, což vede historicky k lidožravým obrům. Špatným překladem se tak můžeme setkat se skřetem ve formě zlobra, který je dneska vnímán, jako soběstačná rasa. Jediným rozdílem mezi skřetem a zlobrem je ve velikosti. Bereme to ovšem pouze jako další důkaz toho, že skřeti a trpaslíci spolu nemají pranic společného.


Albionští trpaslíci

Trpaslíci z Británie jsou velmi ovlivněni vývojem historických událostí ve zbytku evropy a tedy šířením kultury. Bohaté mýty a legendy albionu nezmiňují trpaslíky v žádné podobě, ale za to se to hemží vílami a skřítky. Každopádně nájezdy vikingů a germánů přinesly kontrastní podobu trpaslíků do běžně vnímané mytologie a později se právě v Británii vytvořila vize moderního fantasy trpaslíka. Rozvoj ekonomiky a průmyslu přisoudil skřítkům, ale i trpaslíkům nebývalé technické schopnosti, včetně rozvinuté metalurgie a posedlostí zlatem. Vznikají tak přímé odrůdy trpaslíků – horničtí Koboldi, domácí skřítci Brownies, irští Leprechauni. Všechny tyto variace vznikly pravděpodobně v Británii během prudkého kulturního rozvoje v šestnáctém století. Vrcholem jsou takzvaní Tolkienovští trpaslíci, kterým bude věnována extra kapitola.


Sádroví trpaslíci

O původu této rasy není známo příliš informací. Přesto, že vznik jejich existence se datuje více, než jedno století dozadu, není jisté, odkud se vzali a hlavně PROČ se vzali na povrchu zemském. Jejich původ je v principu nepochybně zakořeněn v zahradních skřítcích, a proto je pravděpodobné, že vznikli v Británii. S podivem přitom je, že se ve vnitrozemí vyskytují ojediněle, nejčastěji byli k nalezení v obrovských rodinách na hraničních přechodech mezi východním a západním blokem Evropy. Geometrická řada rychlosti jejich množení se dá vysvětlit pouze jediným způsobem – sádra. To je totiž základní stavební kámen jejich těla. Odborníci vedou vášnivé pře, proč se sádroví trpaslíci tak rozmáhají zejména v pohraničí, když nejznámější ložiska sádrovce jsou v Brdech a u Bíliny. To také vede k teorii, že sádrový trpaslík je hermafrodit, jelikož výskyty ženského pohlaví jsou velice řídké a není vyloučeno, že jde o sádrové trpaslíky – transsexuály.

Nejvíce ale vědcům láme hlavu jejich nejednotný vzhled. Před rokem 1937, kdy byl natočen oslavný film sádrových trpaslíků „Sněhurka a sedm sádrových trpaslíků“ je jejich vzhled prakticky neznámý (rysy takto starých sádrových trpaslíků jsou obvykle strhané a nelze z nich nic usuzovat), zatímco po tomto roce jsme dostali sedm archetypů vzhledu, které se mírně kombinují. Velká hlava k proporcím ke zbytku těla, zásadně bílé vousy (ale jsou známé i exempláře bez vousů), výrazné barvy ošacení i čapky, růžová pokožka, velké oči a uši, obvykle i nos (červený). Nezřídka trpí obezitou, pokročilou demencí, což ústí v jejich velice neobvyklé chování, které závisí na situaci.

Jejich hlavní vlastností je absolutní nehybnost, když se na ně díváme. Sádroví trpaslíci mají ve zvyku znehybnět v jedné poloze, kterou oni nazývají za přirozenou, vždy v okamžiku, kdy se na ně podíváte. Bohužel, pokročilá demence mnohých znamená, že přirozená poloha je například se spuštěnými kalhotami a s vystrčenými hýžděmi, jindy s prstem v tělním otvoru a podobně. Souvisí s tím také zvláštnost přijímání potravy. Nejsou-li ve svém přirozeném prostředí (tj. blízko hraničních přechodů), vyskytují se jednotlivě (výjimečně i ve skupinkách – viz. dále) zejména v lidských zahradách. Původní domněnka, že je živí vlhkost okolní půdy byla velice rychle vyvrácena, když testy prokázaly, že lidští majitelé zahrad trpí nemocí a to buď – špatný vkus nebo nízká inteligence (případně obojí). Trpaslíci se prokazatelně živí mozkovými alfa-vlnami, které tito lidé produkují. Čím méně vkusu, tím více alfa-vln a tedy i vyšší pravděpodobnost výskytu více sádrových trpaslíků v jedné zahradě – které mohou přerůst v extrémních případech až v malé kolonie.

Přestože počet sádrových trpaslíků v současné době má spíše klesající tendenci, stále je běžné na ně narazit. Vzhledem k tomu, že jejich tělo fakticky netvoří organická hmota, odmítají někteří ortodoxní trpaslologové uznat sádrové trpaslíky za živočišný druh, ale koncil v Kostnici jasně uznal právo na život sádrovým trpaslíkům a extremisté byli upálení pro podezření z rasismu.

Předmětem současného bádání je, proč se sádroví trpaslíci hýbají ve společnosti Sněhurky, Prince a Zlé královny, ale jinak se před lidmi hýbat stydí. První hypotézy naznačují, že zmíněné tři osoby mají tak silnou produkci mozkových alfa-vln, že se to nedá vydržet.


Moderní fantasy trpaslíci nebo též Tolkienovští trpaslíci

Jde jednoznačně o nejznámější druh trpaslíků, který se rozšířil po celém světě a to zejména po roce 1937, kdy J.R.R. Tolkien poprvé sepsal knihu Hobbit, kde se jimi (okrajově) zabývá, masověji pak kolem roku 1954 s vydáním první knihy Pán Prstenů, kde moderní trpaslík vystupuje v jedné z hlavních rolí. Soupeření se sádrovým trpaslíkem (všimněme si, že počátek jejich existence je datován do stejného roku) bylo těžké, ale rozhodující slovo měl až rok 2001, kdy byla kniha Pán Prstenů – Společenstvo Prstenu zfilmována a tak dostali trpaslíci jednoznačnou ikonu jak po stránce vzhledu, tak po stránce duchovní. Tím byli sádroví trpaslíci prakticky odsouzeni k vyhynutí.

Pravdou ale je, že J.R.R. Tolkien není autorem moderního trpaslíka, jen se podílel na jeho rozšíření mezi prvními a pomohl tak vytvoření fenoménu. Za spoluautory moderních trpaslíků bychom mohli považovat třeba i Gary Gygaxe, jednoho z hlavních autorů stolní hry Dungeons & Dragons, která ve své mutaci Dračí Doupě je známá i u nás. Tolkien v zásadě udělal mix mezi nordickým a germánským trpaslíkem, který obohatil o modernější prvky trpaslíků z Británie. Unifikace jejich historie umožnila přesnější výklad jejich zvyků a tradic, stejně jako morálních hodnot.

Průměrný moderní trpaslík měří 110-150 cm v dospělosti, avšak má upravené proporce oproti lidem. Šířka v ramenou a velikost hlavy odpovídá stejně starému muži lidské rasy. Trpaslíci tak mají kratší končetiny a tělo, strukturou jsou ale identičtí. Bezvýhradně vždy mají husté a dlouhé vousy, klidně i do půli těla, stejně tak vlasy na hlavě, což ale neznamená, že nemívají pleš. Vousy si s oblibou splétají to ozdobných copů, ale zároveň jim nedělá potíže používat je místo ubrousku při jídle. Jejich schopnosti jsou vázané zejména na technologický pokrok. Dovedou zručně kutat šachty, rozeznávat cenné kamení, velice dobře zpracovávat kovy pro všechny účely, stejně tak ale dřevo i kámen. Ačkoliv tíhnou k hodnotným materiálům, jsou vysoce morální a neuplatitelní, nesnášejí narážky na svou velikost a už vůbec ne hmotnost – dospělý trpaslík je z velice těžkých kostí a svalů, takže přes svou velikost mohou vážit zrovna tolik, jako člověk.

Jejich kultura není příliš bohatá, ale o to výraznější. Jejich bohové se takřka vždy vážou k průmyslu, přesto jsou vyhlášení pivaři a svedou uvařit pivo, které by běžného člověka přizabilo. Nevyhýbají se lihovinám, ale neholdují jim. Preferují raději hustší tekutiny, jako je medovina a nejoblíbenější pochoutkou je pečené maso na tisíc způsobů. Díky svému velice svalnatému vzrůstu a přirozené tvrdosti jsou trpaslíci často vyobrazováni, jako válečníci. Přesto je jejich politikou spíše hledět si svého, výbojní jsou pouze z donucení nebo v ohrožení. Není nemožné také potkat trpaslíky se sklony v jemnější vědě jako je optika, vzduchoplavectví nebo termodynamika, i když nejmodernější trpaslíci jsou spojováni s dynamitem. Jsou velice odhodlaní a dovedou se obětovat. Bylo by hloupé o nich říci, že mají nízkou inteligenci, naopak, ale s pocitem vlastní sebejistoty a sebevědomí zkrátka neplánují nic dopředu, takže některé jejich kroky by vnější pozorovatel označil za unáhlené nebo rozporuplné.

V aktuálním okamžiku se nejvíce moderních fantasy trpaslíků pohybuje v počítačové online hře World of Warcraft, ale i v mnoha dalších fantasy hrách, kde tvoří stejně podstatnou roli, jako populární elfové. Čím dál více je ale vidět trpaslíky i běžně na ulicích ve velkých lidských městech, nemluvě o tom, že tento fenomén ovlivnil celosvětovou kulturu natolik, že mnozí lidé se k trpaslíkům hlásí nebo se jim dokonce chtějí záměrně podobat.


Trpasličí ženy neboli trpaslice

Je mnoho tezí o trpasličích ženách. Primitivní úvaha o oboupohlavnosti trpaslíků (ať už germánských nebo moderních) byla vyměněna za sofistikovanější představu, že trpaslice jsou od trpaslíků k nerozeznání právě díky hustému vousu a vlasu. Jde o jednu z největších záhad trpasličího světa, kterou si každý badatel vykládá po svém. A jelikož je o trpaslicích velmi málo napsáno, je tomu tak i v tomto případě.