19. 8. 2008

Gamedesign - Dospělost ve hrách

Produkce počítačových her je starší než já. Jistě je to více, než třicet let, co někoho napadlo vydělávat na prodeji hříček pro tehdejší počítače, které nebyly obvykle ničím jiným, než honěním pixelů. To ovšem byl jen odrazový můstek pro multi-milionové produkty, jak jsme svědky dneska. Máme na výběr stovky nových her měsíčně na všechny možné platformy, máme na výběr tisíce her z freeware produkce (často jde navíc o hry s ideou převyšující komerční produkty), máme na možnost se věnovat bohaté historii počítačových her v archivu.

Jmenuji se Dave de Sade a je mi 26 let. Mohu pít alkohol a užívat další, státem povolené drogy. Mohu cestovat po světě, mohu porušit zákon, mohu jít do vězení. Mohu uzavřít také registrovaný svazek s mužem, mohu vydělávat miliony, ale mohu i spát pod mostem. Mohu založit rodinu. Byl jsem na vojně, kde jsem podstoupil základní výcvik pro vraždění lidí. Přesto všechno nemohu jednu věc. Nemohu hrát hry určené pro dospělé hráče. A to hlavně proto, že prakticky nejsou.

Problém „dospělosti her“ se s námi táhne od nepaměti. Nejenom naši rodiče nás vyzývali, abychom se věnovali činnosti jakékoli, ale jiné, ale také celkové naladění společnosti bylo (a mnohdy stále je) takové, že hraní her je pro exoty nebo děti. Naštěstí vědeckotechnická revoluce dostala počítače i do Dolní Lhoty a s nimi přirozená touha člověka „bavit se“ dostala více mainstreamový nádech, i když nejde nutně o hry – internet, hudba, filmy, chat a tak dále. Tak jako tak, stále nevidím v nabídce renomovaných vývojářů nějaké hry, které by byly trochu hlubší, vážnější, stručně řečeno „dospělé“.

Na jedné straně je tady rating. Můžeme si vypomoci filmovým průmyslem, který je na tom přibližně stejně. Existuje něco jako nezávislá komise, která určuje, jaké hry se smějí prodávat jak starým zákazníkům, přesnější řečeno jaké hry jsou vhodné pro jakou věkovou kategorii. Samotná myšlenka ratingu je poměrně chvályhodná. Já, jako rodič, tak mohu i bez znalosti konkrétní hry vybrat tu pravou pro svou ratolest a stejně tak prodavač je povinen odmítnou zákazníkovo přání, pokud neprokáže svůj věk. Je tak zabráněno, aby se úchylárny dostaly do rukou psychicky nevyzrálým jedincům a bude tak uchráněn od narušeného vývoje. Do tohoto bodu je to v pořádku. Rating je rozdělen do několika kategorií, která končí vrcholem Adults only, 18+ neboli hry určené dle překladu pro dospělé hráče. Nejznámějšími ratingovými společnostmi jsou bezesporu ESRB a PEGI. Ne vždy jsou jejich závěry nad jednotlivými hrami shodné, ale v zásadě se překrývají, i když v závislosti na světovém regionu dochází i k větší diferenci.

Dříve ale, než se pustím do nějaké polemiky, musím rovnou předeslat jednu věc, na kterou lidé často zapomínají. Problémem totiž obvykle není rating samotný. Proč se o nějaké hře hovoří ve smyslu, že je její prodej zakázán, když ve skutečnosti dostala rating „18+“? Tak si jí prostě koupí dospělí hráči, takových je celá řada, co je na tom? A tady to začíná být zajímavé. Hra se musí prodávat a distributoři mají tendenci raději dělat ústupky, aby se hra dostala co nejširší veřejnosti a dostala tedy rating co nejnižší. Ovšem někdy je vývojařské studio natolik mocné (typicky Rockstar), že prosadí své požadavky i za cenu zvýšeného ratingu. Dobře, takže hra je venku, co se děje dál? Krabice se hrou se musí odvézt do nějakého obchodu, kde je budou prodavači nabízet zákazníkům. Jenomže co když nějaký obchod odmítne prodávat hry s nějakým ratingem (což je jejich svobodná vůle a mají na to ze zákona právo)? To je pak úplně jedno, jestli hra projde skrz distributora.

Ale hlavní problém nastane tehdy, když takovýto postoj zaujme největší obchodní řetězec na světě, který má na starosti dobrých 50% distribuce her po celém světě. A jeho chování budou kopírovat další řetězce pro udržování image „my jsme hodný, morálně čistý rodinný podnik, nakupujte u nás“. A tím tento problém dostává i jméno. Wal-Mart. Tento obchodní řetězec je největším v USA i ve světě a nabízí úplně všechno krom věcí určených výhradně pro dospělé lidi, tedy pornografii a mimo jiné i tedy počítačové hry s nejvyšším ratingem. To je ten důvod, proč doopravdy vídáme tak málo her pro dospělé. Distributor, který svolí 18+ rating páchá marketingovou sebevraždu, protože se vzdává možnosti prodat hru mnoha lidem. A je také docela dobré vodítko, jak poznat hru pro dospělé od úchylárny – dobrá hra pro dospělé se bude prodávat navzdory ratingu (například GTA4), úchylárna, která si z vysokého ratingu snaží udělat reklamu, zapadne.

A nyní můžeme začít polemikou (a budu se opírat o filmový průmysl) – jaké jsou kriteria pro udělení ratingu?

V každém manuálu je vzadu stránka, která shrnuje rating do srozumitelných ikonek. Nejčastěji a asi i nejhlavnějším kriteriem bude přítomnost násilí. Na základě jeho množství se tvoří podstatná část ratingu. Dále tady máme pojmy jako vulgární mluva, dospělácké anekdoty, rasismus, užívání alkoholu a drog, případně plnočelná nahota – je to ho docela dost. Nikde se však již přesněji nedozvíme, kdo na základě jakého pohledu na věc určuje, jaká míra jakého aspektu je rozhodující. Jelikož ale žijeme ve světě snažícím se o politickou korektnost, je velká pravděpodobnost (podobně, jako u filmu), že samotnou komisi tvoří zaprdění strejcové s brokovnicí na zadním okénku svého náklaďáku, babičky pamatující Napoleona a omdlévající při pohledu na odhalený kotník, případně právníci dle vzoru Jack „jsem lump, ale GTA4 je horší“ Thompson. Jedině tak lze pochopit současný stav ratingu.

Polemika je jasná. Můžeme jmenovat tisíce her s brutálním násilím, které mají rating (v lepším případě) 17+. Stejně tak se setkáme s násilnými hrami, ovšem bez viditelné krve – a tím se nám rating dostane dokonce na 15+. A stejně tak stačí, aby se ve hře objevila bradavka na ženském ňadře – 18+ jen to fikne. Nejvíce mne udivuje závislost na (audio) vizualitě hry. To že se někde hovoří vulgárně – chápu. To že někde chlístá krev a střeva – chápu. Ale ono se dá i o genocidě a rasismu hovořit velice vybíravým slovníkem a tím sdělit hráči opravdu zvrhlé pointy, které můžou jeho nedospělý mozek a celkový vývoj velice ovlivnit. Stejně tak se nám dostanou do rukou hry, kde je násilí symbolické „bez krve“, nejenom různé bojové hry, ale i třeba věci jako Defcon, kde jde o hromadné vyhlazování po milionech lidí najednou. A přitom mají tyto hry rating relativně nízký – jenže znáte nějaký lepší příklad než „chlapec se snažil napodobit svou oblíbenou postavu z bojové hry a zlomil si u toho páteř“?

Samozřejmě – je to otázka oné otupělosti. Z nějakého důvodu je nám předkládaný svět plný násilí jako „v pořádku“, ba dokonce "cool". Média si smlsnou spíše nad masakrem v nějaké kultivované krajině, smlsnou si nad „oběťmi“ GTA4 nebo nad záplavami v Číně (a to přecházím fakt, že denně v Africe při rasových čistkách a genocidě zemře mnohem více lidí, než se nás snaží zprávy přesvědčit). Filmy to samé – pokud se v něm nestřílí a nekrvácí, je to pro děti, jinak je to normální. Ale i tak je mnoho filmů, které mají rating absurdně vysoký, aniž by v nich bylo jakékoliv násilí – a to třeba jenom kvůli sexualitě. A nemusíme jít pro ránu daleko – GTA: San Andreas a jeho slavný Hot Cofee mod byl kritikou založen pouze na tom, že ve hře byl přítomen kód k sexuálním minihrám, i když byl ve vydaném produktu zablokovaný. A co Oblivion? Jakmile se zjistilo, že modely postav ve hře byly vytvořeny nahé (tedy i s obrysem genitálií a s bradavkami na prsou v případě žen) a teprve na ně se věšely oblečky (které ovšem ve hře nebylo možné svléknout), musela Bethesda dělat co mohla, aby uhájila rating 17+. U toho San Andreas by to zas tak nevadilo.

Násilí je nám tedy předkládáno jako něco přijatelné a například sexualita jako něco nepřijatelné. Abych byl přesnější – můj dojem ze situace není o rozhodování se mezi dvěma zly, případně mezi menším a větším zlem, ale cenzoři se na věc dívají jako na „co je škodlivé“ a „co nevadí“. Násilí je všude kolem nás, valí se na nás z televize, z kin, ze zpravodajství a i z her. Už jsme natolik otupění násilím, že další chlístance krve už nemohou uškodit, takže „to nevadí“. Ale prudérní společnost považuje za nebezpečné nebo přinejlepším za nevhodné, aby děti či adolescenti viděli lidské tělo v nějaké nedůstojné poloze – například nahé tělo nebo dokonce dvě nahá lidská těla různého pohlaví (o stejném ani nemluvě).

Individualita je ta věc, která nás odlišuje. Nechci zlehčovat význam ratingu, protože jsou mezi námi skutečně jedinci, kteří mají problém s rozeznáváním reality a fikce. Nejde nutně o duševně nemocné lidi, ale opravdu o nedospělé, nevyzrálé osoby, které by mohly mít při virtuálním požírání čerstvě vyvrhnutých střev (ideálně vlastních) opravdové problémy v životě. Ale jsou tady i individuality opačné. Například - já. Vyrůstal jsem v jednom pokoji se dvěma o hodně staršími bratry, kteří od mého útlého dětství sledovali dobové hity jako Rambo, Noční Můra v Elm Street a mnoho kungfu nebo zombie filmů, čehož jsem byl nezamýšleným svědkem (prostě jsme byli v jednom malém pokoji). V mých pěti letech jsem pařil na Atari 800XL Internatinal Karate (výtečná hra mimochodem, hraju dodneška IK+ na Amize) a někde ve čtrnácti letech jsem se dostal k Doomovi. Jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec je 120 dnů Sodomy, kterou jsem dostal k sedmnáctým narozeninám. Hraju prakticky všechny hry (z profesního zájmu) včetně těch nejnásilnějších. A mimochodem svůj penis vidím běžně několikrát denně při návštěvě toalety, nemluvě o sexu. Nepřipadám si ale jako nějaký úchyl, přijdu si z duševního hlediska normální, totiž v pořádku.

Právě ten pocit, že pohled na nahé tělo může z člověka udělat sériového vraha – to je asi to, co je opravdovým a patrně (doufejme) nezamýšleným odkazem ratingových společností, potažmo odkazem „ideální světové morálky“. Akt lásky v Mass Effect se stejným pohlavím (a to navíc relativně „stejným“) je hodnocen něco jako vrcholně neetického, pornografického. Nemohu si ale pomoci, tento akt mi přišel decentní a vkusný. Zcela proti myšlence pornografie – a to komentuji pouze audiovizuální stránku věci. Její vyznění ve významu mi přišlo mnohem hlubší, citově jemné. Kupříkladu ale Mass Effect má rating 18+ a mohu s ním souhlasit. Není to úplně dokonale dospělá hra, ale patří se svými odkazy mezi ty náročnější. Právě zmíněnou scénu bych nerad viděl komentovanou nějakým pubescentem „ty vole dvě roštěnky si to rozdávaj, hustý, musím nadělat screenshoty a videa na jutůb, pak se ještě u toho třikrát udělám“. Jde myslím o dobrý příklad, kdy sdělení autorů bylo určeno pro dospělejší publikum, kdy slouží k vyvolání emocí, které například pubescent nedokáže interpretovat úplně správně (i když zábavnosti to nutně nemusí ubírat).

Bohužel – právě hry, které se ohánějí ratingem 17 nebo i 18+ jsou podle mne většinou absolutně mainstreamovými pubescentními výtvory. Hemží se to jimi prsatými bojovnicemi se zálibou v rozsekávání nepřátel na půl po délce (ano, dívám se na tebe, Bloodrayne), případně jde o hry plné démonů a nesmyslného pumpování olova do jejich dutin (Doom 3 se přestane schovávat). Nechápu, co je na těchto hrách dospělého. Určitě není v pořádku, aby je hráli děti, ale „adults only“ je pro mne pojem širší, než „XXX filmy“. Ne vždycky jen šokující násilí je projevem dospělosti – kdyby tomu tak bylo, byla by naše společnost příšerně zvrácená.

Pokus uchránit nezkušené a světa neznalé děti před zbytečným šokem – to je snaha všech rodičů, kterým by měl rating pomáhat. Současná audiovizuální kvalita her je na úrovni fotorealističnosti, což je pro dítě svým způsobem nebezpečné, protože odlišit pak realitu může být obtížnější. Jenže děti mají silnou vnímavost i na symbolické úrovni, čili rozdíl mezi Crysis a Doomem (z roku 1993) pro něj bude těžko patrný. Pokud dítě šok přežije, je tady šance k otupění vůči násilí a jeho přijmutí, jako přirozeného aspektu lidského života a hlavně – jako aspektu běžné zábavy. To mi přijde špatné. Ovšem ještě horší mi přijde nezájem rodičů o svoje děti – například nedávno jsem prodával nějaké PSP hry nějaké paní – respektive pro jejího asi osmiletého synka. A ona na mne: „Víte, on náš malej Lukášek hrozně rád hraje to GTA, nemáte náhodou takové to… tady jsem si to napsala: Liberty City Stories, to by moc chtěl!“. Co jsem měl dělat? Když jí to neprodám já, tak si to koupí jinde. Těžko jí budu vysvětlovat, že ta hra není úplně košer pro malého Lukáška, i když je to pekelná zábava.

Kolik si asi tak myslíte, že bylo uděleno 18+ ratingů za čtrnáct let od založení ESRB? Pouhých 25 a v několika případech mi přijde jako zcela absurdní. Rovnou vyřadím nesmyslné polointeraktivní pornofilmy, kde je jedinou herní náplní měnění kamery a típání screenshotů. Co nám tam zbylo? Třeba Fahrenheit. Zmiňoval jsem se o něm v článku o dvojí osobnosti. V této hře jsou (mimo jiné) také silné sexuální scény – podle ESRB. Hru jsem nedohrál do konce, ale za celou dobu jsem byl svědkem jednoho striptýzu virtuální krásky, která je navíc po většinu času vtipně zakryta na intimních partiích kusem nábytku, aby pak v závěru, při zatmívačce, byla asi sekundu úplně nahá i s ochlupením - to vše sledované kamerou ve vzdálenosti asi pět metrů. Mezi námi – docela pěkné to bylo, i vkusné. Ale že by to nemohl vidět sedmnáctiletý hráč? To jako v osmnácti padne nějaký okov, který nás opravňuje k sledování nahého lidského těla bez mozkového traumatu? Samozřejmě, již výše jsem demonstroval, že každý dospívá jindy, ale spíše jsem chtěl podotknout, že hra Fahrenheit mi přišla vhodná klidně i pro hráče okolo patnácti let, jelikož obsah po stránce násilí, pornografie nebo odkazů na drogy je natolik lehký a podávaný v uvěřitelných situacích (dva hrdinové pijí víno při večeři), běžný teenager je proti celému Fahrenheitu mnohem více „18+“! A to nemluvím o nějakých výjimkách.

Oproti tomu Leisure Suit Larry: Magna Cum Laude Uncut and Uncensored mi přijde jako vzor pubertální hry, která přes cartoon erotiku nedokáže uspokojit žádného dospělého jedince po sexuální stránce – i když jako zábava na pár večerů možná ano. Proto mi přijde divné, že tato hra dostala stejný rating, čili 18+, jako kdejaký pornofilm s bizarním obsahem. Co je teda ta dospělost, po které volám?

Je to asi jako film pro dospělé. Nemusí to být nutně porno nebo násilí, abych rozlišil, že tento film není určený pro děti. Celé je to patrně o smyslu sdělení, které se nám snaží autoři v první řadě sdělit. Jmenoval jsem nahoře Mass Effect. Sexuální scéna není jediná, u které bych se pozastavil. Vážnost celé hry je zdůrazněna všudypřítomným senátem, který s byrokratickou tvrdostí zakazuje našemu hrdinovi pokračovat v pátrání po nepříteli. Velice se mi líbil rozpor uvnitř party v jedné z misí. Vaším členem je mimozemšťan, jehož rasa trpí silnou neplodností a mají jen malou šanci na rozmnožování. Ten se dozví, že nepřítel, kterého celou dobu stíháte, hodlá plodnost rasy obnovit na normální hodnotu. V pozadí je ovšem ten problém, že tento náš milený nepřítel hodlá celou rasu zároveň zotročit, jako dobré pracovníky. Vysvětlit toto členovi party, příteli, když na vás míří puškou, použít ty správné argumenty – byla to velice uvěřitelná scéna na vážné téma, kdy jsem se rozhodoval i ve variantě „obnovit plodnost, ale nenechat zotročit“, i když to bylo nemožné. Také vykreslení vedlejších postav – tedy například senátu nebo vašich nadřízených - je velice působivé.

Celé to asi vede k tomu, že dospělá hra / film se od té nedospělé liší hlavně tím, že nedospělí hráči o produkt nejeví zájem (zkrátka je nebaví) a dospělí naopak ano. Těžko budu nacházet zalíbení v Teletubbies nebo v Beverly Hills 902 10, ale třeba film Stalker mne může rozsekat. Dítě nebo pubescent to má přesně naopak. Samozřejmě jsme tady na tenké hranici, jelikož pubescenta nemusí hra bavit z různých důvodů (setting nebo žánr, ale i třeba obtížnost), ale držme se pro jednoduchost toho, že odrazujícím prvkem je téma hry samotné. To ale neznamená, že není možné skloubit vážné téma hry s takovou formou prezentace, že zaujme širší publikum.

To je právě případ zmíněného Mass Effectu, ale i třeba Zaklínače, Metal Gear Solid 4 nebo GTA4 za poslední dobu. Tyto hry mají společné to, že jsou na vážné téma, nesnaží se jej bagatelizovat (a pokud ano, tak s otevřeným, neskrývaným smyslem pro vkusný humor) – hlavní motivy příběhu jsou realistické a hlavně uvěřitelné (a to minimálně v rámci herního světa a settingu) – a tím nám jsou právě blízké. Zároveň s tím ale všechny zmíněné hry nabízejí atraktivní formu. I kdyby třeba zmíněný osmiletý Lukášek z příkladu výše hrál GTA4 jako jezdičku-střílečku, bude se bavit, bude chtít tu hru hrát. Teenager (i dítě) totiž spíše chce naopak věci co nejvíce nerealistické, ujeté, co nejvíce odlišné od toho, co mu společnost diktuje. Možnost vyřádit se v realistickém městě a dělat všechno to, co je zakázané, to je prostě velké lákadlo. Rozdíl je tedy v tom, že zatímco pro nás je ježdění a střílení prostředkem, pro nedospělého hráče je to cílem. A vůbec nemusíte tušit, o co ve hře zrovna jde – dojet na označené místo a vyčistit – tak lze vnímat GTA4, i když je to velká škoda.

Hry jako Metal Gear Solid 4 nebo Zaklínač jsou ale na ději mnohem více závislé, proto se spodní věková hranice hráčů pomalu blíží „povolenému věku“ 17 či 18+, což je myslím jen důkaz dospělosti těchto her. Mnohem dál jdou hry, jako je třeba I have no mouth and I must scream (jejíž kvality vycházejí zejména z románu stejného názvu) nebo Planescape Torment, které bez pečlivého studování a prožívání děje nejenže nemá smysl, ale navíc se ani nedají hrát. Hráč je často nucen číst nebo poslouchat tuny sdělení, které při finále hry působí velice silně, to je důvod, proč ty hry vlastně hrajeme. To je aspekt, který prakticky vyřazuje mladé a nedospělé hráče.

Obecně se divím, proč se lidi bojí zajít trochu za hranice zaběhlého standardu. Hry mohou být jednoduché, odpočinkové, atmosférické a já nevím co ještě – proč teda nedělat hry i komplikované a i pro dospělé? Jednoduchý příklad toho, že (relativně) dospělé téma lze zpracovat zábavně je k dispozici. Jde o hru Jakub a Terezka, která si brala jednoduché téma zamilované dvojice, kde ONA začne brát drogy a ON jí z toho chce pomoci, ale neví jak. Jde o story dvou náctiletých a podle toho vypadá celá hra. Jakub se snaží Terezku přesvědčit, ale nejde to. Takže to zkouší nejprve hloupou cestou – nejprve jí nosí čisté stříkačky, pak jí začne drogy sám kupovat. Má úspory z brigády, kde byl o prázdninách, ale ty hodně rychle utratí. Následně mu musí stačit kapesné od rodičů, posléze ale začne okrádat vlastní rodiče a nakonec je vyzvaný dokonce ke krádeži. V ten okamžik už neváhá a volí variantu chytřejší – dotlačí ji na léčebnu a všechno relativně šťastně končí. Na hře se mi líbil scénář. Jakub svoje hloupé kroky všelijak lituje, bojí se je dělat a dostane třeba od rodičů výprask, ztratí jejich důvěru. Navíc je hra trochu nelineární, je možné dohrát ji za patnáct minut, ale zkoušením variant prodlužování Terezčiny závislosti na drogách jsem si ve hře strávil dost hodin. Hra se s vámi nemazlí. I přes jednoduchou (ale celkem pěknou) grafiku a amatérský dabing jde asi o nejlepší hru sponzorovanou Českou Spořitelnou v rámci akce Stop Drogám ;). Tato se mi vryla do paměti svou nekomplikovanou upřímností, žádné pokrytectví, žádné falešné naděje, žádní hrdinové. Dneska bych ji asi nebyl schopen hrát, ale ve své době jsem docela koukal. Určitě nejde o vzor hry pro dospělé (i cílová skupina je jiná), ale rozhodně mi hra přišla dospělejší, než ostatní české adventury do té doby.

To je ovšem jenom start do světa her pro dospělé. Gabriel Knight je série výtečných adventur, které bez zájmu o okolní svět nemá smysl hrát. Vychází částečně z reálných událostí a staví na nich vlastní dílo. Je hezké sledovat, jak se hra evolvuje i v rámci pouhých tří dílů. Ten třetí považuji za vrchol, protože u toho člověk musí skutečně MYSLET. Jde o hru, kde není možné vyhrát klasickým používáním „všechno na všechno“. Kdo nebude přemýšlet ve světě před monitorem, studovat na internetu fakta a dávat je do souvislostí (hru lze bez toho dohrát), užije si hru podstatně méně. Na konci hry jsem zíral s otevřenou sanicí a docela dlouho přemýšlel, jak moc je hra reálná, protože po celou dobu jsem ji bral možná až příliš vážně. Každopádně jsem to spustil znova a více a více zkoumal detaily. Svět se mi prolnul a já jsem hrál „plnými doušky“, hraní mne doopravdy vyčerpávalo.

Téměř všechny hry, které mi kdy prošly rukama, trpěly určitou simplifikací děje a herní náplně. Ne snad, že by muselo jít vždy o zápor – mám rád i bezmyšlenkovité řežby, ale mnohdy se hra na první pohled tváří hrozně vážně, abychom se nakonec dočkali velice primitivního sdělení. To mi velice vadí. Proč se třeba skoro žádná hra, ve které mimozemšťani napadnou Zemi (a chtějí zotročit lidstvo) nezabývá dopadem na světovou politiku, hysterii davů, pokles cen na burze a destrukci vládních aparátů? Proč místo po tisícátépáté hrajeme za nesmrtelného hrdinu, který všechno v sólo akci vyčistí a vidíme happy end? Proč Crysis, technologicky jedna z nejpokročilejších her, obsahuje tak neuvěřitelně trapnou dějovou zápletku, čímž degraduje možnost brát vážně celou hru? Čím více se hry blíží grafickou úrovní realitě, tím lépe je můžeme vnímat, takže naservírování alespoň trochu uvěřitelné zápletky se stává mnohem důležitější, než kdykoli předtím. Což neznamená, že „dobrá hra“ musí být zákonitě „dospělá hra“, jen mířím k tomu, že bych rád méně her s hloupou zápletkou, i když půjde lehčí žánr.

Ne nutně hra musí být realistická. Nemusí se odehrávat v naší časové realitě, nemusí být z tohoto světa. Každopádně nechat se inspirovat naší realitou a z ní vycházet je docela dobrým vodítkem, jak dělat dospělácké hry. Například současný stav mezi Gruzií a Ruskem je ideálním příkladem. Tento konflikt je otevřený, čitelný, jeho dopad na celosvětovou politiku je obrovský a nebylo by tedy těžké do přesných reálií zasadit nějakou hru, která by z toho těžila. Bojím se ale, že by pak vzniklo jen další Call of Duty 2009. To mně strašně štve. Když už si hra vezme vážné téma, musí jej degradovat propagandou, neinteraktivitou, směšnou linearitou a vynecháním základních dramatických prvků, jako je například možnost zemřít po prvním zásahu. Je tady jasně definovaná hranice mezi realističností simulátoru a bezduchou střílečkou. Jde o široký prostor, jak hru udělat uvěřitelnou a jak do ní zasadit děj, který vyrazí dech. Máme mnoho možností, jak hráče vcítit do role trpícího nebo vítězícího, dát mu možnost vidět druhou stranu mince a prožít unikátní zkušenost. Bohužel, praxe ukazuje, že takovéto hry jsou nejen velice náročné na vývoj, ale také mají nízkou prodejnost. Tím se stávají neatraktivní nejen pro distributory, ale i pro vývojáře.

Trochu to připomíná situaci s komixy. Většina společnosti (v České Republice je to jisté) je považuje za lehkou zábavu bez hlubší hodnoty. Přitom ale existují skvostná díla pro dospělé čtenáře a je jich čím dál víc. Situace u her je více kritická, jelikož poměr her pro dospělé (tedy opravdu „dospělé“) ku ostatním je doslova žalostný - hry ještě nejsou v našem světě dostatečně zaběhlé. Většina autorů her se nám snaží sdělit prostřednictvím her primitivní myšlenky „vítězit nad nepřítelem je dobré“ a i přes dějové zvraty na víc nemají. Proč třeba v Quake 4 nemůžeme hrát chvíli za Stroggy? Hráči je předkládána situace, kdy se z člověka stává Strogg v dlouhé a poutavé animaci, kdy jsem se začal těšit na bitky proti nedávno přátelským mariňákům – abych byl na poslední chvíli zachráněný. Proč? Jak málo chybělo k využití potenciálu. Tím nechci říci, že tento prvek by z Quake 4 udělal hru pro dospělé publikum, ale rozhodně bych tu hru bral více vážně, protože tohle je výsměch nad výsměchy. Jak rád bych s někým pokecal o tom, jak hrát za Strogga bylo super.

Nějaké moje vlastní nápady? Sice riskuji, že to někdo okopíruje a použije, ale co – raději, nechť někoho inspiruji, hlavně, ať se dočkám her, ve kterých budu dělat něco jiného, než doposud.

Kde jsou hry, kdy si budu muset nechat u hlavního hrdiny změnit pohlaví a zbytek identity, abych se vyhnul vládní mafii? Kde jsou hry, ve kterých v roli falešného chirurga záměrně zkazím důležitou operaci vysokého politika – a vyváznu bez podezření? Kde jsou hry, kde budu muset vyhrožovat smrtí rodiny japonského kuchaře, abych jej donutil zkazit přípravu ryby Fugu, kterou dá na stůl císaři? Kde jsou hry, kde si kvůli rasismu budu muset nechat vybělit / ztmavit kůži, abych se vetřel do přízně důležitých? Kde jsou hry na právníky (Ace Attorney není zrovna to, co bych si doopravdy přál, i když je to dobrá série her), kteří vysekají téměř usvědčeného pedofila z jakékoliv šlamastyky? Kde jsou hry, ve kterých figuruje jako jedna možnost uplácení ve velkém? Kde jsou hry o ovládání médií a házení opravdu hnusné špíny na politického oponenta? Kde jsou hry, ve kterých opravdu hackuju sítě (něco jako Podraz 3) a dozvídám se šokující informace ve spojení s realitou? Kde jsou hry, kde jako virtuální detektiv pomocí pokročilé verze Google Maps identifikuji vraha na základě jeho pohybu? Kde? Proč musím pořád dokola hrát za neohroženého hrdinu? Už mi není deset a princ Bajaja, byť s motorovou pilou, mne opravdu jako hráče neuspokojuje!

Závěrem asi nějaké shrnutí. Dospělá hra by měla být pokud možno aktuální, nadčasová svým tématem, uvěřitelná, chytrá (nebo moudrá - dle libosti), měla by vyžadovat přemýšlení hráče mimo hru samotnou a náročná na pozornost - prostě kvalitní umělecké dílo, byť komerční (i když nekomerční jsou pochopitelně více preferované). Stačilo by některé zde jmenované prvky prosadit v existujícíh a budoucích hrách a budu velice spokojený. Na druhou stranu - doba, kdy se počítačová zábava stane opravdovým mainstreamem, jako je dnes televize, kino nebo pomalu i ty komixy, se nezadržitelně blíží - a tím se zvyšuje šance na vyplnění prázdných děr v herní nabídce. Držím palce.

P.S.: A mimochodem Lula the Sexy Empire je velice hardcore strategie, která v pokročilé části hry je velice dospělá – škoda, že se tak daleko skoro nikdo nedostal…
P.S.: Nemá smysl jmenovat všechny hry, které považuji za dospělácké, i když ty hlavní asi padly. Nebál bych se ale doporučit ještě tyto tři tituly: John Saul's Blackstone Chronicles: An Adventure in Terror, Callahan's Crosstime Saloon (+ pár dalších adventur od Legend) a Treasure Quest (milion reálných dolarů?).