21. 8. 2008

Wolf of the Battlefield / Monster Madness


Hra Commando ve své době drtila žebříčky popularity na všech platformách. Slávu započala hra na automatech, na Amize se dočkala věrné předělávky, ale vyskytla se prakticky i na všech osmibitech, NES, ZX Spectrum, ale dokonce i Atari 2600. Princip hry je jednoduchý - s panáčkem zběsile uhýbáte střelám a sami střílíte do všeho, co se hýbe. Na rok 1985 to stačilo, atmosféra skvělá, grafika dle systému také. Hra se dočkala milionu klonů, i když asi sama nebyla úplně první, archetyp střílečky z ptačí perspektivy jí ale už nikdo neodpáře. Čím se také podstatně lišila od tehdejší možné konkurence byla možnost střílet na všechny strany, tehdejší "Galaga like" střílečky umožňovaly pálit jen jedním směrem, obvykle nahoru nebo doleva. Já osobně jsem si nejvíce ulítával na klonu "Commando '87", známým též pod názvem Duet, který na mém Didaktiku Gama dokonce zvládal hru dvou hráčů najednou.



Čas od té doby pokročil, ale myšlenka nezanikla a dočkali jsme se v principu mnoha nových typů zpracování klasického hitu. Nedávno jsem vzpomínal na Expendable, ale každý hráč jistě dokáže sypat z rukávu desítky dalších klonů. Recept na klon je jednoduchý. Vezměte Commando, dejte mu lepší grafiku a vydejte to. Není nutná žádná invence, instantní hratelnost je pokaždé prakticky stejná a není na tom co zkazit. Teda - o tom jsem byl donedávna přesvědčen, ale jak jsem zjistil, všechno má své meze.

Relativně nedávno se na PSN objevily dvě velice podobné hry. Wolf of the Battlefield: Commando 3 a Monster Madness: Grave Danger. Liší se pouze v několika bodech. Commando 3 jde hrát ve třech lidech, Grave Danger až ve čtyřech. V Commandu3 se spíš střílí, v Grave Danger se spíš seká katanou. Commando 3 je více vojenské, Grave Danger je o zombících. Tím rozdíly končí a další popis se dá aplikovat na obě hry zároveň.

Hra samotná je postavená na klasickém Commando principu - tedy vidíme svou postavičku
(máme na výběr 3-4 postavy s decentně odlišnými schopnostmi) z nadhledu, pomocí levé analogové páčky chodíme a pomocí pravé páčky střílíme daným směrem. Tlačítka pak přepínají zbraně nebo aktivují speciální útoky. Ve hře se ocitáme v anonymním prostředí, kde se na nás hrnou hordy nepřátel s minimální výdrží, takže padají po stovkách. Problémem je příšerná grafika po technologické stránce (Grave Danger se dokonce chlubí Unreal 3 enginem, aniž by to bylo kdekoliv vidět), ale trpí zejména po stránce designové, protože nepřátelé nejsou nápadití, jsou nudní, špatně naanimovaní a suma sumárum je není zábava kydlit. Levely jsou úplně tupé, nenabízejí žádné tajné místa, v zásadě stačí držet páčku jedním směrem a sem tam zakvedlat, když se blíží těžší nepřátelé.

Hra vypadá ve skutečnosti o dost hůře. Monster Madness nezachrání ani vozítka.

Hra si pomáhá stylizací ála komixy, hemží se to v nich klišé hláškami a hrdinskými pózami, ale na rozdíl od jiných her to tady zkrátka nefunguje. Hra je navíc směšně krátká, na její dohrání není třeba více, než čtyř hodin (a to ještě přeháním). Bossové nejsou zajímaví, není radost je kydlit, nezískáváme tím nějaké extra bonusy, které by nás nadzvedly ze židle. Zvuková stránka věci je stejně odfláklá, jako grafická, hudba je nevýrazná (je tam vůbec nějaká hudba?). Pohled na televizi, kde se prohání spousta ne-antialiasovaných fleků je okořeněn o ingame animačky, které se tváří jako v enginu, ale jsou prohnané nějakým oldschool filtrem, který má navodit atmosféru retro, případně je obrazovka v sépiovém nádechu.

Wolf of the Battlefield si hraje na pokračování Commanda, ale chybí mu atmosféra.

Jestli má vypadat nějak hra, která je ke stažení zdarma a k pobavení ve volných chvilkách, případně ve společnosti přátel, tak takto by to vypadat nemělo. U těchto her bych se dokonce bál, že o přátele přijdu. Jaká byla motivace autorů? Peníze si určitě nevydělají (Monster Madness je zcela zdarma, Wolf of the Battlefield má ke stažení demo, které je rozhodně nepřesvědčivé) a slávu také ne. Uniká mi pointa. Obě hry zcela postrádají atmosféru a chuť řežbit. Palec dolů a nazdar.