2. 9. 2008

Gamedesign - Délka her

Doba, po kterou nás hry baví, se zkracuje. To je fakt, se kterým nelze příliš polemizovat - a to zejména tehdy, bereme-li v ohled jakýsi současný "průměr".

Samozřejmě takto bagatelizovat to nelze. Ve skutečnosti musíme celkem jasně rozlišit, jestli jde o hru koncipovanou pro krátké, ale intezivní zážitky (typicky bojovky nebo logické rychlíky) nebo o kontinuální virtuální dobrodružství (adventury, RPG, FPS). Nesmíme zapomenout, že neustále se rozvíjejí trh s online hrami nabízí neporovnatelnou porci zábavy (či spíše "neporovnatelnou porci časové náročnosti") oproti singleplayer hrám. A také že se mění samotní hráči, stárnou, mají rodiny, mají méně času, případně jsou hráči již natolik zkušení, že průměrnou hru dohrají mnohem dříve, než běžný casual hráč. Těch aspektů je mnoho. Když ale vynecháme onlinovky, pořád tady máme poměr nákladů na vývoj hry a dobu, po kterou se hrou bavíme. Náklady se spíše zvyšují (a to jsem ještě velice mírný) a herní doba se spíše zkracuje (dtto).

Nechci polemizovat o pojmu ideální délka hry. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že něco nehraje. Hry stojí desítky milionů dolarů, což je mnohonásobně více, než tomu bylo před patnácti lety. Je to ovšem vyváženo také mnohonásobně větším trhem, který je ochoten za hry platit. Ale hlavně se změnily hry. Větší publikum znamená, že do rodiny hráčů - pařanů se postupně propasírovali i nepříliš tvrdí hráči (a tím nemyslím nic pejorativního, mám tím na mysli hráče, kteří to nemají nutně jako hlavní koníček a nevěnují mu tedy tolik volného času, kterého mají i tak nedostatek) a těch je víc a víc, takže se trh na ně musí orientovat více a více, chce-li si vydělat sám na sebe.

Vymyslím si příklad, nechytejte mne za slovo - průměrný hráč si kupuje jednu hru měsíčně. Hraní není většinovou náplní jeho volného času, takže hře věnuje maximálně pár večerů týdně, dejme tomu tři. Čas pro nerušené hraní - dejme tomu hodina a půl. To dává dohromady 18 hodin hry pro průměrného hráče. Samozřejmě - beru si jako vzor nějakou singleplayer akční hru, třeba FPS, s kontinuální hratelností. Do opozice mu postavíme nějakého zkušeného, větry ošlehaného pařana. Zkušený hráč to svede i za méně, než 13 hodin, pravděpodobně ještě rychleji. A pokud zkušený hráč věnuje hře podstatně více času, jelikož je to jeho hlavním koníčkem, není nemožné, že takovou hru dohraje za víkend. Subjektivně jde tedy o velký nepoměr.

Vymyslím si další příklad. Posuneme se třeba o těch 15 let nazpátek. Tím pádem musíme zcela vyškrtnout "běžného hráče", jelikož takoví v té době (v tomto smyslu) neexistují. Zkušený hráč / pařan si donese domů hru. Stráví u ní dejme tomu dvacet večerů v měsíci, každý den třeba dvě hodiny. To dává nějakých 40 hodin hry. Lze tyto věci vůbec porovnat?

V druhém případě jsem si vzal na mušku prakticky libovolnou starou adventuru nebo dungeon crawler. Moc dobře si pamatuji, jak jsem si zakysával na věcech typu Monkey Island 2 nebo hlavně Indiana Jones and the Last Crusade, případně Dungeon Master a mnoho dalších. Byly to velice obtížné hry, ale nikoliv stylem "neustálý nátlak", ale spíše "plynulé procházení a pak dva dny zákys". O hrách bylo velice slabé podvědomí, zkušenosti nebylo kde nasbírat, maximálně tak z časopisů, kde byl občas návod i na námi hranou hru. Pařani se vyznačovali mnohdy neuvěřitelnou trpělivostí a posedlostí hraním, která je hnala dál. Známá hláška "používání všeho na všeho" je důkazem spíše vytvrdlosti, než nějakého "opravdového hráčského umění". Však také naše vzpomínky na herní začátky nejčastěji obsahují právě ony zákysy, u kterých jsme byli ochotni strávit dny i týdny.

Dnešní hry oproti tomu nabízejí svou zábavnost formou přístupnou - prakticky žádná současná hra neobsahuje nějaký absurdně nelogický prvek, který vyřadí naši schopnost hraní, prakticky neobsahují žádné dlouhodobé zákysy. Vyváženo je to ovšem kontinuální zábavou po celou dobu hraní hry. Sloučím-li tedy mnou vymyšlené příklady - v druhém případě pařan stráví přibližně stejnou dobu hraním, jako zakysnutím, kdy těžko hovořit o hratelnosti, takže nakonec se ze zmíněných 40ti hodin stane 20. A to je skoro stejně, jako nabízí dnešní průměrná hra pro běžné hráče. Najednou se ten nepoměr nezdá tak silný, skoro zanedbatelný.

Sám musím přiznat, že již nemám dost trpělivosti na zákysy. Staré hry sice pořád hraju, ale obvykle jen ty perly, které mám projité desetkrát za sebou, takže hru si projdu po paměti, pobavím se, užiju si jí, ale je to jako číst podesáté dobrou knihu. Je to pohodička, ne herní výkon. Takže třeba dneska se sotva kdy dokopu k zahrání si nějaké staré hry, kterou jsem v době před patnácti lety nehrál. Jakmile se dostanu k prvnímu zákysu, ztratím nervy - buď přestanu hrát nebo se kouknu do návodu (ostudné, vím, ale zase na druhou stranu díky obecné herní zkušenosti se mi zákysy nestávají tak často). A stejně tak mne velice rozladí, když v nějaké novější hře, která je v zásadě lehká, narazím na nějaký zákys. Mne to vlastně v první řadě ani netrkne, že jde o zákys, říkám si, že jsem jenom "něco přehlédl". Mám na mysli třeba svou nedávnou zkušenost s poměrně povedenou adventurou Syberia. To je moc pěkná hra, ale na univerzitě jsem totálně zakysnul. Je tam takový úkol (pozor! Blíží se spoiler!), kdy musíte pomocí automatického telefonního operátora aktivovat plavební komoru. Pomocí telefonu jsem udělal všechno, jak se zdálo být správné, ale bohužel - poslední krok mi automatický telefonní operátor sdělil, že došlo k neznámé chybě a že budu muset použít manuální ovládání. Dojdu tedy k plavební komoře a vidím, že je tam jakýsi stroj, který vypadá, jako telefon. A navíc nefunguje. Tak jsem si řekl - nebudu se zabývat nefunkčním telefonem, když mám vlastní, jdu hledat nějakou páku, abych komoru manuálně otevřel. Asi tak po třech dnech opravdu intezivního zkoumání jsem měl sen, kdy mi to všechno došlo. Tento "telefon" u komory je právě tím manuálním ovládáním, kam se musí vložit stejný kód, jako u automatického operátora. Ráno jsem se probudil a hned jsem to vyzkoušel. Čeloplesk probudil dokonce mou drahou polovičku.

Bylo to pro mne opravdu překvapení, že jsem v této hře, kde jsem doposud všechno plnil téměř automaticky bez extra dávky přemýšlení narazil na takto vtipný a originální prvek. To je spíš poklona Syberii, ale asi máte tušení, o čem píšu. Ale člověka to pak trkne - i když v takové adventuře nemáte nutně zákys, jde o hry, ve kterých se "mnohdy nic neděje". 50% času trávíte cestováním mezi lokacemi, takže proběhnete deset obrazovek, seberete nějaký předmět a šupajdíte zpátky deset obrazovek, kde předmět použijete. Mnohé hry navíc umožňovaly návrat do lokací, kde se již nedalo vůbec nic udělat, takže jsme trávili opravdu hodně času "nicneděláním", i když to byl nutný proces pro dohrání hry. Poměrně chápu, proč se mladší hráči netváří na adventury extra nadšeně. Před patnácti lety jsem slintal nad Simon the Sorcerer a stopadesátý průchod tou samou obrazovkou byl pro mne pořád zážitek, protože třeba ta grafika nebo hudba v té lokaci byla prostě fantastická. Ale tím dneska nelze příliš hráče zaujmout - ne takto snadno a ne s takto pomalu chodícím panáčkem.

Oproti tomu mám ale u nových her dojem, že autoři zbytečně plýtvali umem a prostředky. Třeba ve hře Uncharted na Playstation 3 mívám často dojem, že perfektně vymodelované a nasvícené lokace jsou naprosto kontraproduktivní, protože v nich strávím sotva vteřinu. Na druhou stranu musím říci, že některé lokace mne zaujaly natolik, že jsem v nich strávil i minuty, když jsem se vysloveně kochal. Přesto - hra není "co do kilometrů čtverečních" zrovna krátká, ale herní doba pod osm hodin hovoří za sebe. Zrovna Uncharted mi přijde jako dobrý příklad hry, kterou může průměrný hráč hrát po úsecích týdny, zatímco já jsem ji dal za tři večery.

Teoreticky se tedy může zdát, že autoři her se snaží cíleně zaujmout casual hráče tím, že jím nabídnou příjemnou hru bez zákysů, kterou svým tempem dohrají právě v době, kdy jim přijde výplata na další hru. Jak ale potom chápat hry jako třeba GTA4, Legend of Zelda nebo Super Mario Galaxy, což jsou hry současné a nabízejí bez problémů kontinální zábavu na desítky hodin? GTA4 mi trvalo například 40 hodin, než jsem jej dohrál - plnil jsem teda dost vedlejších misí, určitě to jde i rychleji, ale neměl jsem při hraní pocit, že se do něčeho nutím nebo že třicetkrát opakuji tu samou misi (San Andreas a mise "Off the track" se může jít v tomto smyslu leda tak vycpat - a to nepočítám nutnost pokaždé znova dojet na místo mise) - ta hra mi dala fantastických 40 hodin plynule dávkované zábavy. (A to nezmiňuji to, že tuto hru hraju stále a mám hodně přes 100 nahraných hodin). Super Mario Galaxy - při hře na 120 hvězdiček mi zabralo 35 hodin - a i když tam byly asi poslední tři mise dost frustrující - uznávám to jako lahůdku. A třeba Metal Gear Solid 4, Mass Effect nebo Legend of Zelda Twilight Princess - obojí mi dalo okolo 25ti hodin nezapomenutelných zážitků. A to si myslím, že je opravdu dobré - však je to přibližně stejná doba, než když jsem se zmiňoval o staré, zákysové adventuře - dokonce je to více - jen jsem strávil méně času zákysem a více času opravdovým hraním.

Jenže samozřejmě - jmenované hry jsou výjimkami i mezi takzvanými "AAA tituly". Mnohem spíše se mi dostane do ruky hra jako třeba Call of Duty 4 (odhlédnu od debat o kvalitě, ale ta hra je prostě krátká) s herní dobou 4 hodiny (a to jenom proto, že jsem si dal 3x misi v Prypiati), Assasin's Creed (cca 10-12 repetetivních hodin relativní zábavy) nebo Kane and Lynch (celkem sranda na 8 hodin maximálně). Poměr doba zábavy / cena je čím dál horší a to jak ve srovnání se starými hrami, tak s těmi nejlepšími ze současnosti.

V dnešní době máme na výběr mezi tisíci tituly pro všechny platformy, takže nebudu nějak generalizovat, ale myslím, že nejsem daleko od pravdy, že "takzvané AAA tituly", do kterých studia vrážejí desítky milionů dolarů, nabídnou nakonec i třeba dobrou zábavu, ale na velice krátkou dobu. Je to způsobeno zejména technologií, která sežere dneska opravdu hodně peněz, armády grafiků a programátorů (případně licence na enginy a franchisy) tvoří většinu nákladů na vývoj hry. Na samotný gamedesign a level design zbude méně. Například se velice bojím, že chystaná hra Star Wars Force Unleashed nebude delší, než 9 hodin. Autoři nám ukážou všechny známější planety ze světa Star Wars, uvidíme Kashyyyk, Coruscant a podobně - šup šup, jeden level na necelou půlhodinku, čtyři animačky, pět bossů na tři pokusy a hotovo. Jednak hra bude krátká "na kilometry čtvereční" a druhak bude mít "casual" obtížnost - a to patrně i v případě, že jako zkušený hráč začnu hrát na hard.

Proč může mít God of War 2 (Playstation 2) desítky rozmanitých lokací a úžasnou kontinuální hratelnost na 20+ hodin? Proč může mít Metroid Prime 3 (Wii) deset obrovských levelů (a tři opravdu hnusné zákysy) se zábavou na 20+ hodin? Proč může mít Resident Evil 4 (GameCube) úžasnou hratelnost po 20+ hodin? Protože i přes fantastický vzhled těchto her nebyla podceněná stránka game/leveldesignu? Aha?

Mám takové soukromé pravidlo. Vezmu cenu hry a podělím ji počtem zábavně strávených hodin. Však koneckonců o zábavě - ať si pod tím představí kdo chce co chce, by hry měly být. Výsledné číslo je index zábavnosti. A teď si řeknu - kolik utratím za jinou zábavnou činnost, kterou si mohu sám vybrat? Třeba hodina strávená v hospodě? Hodina na masáži? Hodina v kině? Každý má svoje měřítka. Každopádně, pokud se usneseme, že průměrná hra stojí přibližně 1500 Kč (konzolové hry stojí mnohdy i více, PC hry se naopak začínají s cenovkou motat okolo tisícikoruny) a že v hospodě utratím za hodinu přibližně 75-100 korun (tj. tak dvě tři píva, případně došlo na panáky), je pro mne dolní hranice "správně dlouhé hry", kterou si koupím za 1500 Kč, minimálně 15-20 hodin. A je úplně jedno, jestli hovoříme o Soul Calibur 4 nebo o Broken Sword.

Netvrdím, že je to univerzální návod pro všechny nebo že se jej držím jako klíště, je to opravdu takový můj orientační výpočet hodnoty hry. A samozřejmě do toho neřeším budgety, warez, replayability, žánr či styl hry, freeware a tak dále - je to jen rámcová úvaha. Asi chápete, co se snažím říct. Nelíbí se mi zkrátka tvrzení, že deset hodin zábavy je, u nové AAA hry, která stála padesát milionů dolarů a vyvíjelo ji třísetčlenný tým po dobu tří let, v pořádku. Je mi to proti srsti. Oukej, tak si takovu hru nemusím kupovat, ale kupují si ji třeba miliony jiných hráčů a dokud je budou kupovat, budou se snažit vývojařská studia pokračovat naznačeným trendem - a proto s tím nesouhlasím, proto budu ty hry kritizovat. Zábavné - možná ano. Dostatečně dlouhé - ne.

Ale abych nevypadal jako účelový negativista - nebudeme paušalizovat celý trh. Je pravda, že mnoho současných her je na tom poměrem cena / výkon žalostně, ale stále tady máme pár studií či her, které to "myslí vážně" a nabízí nám za naše peníze adekvátní hodnotu. Pár her jsem jmenoval výše, těšit se můžeme třeba na produkty Bethesdy (Fallout 3 a další díly), Fable 2 (zatím jen XBOX 360, ale snad i PC později) a pro bratry v PC je v přípravě GTA4 a hlavně Bully! Takže ono to není tak zlé, jen je toho prostě méně.

P.S.: Po dopsání mne napadla ještě jedna myšlenka, která se nedá napasovat mezi odstavce - poměr zákysu a hraní je třeba ještě více vidět u her z osmibitové éry. Ty měly ve své době nastavenou obtížnost tak, že jste jeden level opakovali třeba stokrát, než jste jej dohráli, aby se pak ukázalo, že je hra ve skutečnosti velice krátká, ale o to těžší. Někdo vzpomínal klasiku Sabouteur - hergot tahle hra na základní obtížnost je záležitostí na 10 minut, když už ji znáte. A na nejvyšší obtížnost to není o tolik více - cca 25 minut - ale ten proces učení metodou pokus omyl byl na týdny (a neříkám že nezábavné, jen bych to třeba dneska nebyl ochoten absolvovat za svoje peníze). A třeba hra Knight Lore - ta byla skvělá, ale dlouhá byla hlavně proto, že se v ní nedalo prakticky vyznat a také proto, že vždycky nad smrtelnými bodáky začala metamorfóza na vlka / člověka, což znamenalo smrt, game over a od začátku. Není divu, že u takové hry se daly trávit měsíce hraním! Dneska je to ale spíš mučení... Čímž nijak nepomlouvám Sabouteura nebo Knight Lore! Ale do 48k paměti je skoro nemožné nacpat "velkou hru" (Sentinel nepočítám ;).

P.S.2: A místo Wii Music bych rád viděl novou Zeldu, díky.