3. 9. 2008

Warez '98

Nechtěl jsem psát o warezu. Ne o jeho morálním významu, to je každého věc a kdo nemá zameteno, těžko bude něco vykládat (i když šílený krok Electronic Arts proti kupování her z druhé ruky mne čím dál víc přesvědčuje, že warez je velice správný! Jestli si pánové z EA myslí, že hodnota jejich her v čase neklesá, mají nejvyšší čas navštívit funebráky). Prostě si kupuju hry, co mne zaujaly a není jich málo, ale zároveň jich hraju mnohem více.

Původně jsem jenom chtěl vystavit dvě stránky s perfektního magazínu Živel, který už dlouho nevychází, pokud vím. Číslo 10 z roku 1998 bylo věnované pornu, ale je tam dvoustrana o warezu, což mi přijde jako milá vzpomínka, jak tomu tenkrát asi bylo, jak se na to dívalo těch pár "odborníků". Já už tehdy měl modem, takže jsem datlil do Altavisty všechny pojmy... No zkrátka - dnes trochu úsměvné čtení máte zde:



Předem se omlouvám za divnou kvalitu - scanoval jsem to v multifunkční tiskárně a pak to z PDF dostal pomocí Gimpu - který po rotaci provedl nějaké divné filtrování - no je to na hranici čitelnosti koukám... Kdo má zájem o PDF ze scanneru, dal jsem ho ke stažení zde. Snad tím neporušuji nějak moc autorská práva nebo tak něco, ale zase když už píšu o warezu, tak je to celkem stylové ;).

Takže tohle byla ta věc, o kterou jsem se chtěl s vámi podělit, protože jsem včera večer listoval zmíněným časopisem a přišlo mi to jako dobrý nápad. Jenže cestou autobusem do práce jsem si vybavil dobu, kdy byl warez jediná možnost, jak se ke hrám dostat... tak - že bych si maličko zavzpomínal?

Fáze první - kazety

S kazetami nebyl problém. Komunita kolem ZX a dalších strojů byla velice silná a kopírovalo se jako o život. Sám jsem si dokonce napsal progámek v assembleru jenom na kopírování, měl pár bytes, což bylo lepší, protože šly zkopírovat i ty největší hry. Byly samozřejmě k dispozici i profesionální kopírovací programy s mnoha luxusními funkcemi (třeba možnost kopírovat hru bez úvodní obrazovky), ale ačkoliv byly rovněž prťavé, u pár her jsem s nimi pohořel. Ovšem kdo měl "dvojče" byl bůh a chodilo se k němu obtýden pro nový software. Dneska mám jenom dvě kazety s výběry pro ZX a občas to strčím do kazeťáku jen tak z legrace, abych si poslechl ten originální zvuk ;).

Hůř byl na tom Matěj, protože byl jediný v širém okolí, kdo měl Sharp MZ800, takže neměl od koho kopírovat. A tady už nastupuje warez - jakýsi chlapík někde z Modřan snad kopíroval hry za cenu 1 Kčs za kB (přesnou cenu ještě ověřím) a pamatuju se, že Matěj si pochvaloval hry bez úvodních obrazovek, protože byly asi o osm korun levnější. Jedna kazeta vyšla snad na tisícikorunu a bylo na ní asi dvacet her. Platili mu to rodiče - jednou za čas, k svátku nebo tak něco, případně si na to šetřil z brigády. Stačilo si hry objednat z katalogu (což bylo samo o sobě vtipné, protože katalog obsahoval pouze názvy her!) a za pár dní došlo k výměně. Sranda prostě.

Fáze druhá - diskety

Sice jsem si kopíroval na Spektru kazety na 5,25" diskety, ale chtěl jsem se zaměřit spíše na klasické 3,5", které jsme kupovali 25 Kč/ks. Za nejlepší jsme považovali diskety značky Panasonic, které byly předformátované a se samolepícími štítky. Akorát to bylo docela drahé, takže se o ně velice dobře staralo, asi si pamatujete antistatické pouzdra, která ve skutečnosti byly jen kusem plastu.

Každopádně - na Amize jsem neměl moc jak warezit. Jednak nebylo s kým a druhak jsem měl tři krabice od bot plné her - a i když jsem mohl stahovat něco málo z netu, zůstalo mi to hlavně v emulátoru, protože jsem nevěděl, jak to z PC dostat do Amigy. Na PC byla situace ovšem vyhrocená. Hry zabíraly mnoho disket a jakmile nějaký soubor zabíral více, než 1.44 MB, tak jsme byli v řiti. Kolovaly zkazky, že když Volkov Commander nahlásí nedostatek místa, stačí mačkat Retry tak dlouho, až se tam soubor nacpe. Zázrak v podobě ARJ vyřešil na dlouhou dobu naše problémy, až na to, že jsme neuměli dělat vícesouborové archívy, takže jsme brzy opět narazili na omezení 1.44 MB zapakované (například Dune 2 byl tuším tento případ). Ale učení přineslo své ovoce a kupříkladu Mortal Kombat 3 na devíti disketách koloval na škole ve formě "releasu", jehož jsem byl autorem. Samorozbalovací ARJ archív a diskety zabalené v kusu papíru, který byl zároveň "NFO", tedy popis instalace a popis hry. Měl jsem takových balíčků více.

Na gymplu jsem měl dodavatele - byl z vyššího ročníku a jmenoval se Zbynďa, čert ví, kde je mu konec. Jeho zvláštním znamením bylo, že nosil kožený kufřík, což mi přišlo cool - a v něm hromady disket s hrami. Jednoho dne se holedbal, že má Dungeon Master 2 a System Shock (obojí na 9 disket), to jsem mu ten kufřík chtěl ukrást. Nevím, jestli to nakonec byla pravda, protože jsem si hru nakonec ukradl přímo v obchodě na I.P. Pavlova (omluva veliká, byl jsem mladý a neměl jsem peníze) - akorát omylem jsem vzal CD verzi, takže jsem byl nahranej, CD-ROM nikdo neměl. A taky mně vyrazili z gymplu chvíli po té kvůli prospěchu ;). Diskety byly vůbec divný vynález, jejich nespolehlivost je pověstná, ale nebylo jiné možnosti. Deset disket bylo celé jmění a když nějaká hra zabírala více, než pět, ozývalo se obdivné mručení.

Disketa zažila svůj vrchol mnohem později, když na škole zavedli počítačovou síť, ale zakázali hry. Vyvstala otázka, jak hrát Dooma po síti. Různým ořezáváním wadu v editoru jsme docílili, že se map01 z Dooma 2 vešla na jednu disketu - loading nebyl z nejrychlejších, ale zase tak byla naše činnost prakticky nezjistitelná. To samé se nám později podařilo dokázat i s prvním Quakem - z BSP se vyházely nepotřebné textury a mapa DM4 se rázem krásně vešla na 1,3 MB. To bylo samozřejmě už v době běžného rozšíření CD, ale chtěl jsem se o tom zmínit.

Fáze třetí - CD

Tohle byla asi nejvíce oblíbená doba. Hry vydávané na CD se daly rozdělit na a) hry, které měly pár MB, ale obsahovaly audio CD soundtrack, případně šílená videa; b) hry, které měly na CD prakticky nulovou kompresi; c) hry, které skutečně zabíraly celé CD nebo i více CD. V prvním případě docházelo k populárnímu ripování - odsekaly se zbytečnosti, olbřímí MPEG soubory se nahradily souborem stejného názvu, ale nulové délky (nevěřili byste, jak často tato prostá metoda fungovala!) a na nějaký audioCD soundtrack se člověk může vykašlat. Zde si ovšem nejvíce stěžoval Matěj, pro kterého byly renderované animačky (nevalné kvality) strašně důležité a za každý rip mi velmi vyčinil. Hry s takřka nulovou kompresí byly výhodné v tom, že stačilo celé CD hodit do ARJ (nebo do progresivního RARu!) a výsledných 10 MB distribuovat na disketách. Vypalovačky tehdy nebyly příliš rozšířené. Nehůř na tom byly "opravdu velké hry". Ty se prostě musely půjčovat.

Ještě než se k nám dostaly vypalovačky, chodíval jsem do nějaké malé firmy, která za pouhých 500 Kč vypálila cokoliv. Takže jsme se vždycky složili, vzal jsem balík disket nebo nějaké CD a udělal jsem si výběr s 650 MB hrami, které mi na počkání vypálili na zlaté CD. Životnost tohoto CD byla sice asi tři roky, ale to nevadilo. Problém byl ale s dostupností softwaru. Internet se sice začal rozmáhat, ale rychlost a cena byla opravdu žalostná. Jediná možnost byla dostat se do nějaké grupy. Ve škole si člověk nadělá dost kontaktů, takže jsem se občas, tu a tam, dostal ke speciálním CD s výběrem relativně nových her, které vydávala nějaká česká grupa. Měli k tomu udělané moc pěkné GUI, samorozbalovací rutiny - opravdu luxusně udělané! Jediný problém - software byl zaheslovaný. Kdo neznal heslo, měl smůlu. Hry na CD byly zabalené v nějakém obskurním programu a nešlo je z toho dostat. Pamatuji si dodneška jenom jedno heslo - ARENA. Těch CD bylo asi deset a když jsem si jej mohl půjčit, spěchal jsem domů, abych zaplnil svůj 3 GB harddisk ve svém Celeronu 400 MHz s 32 MB RAM a Rivou TNT.

Hry byly obvykle ripy a to dost sprostými. Například (perfektní) hra Sanitarimu (původně 3 CD kvůli haldě animaček) byla ořezaná na 300 MB po rozbalení. Pokud si někdo vzpomene, tak v jedné animačce máte získat tuším čtyřčíselný kód k zámku na vratech. To jsem pochopitelně nevěděl a tak jsem na heslo musel přijít metodou pokusu a omylu sám. Trvalo mi to asi dvě hodiny, ale dokázal jsem to. Podobně "postižené" byly i další hry. Výhodou ovšem bylo, že takto jednou rozbalená hra se dala již volně kopírovat. Nezřídka jsme si nosili mezi kamarády celé harddisky a měnili jsme si hry. Byla to parádní doba, taková ta éra prvních 3Dfx, akcelerace her, postupné zavádění internetu, emulace starších systému, chození do JRC a slintání nad Need for Speed na 3DO, chození do Gamesworldu a paření Alien Breed 3D na CD32 - a hlavně neuvěřitelný řitní alpinismus u těch, kteří disponovali vypalovačkou. Sám jsem se dostal ke své první, jednorychlostní SCSI vypalovačce, kam se vkládaly CD v caddy pouzdře, docela pozdě, až tak rok 1999. Jedno zlaté CD mě vyšlo asi na 100 Kč. Měl jsem k tomu jakýsi vypalovací program v DOSu a pamatuju se, že stačilo trochu víc dupat a proces pálení se přerušil - vypalovačka neobsahovala buffer. V době, kdy jsem jí získal (a to nemluvím o peklu ji rozchodit) to byla VELMI stará palírna - no ještě jí mám schovanou, i když už je myslím nefunkční. Naštěstí - rodiče některých kamarádů pracovali v nějakém grafickém studiu a podobně, kde vypalovačky měli, takže jsme tam chodili o víkendech přepalovat co se dalo - dodneška si nejsem jistý, zda jsme tam byli legálně nebo v utajení.

Ale dostal jsem se takto třeba ke hře Jagged Alliance 2, kde chyběly mnohé hlášky vojáků a střelba byla u všech zbraní skoro jednotná (asi jen tři druhy výstřelů). Zajímavé na hře také bylo, že byla pakovaná třikrát. Po rozbalení z CD v samoobslužném programu se na harddisku vytvořil ZIP soubor, po jeho rozbalení vzniklo mnoho *.ACE souborů a teprve pak se z toho dala vydolovat samotná hra. Hodně her také mělo zvuky uložené jako MP3 a musely se ještě po instalaci překonvertovat do WAVu. A ještě byla jakási UHA komprese, ale na tu jsem narážel velice zřídka u nějakých adventur - to rozbalování pak trvalo i hodiny. Luxus prostě.

Fáze čtvrtá - Internet

Ale no tak!

_________________________________

Hry se ale jenom newarezily. Ve skutečnosti je bylo možné koupit, to v době, kdy nastupovala firma Vision, specializující se na PC a Amigu. Hry byly dost drahé, třeba takovej Doom 2 si dlouho cenu držel na 1999 Kč (a to neřeším inflaci), což byl rok 1994-5. Ale různé budgety a akce - koupil jsem si tam nakonec docela dost her. Dungeon Master, Albion, Ishar Trilogy, Final Doom, Hind... ale i třeba hry jako Agent Mlíčňák (3 diskety, po rozbalení 11 MB!), Wacky Wheels (2 diskety, po rozbalení 11MB!!!), Sedm dní a sedm nocí... a hodně her jsem dostal od bráchy po zrecenzování, hlavně pro Amigu (například slovenskou adventuru Shadow of the Devil nebo povedenou polskou konkurenci Golden Axe jménem Doman). Takže ano - poměr originálek a warezu je stále 1:100, ale "nebylo to zas tak špatné" ;).