6. 10. 2008

Blade Runner jako divadelní hra?

V komentářích jinde jsem se slůvkem zmínil o Blade Runnerovi, jako divadelní hře. Lasice se mne hned zeptal, jak jsem to myslel. Moje odpověď jemu byla nakonec tak dlouhá, že jsem se rozhodl ji přetisknout zde, kdyby to nakonec někoho zajímalo, i když samotné hře je věnována menšina textu ;).

Ad divadlo - dovolím si ze široka - kdysi dávno v dobách puberty jsme měli s klukama malou divadelní grupu. U nás na vesnici to dycinky bylo s kulturou v piči a protože jsme byli dobrá parta, co jsme ve vranym chodili na výtvarku (a kde byl i dramaťák, ale ten neprodukoval nic pro veřejnost v podstatě), tak jsme si řekli, že by nebylo špatný sehrát nějaký divadlo, co si napíšeme.

Zároveň jsme chodili skoro všichni do skauta a skautské besídky byly ideálním prostorem pro naše inscenace. Secvičili jsme v pár lidech dvě hry, šlo o parodie na pohádky (Mrazík a Sněhurka), byly to absolutní kraviny na 15 minut, ale lidi (na skautské besídky chodili hlavně rodiče skautů a protože je to vesnice malá, tak bylo zvykem, že se tam potkalo třeba třicet rodičů, kteří se spolu znali i tak dlouho a byl to důvod k tomu se dobře opít) to kupodivu celkem chytlo a chtěli po nás další hry.

To nám dodalo sebevědomí a tak jsme napsali naši první, velkou hru. Kupodivu - dodneška mám pocit, že byla OPRAVDU DOBRÁ. Měla dobrej příběh, prima postavy, nijak komplikované texty a dva kamarádi, kteří uměli na kytary dobře, přepsali Vrchlického básně (sbírka Zahrada v okovech) do hudební podoby a jednotlivé obrazy hry se prokládaly písněmi. Musím ti říct upřímně, že to bylo opravdu dobrý výkon na to, že nám bylo asi nějakých šestnáct, sedmnáct.

Hru jsme tenkrát hráli v hasičárně, přišla hromada lidí (narváno prostě), protože jsme to rozšířili mezi děcka ve škole, aby to řekli rodičům a bylo dobrovolné vstupné (nakonec jsme vybrali asi dva tisíce a strašně jsme se ožrali). Normálně, ti lidi byli nadšení, jako v opravdovém divadle, tleskali, furt jsme se klaněli, byl to opravdu super zážitek.

Vrcholem ale bylo, že se o tomto divadlu doslechla starostka a chtěla to také vidět. Takže to mělo jednu reprízu pyčo! Tentokrát to bylo v mnohem lepších prostorech školní jídelny, zase přišlo milion lidí (do hasičárny se jich vešlo tak padesát, do jídelny tak stovka odhadem) a mělo to obrovský úspěch! Prostě jsme měli štěstí a vhodná kombinace nepříliš komplikovaného scénáře, hudby a atmosféry - prostě nám to vyšlo. Já jsem hrál mimochodem hlavní roli vraha. Abys tomu rozumněl - ona ta hra byla hodně minimalistická, vlastně se tam jenom sedí ve vězení, postupně přicházejí vězni, odříkají svoje utrpení, proč jsou ve vězení (každý tento výstup je přoložený písní) a nakonec jdeme všichni na popraviště, ale mně, jako vraha, jediného opravdu vinného, z toho vyseká na poslední chvíli právník a tak to přežiju jako jediný. Ten minimalismus znamenal, že jsme nepřecenili svoje síly a tak bezmála hodinová hra slavila fenomenální úspěch.

Každopádně pak jsme se pokoušeli v tomto pokračovat. Tady vznikl průser, že jeden v podstatě bejvalej náš kamarád to vzal moc vážně, napsal scénář (moc si ho nepamatuju, ale vím, že nebyl moc dobrý), stouplo mu to do hlavy a nakonec se to vysralo a už jsme nikdy nic nehráli a ani se s ním od té doby moc nebavíme (ovšem důvody jsou jiné, než jen divadlo, jeho přehnané sebevědomí byl ten problém, divadlo byl až důsledek).

Každopádně nějakej rok potom jsem si řekl, že by možná stálo za to sehrát nějakej kus, kterej by nebyl úplně z naší hlavy. Začal jsem psát scénář na Malého Prince. Bohužel to byl přesně ten problém - moc velké sousto. Někde v polovině knihy jsem to vzdal, nešlo to.

Každopádně - já a Vojta jsme velcí milovníci Blade Runnera (jestli jsi nečetl, udělej si někdy čas na Vojtovu analýzu a komentáře podtím - je to výživné - teda pokud znáš ten film), potažmo P.K. Dicka (autor knihy, samotný film od Ridleyho Scotta je sice geniální, ale úplně jiný). Já si nedávno koupil Blade Runner "Final Cut" na DVD i s druhým DVD, kde je film o filmu. Je to snad pět hodin dlouhý dokument, kde jsou strašně zajímavé informace o tom, jak těžce film vznikal. Původně to bylo tak, že nějací dva koksaři si vydělali dýlováním snad pět tisíc dolarů a chtěli natočit film. P.K. Dick jim za tři lajny koksu (prostě strašně levně) prodal práva na Blade Runnera. A tihle dva koksaři měli vizi, že Blade Runner bude jako film minimalistický a že se bude odehrávat celý prakticky v jedné místnosti. Ono pak se toho chytil Ridley Scott, který měl více peněz, tak to zasponzoroval, dostal do toho normální herce, Vangelis za jeden večer ožralej někde v řecku vyfiknul geniální soundtrack... no zajímavé pozadí.

Každopádně - Blade Runner v jednom pokoji? To je výzva. Původně mne to napadlo, když jsem byl v hospodě s Vojtou, chtěl jsem to dělat s ním. Ale jeho vize jsou úplně jiné, takže jsme se dohodli, že já to napíšu a on mi s tím pak pomůže - a naopak. Napadlo mne, že by bylo zajímavé toto téma zpracovat a to nejlépe formou divadelní hry. Ovšem stanovil jsem si jedno - nesmím to psát tak, jako bych se to snažil realizovat.

Odbočka - asi před půl rokem jsem byl ve Vinohradech na představení "Jistě pane ministře" (GENIÁLNÍ!). Krom excelentního scénáře, dialogů a briliantních hereckých výkonů mne zaujala jedna věc. Práce s videem. Zkrátka a dobře - tam, kde divadlo, jako médium, ztrácelo dech, nastoupila krátká videosekvence, promítaná na velké plátno v pozadí scény. Takže ačkoliv se celá hra odehrávala de facto ve dvou fyzických místnostech (v levé části pódia byl "obývák" a v pravé "pracovna" ministra - osvětlovači zabírali to, co bylo potřeba), díky prolinkování videem si dostal neuvěřitelně hmatatelný pocit, že se v té hře děje něco víc, než pobíhání mezi dvěma místy.

Celé to vede k tomu, že bych chtěl zkusit napsat takovou hru, která by se fyzicky opravdu odehrávala v jediném pokoji, ale pomocí videa (a dalších prvků) bych dotvářel scénu dle potřeby. Tak například - ve filmu vidíme několikrát použití videotelefonu. Mám představu, že scéna bude obejvák, kde bude hlavní hrdina sedět na gauči čelem k publiku a předním bude taková malá televizka - videotelefon. Když mu někdo zavolá, tak si sedne a bude v podstatě koukat na diváky. Na plátno za ním ale bude promítané to samé, co vidí on - takže tvář volajícího. Navíc ale tady nehovořím o tom, že se tam bude promítat předtočený záznam, ale opravdu někde v zákulisí bude kamera, která bude snímat herce, který volá našemu hrdinovi. Půjde tedy o opravdovou hru, kde video splní hlavně technickou stránku věci - i když samozřejmě budou místa ve hře, kde použiju předtočený materiál (například v okamžiku, kdy bych náhodou potřeboval změnit scénu, tak se na plátně odehraje krátký filmeček toho, jak hlavní hrdina cestuje z místa A na místo B, zatímco v temném sálu kulisáci přestaví scénu).

Mám na to velkou chuť, ale zatím to držím v hlavě, čekám, až mne napadne kritický nápad. Pak bych to viděl na hru o délce asi 30-45 minut, nic extrémního, raději méně, ale lepší.

Takže toliko vyčerpávacící odpověď na tvou prostinkou otázku (určitě jsi předpokládal, že řeknu jen "ano", že jo ;).