18. 11. 2008

Mirror's Edge - potřetí a naposledy

Chudák Kofila. To je můj kamarád, který moc rád utrácí peníze za hry, které mají pěknou grafiku. Mirror's Edge má pěknou grafiku. Jak ale hořce on zaplakal! Plakal nakonec tak hořce, že se musel se svou hořkostí s někým podělit. A s kým jiným, než se svým starým, plešatícím kamarádem, známým to tvrdým pařanem s nejdrsnějším přístupem ke hrám vůbec. A tak se stalo, že v sobotu večer se objevil Kofila a deset piv na mém zápraží, v jedné tlapce Little Big Planet a v druhé - Mirror's Edge.

Ačkoli jsme většinu večera hráli Little Big Planet, zkusili jsme první dva levely Okraje Zrcadla, přičemž první level je známý z demoverze. Ten byl krátký. Druhý nebyl o moc delší, ale hned z kraje - OMG. Každopádně hru jsem odložil a jelikož mi ji Kofila půjčil, dohrál jsem ji za nedělní odpoledne (celkem 9 levelů).

Problém Mirror's Edge je jednoznačný. Špatný level design. Jistě, nutno uznat, že exteriéry jsou zpracované naprosto fantasticky a často se přistihnete, že máte téměř závratě. Rovněž pády z výšek vyvolávají pocity podobné, jako mám v nočních můrách o padání z výšek. To všechno je v pořádku. Co ale v pořádku není - nemáte obvykle čas se nějak kochat okolím, protože 90% času jste pronásledováni policií. Navíc "venku" se odehrává asi jen polovina hry, stejnou dobu trávíte v neskutečně unylých interiérech, které jsou generické, podobné sobě jako vejce vejci a v nich právě získáte pocit, že hra neprošla betatestem. A to nemám na mysli přímo nějaké bugy...

Zkrátka a dobře - nepovažuji se za nějakého hráče-začátečníka nebo svátečního gamblera. Ale u Mirror's Edge jsem občas zaváhal, jestli je chyba u mne nebo v gamepadu. Levely jsou nevyvážené. Primitivní procházení po vytyčených trasách je náhle střídáno se skoky pixelově přesnými a v závěru hry jsem narazil na pasáž, kterou jsem udělal s vypětím sil způsobem, se kterým autoři NEMOHLI počítat, protože jejich vizi jsem nemohl prostě najít. Tohle je hlavní problém hry. Jdete jako po másle. Atmosféra vás začíná pomalu pohlcovat. Všechno dobré. Náhle ale sklouzne noha - ááá - bum. Nevadí. To se stává. Na druhý, maximálně třetí pokus to skočíte dobře. Ne tak u Mirror's Edge. Tam se pět minut bavíte ladným útěkem a deset minut řešíte jeden podělanej skok, který navíc nevypadá na pohled nijak složitě, jen to "prostě nejde". Během této doby začnete hru proklínat, atmosféra k nule. Následují nekonečné interiéry a zrovna, když se těšíte na dopolední slunce na rozpálené střeše - bum - následuje střelecká pasáž.

Ty jsou opravdu špatné. Neřeším problém s municí, ten se mi naopak celkem líbil - k dispozici máte vždy jen aktuální zásobník omráčeného policisty. Zaměřování je ale nepřesné a pomalé. Mnoho nepřátel vydrží v obrněných kuklách méně, než vaše svěřenkyně v tričku - když se ale trefíte. Během držení zbraně chodí postava velice pomalu a nemůže skákat. A hlavně - celý ten princip okrádání o zbraň nevraždící cestou je strašně špatně udělaný. Můžete časovat mačkání tlačítka jak chcete a stejně vás sestřelí někdo jiný. Je navíc nepochopitelné, proč nepřátelé po vašem přiblížení přestanou střílet a místo toho vás začnou bít pažbou. Proč? Domníval jsem se, že se budu muset nepřátelům vyhýbat ve větracích šachtách a případně je potichu odzbrojovat zezadu. Nekoná se. Jakmile někoho potkáte, musíte buď utéct (to jest právě těch 90% hry) nebo s nimi strašně komplikovaně bojovat. Nakonec dojde k tomu, že se nemůžete přiblížit k vojákovi s M60, takže si někde ukradnete sniperku a sejmete ho na dálku. Oukej. Ale nechápu pak význam trofeje (ano, Mirror's Edge obsahuje trophies systém) "dohraná hra bez zabíjení". Podle mne to nejde bez zabíjení, přesněji řečeno počet pokusů proběhnout pasáž bez zabití by se limitně blížil nekonečnu.

Nejvíce trablů je s ovládáním. U Mirror's Edge mohlo v zásadě dojít ke čtyřem situacím. A) Ovládání komplikované a tolerantní. B) Ovládání komplikované a netolerantí. C) Ovládání snadné a tolerantní. D) Ovládání snadné a netolerantní. Už od začátku, co jsem se začal o Mirror's Edge zajímat, jsem nabyl dojmu, že půjde o variantu C), protože má jít v prvé řadě o kochací hru pro casual hráče, aby dostali pocit "něčeho většího". Bohužel, jde o variantu D). Vyjma tlačítka pro skákání občas použijete skrčení a občas použijete odzbrojování, případně útok. To by nevadilo zas TAK MOC. Horší je, že hra se s vámi nemazlí. Samozřejmě, že po většinu času jedete jako fretka, ale právě zásekové místa, kterých je v každém levelu požehnaně, jsou vzorovým příkladem toho, jak autoři nenašli míru mezi výzvou a frustrací. Nejsem hráč, který chce lehké hry, naopak, ale frustrovat se tím, že nemůžu 30x skočit jednoduchý skok? To opravdu nemám zapotřebí.

Přitom ten pocit z hlediska hráče je "nedělám sakra žádnou chybu". Stokrát provedu ten samý úkon, ale jen jednou to vyjde. Obecně jsem polovinu těžších míst udělal náhodou, téměř nechtěně. Kamera v tomto smyslu moc nepomáhá. Po většinu času je OK, je to pohlcující, to je pravda. Ale v situacích, jako je odrážení se od zdi nebo visení za ruce bez možnosti podívat se přímo pod sebe - to jsem proklínal čerty ďábly. A co se týče obtížnosti bitek - autoři si evidentně byli vědomi toho, že bitky jsou nereálně těžké, takže v kritických okamžicích narazíte na "mírovou zónu". Jakmile v takovéto zóně stojíte, nepřátelé za vámi nejdou - dokonce i když vás vidí, tak nestřílí. Tento oddychový čas využijete k doplnění zdravíčka a hurá do boje - ubalit jim jednu dvě facky, schytat tři zásahy a zpátky do mírové zóny. Bravo!

Komentovat vysloveně stupidní příběh nebudu. Před začátkem hraní jsem si napsal na papírek předvídaný děj. Z koho se stane záporák a kdo zemře. Hurónský smích se rozléhal po žižkovských ulicích, když jsem oslavoval svůj triumf. Kdyby Mirror's Edge neměl žádný příběh, bylo by to lepší. Takhle drazí autoři udělali blbce nejen ze sebe, ale potenciálně i z hráčů. Animačky se navíc dají odkliknout až po loadingu, které jsou nepříjemně dlouhé, takže nevypnete-li si zvuk na televizi, jste nuceni sledovat pitomoučkou story o záchraně drahé sestry.

Je mi jasné, že se autoři snažili o jakýsi "Matrix efekt", kdy hrdinka běží mezi sloupy s odletujícími kusy omítky a neomylnou přesností ochromí stráže kopem z otočky z odrazu od zdi. Některé lokality k tomu vybízejí. Ve hře je ale bohužel nulová, doslova nulová čili žádná fyzika. Není možné s ničím hnout, něco rozstřelit, kulky dokonce nenechávají díry ve zdech (krom naskriptovaných sekvencí, jako je klišé se zavřenými dveřmi výtahu).

Co jim ale neodpustím je vrchol stupidity v závěru hry. To je totiž situace, kdy za vámi stojí tři policisté a před vámi mizí vrtulník s hlavním záporákem. Co uděláte vy - skočíte do vrtulníku, skopnete záporáka a skočíte zprátky na střechu. Konec hry, objímání, slzička. Kam se poděli ti tři policisté? Nemají nás náhodou zabít? Blah. Tohle fakt nemá obdoby, debilnější story jsem v životě neviděl. I klišé se dá podat tak, že se z toho nechce zvracet.

Stereotyp hry tedy zní takto: objevíte se někde na střeše. Uděláte pár (super!) skoků, vlezete do interiéru. Tři chodby, výtah, pár maníků. Následuje zákys. Padesát smrtí. Přestane fungovat nápovědní tlačítko (resp. ukazuje kraviny). Konec levelu.

Mirror's Edge je něco mezi trapasem a ostudou. Řemeslně je to na hranici přijatelnosti. Grafický design a hudba (některé tracky připomínají Blade Runnera a to já zase rád) si mne jednoznačně získaly, ale všechno ostatní je palec dolů. Ano, jsou tam dva tři světlé momenty, kdy se vám zatají dech, ale tyto momenty netrvají dohromady déle, než dvacet vteřin. Vedle toho jsou čtyři hodiny, padesát devět minut a čtyřicet vteřin, což je doba, za kterou jsem Mirror's Edge dohrál, vysloveným utrpením na všech frontách. Dát této hře více, než 4/10 či ohodnotit ji více, než pěti korunami českými, může jen blázen. Nebo hlupák, protože pro ty je tato "vzrušující story" nejspíš určena.