26. 1. 2009

R.A.W.

Nerad dělám reklamu zadarmo, ale tentokrát musím. Můj kamarád Kvinkunx totiž před nějakým časem vytvořil hru R.A.W., která byla vydána pod hlavičkou Pixalon Studios (BTW na jejich UFO se těším a vy můžete se mnou). Hru jsem si tehdy koupil, zahrál, přišla mi prima, narazil jsem na nějakou těžkou pasáž, nechal jsem to na později, odložil, zapomněl... a bylo.


Hry na mobily nejsou úplně moje doména. Technické možnosti se sice pomalu zvyšují, ale omezenost ovládání, velikost displaye a poměr cena / výkon je v mých očích posouvají mobilní hry do kategorie "ostatní", se kterými trávím čas jenom tehdy, když není jiné možnosti. Jistě, takový iPhone se snaží dělat hry ve "velkém" stylu a docela se to i daří podle toho, co jsem viděl, ale přenosná herní konzole je pořád o několik světelných délek vpředu, když to porovnáme s běžnými telefony. To všechno zapříčinilo, že mobilní hry zkrátka "neberu moc vážně". Zahraju si je a zapomenu, nevěnuji jim tolik pozornosti, ale jsou tituly, na které nedám dopustit (Deep, Galaxy on Fire, dokonce i Virtua Fighter).

Jenže pak jsem narazil na tuto totálně ujetou recenzi. I podle toho mála, co jsem o hře věděl, se nemohu zbavit dojmu, že recenzent nejen hru nehrál, ale navíc ani neumí psát, jeho odstavce nemají hlavu ani patu, odporuje si, dopouští se mystifikace a celkově bych řekl, že z jeho strany šlo spíš o poplivání hry z nějakého vyššího, neznámého principu. Takže jsem si hru znova nainstaloval a po několika týdnech jsem ji při občasném hraní dorazil do konce. A tentokrát jsem si pečlivě četl všechny texty, věnoval jsem jí "regulerní" pozornost, jako u "normálních" her. A byl jsem velice překvapen.


Ve hře ovládáme vždy jednotku několika vojáčků, přičemž každý má svou specializaci. Základní interaktivní prvky jsou dva - jednak nepřátelé a jednak dveře. Nepřátelé mají předepsanou trasu pohybu nebo hlídání, jakmile vás uvidí, střílí po vás. Pokud ale naše jednotka má počet vojáčků vyšší než počet nepřátel (typicky dva na jednoho), terorista se automaticky vzdá. Princip hry tedy spočívá k příchodu ku dveřím, kde nasloucháním zjistíme počet a polohu teroristů v místnosti (pokud se pohybují) - to pak vidíme za dveřmi chodící siluety. Když stojíme u dveří, můžeme si vybrat z několika akcí - prosté otevření dveří, vykopnutí, vystřelení z pantů, hod oslepujícího granátu či kladení výbušniny - to podle aktivně vybraného vojáka. Podle druhu akce u dveří jsme pak svědky vzdání se teroristů, přestřelky, případně omráčení. Celá hra je tedy o správném výběru správné akce na daném místě. Obvykle je vždy správné jenom jedno řešení, což ale mnohdy zjistíme až po otevření dveří, takže občas zařveme a danou pasáž musíme opakovat.

Tento základní princip je ale vtipně obměňován a kombinován. Level design umožňuje nacházení zkratek nebo možnost se nepřátelům úplně vyhnout. Jeden level je časově omezený, jiný je zase čistě střílecí - kdy musíme ale dávat pozor na civilisty. Rovněž příběh, ačkoliv není vůbec komplikovaný, nám dává možnost hrát za dvě strany konfliktu a užít si tak stealth a třeba finální mise se musí dohrát bez jediného výstřelu. Tohle je asi největší přednost hry - od mobilního titulu nečekám variablilitu. RAW ji má asi tak na úrovni nějaké Amigácké hry, což je v rámci mobilní platformy pochvala.


Ovládání je plně kontextové, takže základní "fire" tlačítko slouží i jako omračovací a když stojíme u dveří, tak směrem joysticku vybíráme danou akci. Společně s hvězdičkou (přepínání mezi vojáky) je to všechno. Možná právě toto "jednotlačítkové" ovládání mi evokovalo, že hra by si před pár lety na Amize zasloužila dobré hodnocení - samozřejmě by musela být delší.

Navštívíme celkem klasické prostory, které nejsou extra inovativní, ale minimálně musím pochválit grafika, který vše zvládl na jedničku - od animované krve po výbuchy. Hudbu a zvuky neposoudím, neboť hraju zásadně s vypnutým zvukem ;), ale předpokládal bych slušně odvedenou práci.

Hra RAW je určitě nejlepší hrou na mobil, co jsem kdy hrál. To je ovšem vzhledem k mé negramotnosti v tomto oboru nepříliš vypovídající. Ale přesto je hra akorát dlouhá, akorát obtížná, správně ovladatelná a kvalitně technicky zpracovaná. Když odhlédnu od Kvinkunxovy platby předem za "pozitivní posouzení tituly", tak bych řekl, že hra je obecně nadprůměrná.