25. 3. 2009

Gran Turismo


V mém srdci mám pramálo místa pro tři herní žánry. Sporty, strategie a automobilové simulátory. Pokaždé se ale našly výjimky potvrzující pravidlo. Sensible Soccer či Wii Sports - to jsou typičtí zástupci sportovních her, na kterých jsem schopen si ulítnout. Battle Isle či Sins of the Solar Empire - to je za strategie (které mi hlavně nejdou hrát, páč na to nemám buňky). Lotus a Stunts jsou zase nedostižná autíčka. Ono je to logické. V reálném životě jsem nikdy sportům extra neholdoval (a to ani v pasivní formě sledování v televizi - dost dobře to nechápu), o militarismus se zajímám jen skrz některé pseudorealistické FPS typu Counterstrike nebo Battlefield a auta mne v reálném světě neberou - stačí mi černý Ford a jsem spokojený (i když jako dítě jsem snil o tom, že budu automechanikem).

Gran Turismo přineslo na svou dobu neuvěřitelnou grafiku - díky triku odlesků jsou modely neskutečně plastické.

V době, kdy frčely Need for Speed, které jsem hrával s chutí, ale s nikterak extrémním nadšením, jsem také rád létal v simulátorech letounů a tak nějak jsem si i v té době uvědomoval, že úroveň "simulace" aut není to pravé ořechové. Jasně, dneska se nad Need for Speed pousměju, po zkušenostech s LFS a dalšími "téměřsimulátory" je zřejmé, že NFS je arkáda jako prase, ale v té době jsme tomu tak prostě říkali. Jenže pak přišla nějaká obskurní móda, patrně odstartovaná Mario Kart na SNES, takže jsme se dočkali Wacky Wheels, Skunny Kart a plejádou non-cartoon motokár, které se skřížením "realisticky" pojatých NFS daly vzniknout sérii nejrůznějších arkád typu Speed Haste, Speed Busters, N.I.C.E., a další a další. Byly to dobré až skvělé hry, většinu z nich jsem hrál poměrně s chutí, ale dycky mne štvalo, že se auta "prostě nechovají jako auta". Rozdíl mezi zmíněným Lotusem a jmenovanými hrami byl akorát v grafice (a hudbě samozřejmě), protože hratelnost byla pořád skoro stejná bez ohledu na featury.


Porovnejte tyto dva screenshoty. Ten druhý pochází z emulátoru a je renderovaný ve vyšším rozlišení.

A pak přišlo Gran Turismo.

Pořád vám grafika nepřijde nic extra? V roce 1997? Na PSX? 4 MB RAM a 33 MHz?

Z kraje si musíme uvědomit jednu velice důležitou věc. Gran Turismo série není automobilový simulátor typu LFS a vyšší. Gran Turismo je určitý mix mezi zábavnou arkádou a simulátorem. Když to takhle vidím vedle sebe, tak mi to moc nesedí. Totiž podobným zaklínadlem se v současné době zaklíná Need for Speed Shift (údajně 75% sim, 25% arcade) a ne snad, že bych chtěl mít předsudky, ale už teď se preventivně popadám za břicho. Ale zpátky k věci - Gran Turismo je hra, která nám uvěřitelným způsobem předkládá zážitek z řízení automobilu tak, že máme pocit skutečného řízení. Není 100% realistický. Ale vzbuzuje ve mně pocit z jízdy. A to je esenciální. Také podtitul "Real Driving Simulator" vnímám jako "realistická simulace pocitu z jízdy", nikoliv jako "realistická simulace jízdy". Možná je to slovíčkaření, ale víte, jak to myslím.

Gran Turismo 2 - jde ještě o kousek dále, u této hry jsem strávil stovky hodin, prakticky rok v kuse, denně i deset hodin.

Kdysi jsem měl takovou dětinskou teorii, jak snadno rozeznat simulátor od arcade autíček. Jestli se vám hra lépe hraje z kokpitu vozu, je to simulátor. Jestli je hra hratelnější z pohledu za vozem, je hra arkáda. Ano, také jsem dlouhá léta tvrdohlavě hrál NFS v kokpitu, abych měl pocit, že hraju simulátor. Kupodivu mi tato primitivní teorie vydržela docela dlouho. Dokonce i u Gran Turisma se mi lidi podivovali, proč to hraju z kokpitu (respektive z nárazníku), když se připravuji o pohled na perfektní model auta. Nedokázal jsem jim to vysvětlit.

Papírově nejsilnější auto v Gran Turismu 2. Suzuki Escudo ale sedí lépe na trati, tak obvykle vyhrává.

Když jsem poprvé spatřil intro Gran Turisma, tak jsem se regulerně udělal. Moji oblíbení Chemical Brothers to všechno jen podtrhují (remix skladby Everything must Go od Manic Street Preachers). Od té doby si každé intro každého Gran Tursima pouštím pokaždé, když hru hraju. Aktuální song je vždy top ten následující rok. Kdo to intro odklepne, tomu kokot odpadne!

Adblock


Gran Turismo je první autíčková hra, v jistém smyslu na hranici simulace, které jsem propadl. Do té doby jsem rozděloval auta na Fordy, Škodovky, Mercedesy a "ostatní". Ale od Gran Turisma jsem získal všeobecný přehled o automobilkách, který má ovšem každý kluk se zájmem ve třinácti - já to měl ve dvaceti. Ta hra mne přikovala neskutečným způsobem. Dny a noci naježděných kilometrů, plnění licencí, tunění aut a hlavně bezmyšlenkovitá memorizace veškerých tratí, kombinace aut na startovním gridu a neskutečné vydělávání peněz naleznutím "zlatého závodu", kdy na jistotu vyhrál člověk i poslepu.

Hlavní menu a parádní hudba v jednotlivých submenu.

Nechybí noční závody s ďábelskými odlesky na kapotách nablýskaných vozů.

Jedničku jsem poprvé viděl na nějakém demodisku k nějakému německému magazínu pro majitele Playstation. K originálce jsem se dostal až s odstupem, v době, kdy jsem naplné kule prožíval Gran Turismo 2. Tohle je podle mne nejlepší hra série a když jsem si teď dával na Youtube intro, tak mi regulerně tečou slzy, protože k téhle hře nejenom, že mám haldu vzpomínej, ale je to jedna z mála her, kterou jsem dojel na 100% a nebýt toho, že byla garáž omezena na 100 automobilů, tak bych koupil i všechny auta. Zamiloval jsem se do Suzuki Escudo, najezdil jsem se tam něco se svým prvním Nissan Skyline R34, ale vyladil jsem si i veškeré ostatní auta, počínaje tříkolkou na nákupy (no byla to nutnost), do které jsem narval i systém proti prokluzování předních alu-kol. Trať Seattle Course se stala mou nejoblíbenější, protože při závodu Muscle Cars (bez omezení výkonu strojů) jsem tam s Mitsubishi Galant, později se Skylinem prováděl hrozná zvěrstva, protože za vítězství v tomto specifickém závodě byl Phaeton v hodnotě asi 80.000 Cr. A nyní trochu matematiky. Pokud Suzuki Escudo stojí dva miliony peněz, kolikrát musel Dave de Sade zajet tuto jednu trať, aby vydělal na jeho koupi?

Replaye jsou perfektně zpracované, je radost pohledět.

BEZESNÉ NOCI.

Malý bráška Escuda, vrchařský speciál Cultus.

Gran Turismo umí pohltit. Říkejte si co chcete, ale je to právě kombinace uvěřitelnosti a širokého vozového parku, která z této hry tvoří špičku. Ale to není všechno. Maniakální producent Kazunori jde za hranice potřebné k tomu, aby se jeho hra "pouze" vyšvihla na špičky prodejnosti a popularity. Ať si sem za kacíře, ale Gran Turismo je herní série, pro kterou lidé obětovali nejenom čas, práci a pot, ale zdraví, vztahy a také peníze - prostě všechno. Gran Turismo je umění.

Gran Turismo 4 a některé speciální vozy k "nezaplacení".

Když se občas zapojím do nějaké roztomilé debaty o tom, jestli je lepší například Forza nebo Need for Speed (pche) nebo Gran Turismo, tak se mi to špatně vysvětluje, v čem je ten elementární rozdíl. Zkrátka a dobře - Gran Turismo je hra, kterou udělala banda japonských pošuků a vytvořili kult, který si nikdo z japonska nedovolí napodobit. Forza je hra, která vznikla proto, "aby měl XBOX svoje Gran Turismo". To je ten hlavní rozdíl. Forza má prima grafiku, fyziku, auta i tratě, ta hra je velice dobrá. Ale když se ptáme, co je lepší, tak bez dlouhého rozmýšlení to musí být Gran Turismo - hra s duší. Ne a opravdu nežiju v iluzi, že by Gran Turismo a jiné hry nevznikaly z komerčních důvodů. Určitě ano. Ale to, co Kazunori předvádí prostě není normální. Oproti tomu Forza, jako věčná konkurence, úplně normální je. Nesouhlasení dovoleno, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

I Playstation 2 dokázal vyčarovat místy grafiku, nad kterou zůstával rozum stát.

Gran Turismo 3 se v mých prackách ohřálo nejméně. V době vydání jsem neměl Playstation 2 a když už jsem ho měl, tak frčelo Gran Turismo 4. Takže trojku znám zdaleka nejméně, i když jsem si to všechno samozřejmě "osahal". Ale čtyřka je prostě... luxusní věc. Kvůli této hře jsem si pořídil volant a nezřídka jej vytahuji. Věrný Logitech Driving Force pro Wheel byl designovaný pro Gran Turismo a hraje se na něm parádně. Možnost povypínat ve hře veškeré pomůcky pro řízení a všechno "uhrát" volantem má něco do sebe. Pedály jsou jenom dva, ale jelikož jsem zvyklý spíše na sekvenční nebo automatickou převodovku, tak je to spíše výhodou. Jasně, není to G25 nebo podobný kroužek, ale krom toho, že dobře vypadá a plní účel, jde o dobrou volbu pro milovníky Gran Turismo, kteří za volant deset tisíc prostě z principu nedají (ne snad, že by G25 stála tolik). Maličko nefér pak je implementace modifikací vlastností vozů za jízdy v Gran Turismu 5 Prologue, na což je potřeba koupit novější Driving Force GT. Škoda.

Pohled z pozadí vozu je poměrně atraktivní, ale nemožnost nastavení kamery snižuje komfort, takže hrajeme nejčastěji "zevnitř".

Každopádně Gran Turismo 4 téměř vytlačilo "dvojku" z prvního místa v mém srdci. Faktor mnoha vozů, propracované kariéry a hromady nových tratí, získávání licencí, mise, rallye a také focení svých miláčků za jízdy nebo v připravených exteriérech - v téhle hře se dá vyblbnout neskutečně dlouho a to zdaleka nemám 100% hry. Nejlepší trať všech dob - Nürburgring - slavný okruh pro testování vozů všech kategorií - jízda s volantem s nějakým slušnějším autem, to je neopakovatelný zážitek. A opět došlo k nalezení zlatého závodu - tentokrát v Rallye D'Capri. Co víc si prostě může člověk přát?


Tyto obrázky jsem pořídl ve fotografickém "narcis" režimu v Gran Turismu 4 na Playstation 2. Jsou vyhlazené a převedené do vyššího rozlišení, ale jinak prakticky odpovídají vzhledu hry.

Psát texty o automobilových (ne)simulátorech jsou téměř za trest. Liší se tratěmi a vozy, ale to je tak všechno. Že se zlepšuje grafika je jasné a soundtrack nemusí vytrhnout každého. Že se to na volantu hraje lépe je také předpokládatelné. Přitom se o Gran Turismu píše krásně, moje prsty datlují do klávesnice a jde to ladně. Musím to ze sebe dostat.


Nürburgring v praxi - radost pohledět. Oba obrázky jsou opět trochu vylepšené fotografickým režimem.

Udělal jsem si totiž velkou radost. Po letech jsem si pořídil první Gran Turismo a začal jsem ho hrát na Playstation 3.

Gran Turismo 5 Prologue je jednou z nejlepších ukázek pokroku počítačové grafiky. Okamžiků, kdy hru nerozeznáme od reality je mnoho a to mluvíme o "demoverzi" hry.

I po těch letech má pořád kouzlo. Intro je prostě fantastické, ale i ingame grafika není nejhorší, takové hry jsou k vidění třeba na Nintendu DS (TOCA), takže se z toho nechce zvracet. Nabídka aut i tratí je slušná (178 / 11), hudba skvělá, hra má perfektní atmosféru. Zajímavý je manuál, který krom padesáti stran povinného čtení o hře samotné obsahuje dalších padesát stran základní i pokročilé řidičské taktiky. Jasně, na každé stránce je upozornění, že v reálu se mohou auta chovat jinak, než ve hře. Ale když pak jedu základní trať High Speed Ring, tak si nemůžu pomoct - ten prožitek je v zásadě velice podobný. Přesně vím, kde se jak chovat a i když je hra stará mnoho let, nedělám jedinou chybu se zkušenostmi přenesenými z GT5 Prologue. Není divu, že podle Gamerankings má hra 94.7%.


No a to je tak všechno, co jsem vám k tomu chtěl říct. Hrajte a milujte se. A občas se pomodlete za Gran Turismo na PSP, aby tenhle strojek měl také co baštit.

Pro zajímavost srovnání - vlevo Gran Turismo 5 Prologue, uprostřed reálná trať a vpravo Forza Motorsport 2. Obě hry vypadají úžasně, ale GT5P má podle mne maličko navrch při práci se světlem a barvami. Také modely aut má GT5 lepší, ale to nejde na tomto obrázku posoudit. Jestli doladí do plné verze inteligentně vypadající stromy, bude rozdíl ještě více patrný.


Reklama na Dualshock v každé hře mne fascinovala ;).