20. 4. 2009

TurboGrafx-16

Tato japonská konzole byla ve své době zatraceně populární - minimálně v Japonsku tedy, pod názvem PC Engine. Vzhledem k datu vydání - 1987 (JAP) - jde o hardwarově velice pokročilou záležitost, které se přisuzují věrné remaky her z populárních automatových titulů. V roce 1989 byla uvedena do USA, jako přímá konkurence NES a hlavně Sega Mega Drive. Vzhledem k nízké podpoře vývojařů však konzole prakticky selhala, ale dala život mnoha hrám, které přežily do pozdějších dnů (Ys, Bonk). Hráči se dočkali také CD rozšíření. Bez zajímavosti také není fakt, že přes "16bit" prezentaci konzole šlo v jádru o osmibitový systém, obsahující dvojici 16bit pomocných procesorů. Hry se dodávaly na sexy kartičkách, ne nepodobných kreditkám.


Konzole se oficiálně nikdy nedostala do Evropy, ale existoval tady bohatý import. Snad i kvůli tomu se dočkaly velké popularity nejrůznější klony této konzole, která to ve své době natírala v Japonsku i Nintendu. Jedním z těchto mnoha klonů je Super Engine 2. A na něm jsme právě prakticky celou neděli hráli několik her.

To je on! Ono to fakt existuje! Reklama nelhala!

Super Engine 2 - možná vám to i něco říká. Ano, jde o onu konzoli, která se párkrát mihla v Excaliburu, kdy nám v hlavě zůstal dementní slogan "Super Engine dvojka je jednička". To jsem samozřejmě nevěděl, že jde o klon Turbografxu. Každopádně jsme tuto konzoli japonského původu zahrnuli do hardcore sekce našeho pořadu o hrách. Vidět evropana, jak se potí u nějaké "běžné japonské hry" je podle mne legrace.

Takže jsme se v neděli sešli u Jay Teeho s tím, že budeme natáčet nějaké záběry, které použijeme eventuelně do pilotního dílu. Byla to zábava, děsně jsme se nasmáli. Teda Super Engine nebyla jediná konzole, kterou jsme vařili, došlo i na partičku Ghost Squad ve čtyřech (nepochopitelně jsme nedali posledního bosse) a také na Amigu CD32, kde jsme docela slušně zapařili u hudby z Lotus 2+3 - mimo jiné. Mimo jiné jsme zápasili s Half Life 2 a také chvilka pro Quake byla.

Ze Super Enginu se vyklubala velice sympatická konzole - přes ten otřesně plastový design. Je milé, že je konzolka opravdu velice malinká, že má překvapivě dobře udělaný ovladač (optická podobnost se SNES gamepadem napovídá, že je zhruba stejné kvality), docela dobře zvučí, grafika je na přijatelné úrovni (i když si konzole občas pomáhala neférovým skákáním obrazu ;), ale je to hlavně výběr her, který je atraktivní - z dnešního hlediska. Jay Tee vlastní několik perliček, které jsme testovali. A většina z nich neztratila skoro nic ze svého kouzla. A obtížnosti. Člověk zmlasný současnými hrami, kde při držení dvou tlačítek hráč shlédne závěrečné titulky během pár hodin je překvapený, že na začátku druhého levelu libovolné hry nemá už žádné životy, ani continues.

Co jsme tedy v sestavě DaveSade, Jay Tee, Kvinkunx, Kirby a dáma Misery popařili?

Shinobi



Tato segácká klasika z automatů je velice věrohodně převedena na poměry domácí konzole. Grafika se liší hlavně barevnou paletou, která je více vyblitá, ale jinak je to takřka bezchybné. Nikdy jsem tuto hru nehrál, v mých vzpomínkách je hlavně Shinobi 3 na Mega Drive. Každopádně má hra docela nepříjemně nastavenou obtížnost, zejména díky několika featurám, které bych nazval spíš bugy. Tak hned z kraje - obrazovka má dvě roviny, po kterých chodí nepřátelé. Je možné mezi nimi přeskakovat. Žel bohu, když chceme někoho sejmout v horní rovině, není možné jen vyskočit a hodit shuriken - byť jsou sprity kolizní. Je nutné opravdu stát na horní plošině a teprve pak útočit. Mnozí nepřátelé mají zmatené patterny chování, takže je skoro nemožné je dostat. Samozřejmě - jeden dotyk = smrt, což znamená, že vydržíme méně, než většina nepřátel od druhého kola výš (kdy jsou potřeba cca 3 zásahy). I když je životů a continues celkem dost, je to na palici. Taky jsme nepřišli na to, jak vyvolávat speciální tahy, takže na nás v rohu obrazovky smutně koukalo celou dobu tornádo. Obecně ovladání občas zaskřípalo, když při skrčené pozici panáček neustále pochodoval doleva nebo doprava. Největší chybou jsou randomizery nepřátel, kteří se porůznu objevují a mizí, takže dopadnete na místo, kde před sekundou nikdo nebyl a jste stejně tuzí. Ale jinak je to poctivá vařba, minimálně díky skvělé hudbě při smrti ;).

Misery je jediná, která porazila prvního bosse, i když to dalo zabrat.

Space Invaders +

Krom klasické hry v klasické grafice je možné ve hře přepnout do rozšířeného režimu s novou grafikou a featurami. Nutno uznat, že i u téhle stařičké klasiky se dají prosedět nějaké ty hodiny. Nová grafika obsahuje pěkně prokreslená pozadí, možnost hrát za raketku i za měsíční vozítku na povrchu planety a hlavně více druhů vesmírných útočníků a létajících talířů. Featur je také jak naváto. Krom existence permanentních krycích šutráků v některých levelech, máme k dispozici vlastníštít, který vydrží tři zásahy, než přijdeme o život. Zbraně se liší podle toho, jaké mobilní začízení máme v pařátech. Ale hlavně - ze sestřelených UFO občas vypadávají bonusové upgrady, které se sakra hodí! Štít na 30 sekund, megaprásková zbraň, možnost prorážení davů nepřátel tělem raketky a mnoho dalších. V tom je asi největší přednost této rozšířené verze. Líbí se vám Space Invaders Extreme? Počátky má právě v této hře!

Legend of Hero Tonma

Druhý boss je s random patternem docela na pytel. Ale správné bonusy to promění v legraci.

Tahle hra mne bavila asi nejvíc. Je úplně super. Chodíte s panáčkem, sbíráte upgrady, hajlováním likvidujete zástupy nepřátel, a to všechno v roztomilé cartoon grafice a povedeném leveldesignu. Hra nemá přemrštěnou obtížnost, ale dokáže solidně potrápit, zejména, co se bossů týče, kteří mají trochu náhodné patterny, ale dá se s tím pracovat. Levely jsou poměrně krátké, ale nelineární, takže je možné detailním zkoumáním nabírat hromady power-upú, které ze zbytku levelu udělají frašku. Technicky je hra až zázračně podobná originálu z automatů. Každopádně je ve hře velice snadné zemřít - stačí jeden zásah. To by zas tak nevadilo, kdyby se dala figurka ve výskoku nějak inteligentně ovládat. To je zde naprosto největší problém. Pokud skočíte z místa kolmo nahoru - je to v pořádku. Jakmile ale stisknete nějaký směr, panáček začne neúprosně letět tímto směrem, i když směr přestanete držet. To je nejčastější důvod smrti. Je teda možné ve vzduchu směr měnit, ale pořád podle stejného principu - nikdy není možné padat kolmo dolů. Ale vzhledem k neomezenému počtu continues je to myslím přijatelná výzva. Palec nahoru!

Naše "dvorní lamka" se nemohla dostat přes prvního snadného bosse. Ach ta mládež! ;)

Aero Blaster

...a teď si představte, že vám někdo s tím pozadím hejbe do všech stran neuvěřitelnou rychlostí. Blink.

Jestli mám něco na mysli pod pojmem "tužanská japonská střílečka", je to Aero Blaster. Nenašel jsem původ v automatech, ale vyjma nutnosti házet mince jsem nenašel valného rozdílu. Šíleně rychlá grafika, hromady nepřátel, perfektní design všech grafických prvků, povedená hudba a hlavně vymazlené zbraně. Obtížnost ale zvyšují enormní počty projektilů, které vás mohou zabít na jeden dotek, nevalná rychlost samotné raketky a také nepříjemně rychlé mezihry ála Turrican. Ďábelsky rychlá grafika pak může působit dost zmatečně, zejména u druhého bosse, kdy šíleně rychle scrolluje pozadí náhodně všemi směry, až oči přecházejí. Dostat se za něj byl úkol pro solidního hráče. Jay Tee se dostal dokonce o kus dál, než já, což vzhledem k tomu, že hru hrál před patnácti lety je celkem výkon. Já si hru jednou zkoušel před X lety v emulátoru, pod vlivem výše odkazované recenze v Excaliburu.

Ninja Warriors


Další přímý remake z automatů. Bohužel nejméně povedený. Grafika je chudá, hra se špatně ovládá a velice snadno začne nudit až frustrovat. Absolutně nechápu, proč má můj ninja kratší zbrań, než veškeří nepřátelé. Musíme dojít až na pixelovou vzdálenost a pak zaútočit. Že mezitím průměrný nepřítel stihne několikrát zaútočit je jasné. Sice máme k dispozici shurikeny, ale krutě omezený počet je jasnou signalizací, že tudy to nepůjde. Možná jsem měl už v hlavě moc, ale tohle prostě musím odvrhnout.
____________________________

Nebylo to za ten večer ale zdaleka všechno. Společně jsme (bohužel s jediným gamepadem) zasedli za CD32 a bavili se na ní. Alcatraz na HARD obtížnost byl paradoxně lehčí, než na easy. Zajímavost - tuto hru jsem poprvé (a na dlouhou dobu naposled) hrál na XTčku s černobílým monitorem. Jestli si pamatujete první "first person pasáž", tak musíte dojít k červeným dveřím a opustit budovu. Mno, ale hledejte si červené dveře na černobílém monitoru... co jsem se tenkrát navztekal... každopádně tento večer jsem bludištěm prošel jako král - a ještě hromady teroristů postřílel ;).

Když jsme u těch teroristů, tak velice zábavný Ghost Squad naplnil naši lačnou touhu po zlé krvi. Kdyby teda ve hře nějaká byla ;). Originální automat nevypadá špatně!

Simultánka Pinball Fantasies taky chvíli bavila, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že Illusion je nejlepší - i než Slamtilt. Je to grafikou, hudbou, minihrami - nevím. Ale gamepad putoval z ruky do ruky.


Na závěr jsme si nemohli odpustit Lotusy, samozřejmě. Došlo i na dema 9Fingers, State of Art (obojí na CD32 trahané) a Relic (na emulátoru). Ale to už jsme byli notně unavení a někteří z nás se vydali do svých domovů zalehnout spánkem spravedlivých.


Takže takové jsou moje první zkušenosti s Turbografxem. Dobré. Dokonce uvažuji, že bych si to od Jay Teeho půjčil na nějaký ten víkend...