8. 7. 2009

Ghostbusters

Narodil jsem se do doby, kdy osmdesátá léta tekla proudem. Nevyhlo se mi tedy spoustu kulturních i popkulturních ikon, ze kterých dodneška mnozí žijí. Zároveň jsem byl ale příliš malý na to, abych některé věci ocenil naplno. Jedním z těchto hitů je také film Ghostbusters z roku 1984, který se k nám dostal s jistým zpožděním. Film jsem viděl asi pětkrát a velice se mi líbil, byť posedlosti, kterou vyvolal u mých bratří, jsem nerozuměl. Humor oscilující mezi jednoduchým a dospěláckým - to mi v těch pěti letech nemohlo docvaknout.

Docvaklo mi ale, že podle filmu udělali také počítačovou hru - pro naše milované Atari 800. Tato hra se na dlouhou dobu stala jedinou hranou. Už si to bohužel moc nepamatuji, ale v zásadě šlo to, že se jezdilo po městě autem, na které jsme si mohli navěsit různé doplňky, jako vysavač na duchy. Dorazilo se na místo, kde je výskyt duchů a příjemnou minihrou jsme je lapali, aniž jsme překřížili svoje chytací paprsky. Když se tohleto dělalo dost dlouho, tak se vydělalo dost peněz na lepší auto a lepší výbavu, abychom nakonec stáli před bossem "pan sněhulomichelin" - Marshmallow man. Do něj jsme stříleli, obíhali ho - no nikdy jsme se skrz něj nedostali, pravděpodobně kvůli tomu, že jsme prostě nevěděli, co dělat. Takže nastal Game Over a zase všechno od začátku. Není nezajímavé, že AVGN ve své kritické "recenzi" na NES se o této pasáži nezmiňuje - možná že v Nintendo variantě nebyla / byla nahrazena chůzi po schodech. Možná. Já teda našel jen tento obrázek z C64, který mám v paměti, jako symbol noční herní můry.


Po oznámení nové počítačové varianty jsem ovšem zůstal v naprostém klidu. Obnovení franchisy, žídmačka peněz - klasika. Proč se vzrušovat. Jak také zpracovat film, rodinnou komedii, tak, aby nevyzněla hloupě až trapně? Jistě, nějaká tak akce se dá najít, o čemž svědčí i osmibitové a šestnáctibitové hry, ale je to dost? Honit roztomilé duchy prduchy a tvářit se, že děláme vážnou věc? Nevím, nedovedl jsem si to představit. Jako herní žánr ano - nějaká third person střílečka chodička. Ale to je tak všechno. No shodou okolností jsme celkem nedávno se ženou shlédnul první film Ghostbuters a minimálně kvůli Sigourney Weaver bych to doporučil i vám. Trochu jsme se zasmáli, trochu pobavili, ale šlo to k ledu - už nejsou léta osmdesátá.

Grafická stylizace je příjemná, komixová karikatura hře sedí.

Navíc mne i starší brácha překvapil na Skype, jak radostně hýkal a básnil, jaký že to bude Ghostbusters hit a že tomu nerozumím (což je pravda). A to bráška není žádné ořezávátko na hry, sice už trochu vyměknul, ale obecně tužšího pařana z historického hlediska těžko pohledat - on je právě ten, který osmdesátá léta prožil v pubertě až (relativní) dospělosti, takže veškeré tyto ikony pro něj znamenají poněkud více, než pro mne. Stejně mi ale bylo jasné, že to "nemůže být bomba".


Hra vyšla celkem nedávno a první ohlasy byly celkem kladné, hra mi byla doporučena. Chtěl jsem to zkusit. Rozhodoval jsem se tedy mezi verzí pro PC, Playstation 3 nebo Wii. U "velké" verze láká grafika, u "malé" verze mne zase láká ovládání. Nakonec jsem sáhnul do poličky s Wii hrami. Udělal jsem myslím docela dobře.

Ghostbusters kombinuje v zásadě tři herní prvky, z čehož jeden je dost mdlý, druhý povedený a třetí je skvělý.

Většinu času ve hře trávíme "blouděním" po lokacích, které jsou ale zpracovány formou "absolutního tunelu". To je celkem nuda, i když asi nějak zkrátka tu logistiku zpracovat museli. Naštěstí skoro stejnou dobu trávíme hledáním a chytáním duchů, z čehož se stává velice brzy jádro hry a to je udělané dobře. Ačkoliv jsou lokace poměrně nezajímavé, v jakémkoliv předmětu se může skrývat duch. Toho hledáme pomocí "voda - přihořívá - hoří" krabičky s anténou. Když si myslíme, že jsme předmět našli, tak vytáhneme laserové dělo a předmět rozbijeme.


Tohle je přesně to, co bychom od hry na krotitele duchů očekávali. Honíme ducha, pálíme do něj laserem (nevšiml jsem si toho, že bych musel dbát na nekřížení paprsků) a když je duch unaven, tak s ním mlátíme o zdi tak aby se dal chytit. Tohle je díky odladěnému ovládání sranda. Klasické schéma "Wiimote = rozhlížení, nunchuk = chůze" je zde obohaceno o švihní Wiimotem správným směrem, čímž ducha postupem času omráčíme. Při tomto mlácení okolo sebe se hlavně rozbíjí veškeré objekty v okolí - obrazy, židle, stoly, lustry - úplně všechno, na co narazíme. Nepodléhá to sice nějaké propracované fyzice, ale to vůbec nevadí. Honička s duchy po chodbách a následná destrukce všeho v dohledu? Jako jo, to je zábava.

Takto je zpracována většina misí a i když se dost opakují, dá se v nich najít trochu té variability, kterou v každém levelu dělají duchové určitých vlastností a také bossové. Ti jsou na můj vkus dost jednoduš(š)í (svým způsobem jsou těžší běžní nepřátelé, pokud je potkáme ve skupině), ale symbolizují správný konec levelu. Hlavně po designové stránce splňují jisté očekávání, takže z nich mám dobrý pocit. Je ale občas těžké se zbavit pocitu, že je hra příliš, až dětsky snadná, možná je to tím přesným ovládáním? Nevím, ale nízká hladina výzvy mne popravdě řečeno začínala chvílemi nudit.


Určitě nejlepším prvkem je ale atmosféra, notně podpořená skvostně napsanými dialogy. Údajně pocházejí z pera autorů původních filmů, ale i bez vědomí toho jsem se po většinu času meziherních animací skutečně bavil. Hlášky nejsou nějak světoborné, ale odpovídají kvalitě předloze, neopakují se, mají svěžest. Nakonec jsem se přistihl, že jsem hru hrál hlavně kvůli primitivnímu příběhu, ovšem skvěle podávánému. Mimochodem "primitivní" není myšleno pejorativně, je to prostě takové trochu obyčejné, odpovídající námětu. Ale ty dialogy - to jsem se fakt usmíval a bavil.

Hodnotit grafickou stránku hry nemá moc smysl. Hra "samozřejmě" vypadá asi tak na úrovni průměrné hry z Playstation 2 a i když se mi líbila mimika tváří v animacích a celková plynulost. Textury jsou ale chudé, objekty hrubší, není to moc na pohled hladivé. Když jsem později zkoumal videa z "velké" verze, tak ta "malá" se ale rozsahem liší jen minimálně. Wii pojmutí grafiky je více karikované a schematizované, celkem vkusně, ale technicky nic extra a to i v rámci platformy. Celkově bych technické zpracování hodnotil jako adekvátní, designově nápodobně. Ale při pohledu na konkurenci je to samozřejmě nesmyslné.

Délka hry je okolo šesti hodin, což je další poněkud rána pod pás. Zachraňuje to částečně kooperační multiplayer na jedné konzoli, který jsem neměl možnost testovat, ale věřím tomu, že s tím může být zábava navrch.

Shrnutí všech aspektů mi dává výslednou známku okolo 6/10. "Velké" verze na tom budou lépe s grafikou, ale hůře s ovládáním a chybí jim lokální multiplayer - který je alespoň online (neplatí pro PC). Poměrně mne překvapilo, že Gamespot dal Wii verzi vyšší hodnocení, než ostatním variantám. Ono to rozbíjení má nějakou chvíli něco do sebe. Krotit duchy je teda dost často legrace, ale podruhé se k tomu ale jistě nevrátím.