21. 7. 2009

Počítačové hry pro postižené děti

Včera jsem se dostal do kontaktu s člověkem, který mne oslovil s tím, že údajně jsem expert na počítačové hry. S neskrývanou hrdostí jsem potvrdil a tázal se, o co by měl zájem, že jistě něco vymyslíme. Vybalil na mne s ledovým klidem docela srdceryvnou historku, kde mi v kontrastu s očekáváním málem vyjely slzy (no jo, jsem trochu měkota). Zkrátka jeho dvouletý syn je postižený a je permanentně připoután k vozíku. Uvědomuje si, že člověk v této pozici nemá v budoucnosti moc jiných možností, než se realizovat prostřednictvím počítače, jelikož mozek má naprosto v pořádku. Navíc na svůj věk chápe věci, jako auto na dálkové ovládání, vyjadřuje se celými větami a podobně. Takže záměr rozvíjet jeho talent a vztah k počítači je zásadní, i když nemusíme nutně začínat od dvou let.

Zamyslel jsem se. Kolik her pro postižené děti existuje? Jaké jsou možnosti? V hlavě mi prolétlo několik vzpomínek na extrémy, jako slepý mladík hrající Tekkena na nadprůměrné úrovni a podobně. Dále pak vím o existenci počítačů ovládaných hlasem nebo pouhým okem, kde mrkání zastupuje klikání. A pak vím, že existuje série "accessibility games", které jsou přizpůsobené pro špatně vidoucí. Suma sumárum jsem došel na první nástřel k tomu, že takové hry podle mne neexistují.

Takže jsem se pustil do Googlu a výsledky jsem byl celkem překvapen. Existují instituce, kde při práci s postiženými dětmi používají specializované zařízení i software. Tady nastává hned první problém - cena. Většina zařízení (jako třeba monitor pro slepé, ovládání hlasem či okem) je dost drahých pro obyčejné lidi, takže se používá jen ve specializovaných institucích. Pro domácí použití existuje jenom zlomek softwaru (a hardwaru). Přitom je to takový problém?

Určitě je nutné rozdělit postižený na několik kategorií a určit si, pro které jsme schopni v domácích podmínkách vytvořit prostředí, které by vedlo k rozvoji "počítačové inteligence" u dětí, které budou v budoucnosti na počítači více či méně závislé. V mém případě tedy hovoříme o dítěti, které má trochu omezené motorické možnosti rukou (dolní polovinu těla neřešíme, neboť Wii a podobně nepřipadá v úvahu obecně), ovšem jednotlivé smysly, jakož i funkce mozku je v pořádku. Takže řešíme vztah v rovnici počítač - výstup - hráč - vstup - počítač. Výstup z počítače můžeme ponechat standardní - grafika a zvuky. Vstup je ale první problém. Jaké existuje ovládání, které umožňuje základní interaktivitu, ale přitom je jednoduchý na mechanickou obsluhu?

Napadl mne obyčejný joystick. Přišroubovat ho na desku, tu položit dítěti na klín a pak už jen sledovat, jak moc dobře to jde. Nemusí jít o nic drahého, pro nejjednodušší pohyb by byl ideální nějaký analogový joystick, patřičně vykvedlaný - měkký, aby s ním šlo hrát i pomocí lehkého pohybu.

Druhou věcí, která mne napadla, je samozřejmě myš, ale ještě lépe trackball. Obě zařízení se perfektně hodí na série her, které dokážou procvičit koordinaci ruka - oko ještě lépe, než joystick, ale jde o zařízení také náročnější na ovládání.

Takže zbývá vymyslet nějaké hry, že ano. V případě joysticku mi přijde ideální nějak zpracovat Pac-Mana tak, aby neobsahoval nepřátele. Hráč by měl jenom za úkol vysbírat kuličky v bludišti a hlavní by tedy bylo pouze zatáčení v uličkách. Pro případ myši či trackballu mne napadly nějaké omalovánky - najel by kurzorem na plochu a stisklo by se tlačítko. Plocha by se sama vybarvila výchozí barvou. Určitým upgradem by pak mohl být i manuální výběr barvy nebo třeba "slepá omalovánka" - bez černých kontur, naslepo by se klikalo a obrázek by se postupně odkrýval. Nevýhodou je relativní komplikovanost ovládání - pomocí joysticku u Pac-Mana si vystačíme doslova se čtyřmi směry, bez jakéhokoliv tlačítka.

Možná bych dokázal vymyslet i další hry, napadlo mne převzít princip z Wii Play kolekce - "Hledání Miiček", který by šel také velice jednoduše zpracovat. Dále je zde hromada inspirace starými hrami z osmibitů ála Atari 2600, které jsou mnohdy velice primitivní a vyřazením elementu obtížnosti by se z mnoha her daly udělat vhodné produkty pro postižené. Dále také pomáhá simplifikovaná grafika, vhodná k jednoduchému předělání byť třeba do Flashe.

Jenže...

Nejsem psycholog. Těžko budu tvrdit, že moje koncepty a ideje jsou kompatibilní s psychologickým nebo zdravotnickým pohledem na věc. Takže bych rád touto cestou požádal všechny čtenáře, jestli by mi nemohli doporučit někoho, s kým bych mohl spojit síly a stvořit nějaké koncepty, které pak nějak zpracovat. Pište mi do komentářů nějaké kontakty nebo doporučení, byla by škoda to nechat zaniknout. Díky.