20. 7. 2009

Rapelay

Pornografických her japonské produkce vznikly tuny a pochybuji, že někdy někdo všechny zmapuje. U nás se jednu dobu těšil oblibě hardcore titul Knights of Xentar (pokračování Dragon Knight), který ale nebyl z běžného měřítka příliš pornografický (nemluvě o rozšířené cenzurované verzi). Ale určitě si vybavíme desítky adventur, či spíše textovek s obrázky, jako jsou Three Sister's Story, Secret Wives' Club, Paradise Heights, Love Potion, Gloria, Seasons of Sakura nebo z novějších a 3D pornografických simulátorů Sexy Beach, Battle Raper a Rapelay.

Poslední jmenovaný mne podle popisu zaujal nejvíce. Nebudeme si nic namlouvat, gigabajty porna má dneska nastahované každý a kdo tvrdí, že nikdy u hentai her nikdy nemasturboval, masturbuje u nich dodnes (vylučuji, že by někdo hentai hry nehrál ;). Ale v případě Rapelay mne zaujal námět hry samotný, takže jsem se pustil do hraní nevalného anglického překladu.

Jádro hry je prakticky identické, jako u ostatních her tohoto typu, na tom není moc co vymyslet. Interaktivní část spočívá ve svlékání ženy pomocí volby v menu a pak v souloži s ní, kdy je možné nastavit desítky detailů, poloh, vibrátorů a uspokojovacích technik. Grafika je také standardní, neurazí, zvukové efekty nápodobně, takže jako masturbační materiál to nějakou hodinu asi vydrží. Toliko k popisu jádra hry. O co ale jde v pozadí?

Hra začíná tím, že nás zatkne policie za to, že jsme osahávali nezletilou na ulici, která si to nedala líbit a tak volala o pomoc, která přišla. Pohled na naše ruce, pojištěné řetězy, není úplně veselý, jenomže náš tatínek má hodně velký vliv a hodně peněz, takže jsme ještě týž den venku. Chceme se "samozřejmě" pomstít, protože nikdo přece nebude udávat velkého perverzáka s takovou mocí. V rámci intra sledujeme, jak hlavní hrdina, tedy my sami, stopujeme udavačskou dívenku a zjišťujeme, že žije v pěkném domku se starší sestrou a vnadnou matkou. Cíl je jasný - učinit ze všech třech sexuální otrokyně k našim hrátkám.

V úvodu hry se ocitáme na stanici metra, kde sledujeme první oběť. Nastoupíme s ní do vozu a spoléhaje se na anonymitu davu, dívku řádně zneuctíme tím, že ji vysvlečeme sukni, saháme do rozkroku, na celé tělo a podobně (časem lze používat i vibrátory). Po určitém čase se dívka z našeho objetí vytrhne, opustí metro, což ale nevadí, protože ji chytíme a pak někde na záchodku pořádně odpaníme. Následuje focení v nezáviděníhodné pozici, výhrůžky a trochu té šikany. Vyjma samotného sexuálního aktu jsou veškeré akce komentovány statickými obrázky s textem. Dobrý, co dál?

Tato akce se opakuje ještě dvakrát, s obměnou, že nejde o záchodky, ale o park, případně hotelový pokoj. Znásilníme tak tři ženy, což je na chvíli zábava, ale tou dobou začíná normálního hráče bolet ruka a dojde sperma. Takže co dál? Nějaký training mode? Co to má být?

Byl jsem zklamaný. V menu jsem nyní mohl v několika variantách souložit s jednotlivými ženami, ale příběh se jaksi ukončil. Ukončil? Něco se mi na tom nezdálo. Začal jsem tedy hrát dál, protože z prvotního hentai lákadla se mi konečně podařilo dostat se ke gamedesignu.

Zjistil jsem, že Rapelay je jakousi úchylnou verzí tamagochi. Onen "training mode" je skutečně trénink - trénujeme své tři otrokyně tak, aby nám byly co nejvíce poslušné a věrné. Ze začátku hry to člověk nevnímá, ale podle strohých menu usoudíte, že se možnosti budou teprve odemykat. A je tomu tak. Čím více a drsněji znásilnění provádíte, tím více klesá rezistence obětí, až to dospěje do fáze, kdy se jí znásilňování začne dokonce líbit a tak se z toho stává "běžný sexuální simulátor".

Během hraní máme doslova desítky možností, jak svoje hrátky modifikovat a je možné najít stovky zábavných kombinací. Je nutné vodit dámy pravidelně ven a tam je na veřejnosti zostuzovat, aby jejich rezistence ještě více klesala. Dále musíme dbát na to, aby nám ani jedna žena neotěhotněla, takže podle krve na penisu snadno spočítáme plodné dny a přizpůsobujeme tomu naše hrátky. Teda je tady možnost potratu, ale známe to. Vrcholem hry je pak gang-bang, lesbické hrátky a užívání si s více ženami najednou.

Křivka zábavnosti hry je tedy opticky podobná Gaussově křivce. Ze začátku nás baví masturbovat, ale samotná hra je dost o ničem. Pak začneme objevovat některé zajímavé herní mechanismy a uvědomíme si, že je hra nebývale propracovaná na standardy sexuálních simulátorů. Ale nakonec je to všechno jenom rutina.

Rapelay je hra s extrémně pokroucenou morálkou, která by se neměla dostat do rukou morálně nevyspělým. Zároveň jde o sondu do nových hranic herních žánrů. Bohužel ale je hra v zásadě nudná, i když chvíli může trvat, než hráče přejde primární sexuální napětí. Nepřijde mi ale spravedlivé hru odsoudit kvůli amorální náplni. Znásilnění je odporný čin, který se v mnohém dá přirovnat k vraždě. Ovšem hry s vražděním jsou dneska normální, ba jsou dokonce adorovány, snad je jich na trhu většina. Proto moc nechápu, proč recenzenti najednou pokrytecky nasazují druhou tvář a Rapelay dají hodnocení co nejnižší.

Nebo že bychomo byli už fakt tak k těm vraždám otupělí?