26. 8. 2009

Dissidia - Final Fantasy

V květnu 2007 nám Square Enix oznámili další hru ze světa Final Fantasy s podtitulem Dissidia. O pár měsíců později se ukázalo, že půjde o bojovou hru pro PSP. Cuže? Hře jsem přestal věnovat pozornost, přestože přibývající ukázky byly opravdu atraktivní. Pak jsem na hru trochu zapomněl, abych nakonec shlédl videorecenzi na Gamespotu, která mi vyrazila dech. Tohle je opravdu ono? Hej, to vypadá zatraceně dobře!


Abych se přiznal, Dissidia mi zdaleka nejvíce připomíná ságu Dragonball Z, kterou jsem jednu dobu docela rád hrál na Playstation 2. Dvě figurky poletují v prostoru a strašlivě se kydlí mnoha komby, které jsou obvykle natolik pěkně graficky ztvárněné, že jenom koukáte s otevřenou pusou, až zapomenete naklikávat obranná protikomba. Atraktivita těchto her spočívá v poměrně snadném ovládání základních tahů a snadném vyvolání brutálních sekvencí. Ale ve skutečnosti je mistrovství ve hře jasně dané desítkami hodin učení se pokročilých technik, které z toho dělají úplně jinou hru. Považte - v kolika jiných bojovkách je možné mixovat genofondy desítky postav a udělat tak přes sto unikátních a značně se lišících kombinací? No mnoho jich není!


Dissidia má herní jádro stejné, ale navěšuje na něj navíc všechny známější postavy z celé ságy Final Fantasy (respektive z dílů 1-10) a propracovaný vývojový systém postav a jejich výbavy, za který by se nemuselo stydět kdejaké plnotučné RPG. To vše je zabaleno ve velice atraktivním grafickém obalu s několika vtipnými odkazy na soubojové systém tahových Final Fantasy.


Dissidia se hraje na můj vkus poněkud obtížně. Po absolvování tutorialů sice člověk chápe základní ovládání, ale že by mu docházel smysl všech těch čísílek, co se neuvěřitelnou rychlostí objevují a mizí na obrazovce, případně desítky druhů ikonek - to chce hodně času. Tempo hry je bestiálně rychlé a chvíli to trvá, než se do toho člověk dostane. Ale pak přijde sladká odměna.

Ovládání není komplikované, ale chvíli si na něj budete zvykat. Třeba že kombinace R+X není to samé, jako X+R.

Dissidia je hra, která dokáže povzbudit hráče k lepším a lepším výkonům. Systém odměn a vylepšování je adekvátní vaším výkonům a díky dobré volbě obtížnosti nemáte pocit, že by si z vás počítačem řízený protivník dělal srandu. Veškeré postavy jsou navíc opravdu věrny hře, ze které vycházejí, takže víte, co od nich očekávat a vidět stará známá komba, EX-moves, Limit Breaks, summony a další prvky je prostě pohlazení na duši. Takže trpělivě odemykáte nové a nové tahy, které se učíte vyvolávat, neboť si chcete tak nějak zažít na vlastní kůži to, co jsme doposud sledovali převážně pasivně v tahových soubojích.


Obrovským kladem je fakt, že grafické pojetí celé hry je z hlediska animace a dynamiky velice blízké filmu Final Fantasy 7 Advent Children, čili postavičky absurdně létají, běhají po zdech a stropech no a hlavně se šíleně rychle ohánějí obrovskými zbraněmi za doprovodu těch nejstroboskopičtějších efektů. A jejich účesy samozřejmě stále drží. Přitom je hratelnost hry na vysoké úrovni a i když dost často nestíhá kamera (pohledy do zdí jsou poměrně častým jevem, práce s nastavením úhlů kamery je nepříliš zvládnutá), je to prostě zábava drtit tlačítka. A to je u bojovek indikátor kvality ;).


Kde ovšem hra zklamala jsou dialogy a celkově příběh (i když animačky samy o sobě ujdou). Takže to budeme ignorovat a popojedeme.


U bojovek hrozí stereotyp, což se ale Dissidii daří překonávat s každým novým levelem, který s danou postavičkou dosáhnete. Široké možnosti přizpůsobení si každého prdu znamenají, že si každý hráč udělá "svého Clouda" sobě na míru, včetně stylu ovládání. V příběhovém režimu si můžeme zahrát bohužel jenom za kladné postavy, což je docela škoda - určitou alternativu ve formě "špatného konce" při hraní za Sephirotha bych očekával. Naštěstí je tady Arcade režim, Quick Battle a možnost hraní proti kamarádovi AdHoc, což tento zápor částečně vyvažuje. Hrát Dissidii kvůli příběhu je nesmysl.


Ve Story režimu jsou jednotlivé bitvy proloženy jakousi "deskovou mezihrou", kde se musíme prokydlit skrz zástupy anonymních nepřátel, než se dostaneme k bossovi. Součástí je hledání pokladů, které nám sice vylepší postavu, ale na konci levelu pak získáme méně bodů / peněz za nadbytečné tahy. Zpočátku to není moc důležité, ale určitý element strategie zde je - zkušenosti nesmrdí. Za další zajímavou vlastnost hry považuji interní plynutí času, kdy vám chodí do hry "emaily" od Mooglů s různými akčními nabídkami v obchodech, stejně jako začlenění vašeho oblíbeného dne v týdnu, kdy jsou zdvojnásobeny zkušenosti a přidány nové bonusy (ještě jsem nezkoušel systém ošálit nastavováním datumu v PSP, ale asi to nebude tak jednoduché). Když si připočtete možnost nakupování stovek artefaktů, skillů a získávání trofejí, musí být jasné, že tohle je daleko jakékoliv klasické bojovce, dokonce mnohem víc, než zmíněný Dragonball Z.

Je poměrně zřejmé, že Story Mode je něco jako dlouhý tutorial, kdy se postupně naučíme všechny věci, které pak aplikujeme zejména při soubojích s kamarády, což je u bojovek typické. Na rozdíl od jiných je proces učení zde velice zábavný a motivující, což hru výrazně odlišuje nejen od konkurence, ale pomalu si zakládá vlastní osobitý žánr. S přihlédnutím k originalitě zpracování a atraktivitě námětu lze hru doporučit, i když se asi nebude líbit každému. Mně osobně zatím přesvědčuje s každou novou bitvou k ... k další nové bitvě ;).

P.S.: Mezi technické lahůdky hry také patří možnost instalace na Memory Stick, čímž se jinak relativně dlouhé loadingy zkracují na více než přijatelnou míru. Ovšem bez zajímavosti není, že instalace 750 MB trvá dle autorů i hodinu ;). V mém případě se to odbylo během deseti minut, což je sice dost dlouho, ale zisk rychlosti je fantastický. Jednu nevýhodu to ovšem má - během loadingu si nestihnete prohlédnout obrazovky s dobrými radami a nápovědou ;).

P.S.: Ještě jsem zapomněl zmínit všudypřítomnou nápovědu - digitální manuál, v desítkách menu s nepřeberným množstvím položek je to velice užitečná a důležitá funkce. Například jsem dobrou třetinu hracího času bojoval se základním mečem, protože mi nedošlo, že nové artefakty se musí manuálně přidělovat...

P.S.: ... a hlavně je Dissidia po DLOUHÉ době hra na PSP, která se jako vyplatí! Policenauts nepočítám, to je Playstation 1.