15. 9. 2009

Space Hulk podruhé

Tak se to konečně podařilo! Po letech jsem se konečně dostal k originální deskové hře Space Hulk! Totiž k dvacátému výročí hry se Games Workshop rozhoupali k vydání limitované (?) třetí edice slavné deskovky, která tolik ovlivnila můj život a tak vůbec. Claven nelenil a hru si koupil a následně mne pozval na herní seanci, že si jako zahulkujeme. Tomu se nedalo odolat.


Space Hulk je opravdu tak dobrý, jak jsem čekal. Je pochopitelné, že moje hand-made deskovka, kterou jsem vytvořil asi v patnácti letech těžko může konkurovat vybroušenému stylu zkušených autorů. Ale usvědčil jsem se v tom, že jsem základní principy hry interpretoval správně, pouze mi tam chybí "pár věcí". Samozřejmě těchto pár věcí hru dotahuje k naprosté briliantnosti.


Základem hry jsou movepointy, vetřelci mají šest, terminátoři čtyři. Velice tedy záleží na struktuře levelu, abychom správně pohybovali postavičkami. Tady nastupuje dvanáct připravených misí, které tuto práci udělají za nás. Liší se nejen rozsahem, ale také obtížností a množstvím nápadů, které lze při hraní využít. První mise se dá dohrát asi tak za 25 minut, teda v případě, že hrajete za terminátory poprvé, tak i kratší dobu, protože vás vetřelci roznesou na pařátech dříve, než stihnete říct "Lorenzo Lamas". Ovšem mise pokročilejší jsou na nějakou tu hodinu, to je jisté. Samozřejmě nejvíce záleží na sehranosti hráčů, zkušení netráví čas řešením spousty začátečnických prkotin.


Druhým základem hry je taktické přidělování tzv. command points. Ty má k dispozici pouze hráč terminátorského týmu a dokáže tak v případě potřeby z pomalých neohrabaných panáků udělat rychlé lasičky. Command points jsou něco jako záložní action points, které hráč použije k dalšímu pohybu, výstřelu, ale také jako přerušení, pokud je na tahu hráč vetřelců. Tím se možnosti přežití terminátorů výrazně zvyšují, vlastně se dá říct, že jsou na tomto doplňku naprosto závislí.



Jedna z posledních věcí je hlídací režim, overwatch, kdy terminátor kryje jednu chodbu a pálí kdykoli, cokoli se pohne. Tohle je mnohdy jediná možnost, jak využít rychlost vetřelce - protože terminátorům se v tomto režimu může zaseknout zbraň a stanou se z nich bezbranné loutky. Bohužel, oproti starší verzi pravidel - zbraň lze za jeden command point odseknout a pokračovat v hlídání prostoru. Dříve to zrušilo overwatch, což by asi byl zábavnější masakr. Ale je to pěkný prvek.


Podobných drobností je ve hře celá řada. Pálení plamenometem prakticky zničí vše, co je v segmentu mapy, chůze s terminátorem obsahuje "zdarma" jeden výstřel, vetřelci se při běhu mohou zdarma otáčet o 90°, je-li živý seržant v týmu terminátorů, smí se command points losovat dvakrát a tak podobně. Na hru to nemá drastický vliv, ale v kriticky důležitých situacích dokáže člověka naštvat, že podcenil sílu těchto pouček navrch.


Co mne trochu překvapilo a možná maličko zklamalo, byla velká závislost hry na náhodě. Kostkami ne nehází sice nějak moc často a obvykle se velice rychle ukáže, na čí straně je taktická výhoda. Bohužel, v mém případě jsem měl několikrát "prostě smůlu", i když jsem se držel Clavenových rad, jak si rozestavit panáky v mapě. Stalo se tak, že seržant Lorenzo, vůdce celé útočné jednotky a nejnadrženější zabiják vetřelců, stál jedno políčko od cíle (i když na vzdálenosti v této hře nesejde) a dohromady 9x házel kostkami, než mu padla číslovka 5, která konečně vetřelce rozptýlila do chodby. Celkem tedy 18 kostek bylo vrženo. To není normální, utratit 4 normální body a 5 bonusových na jednoho vetřelce, opravdu není. Takže proto má seržant Lorenzo přívlastek "Lamas" a po zbytek hry se obvykle krčí v koutě. Dement!


Hra disponuje perfektní atmosférou. V roli terminátorů je to samozřejmě citelnější, jelikož početní převaha vetřelců je na pováženou a chytře rozmístěné vchody pro nově se rodící parchanty dokážou zatopit. Nezbývá, než pomalu takticky postupovat políčko po políčku, každá dobytá křižovatka je úspěch. Space Hulk si jednoznačně vydobyl můj zájem a vážně uvažuji o koupi. K tomu přispívá i celkem příznivá cena, okolo dvou tisíc korun českých.


Za další přednost hry je nutné jmenovat naprosto excelentní grafické ztvárnění veškerých herních prvků. Modely postaviček jsou vysoce detailní, malovat je bude asi docela peklíčko. Jednotlivé figurky jsou naprosto osobité, originální a hlavně je každá úplně jiná. Posun proti designu z konce devadesátých let je jasně patrný, hra tak dostává i bez barev temnou náladu. Nejde ale jenom o figurky. Také dveře, podlahy a jednotlivé místnosti jsou z grafického hlediska excelentně zpracované, detailní a snaží se neopakovat. Jedna mise například obsahuje místnost, kde je trůn s mrtvým terminátorem a kalich. Místnost má vlastní, perfektně nakreslený kartonek a i trůn s mrtvolou a kalichem je přítomen v krásně vymodelovaném plastikovém exempláři. Radost pohledět!


Nejvíce mne na hře fascinuje fakt, že je určena pouze pro dva hráče. Jednoho člověka do party najdete prakticky vždy. Mým cílem je tedy na Space Hulk nalákat ženu, které se moje kartonová verze celkem líbila. Pak už nemám žádných zábran, Space Hulk patří do každé domácnosti, kde je obliba deskových her.


Já jsem odehrál pouze čtyři hry, role jsem měl obě dvakrát - no prohrál jsem totálně napadrť, samozřejmě. Ale bavilo mne to. A to jsme hráli jenom první mapu, ty další jsou znatelně větší a komplikovanější. Claven správně naznačil, že jednoduchost základních pravidel předurčuje hru ke studiu mapy, kdy do ní zarytě hledíte a kalkulujete, kolik command points musíte minimálně mít, abyste si mohli troufnout na tuhle křižovatku... Já jsem doma dobré dvě hodiny hledal na netu taktické příručky, stáhnul jsem si Nethulk a hledám, kde jsem vlastně udělal chybu, když jsem měl tak jasnou početní převahu a panáky zdánlivě všude.


V jednoduchosti je krása a Space Hulk je toho zářivým příkladem. Excelentně vyvážená pravidla, bohaté taktické možnosti, široká paleta misí a navíc precizní grafické zpracování. Jestli někde uvidíte tuhle novou krabici, nemáte důvod moc váhat. Vlastně - i starej Space Hulk bude mít smysl, na to dám krk!