2. 10. 2009

Katamari Forever


Dostalo se mi nelehkého úkolu pokusit se popsati, jaké to orgie se konaly včera večer v našem bytě. Začnu, jako obvykle, trochu zeširoka.

Katamari Damacy považuji za ideální ukázku japonského gamedesignu, kdy jsem se s We Love Katamari na Playstation 2 neskutečně vyřádil desítky hodin a poslední level "se slonem", kdy máme za úkol nabalit Katamari velké 500 metrů (osobní rekord - 1601 metr) patří mezi nejujetější a nejzábavnější zážitky v mém herním životě.

Předpokládám, že není nikdo, kdo by neznal princip Katamari, ale teda velice stručně - tlačíte před sebou lepivou kouli, na kterou se nalepí všechno, co je menší, než ta koule. Nabalováním věcí se však koule zvětšuje a tím pádem jsme schopni nabalovat větší a větší předměty. Začínáme na pár centimetrech, kdy nabalujeme smítka prachu a špendlíky, končíme na kilometrech, nabalováním celých kontinentů a posléze vesmíru jako takového. To vše v naprosto ujeté grafické prezentaci a s neméně ujetým hudebním doprovodem. Tato koule se nazývá právě Katamari.


Před nějakým tím rokem se spekulovalo o novém Katamari pro "nextgen konzole". Hovořilo se "samozřejmě" o Playstation 3, ale i o XBOX 360 a dokonce Wii. Nakonec to nějak Microsoft zřejmě přeplatil a vyhrál, takže hra Beautiful Katamari nakonec vyšla jenom pro její konzoli - což v té době znamenalo, že jsem splakal nad výsledkem. Sice jsme dostali Katamari na PSP, ale nebylo to úplně ono. Tak jako tak se nyní naše černá vdova dočkala hry Katamari Forever a Roenick neváhal a koupil si ji. Dohodli jsme se, že se sejdeme k večeru u mne ještě s Kofilou a zahrajeme si + sklenka vína + speciální cigarety.

Zavlažování - jeden z nových vylepšení konceptu.

No a nyní k jádru věci. Tuto schůzku jsme si domlouvali, jak je u nás zvykem, na diskuzáku a nešetřili jsme nadšeným hýkáním, jak se na večírek těšíme. A tu přichází jeden nejmenovaný s tímto komentářem:

Tak mně Katamari taky nebaví, co jako, že člověk nabaluje věci? Nevidím žádnej profit :D.

Bylo rozhodnuto.

Sešli jsme se dle dohody a placka se softwarem putovala do rakve Darth Vadera. Žádná instalace, loadingy příjemně rychlé. A začali jsme hrát tutorial, první level, animačka, druhý level, více animaček, třetí level, selhání, minihra, animačka... gamepad putoval z ruky do ruky.

Nyní se omlouvám, ale pokus o popis dění bude prostě zmatený. Představte si tři naprosto vyčichlé týpky zírající do televize, pohupujících se do rytmu soundtracku a strašně nahlas komentující všechno, co se na obrazovce děje. Čili pokuste se trochu naladit.

Jeď! Jeď! Nabal to! Dělej, nabal to! Všechno nabal! Dělej! Tady, tady jeď, doprava! Tamhle se ti otevřel další kus levelu, jeď tam! A nabal tu bránu, ta dává hodně! Ty vole, ty vole, ty vole! Koukej na to! On nabalil chobotnici! Fakticky nabalil chobotnici! Koukej! No koukej, jak se třepe! Ty vole, ty vole, ty vole! Dělej! Hej! To dáš! Časovej limit na hovno, ale to dáš! To dáš! Vezmi lidi, lidi dávaj hodně! Lidi ber povidám! Jeď! Hej! Hej, sleduj to! On nabral motorkáře! A i jeho skůtr! A teď jeď na hřiště, seber tady ty lampy, nabal sumistu, nabal bránu, krokodýla, paviány, King Konga, dva slony, osm aut, jeden náklaďák, menší chajdu, lidi, davy lidí, děti jdoucí do školy, stromy, domy, mosty všechno! Jeď! Jeď!


A sakra! Limit! Chybělo ti pět centimetrů! Do hajzlu, to je v pytli. Tak teď uvidíme krále, jak se na nás zlobí. No to je v pytli. Hej, koukni! Tady je nějaký hiscore! Hej! On na nás hází šutry, dá se mu uhejbat! Dělej, to je minihra, když prohraješ, tak pořád můžeš získat hiscore! Dělej - tady, uhni, no! Může tě trefit třikrát! Teď doprostřed! To stihneš! A sakra! No nic, dej sem gamepad, zkusím ten level znova!


Tak jedu, nejprve tady na stole, vysbírám kousky suši, připínáčky. Jasně, neboj, nezapomenu se vráti pro devítivoltové baterky. Teď na zem, bacha na myši, seberu jim ale lego, co vozí na zádech. V klidu - tady je domeček z lega, tady jsou tyhle preclíky nebo co to je. Hele, už mám deset centimetrů! Jdu na stůl, beru baterky, kostky na mahjong, první tužky, pravítka a dokonce i myši! Dvacet centimetrů, jdu ven! Kačenku, konývku, lekníny, tulipány, akční figurky, sbírku časopisů, lahve, květináče, psa i jeho misku na vodu! Mám půl metru, můžeme dál! Támhle, jo, vidím, pavouci, vodní pistolky, prasátka a hele! Tady je lepící srdíčko! Vracím se do pokoje, přitahuju všechno! Ale jen na pár sekund, sakra. Mám ještě dvě minuty a musím udělat metr sakra. Jo, tady, tady to je! Tady jsme předtím nebyli! Hele, tady jdou sebrat tyhle papírový čapky nebo co to je. A tady už seberu i celou ruletu i s blackjackem! Jo! Sedmdesát centimetrů! To dám! Prodlužky! Jo! Prodlužky dávaj hodně. A tyhle acetylenový bomby takdy! Hele, už beru menší ploty! Ty vole! Ty vole! Ty vole! Zasekl jsem se! Šmankote utíká mi čas, nic nesbírám! To je v prdeli tohleto! Nesmíš se zaseknout vole! Hej! Druhé lepící srdíčko! Padnul jsem zpátky do pokoje! Zbejvá mi necelá minuta, už mi troubí král pohřební skladbu! Sebral jsem židličku! Jo! Jo! Mám to! Mám metr! A ještě dvacet vteřin, do dám alespoň dva! No dobře, dva ne, ale metr patnáct bych mohl. Psa jsem nabalil! Hej! Koukej, jak vrtí ocasem! To je bomba! A ta hudba! Jo! Udělal jsem metr šestnáct! Nebude minihra, cha chá! Žabaři! Na, hraj teď ty, já jdu otevřít další flašku. Medovina už došla, jo?

Válím se v křečích po zemi, Kofila se řeže smíchy a Roenick nechápavě vrtí hlavou, jak jsem ten level mohl udělat, když jemu to ani na čtvrtý pokus nešlo. Takhle to bylo čtyři hodiny bez přestávky.


Pokusil jsem se během večera několikrát natočit průběh našeho konání. Bohužel se nepodařilo. Jakmile jsem na mobilu pustil natáčení, všichni jsme začali v podstatě mlčet a pohled na Kofilu i Roenicka mi nejvíce připomínal pohled na masy lidí sledujících přímý přenos projevu Klementa Gottwalda, vyjevujícím svou lásku k Leonidovi Brežněvovi. No ale, tak alespoň něco.



Trochu strohého popisu - Katamari Forever obsahuje celkem 34 levelů, vesměs převzatých z minulých her. Jsou tam i levely zcela nové, které se starým funkčním principem vytvářejí nové výzvy. Novinek obecně není mnoho. Přibylo převelice důležité skákání, které zjednodušuje mnohé herní situace. Nemám na mysli, že by to zjednodušovalo hru jako takovou, ale mnohdy jsme se ocitili v úzkých, v nějakém záseku, kdy skok řeší problémy, do kterých jsme nespadli vlastní vinou. Podobně tak skok umožní rozhlédnout se po krajině a tím hru zpřehlednit.


Levely jsou mnohdy identické, ale vidím tam doladění mnoha chybiček a nedostatků. Například loadingy mezi lokacemi zmizely, valíme Katamari kontinuálně od centimetrů po kilometr, což hratelnosti rozhodně prospívá. Grafické filtry jsou krásné, velice se mi líbí "černobílé" pojetí některých levelů, kdy se vybarvují jen ty objekty, které je možné sebrat. Animačky jsou hodně stylové (Hej! Hele! Koukej na toho chlápka, jak tady visí a ta opice mu skáče po zadku!), vyprávějí příběh a jsou srandovně ujeté. Plus hromady nové hudby, včetně perfektních remixů. To je z novinek asi tak všechno. Vlastně to vyjma skákání moc novinky nejsou.

Menu jsou fantastickou prací papírových skládaček, které známe z dětských knížek.

Když se člověk na Katamari sérii podívá s trochou té upřímnosti, tak vidí, že jednotlivé díly se od sebe skoro neliší a kupovat si každý díl je určitě nesmysl. Jako další mínus vidím v neodstranění bugu s kamerou, která v rozích a obecně interiérech prostě zlobí, není nic vidět a tak. Nechápu, proč to neodladili. Za poslední mínus musí jmenovat celkem vysokou cenu a nemožnost stažení hry. Být to za pět stovek na Playstation Network, mám to ihned stažené. Dávat třináct stovek nebo kolik za placku, na to se asi teď ukecat nenechám. Přidaná hodnota není prostě příliš velká, i když lze vnímat Katamari Forever jako "final". Příště to bude chtít něco nového, pane Keita Takahashi. Ale zatím jako dík!


Ono když se člověk na Katamari Forever podívá s trochou té jiné upřímnosti, tak nelze hře upřít úžasný šarm a extrémní zábavnost. Pravda je, že zábavnost se graduje s počtem hráčů. Už ve dvou se dočkáte prudké radosti z poslechu hudby, pohledu na famózní stylizaci grafiky (pořád mne nepřestala fascinovat!) a nabalování všeho možného, ale spíš nemožného. Nejde ale jenom o střídání jednoho gamepadu, leč i o levely designované přímo pro dva hráče. Dávali jsme si s Kofilou jeden kooperační a jakmile jsme se dokopali k tomu si hlásit zamýšlený směr pohybu, hravě jsme ho dohráli. Skill prostě. Tahle hra má skill vás zaujmout, i když jste ji naposled hráli před rokem. Nestárne. Katamari neumí stárnout, je nabušená energií, kterou z ní vymačkáte velice snadno, rychle a zároveň získáte ohromný pocit uspokojení, když nějaký těžší level pokoříte. Instantní hratelnost jen podtrhuje fakt, že Katamari je hrou pro všechny kasty hráčů. Stačí je k tomu posadit. Pak už to jde samo.

Klasická prupovídka "easy to learn, hard to master" platí i zde. Každý level uděláte na druhý, maximálně třetí pokus. Přesto vás ale bude král neustále "jebat", popichovat, že ho máte malýho. Že se to prakticky nedá měřit. Že takhle malé snad ani nemůže přijmout. Jednou nám řekl, že ho máme jako dost velkýho a tlustýho. Ale pak nám řekl, že si dělá srandu a napálil nám čtyři body ze sta. Takže znova a lépe. Katamari Forever!

Náááá, nanananananá ná na ná ná na ná náááááá!

PROFIT

P.S.: Děkuji a oslavuji Roenicka, že vydržel Katamari nehrát celý den, až večer s námi. Společný orgasmus má něco do sebe!