26. 1. 2010

Ace Attorney

Nedávno jsem si tady postesknul, že klasické 2D adventury prakticky zmizely ze scény. Na druhou stranu - jednou do roka se nějaké té 2D adventury na PC dočkáme, možnosti editačních nástrojů ála AGS jsou celkem široké a databáze nedohraných her se tenčí pomalu, takže v podstatě není proč plakat. A hlavně - z nějakého důvodu (čti: stylus nebo Wiimote je lepší, než analogová páčka, když jde o kurzor myši) se 2D adventury částečně přesunuly na jiné platformy - jmenovitě Nintendo Wii, ale nyní mám na mysli hlavně Nintendo DS.


Je až s podivem, kolik remaků a i nových her se v tomto žánru pro DSko objevilo. Ne vždy šlo o sázky na kvalitu, ale obecně je těchto her dost. Počítejte se mnou: Code Lyoko, CSI, Hotel Dusk Room 215, Myst, Professor Layton, Runaway 2, Secret Files, Syberia, Time Hollow, Touch Detective, Trace Memory, Undercover Dual Motives a nově Safecracker. A určitě jsem nějaké vynechal. To není zas tak málo.

Objection!

Faktem ale také je, že některé hry se pohybují na rozhraní klasické adventury a žánru "visual novel", což nedokážu moc přeložit. Jde ale o hry, kde je čtení textu primární a interaktivita slouží jen k propojení dalších textů. Přesto tyto hry považuji za odrůdy adventur hlavně proto, že jsou povětšinou dobře napsané a zábavně hratelné (z vyjmenovaných jde například o Time Hollow).

Ace Attorney je právě povedeným mixem 2D adventury a vizuálního románu (ech). Když se o této hře poprvé psalo, referovalo se o ní jako o "simulátoru právníka". Neříkám, že mne tato myšlenka nenadchla, prohrabávat se stohy zákonů, hledat skuliny a usvědčovat nevinné - to by mne sakra bavilo. Nakonec se z toho vyklubala "jen" adventura, ale rozhodně ne obyčejná. Svět Ace Attorney mne doslova ponořil do vlastních hlubin.

Rozhovory jsou zpracované jednoduše, ale jsou dobře napsané a košaté.

Gyakuten Saiban, jak se hra nazývá v japonštině, se poprvé objevil v zemi vycházejícího slunce v roce 2001 pro GameBoy Advance a dočkal se dvou pokračování v rámci platformy. To bohužel v japonštině. Naštěstí s několikaletým zpožděním se CAPCOM rozhodli ze hry vymačkat více, a tak vydali remaky pro Nintendo DS, tentokrát již v angličtině. V roce 2005 jsem se tak stal poprvé svědkem dobrodružství Phoenix Wrighta, obhájce zákona a člověku vnitřně přesvědčeném o nevině svého klienta, ať už situace vypadá jakkoliv bezradně.

Ace Attorney, jak se hra nazývá v angličtině, se dá rozdělit na dvě části. Ta první velice inklinuje ke klasické adventuře. Chodíme po lokacích, sbíráme důkazy, otisky prstů, stopy krve, identifikujeme tváře na záběrech z kamery a promlouváme k mnoha NPC. Druhá, podstatnější část, je soudní proces, kde ze pomoci sesbíraných důkazů a výpovědí skládáme dohromady kostru obhajoby. Jednotliví svědci vypovídají a my v každé jejich větě hledáme nepřesnosti či lži. Vhodným předložením správného argumentu ve správný okamžik se vyvíjí děj. Tento systém je velice originální a zábavný, je velice důležité se na text soustředit a porovnávat výpovědi s evidencí fakt.

Odhalení pravdy se neobejde bez rekonstrukce místa činu.

Kouzlo hry bezesporu spočívá v naprosté logičnosti důkazů, kdy jsou nitky zapleteny přes míru komplikovaně. Postupným rozplétáním se dostáváme k jadérku věci a chtě nechtě se dočkáme velice zajímavých zvratů, o kterých jsme na začátku případu neměli ani zdání. Jedna hra obvykle obsahuje čtyři případy, přičemž ten poslední je vždy vrcholem, který spojí všechny tři předchozí dohromady. Brutální detailnost příběhu a forma zpracování je důvod, proč mne hra zaujala. Jak je člověk zvyklý na jistou přijatelnou míry nelogičnosti či nerealismu v adventurách, Ace Attorney se pyšní právě tím, že při hraní je nutné naplno realisticky uvažovat, není nutné se podřizovat pravidlům hry.


Abych zase moc nekecal - japonské hry se málokdy obejdou bez nějakého toho mystična. První tři hry s Phoenix Wrightem mají na pozadí klan mystiků, kteří vidí do duše bla bla bla. Tento prvek je do hry vtlačen na můj vkus docela násilně, ale zase na druhou stranu se používá prakticky výhradně mimo soudní síň, takže to zas tak moc nevadí. Oproti tomu čtvrtý díl, již pouze pro Nintendo DS, je v tomto hledisku zpracován mnohem více inteligentně. Místo nějakého mumbo-jambo sledujeme v herní grafice mimiku a gesta svědků. Netradiční pohyby odhalují místa lži či nepřesnosti a tak hra dostává takový zajímavější punc. Nelze se ale tvářit, že by následující díly překonaly ten první, spíše doskakují stejnou výšku laťky.

Mentorka hlavního hrdiny. Fap?

Příběh se samozřejmě neobejde bez postav, kde Ace Attorney opět exceluje. Hlavní hrdinové jsou povětšinou mladí a nezkušení lidé, leč jak hra postupuje, je radostí pozorovat jejich vývoj. Naši protivníci jsou tradičně žalobci, se kterými není žádná legrace. Chladní a pragmatičtí se nebojí vytáhnout do boje těmi nejšpinavějšími legálními postupy. Naštěstí na naší straně jsou také dobří učitelé, jako třeba Maya Fey, mentorka Phoenix Wrighta. Vysloveně masturbační materiál ;). Žalobce Miles Edgeworth je Phoenixův spolužák ze základní školy, avšak pod vedením Manfreda von Karma se z něj stal obávaný žalobce. Nakonec potkáme i jeho dceru - Franziska von Karma, lačnící po pomstě. A přidejme si k tomu roztržitého policistu jménem Dick Gumshoe, roztomilou společnici Mia Fey nebo třeba žalobce-predátora - Godot. Postav je dohromady přes třicet a každá je svým způsobem zajímavá.

Co je ovšem nutné podotknout, tak veškeré zápletky, příběhy i postavy jsou notně stylizované. Dokonce tak moc, že mnohým lidem hra nemusí sednout. Na jednu stranu je námětem případu vždy vražda a rozhoduje se o trestu smrti pro obžalovaného. Na stranu druhou - motivy vražd jsou mnohdy malicherné nebo primitivní. Chování postav se skládá z několika málo základních emocí. Optimistické konce a bezvýhradné hledání pravdy je místy až nepříjemně sluníčkové. Zlehčování vážných situací může působit nepatřičně. Kdyby teda hra byla myšlena vážně. A to právě není.

Otevřeně přiznávám, že bych si s chutí dal vážnou hru, ze které čiší prohnilost státního aparátu a kde dobrý obhájce vyseká i pedofila z té nejhorší šlamastyky. Dal bych si hru, která by mi házela klacky pod nohy a naopak bych je i já sám vracel. Posuzovat výklady psaného zákona a využít jej ve svůj prospěch. Spřádat intriky, poštvávat proti sobě lidi, sexuálně obtěžovat předsedkyni poroty a doufat, že zaseté semeno lásky změní její finální verdikt. A sem tam někoho uplatit, vyhrožovat, zfalšovat důkazní materiály, prostě dostat toho zmetka na elektrické křeslo nebo na svobodu - podle toho, který klient platí.

Apollo Justice má docela talent, ale Phoenix Wrighta nenahradí dokonale.

Ace Attorney je vedle toho idealistickou hrou. O tom, kdo je vinen či nevinen víme v podstatě od začátku a veškeré postavy nemění své role během hry. Jistě, jsou zde "zakuklenci", tedy postavy, které ze začátku jednají příznivě pro vás a ke konci hry proti vám, ale téměř vždy je jasně vysloveno "ten je podezřelý". Takže onen idealismus může být "drsnějším hráčům lačnícím po krvi" na překážku. Pořád ale tady zůstává konstatování, že při zachování jasných a jednoduchých pravidel hry je možné vytvořit hádanky s naprosto dokonalou logikou, kde hráč udělá chybu jenom proto, že je "prostě blbej". A to si na hře cením. Při představě, že by podobným způsobem byla zpracovaná "temná varianta", nesvedu si představit tu práci na hře. Samozřejmě - hráč by dostal finanční nabídku obou stran v soudní síni a podle toho, čeho by docílil, modularita hry by počítala s oběma variantami, by dostal peníze. Za ty by si rozšířil vzdělání a svou kancelář, kontakty, vítězná strana by jej pozvala na párty, kde by nějaký senátor potřeboval delikátní pomoc s jednou mrtvou prostitutkou a vůbec by to hlavní postavu vyšvihlo na vyšší posty v politice. Možná trochu přeháním. Ale chtěl bych takovou hru.


Jak jsem řekl výše - ve čtvrtém díle se částečně rozloučíme s Phoenix Wrightem a na jeho místo nastupuje Apollo Justice. Tento mladičký obhájce má mnoho ambicí, ale že by mi vysloveně přirostl k srdci, to ne. Ono mezi námi - i Phoenix Wright je ze začátku pěkné střevo a zvykal jsem si na něj celkem dlouho. Určitá změna byla každopádně nutná, ale teprve nyní mi je jasné, co tomu chybělo. V díle pátém se totiž ztotožníme do role Milese Edgewrotha, populárního žalobce. Dostáváme se tak na opačnou stranu soudní síně. A nejen to - podle všeho bude detektivní část hry zpracována mnohem více, jako klasická 2D adventura, tedy "chození s panáčkem". A to děkujeme!

O vlivu hry na vnější svět nemůže být sporu. Fanoušků je mnoho a díky zasazení do reálného světa není problém adaptovat se na hrdiny série. Výkřik "Objection" se vztyčeným prstem velice připomíná Evil Monkey ze seriálu Family Guy, ale při Googlení obrázků najdete stovky fotek fandů v této stylizované pozici. A například Benjamin Daniel si vybral právě Ace Attorney, jako "znělku" svého pořadu "FAQ you" (mimochodem dělá pěkná videa - Games you might don't know je pro mne v jisté míře inspirací).

Chybí-li vám klasické 2D adventury, tak Ace Attorney se dá doporučit. Nedokáže je plně nahradit, ale má vlastní prostředky, jak zaujmout a zabavit inteligentním způsobem. Přestože se hra nepyšní zrovna nejvyšším hodnocením v historii, je až s podivem, jak málo majitelů DS zná tuto sérii. Je to škoda - diskutovat o mnoha detailech se dá skutečně dlouho. Za mne palec jednoznačně nahoru a ať už je tady další díl!

P.S.: První díl byl původně pro GBA, ale jeho remake pro DS se liší v jedné podstatné věci. A tou je bonusový "pátý" případ, který nijak nesouvisí s případy předchozímy. Poprvé se tam seznámíte s vědkyní Emou Skye, poprvé vyzkoušíte sběr otisků prstů a krve. Tento bonusový případ je svou komplexitou a délkou řekl bych to nejlepší, co série vyprodukovala, takže vřele doporučuji hrát tyto hry popořadě.