11. 1. 2010

Assassin's Creed 2


Poznámka předem: Následující text svou formou není zamýšlen, jako klasická recenze. Místy se neváhám pouštět do přílišné opisnosti opusu, jakým Assassin's Creed 2 je. Chci se prostě "vypsat" z toho, jak mne tato hra oslovila až uchvátila. Nemějte ale obavu - nepopisuji více, než 5% obsahu z celého díla, jelikož tato hra je obrovská a propracovaná. Neuděláte hloupost, pokud hru bez váhání koupíte. Zejména, měli-li jste rádi první díl. Druhý díl stručně řečeno využívá potenciál námětu na dřeň, což je přesně to, co prvnímu dílu zoufale chybělo. Dokonce si zpětně říkám, že 7/10 u prvního Assassin's Creed je nadhodnocené, klidně bych strhnul dva body po té, co jsem dojel dvojku. No nic. Pokud si rádi čtete, můžete pokračovat s klidným svědomím, spoilerům jsem se snažil vyhýbat, neprozrazuji nic zásadního, co byste nevěděli po pěti minutách hraní.

Určitě jste se setkali se rčením, že "druhý díl nikdy nepřekoná první díl" - a to v souvislosti s filmem, komixem i hrami. Něco na tom je. Přesto známe celkem slušnou řádku případů, kdy první díl sebevíc geniálního produktu měl pokračování, které jej nejen dorovnalo, ale někdy i překonalo. Například mne napadá Terminator 1-2, Alien(s) 1-2, Doom 1-2 a určitě je mnoho dalších, i méně diskutabilních.

Představa, že pokračování Assassin's Creed bude lepší, než první díl mi přijde naprosto logická a přirozená. Totiž přes mnoho kladů mne tato hra vůbec neoslovila a při ohlášení pokračování jsem zůstal chladný. Měl jsem ale celkem jasnou představu, v jakých konkrétních věcech hru vylepšit. Ale jak říkám - dokud neuvidím něco z praxe, nebudu se vzrušovat.

Ovšem - vzrušení přišlo záhy. Po spatření ukázek z E3 jsem si říkal, že tohle vypadá konečně, jako hra a nikoliv, jako techdemo. Hergot jak mi srdéčko poskočilo. Jistě, pořád tady byla obava ohledně repetetivní náplně misí a ukázka létajícího stroje vzbuzovala jisté otázky. Neházel jsem ale flintu do žita, kdo si počká, ten se dočká.

Assassin's Creed má podobný osud, jako Uncharted. Zatímco první díl nejistě přešlapoval na místě, přestože mu nešlo upřít mnoho kvalit, teprve druhý díl to rozbalil naplno. Nejde tedy o případ naznačený v prvním odstavci. První díly těchto her zcela jistě nebyly nějakým vrcholem počítačových her, který by bylo nutné překonat. Avšak vydání dílu druhého totálně zadupává svého předchůdce do stoupy a v podstatě lze konstatovat: zapomeňte na první díly těchto her. Teprve ten druhý - to je NĚCO!

Assassin's Creed 2 je totiž konečně hrou. Už nejde o technologickou prezentaci s interaktivními prvky. Už nejde o simulátor opice, kde jádro zábavnosti spočívá v možnosti běžet vpřed přes jakoukoliv zeď při držení jednoho tlačítka. Konečně se to, co bylo v prvním díle adorováno, stalo pouze jedním z mnoha prvků, které slouží k vývoji příběhu a hry samotné. Hra není podřízena herním mechanismům, ale naopak. Ono slavné šplhání po zdech je nyní pouze prostředek k hernímu zážitku. To je nejdůležitější konstatování, které se tohoto pokračování týká.

Nejsem si jistý, jak mám svou kritiku vůči hře formulovat. Jestli mám hovořit o vylepšení prvního dílu nebo spíše jako o zbrusu nové hře. První díl totiž obsahoval tak málo herních mechanismů (a to ještě dost otřepaných a repetetivních), že jakákoliv novinka je jasně patrná. Možná bude lepší se na to dívat, jako na novinku. Prostě zapomeňte na to, že existuje nějaký "Assassin's Creed 1". A já se pokusím zapomenout také. Zas tak těžké to není.

_______________

Assassin's Creed 2 je hra, na kterou se jen tak nezapomíná. Její komplexita a rozsáhlost je na hranici uvěřitelnosti. Mnozí hráči by se uspokojili i jenom polovičním, možná i třetinovým obsahem hry. Ale tak se pozná výborná od dobré hry - překoná vaše očekávání. No ale kde začít...

V Itálii patnáctého století to vřelo. Politická situace byla nestabilní, renesance v plném proudu a na pozadí se odehrává odvěký spor mezi templáři a assassiny - o čemž na začátku hry ovšem víme jen velice kusé informace. Místo: Florencie. Chopíme se role mladíka jménem Ezio Auditore, syna významného politicky aktivního šlechtice Giovanniho Auditore. Svoje mládí tráví nejčastěji rvačkami po hospodách, sváděním lepých dam a bratrskými slovními přestřelkami či sázkami. Nikdo ale netuší, že hlava rodiny má na starosti mnohem více, než jenom správu účetnictví jedné velké bance. Při pašování jednoho dopisu, k čemuž je pověřen právě Ezio, dojde k dost smutné události. Rodinný přítel je ve skutečnosti zrádce a dojde tak k popravě Eziova otce a dvou bratrů, přičemž tomu mladšímu je sotva deset let (ano, zabité dítě ve hře, hurá). Ezio uprchne společně se svou matkou a sestrou do vily vlivného strýce Maria, který jim poskytne přístřeší a bezpečí. A Ezio začíná pátrat, o co vlastně jde a co to jsou ty "pieces of Eden" (v češtině "kousky Ráje", ale tento překlad neshledávám zrovna šťastným), o kterých hovoří legenda...

Toto vše se ve skutečnosti odehrává ve virtuálním prostoru. Ve skutečnosti je rok 2012 a hlavní hrdina se jmenuje Desmond. Jde o jednoho z potomků z rodu Ezia Auditore. Existuje teorie, že náš mozek nedědí po svých předchůdcích jenom genetické dispozice, ale také paměť. A právě z Desmondovy paměti se snaží jeho kolegové zjistit, co se stalo v patnáctém století v Itálii. V tento okamžik se dostává do popředí konflikt mezi templáři a assassiny, který přežil staletí a v moderní formě tato uskupení spolu bojují dodnes. Templáři mají na výzkumy více peněz, assassini zase více talentu. Proč jsou ony "pieces of Eden" tak důležité, že kvůli nim v historii muselo zemřít tísíce lidí? To všechno má Desmond schované někde v hlavě. A jedinou cestou k oživení těchto vzpomínek je simulace historických událostí skrz oči Ezia - musíme prožít jeho život a tím si vybavit, co se vlastně stalo a jak se z toho můžeme poučit...

Toto je realita - Desmond upoutaný do systému Animus 2.0.

Ačkoliv příběh celé hry není tím nejhlavnějším tahákem, proč hru hrát, rozhodně je perfektně podáván a díky opravdu skvěle zpracovaným charakterům je radost vývoj děje sledovat. Hra se totiž odehrává v rozpětí deseti let, takže prostor pro postavy je více než dostatečný. Samotný Ezio je opravdu sympatický hrdina. Z jeho počátečního frackovitého stavu postupně dospívá a uvědomuje si, že se zapletl do věcí překračující jeho možnosti, jako jednotlivce. Ovšem kde je politická nestabilita, tam je i opozice. Získáváním důvěry různých frakcí tak Ezio sílí a po zasvěcení do kruhů assassinů se z něj stává ladný, chladnokrevný zabiják, který má v hlavě jasno a nějaké náboženské otázky rozhodně neřeší. Jeho vztek, který jej z počátku hry motivuje, postupně vymizí a svým obětem vždy udělí poslední pomazání. A není to jenom Ezio. Lidé okolo něj také evolvují, i když ne tak výrazně. Za extra zmínku stojí rozhodně Leonardo da Vinci, který Ezia postupně vybavuje novými a novými vynálezy a obecně dělá podporu. Pokud jste čekali sešlého starce s vousy ála Dave de Sade, mýlíte se. Leonardo je mladý energický chlapík se spoustou dobrých nápadů. Upřímně řečeno se nemusel vůbec jmenovat Leonardo da Vinci - jediné pojítko je celkem věrně zpracovaný létající stroj - jinak se mohl jmenovat třeba Pepa. Ale tím se není třeba trápit, je to vedlejší postava s přijatelně dobrou rolí.

Rest in peace.

Atmosféra veškeré hry je mohutně podtržena excelentním dabingem, kdy italský přízvuk rozhodně nepůsobí trapně a když sem tam postavy hovoří opravdu italsky, nijak vám to nepřijde. Jde krásně poznat, odkud jednotlivé postavy pocházejí - několikrát jsem ssi všiml, že Ezio místy hovoří, jako Niko z GTA4 ;). Zatímco jiné hry mají s přiznaným přízvukem problém, Assassin's Creed 2 se nad laťku potřebného minima vyšvihl s nedbalou elegancí a to si cením. Podobně tak hudební podklad je naprosto geniální. Dělal jej totiž Jesper Kyd, který mi vykloubil čelist už v Hitman Blood Money. Hudba atmosféru hry násobí nejméně třikrát - lepší soundtrack si neumím představit.

Tak tohle shození z věže BUDE bolet ;).

Náplň hry je samozřejmě plnění misí, přičemž nejsme omezení lineárním průběhem (k čemuž se ještě vrátím, tak doslova to neplatí). Ezio při pátrání po vrazích svého otce a bratrů postupně odhaluje komplikovanější konspiraci, která jej krom Florencie dovede také do San Gimignano, Forlí, Benátek a na konci také do Říma. Krom toho ale jsou přítomné i rozsáhlé přilehlé oblasti, nemluvě o "domácí základně" vile Monteriggioni. Kdybych se rozsah hry na "kilometry čtvereční" pokusil k něčemu přirovnat, vyjde mi to o dost větší, než Liberty City v GTA4. Ovšem je nesmysl tyto hry srovnávat, co do obsahu města, to je jiná liga dané stoletím, ve kterém se hry odehrávají.

Není ale nesmyslné toto srovnání z hlediska misí. Opravdu - styl hraní Assassin's Creed 2 se dá GTA4 docela dobře přirovnat. Na mapě jsou desítky míst, kde dostaneme zadání nové mise. Ty jsou různorodé a docela dobře pokrývají takovou práci assassina. Z počátku jde o jednoduché převážení dopisů a balíčků, ale brzy dojde na první vraždy, honičky v ulicích nebo záchrany zajatců. Spolčení zlodějů, jehož přízeň potřebujeme získat, nás zaměstná vlastními problémy. Pletky ve vysoké politice vedou k trávení činitelů či naopak k jejich záchraně. Moc se mi líbí, že ne každá mise, byť úspěšně splněná, má dobrý konec. Ezio není bůh, aby všechno dokázal - ale dává do své práce srdce (a dva zápěstní hroty), což je perfektně ilustrováno pomocí herních animací. Ty jsou mnohdy okořeněné jednoduchým mačkáním tlačítek, které nám udrží pozornost, pokud chceme animačku vidět celou - no zkrátka paráda!

Krom toho se po celém městě vyskytují úkoly generické, které spadají do několika kategorií. Závod, pěstní domluva, donáška dopisu, dopadení zloděje a kontrakt na vraždu. Závod je obvykle velice jednoduchý - doběhnout z bodu A do bodu B v časovém limitu. Není co ztratit, ale při plnění těchto misí jsem se lépe naučil mapu města a využíval jsem pak později zkratek, bez kterých se závod nedal vyhrát. Pěstní domluva nevěrnému manželi - to zadávají výhradně ženy v ulicích. Zde se mi moc líbilo využití "speciálního vidění". Na mapě se nám totiž objeví jen oblast, kde je náš cíl a my jej musíme najít, identifikovat a ztlouct tak akorát ;). Někdy má tento cíl na pomoc své kumpány, někdy před námi zdrhá - jistá minimální variabilita tam je - co chcete od vedlejší mise taky, že jo. Donáška dopisu spočívá v dopadení falešného kurýra, jeho zabití a následné obrání o dopis. Mimochodem - všechny mrtvoly se dají šacovat nebo přenášet - milý detail, chválím. Dopadení zloděje je náhodná mise - protože občas se stane, že okrade na ulici někdo vás - což naštve. Na druhou stranu - Ezio má schopnost kapsářství plně využitelnou a když člověk nikam nespěchá, pár stováků neuškodí. Nejlépe udělané jsou ale kontrakty na vraždu. Kdo by čekal obyčejné "najdi a poprav", mýlil by se. Našel jsem desítky zajímavých variant, kde společný jmenovatel je mnohdy "zabij tak, abys nebyl spatřen". A to je občas docela kumšt. Takže vedlejší mise rovněž za jedna.

K čemu by ale všechno toto konání bylo, kdyby město bylo statické a nijak nereagovalo na naše činy. Toto je obrovská deviza hry. Systém pověsti postavy je velice hratelný, i když ne zrovna dvakrát realistický. Podle toho, jak se Ezio chová v ulicích, roste známost jeho obličeje. Hodně kradete v kapsách měšťanů? I když nebudete přistiženi při činu, začnou si lidé šuškat něco o tajemném zloději a na zdech se objeví první "wanted" plakáty. Zabijete někoho v přítomnosti svědků? Možná byste je měli také umlčet, aby nešířili klevety. Podle toho, jak jste moc nechvalně proslulí, reagují na vás všudypřítomné stráže. Ze začátku vás ignorují a když do nich nechtěně vrazíte při běhu, zanadávají si, strčí do vás, ale nechají vás být. Avšak máte-li pověst na maximální možné hodnotě, jste v podstatě obětí, kdy po vás jde každý. Naštěstí je tady možnost si pověst snižovat - potěšila mne zejména možnost uplácet místní mudrce, co nás za pár zlatek přestanou pomlouvat, ale naopak adorovat.

Ezio je z počátku hry maličko nezkrotný býček. Není divu, s takovou figurou ;).

Nejde ale jenom o tyto systémové věci. Vůbec všechna města žijí svým vlastním životem. Tu a tam vidíme zedníka spravovat omítku, tady jsou vodní taxikáři v gondolách (není možné se svézt - ani není důvod, ale je možné gondoly krást a vozit se sami), tuhle kmitají poslíčci a támhle si bohatší měšťané kupují obrazy ve specializovaném obchodě. Naprostou lahůdkou je pak možnost kupovat si tři různé skupiny spolupracovníků - prostitutky, zloděje a ranaře. O kolik je život s těmito pomocníky snažší! Šlapky nás obestoupí, jako nějakého nadrženého boháče a poskytnou tak dokonalé krytí před zraky stráží. Kdyby stráže dělaly problémy, nevadí - stačí šlapky vyslat, aby se o ně postaraly. Zloději zase udělají rozruch tím, že hlídače vyprovokují a útěkem odvedou pozornost. Cesta je volná! A ranaři? Ti jsou celkem jednoúčeloví. Dokáží ale zaměstnat stráže dost na to, abychom zabili někoho mimo dohled. A absolutní bomba, která mne těší snad ze všeho nejvíc? Davy lidí v ulicích nejsou jen kulisy, ale lze se mezi nimi schovávat! Skutečně - stačí najít nějakou trojici panáků, ať už v pohybu nebo stojících a Ezio se s nimi dá do hovoru, čímž je svou nenápadností pro stráže neviditelný. Super! Takhle jsem si to představoval!

Provoz prostitutek v praxi. Tak si to užijte holky!

Hra se celkově tváří, jako by vycházela z reálných historických událostí. Po chvilce studia Wikipedie nebo jiného zdroje si toho všimnete. Je ale pravda, že zaokrouhlení jmen, dat, událostí a celého herního světa je neuvěřitelně přesvědčivé. Během hry nemáte pochyby o tom, že se pohybujete po reálných městech a že narážíte na reálné osoby. Vše do sebe zapadá. Dotaženo k dokonalosti je to i tím, že skoro ke každé budově či postavě máme k dispozici záznam v databázi, kdy se jedním tlačítkem dostaneme na informační obrazovku i s několikastránkovým popisem. Historická přesnost? Pochopitelně ne. Mrazivá uvěřitelnost? Rozhodně ano. Potlesk prosím.

Pohyb po městě je velice plynulý a když přijmeme Eziovu schopnost zachytávat se i nevelkých výstupků v nerovnostech zdí, tak realistický. Oproti hře Prototype například, je pohyb o něco omezenější, dá se sice vyšplhat na jakoukoliv budovu, ale cestičku po vypadlých cihlách musíme hledat. Rozhodně tedy nejde o systém "držím jedno tlačítko a hrdina všechno přeběhne". Design měst je naprosto geniální, při pohledu na obří komplexy se stovkami uliček nemáte pocit žádného náhodného nebo generického obsahu a přitom je uvnitř skryta pravidelnost kostek Lega, mezi kterými se naučíte přebíhat s ladností jaguára. Ovšem dočkáme si mnoha interiérů v chrámech, kostelech a zapadlých kobkách - je nemožné si hru nezamilovat. A to nemluvím o grafice - k té o něco později.


Celkové tempo hry je pozvolnější. Nejvíce mi tane na mysl styl GTA4 kombinovaného s Hitmanem. Oproti Uncharted 2 například se nedočkáme drtivých akčních scén, ze kterých se budeme klepat ještě dva dny po dohrání. To není účel hry. Hraní je skoro až realistické svou atmosférou, místy jsem měl dokonce pocit, že hraju jakéhosi moderního Thiefa. Určitě je ale nesmysl se na hru dívat, jako na plagiát nebo sprostý mix výše zmíněných her. Naopak - jde o spojení opravdu dobrých a kvalitních herních prvků, zabalených do desítek osvěžujících nápadů a vše servírováno s uvěřitelnou atmosférou, o jaké jsme vždy snili. Možná proto mi chvílemi vadila Eziova bojová nadřazenost. To, že dokáže potichu zlikvidovat desítky stráží, aniž by o tom kdokoli viděl - v pořádku. Ale při obklíčení deseti vojáky bych si spíš představoval větší nutkání k útěku. I když ono jak se to vezme.

Nejlepší je samozřejmě být schovaný. Ať už v davu lidí, obklopen zaplacenými skupinkami šlapek nebo pod hladinou vody (obzvláště vypečené vraždy mimochodem). Ale když seskočíte ze střechy a nebohé oběti prorvete krční páteří svou dýku, vzbudí to pozornost stráží a dojde k bitce. I mnohé mise jsou na soubojích postavené, takže si jich užijeme do sytosti. A je to zábava!

Na ně! Toto sice není ingame, ale v praxi to vypadá takto. Kam Ezio ukáže, tam se jeho banda vydá.

Soubojový systém má totiž několik režimů, který se odlišuje podle toho, na jaký druh nepřátel narazíme. Základní nedělají problémy, jejich útoky lze snadno odrážet či je obracet proti jim samým. Trochu obtížnější je souboj s těžkooděnci. Jejich útoky jsou zdrcující a je nutné jim spíše uskakovat než blokovat. A nejvtipnější je souboj se strážemi, které disponují dlouhými zbraněmi typu kopí nebo halapartna - ti se dají odzbrojit a jejich zbraně použít proti nim. Tyto tři základní stavy se odvíjejí od toho, jakou zbraň, pokud nějakou, držíme v ruce. Logicky z toho vyplývá, že přesilu porazíme snadno, pokud není složena ze všech typů vojáků. Pak je nutné se velice rychle přepínat mezi styly, chvíli uhýbat, chvíli obírat o zbraně (ovšem pozor, stráže si umí samozřejmě zbraň sebrat ze země) a sem tam někoho čapnout pod krkem a použít jej jako štít? Proč ne, jsem protestant. Nehledě na to, že při obzvláště drtivém útoku hodně stráží zpanikaří a začne utíkat - paráda. Odměnou za souboje jsou neuvěřitelně efektní "finish him" animace, kdy mne jako hráče mnohokrát píchlo u srdce, jak nechutně Ezio se strážemi lidově řečeno vyjebává. A i když je většina soubojového systému založený na stisknutí jednoho správného tlačítka ve správný okamžik, neřekl bych, že jde o něco jednoduchého. Ezio má omezené zdravíčko a i když může nést něco málo léčiv, nezřídka se mi vyplatilo spíše utéct. Navíc při špatném blokování dojde i k vyražení zbraně z Eziovy ruky a pak je lepší se zdekovat.

Na cestě za pátým kolosem. Teda ééé...

Tím jsme se dostali k další, velice podstatné součásti hry. Assassin's Creed 2 je totiž okořeněn jednoduchým, ale dostatečným systémem vybavování hlavního hrdiny. Krom toho, že si zvyšujeme maximální hodnotu zdraví plněním speciálních úkolů, můžeme na sebe navěšovat mnoho druhů brnění, kupovat si mnoho druhů zbraní (které výrazně ovlivní bojový styl) a navíc nám Leonardo da Vinci dle starých nákresů zhotovuje během hry dokonalejší verze téhož - jed skrytý v čepeli, rukávová pistole, kouřová bomba ke krytí ústupu a podobně. Navíc se nám brnění poškozuje, čili si jej u kováře (či spíše platnéře) musíme nechat opravovat. Druhů brnění je dle specifikace materiálu celkem dost, ovšem vrcholem je určitě brnění od Altaira. Bohužel - ačkoliv se o Altairovi ve hře několikrát mluví, jako o předchůdci Ezia, není o něm známo více. Možná si Ubisoft nechává eso v rukávu a někdy zpracuje dobrodružství Altaira z desátého století našeho letopočtu. Když vidím ten potenciál z Assassin's Creed 2, bude zasazení do starověku určitě geniální.

Jedna z prvních větších bitek a první vražda nižšího templářského představitele.

Ezio ovšem na všechny tyto eskapády potřebuje peníze. Nějaké dostane za plnění misí, něco málo se dá nakrást z kapes nevinných občanů, ale hlavní zdroj příjmů bude představovat vila Monteriggioni. Do této usedlosti totiž budeme cpát peníze - rekonstrukce budov, řemesel, nákupy uměleckých děl i hledání antických sošek. Všechno, co do vily nacpete se vám bohatě vrátí, jelikož každých dvacet minut hraní do pokladny přibudou daně. Z počátku půjde o pár tisíců, ale když do vily nacpete opravdu všechno, máte náhle v pokladnici sto tisíc a můžete se trochu rozšoupnout. Na rozdíl od jiných her je tento "Sims / Oblíkání Panenek" element implementován zcela nenásilně a hratelně.

Hra se ale neodehrává úplně celá jen v Itálii patnáctého století. Určité momenty se odehrávají v realitě, kdy si vyzkoušíme chvíli hru za Desmonda, vstanuvšího z křesla s přístrojem Animus 2.0 (což je právě ta věc, která tahá paměť z hloubi Desmondova mozku). Ale i v rámci virtuální Itálie se dočkáme zajímavých prostupů s realitou. Narazíme na logické hádanky, které odhalují "pravdu". A když logické, tak opravdu myslím logické, takřka na úrovni starých adventur. Byl jsem velice mile překvapen, že ne vždy jde o primitivní úkoly, ale je nutné doopravdy přemýšlet. Jsme opravdu v jednadvacátém století, kdy je většina her designovaná pro trubky?

Jedna z ukázek logické hádanky ve hře. Není to nutné k dohrání, ale když chcete, tak to dokáže inteligentně pobavit.

No a nyní po obsahu se podívejme na formu. Hudbu a dabing jsem již pochválil. Jak dopadla grafika? Inu - jak jinak. Skvostně. Jsou tu malá "ale". Je fakt, že technologicky hra místy trochu skomírá. Jsou velice patrné doskoky objektů a textur, počet snímků za vteřinu je místy docela nepříjemně nízký. Je to daň za to, že hra vypadá naprosto fantasticky. Stát na vrcholku kříže kostela, sto metrů nad zemí a sledovat město a přilehlou krajinu pod sebou - to je jenom zlomek zážitků, který vás čeká. Dokonale vymodelovaná architektura unikátních staveb mi bere dech a i zbytek měst není složen z nějakých generických prvků - pocit originálu je všudypřítomný. A když se proháníte na koni po okolních vesnicích a lukách, sledujete sedláky sklízející políčka, pronásledujete templáře do zapadlých kapliček, kde z bezpečné vzdálenosti odposloucháváte jejich rozhovory, majíce za zády siluetu Florencie - to si pak pěkně odkysličíte mozek, jak zatajujete dech. Zkrátka a dobře - jestli vás někdy fascinovaly dokonale detailní architektura renesančních staveb, musíte nutně pokleknout a smeknout před prací 3D grafiků - odvedli práci hodnou renesančních velmistrů. Tohle jsem totiž v žádné hře ještě neviděl. Kombinace realismu a správné dávky stylizace, nasvícení - prostě VŠECHNO vypadá naprosto kulervoucně.

Ovládání hry je na jedničku, ale občas jsem zápasil s kamerou, jak je tomu u third person akcí zvykem. Jakmile jsem byl strážemi zahnán do rohu, tak je kamera naprosto neschopná a musím rotovat pravým analogem - což znamená, že nemůžu mačkat tlačítka pro odrážení útoků. Podobně tak při jízdě na koni se kamera nesmyslně kouká do země, takže si neužiju výhledu do krajiny jinak, než neustálým mačkáním pravého analogu. Pak se ovšem člověk cítí podobně, jako by hrál Shadow of the Colossus 2. Prostě drobná muška na kráse, po 99% času je ovládání bezchybné.

Dobrou zprávou je rovněž délka hry. Při splnění přibližně poloviny veškerých vedlejších úkolů mi herní ukazatel ukázal 22 hodin hry, přičemž motivace dodělat všechny úkoly tady skutečně je - v reálu hovoříme myslím o 30+ hodinách. A pozor - jde opravdu o čistý obsah. Žádné bloudění, žádné opakování misí do zblbnutí, žádné hledání zapadlého pixelu, nutného pro dohrání hry. Pravda - asi dvakrát mi hra vyhodila nějaký neřešitelný bug, kdy bylo nutné misi restartovat, ale vzhledem k četnosti checkpointů to není zásadní problém. Možná bych trochu zkritizoval samotný konec hry a to hned ve dvou směrech. Ve virtuální realitě dojde k poněkud hektickému ukončení (neříkám, že neuspokojivému) a v opravdové realitě se Desmond a jeho parta staví čelem k mnohem větším problémům, které zavání katastrofou a švih - je konec hry. Bude se dát z toho něco vytěžit? Uvidíme, jak si Ubisoft poradí s pokračováním.

Krom toho je zde možnost propojit Playstation 3 s PSP a odemknout si tak nové zbraně. Celkově ovšem musím říct, že replayability titulu je sporadická. Skoro jistě si jej zahraji ještě jednou, ovšem absence nějakých online hříček mne zamrzela. Na druhou stranu je docela dobře možné, že dodatečný obsah ke stažení, bude-li nějaký, mne donutí se ke hře vrátit. Tohle je zkrátka otazník.

Assassin's Creed 2 je hra, na kterou se jen tak nezapomíná. Její komplexita a rozsáhlost je na hranici uvěřitelnosti. Mnozí hráči by se uspokojili i jenom polovičním, možná i třetinovým obsahem hry. Ale tak se pozná výborná od dobré hry - překoná vaše očekávání. Možná, že není absolutně dokonalá, ale vztyčuje zbytku herního průmyslu prostředníček. Prostředníček k současným rádobyhrám, které za stejnou cenu nabízejí podstatně méně podstatně horší muziku. Hodnocení 9/10 se rovná nutné koupi.
_______________

Snad je nyní jasné, že porovnávat Assassin's Creed 1 a 2 je nesmysl. Jednička je prd ve vířivce a jediné, co lze nyní zpětně uznat, je nakopnutí nové série. Jinak to nejde srovnávat - dvojka není "prostě vylepšená jednička". Moc se těším na třetí díl!