28. 3. 2010

God of War 3


At the end, there will be only chaos.

Zkuste si na chvíli zavzpomenout na okamžik, kdy jste poprvé v životě viděli nějakou počítačovou hru. Vybavte si ten pocit fascinace, kdy jste poprvé uchopili do ruky joystick, položili ruku na klávesnici a stiskem tlačítka jste začali ovlivňovat dění na obrazovce. Pokuste se vybavit si ten okamžik, kdy jste nabyli přesvědčení, že do konce života nechcete dělat nic jiného, než hrát tu hru, u které právě trnete. Vidíte její dokonalost, neumíte si předstvit nic lepšího, i když jde v reálu o pár pixelů v dvoufázové animaci. Nechcete jíst, nechcete spát, chodit na záchod se jeví, jako zbytečnost. Poprvé v životě jste jasně pocítili, jak se lišíte od svých kamarádů, kteří o počítačových hrách nemají ani ponětí. Možná, že o vás pochybují, považují vaši radost za ztrátu času. Ale tak to není. Cítíte se správně a litujete ostatní, že neprožívají euforii, jako vy.

Děti dospívají a vize se mění. Asi nikdo z nás nezůstal do konce života u jedné hry, ale i když vám prošlo rukama tisíce titulů, nikdo vám nedokáže vzít onu naivní vzpomínku, kdy jste poprvé podlehli kouzlu interaktivity. Já si to pamatuji naprosto zřetelně. Bylo mi pět let a z postele jsem koukal na bráchu s nějakým kamarádem, jak se u ilegálně zapůjčené rodinné televize krčí s jakýmsi divným psacím strojem, na kterém je napsáno Atari. Když jsem pochopil, o co jde, hned jsem chtěl taky. Oni sami nedávno lapeni mne k tomu po dlouhém a vytrvalém otravování pustili. A pak se "to" stalo. Byl jsem polapen. A nebylo to od té doby o moc lepší.

Abych se přiznal, za ta léta, co hraju, se celkem nerad setkávám s velkohubými prohlášeními o startu nových sérií, nových hrdinech, které "budeme milovat", nové IP, nové franchise. Když se ke mně před pěti lety dostala hra God of War, olepená nálepkami s hodnocením vyhlášených magazínů a vybavil jsem si nějaké preview s nadšeným rozhovorem s jedním ze SONY managerů, byl jsem trochu rozpačitý. Obrázky v magazínu byly evidentně rendery, tak co se tím zabývat nějak déle. Jenže to byl omyl.


God of War na mne působí podobně nekompromisně, jako špičkové hry z osmibitové éry, kdy si autoři prostě řekli, že do 48 kB nacpou strategické bitvy obřích robotů, zabírání továren, boj o zdroje, umělou inteligenci a vůbec prostě všechno. A nacpali to tam. Santa Monica Studio to udělali zrovna tak. SONY jim dalo hromady peněz a oni do 32 MB paměti narvali komplet převyprávěnou alternativní verzi antické mytologie, obří bitvy v zálivu s bohem války Aresem, vychytaný soubojový systém a samozřejmě filmové záběry na brutální likvidaci nepřátel pomocí quick time eventů. Pro Playstation 2 najdete jistě hry s větším množstvím násilí, s lepším příběhem, komplikovanějším soubojovým systémem, leč God of War je naprosto lahůdkovou a ladnou kombinací bitek, zkoumání prostředí, logických hádanek a fantastických bossů, takže jako celek působí mnohem lépe. Přičtěme technologický orgasmus - žádné loadingy, akce je plynulá a člověk se od ní nemůže odtrhnout, protože ta atmosféra je prostě něcíčko. A God of War 2 to o dva roky později jenom dorazil.

God of War 3 je hra, na kterou jsme dlouho čekali. Očekávání byla opravdu vysoká a po letech vývoje se nespokojíme jen s "vylepšenou dvojkou", že ne? Když se člověk trochu profackuje, tak je nutno uznat, že God of War 3 není "klasickou dokonalou hrou". Má svoje nedostatky. Například bych byl raději, kdyby se nějak výrazněji modifikoval vývojový systém zbraní, kdyby hádanky byly poněkud tužší, kdyby příběh neměl tak hluchá místa a kdyby mi hra nespadla těsně po finálním souboji ;). To všechno by bylo hezké. Naštěstí pro hru na tom tolik nesejde. Její hodnota, přínos a inovace leží úplně někde jinde.


Po spuštění a pár minutách hraní God of War 3 se mi promítl před očima můj hráčský život, stal se ze mne pětiletý klučík, který vyjeveně civí na černobílou televizku maďarské výroby, kde se pohybují tři karatisté. Pocit, že vidím a hraju poprvé v životě počítačovou hru. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. To, co se odehrává na obrazovce je naprosto neuvěřitelné. Nenechte se zmást, že hovořím o technologii (která je "samozřejmě" úžasná a nevybavím si lépe vypadající hru), jde o design, práci s kamerou, zvuk, animaci - prostě o všechno. Každičký pixel sedí přesně tam, kde má být (oproti demoverzi je finální produkt značně dokonalejší, snad i kvůli antialiasingu?). God of War 3 se grafikou v podstatě vyrovná CGI filmům, zejména díky neskutečnému množství detailů, které vytváření velice přirozené prostředí, do kterého se ihned vžijete. Atmosféra hry je nejsilnější devizou a ládujete se jedním dechem, dokud nemáte dost. A pak si to dáte znovu.


God of War 3 je jednou z těch nejvyleštěnějších her, co jsem kdy viděl. Gamedesign ani leveldesign neobsahuje jediné hluché místo, vše odsýpá a zároveň je každá ze stovek scén naprosto pamatováníhodná, unikátní. Nenajdete jedinou věc, která chybí nebo přebývá. Asi nebude prozrazením, že Kratos v tomto vrcholném dílu trilogie zabíjí nejen všechny antické bohy (s výjimkou Afrodity, pokud Kratos nemá nějakou příjemnou smrtící pohlavní chorobu), ale i titány, což jsou megastvoření, na které v takovémto detailu je potřeba Playstation 3. Říkal jsem si, že i když exteriéry vypadají fantasticky, že by bylo chybou hráče namlsat na řežbu obrovských stvoření a to pak ničím do konce hry netrumfnout. Hra je naštěstí inteligentně poskládaná, pracuje s motivem gradace a vyvrcholení je pak zejména před obrazovkou, když se konečně prosekáte k orgasmu.


Hra nejen že nevykrádá sama sebe, tím méně ostatní hry. Žádnou scénu, kterou jsem ve hře zažil, jsem ještě nikde neviděl a o to byl můj prožitek krásnější. Nic se neopakuje, nenatahuje. Objeví se nový prvek - vyzkoušíme si ho, užijeme si ho - a jedeme dál. Další nový prvek. A takto je to nakonec stovka unikátních zážitků, až do konce hry. A všechny do sebe zapadají, tvoří motivaci, ženou nás dál. Užíváme si je a řveme nahlas. Opravdu - nejednou jsem při nějaké obzvláště vypečených a násilných chvilkách zvolal "This is SPARTÁÁÁÁ", což evokuje i základní obranná magie Kratose. A propós - násilí - platí pro něj to samé, co pro zbytek hry. God of War 3 je extrémně násilná hra a nešetří se krví, vnitřnostmi a trupikazací čehokoli v dohledu. Autoři se ale nedopustili chyby, že by nám násilí servírovali co nejvíc za každou cenu. Naopak - tvoří perlu na špičce ledovce s dortem a třešní. Ech - no prostě nemusíte se obávat, že by v touze po brutalitě udělali Santa Monica školáckou chybu a zakrývali krví herní nedostatky. Jde o jednu z her, kde je násilí zábavné, uspokojující, neotřepané a správně odsupňované a gradované. Je to na potlesk, vážně. A to nejsem žádný sadista, vyžadující usekané končetiny v každé hře! Kratos je sympatický cynik a násilník, kterého si zamilujete, pokud ho nemilujete od minulých dílů. A násilí k němu patří - umíte si ho představit v montérkách, jak skáče želvám po hlavě?


Ruku v ruce s plynulostí souvisí také upravený styl ovládání, oproti minulým dílům. Používání magie a předmětů je mnohem jednodušší a tak se hra nesmrskává na opakování těch nejsilnějších komb. Podobně tak repertoár nepřátel je více diferencovaný a často měníte taktiku. Vrcholem jsou pak zkoušky, kdy se na jedné scéně objeví tři druhy nepřátel a ti ozkoušejí, jak rychle se umíte přizpůsobovat. Lahůdkoví jsou bossové, většinu z nich bych zasadil do síně slávy, jako nejlepší bossové vůbec. Quick Time Eventy jsou vyladěné - základní tlačítka musí namačkat každý lemur a i když ubylo půlkruhů s analogovou pákou, tvoří jediný okamžik, kdy výzvu překvapením zkazíte (a je to v pořádku). Z hlediska ovládání a atmosféry hry jsem byl nejvíce fascinován na pár místech, kde likvidujeme bosse z first person režimu. A ne, nebudu tady opakovat svoje oblíbené, že bych rád celou hru ve first person kameře - ale v ten okamžik té dočasné změny pravidel mne to dostalo. Takhle se to má dělat!


Příběh hry je více důležitý, než kdykoli předtím, což dává smysl, jelikož jde o vrchol série. Je nutné se na hru dívat, jako na akční epos, takže rozhodně nečekejte filozofii. Každopádně pro účely tématu je příběh dostatečně inteligentní a samotný konec hry se velice emotivní - a samozřejmě s nenápadným otazníkem pro trpělivé ;).


Lze vůbec Kratosovi v jeho čtvrté inkarnaci vlastně něco vytknout? Možná ano. Herní doba do deseti hodin není od oka dostatečná, ale jak můj kamarád potvrdil, při šňupání koksu nezáleží jenom na délce lajny, ale také na tloušťce. Znovuhratelnost je vysoká a jelikož hra střídá témata jedno za druhým, bude i třetí průchod na vyšší obtížnost uspokojivý. God of War 3 je zatraceně tlustou lajnou, kterou si musíte sjet. A propó obtížnost - ta mohla být vyšší. Bitky samotné jsou naprosto odladěné, ale chyběly mi komplikovanější záseky u logických hádanek a trojrozměrných skládaček. Celkově otevření casual publiku u takto hardcore titulu nevítám zrovna s otevřenou náručí. Rozumím tomu, že autoři se za každou cenu potřebovali vyhnout frustraci hráčů, ale rád bych měl volbu. Dvojí obtížnost - na souboje a na hádanky (viz System Shock).


God of War 3 je hra, které překoná vaše očekávání, ať jsou jakákoliv. Není pouze "důstojným nástupcem či zakončením". Je to jedna z nejlepších her pod sluncem a i když ji od vrcholu dělí jen krůček, v zásadě můžeme v klidu nasadit nejvyšší hodnocení. Jasně, souhlasím - jsou tam věcičky, které dělí hru od pomyslné dokonalosti, ale za takovýhle nářez - to bych si lhal sám sobě do kapsy, kdybych nepřiznal, že z hraní God of War 3 jsem se posral, jako tenkrát z International Karate. A vám doporučuji udělat to samé.

P.S.: Bonusové materiály ve formě videí z tvorby hry jsou fantastické a budí obrovský respekt. Rád bych tam pracoval...
P.S.2: Do textu se mi nepodařilo zakomponovat konstatování, které by mělo ve vašich očích hru posunout ještě výše. A sice - při zuřivém hraní jsem se tak nějak zapomněl, takže jeden gamepad mi přestal reagovat bezdrátově (nejde ani zapnout) a druhému jsem ulomil levý analog. Takže musím koupit nové gamepady. A to neděkuji.