1. 3. 2010

Let's Tap


Nenajdete lepší party konzoli, než-li Wii. To je zkrátka fakt, který se opět potvrdil minulý víkend. Účastníky večírku bych rozhodně neoznačil za hrami netknuté lidi, ale řekněme, že to nejlepší mají již za sebou. Proto volba party-her se zdála býti od začátku dobrou sázkou na jistotu.

Krom několika "normálních" her, jako No More Heroes 2, jsme se věnovali především jednodušším, ale neméně zábavným střílečkám. House of the Dead Overkill je luxusní pořád, Ghost Squad nezklamal ani v nejmenším (dohráli jsme dokonce poprvé Beach režim) a dlouho do noci jsme se snažili překonat můj rekord ve Warioware Smooth Moves. Filip nakonec ve tři ráno usnul po té, co o odehrál 67 her, čímž o tři body zlepšil moje nejlepší skóre (jde o Ashley set). Ale takoví sloni nejsou od věci ;).


Jedna hra mi ale utkvěla v paměti snad nejvíce, hlavně proto, že to bylo poprvé, co jsem ji hrál ve dvou hráčích (více ovladačů mi bohužel chybí). Let's Tap.


Napříč politickým spektrem jde asi o jednu z nejoriginálnějších a zároveň nejjednodušších miniher. Celá myšlenka vychází z principu Wiimote, který zaznamenává i jemné otřesy. V zásadě se dá říct, že kombinací tří úrovní otřesů můžeme hrát několik ujeťáckých her. Zkrátka a dobře se ovladač položí na papírovou krabici a pak jen prsty bubnujete do krabice, čímž vytváříme otřesy.


Základní hra je "běh přes překážky". Pravidelností úderů rozběháme postavičku a silným úderem ji donutíme ke skoku. Časování jednotlivých prvků je kriticky důležité, protože trať není rozhodně jednoduchá rovinka s pár dírami, ale jde o relativně komplikované a rozdvojené cesty plné překážek, můstku i lan, kde lze správnou volbou utéct konkurenci velice daleko.



Dále je tady hra na vytahování kostek z věže, kdy jemným tapováním udržujeme gravitaci věže v rovnováze. Tuto hru navíc mohou hrát hráči v libovolném počtu - komu to spadne, ten prostě prohrál.

Jeden z největších úletů je pak hudební minihra, kterou bychom mohli přirovnat DDR nebo Guitar Hero. Na obrazovce jede skladba plná úderů a hráči je musí dodržovat. Již ve dvou hráčích dochází k desynchronizaci not, takže se musíme doplňovat a hlídat. Krom tří základních úderů musíme také rytmicky bubnovat, zesilovat nebo zeslabovat. Tak si říkám, že takový Guitar Hero by v této partě zabral taky.

Následuje skoro nehratelná střílečka a pak free režim, kde jsme spíše malíři na obrazovce - vše pomocí otřesů.


Let's Tap je hra, která dokáže na chvíli docela dobře pohltit. Během hodiny hraní jsme přestali vnímat okolí a bubnováním jsme shazovali věci ze stolu (talíře, mobily, křupky...). Jakkoliv to vypadá na první přiblble, je to povedená taškařice. Ovládat panáčky bubnováním je prostě zajímavý koncept. Navíc si majitelé Wii nemusí dokupovat žádný hardware, stačí skoro libovolná, pevná papírová krabice (třeba od bot, kapesníků - nedoporučuji papudeklové krabice od piva, strašně rezonují ;).

Let's Tap mne patrně donutí ke koupi dalších dvou Wiimotů. Na párty je to totální povinnost!

P.S.: Chtělo by to druhý díl "Let's Rap" ;). A děkujeme Padžovi za poskytnutí prostoru ;).