15. 3. 2010

Red Steel 2 - první dojmy

V roce 2005 se o Wii již vědělo a většina fanoušků Nintenda (a nejen) se třáslo očekáváním, jaké že hry na tento systém budou. Jelikož se nevědělo moc o výkonu, vznikaly nejrůznější spekulace o tom, jak moc bude systém úspěšný, díky pohybovému ovladači se zase vytvářely zkazky o virtuální realitě, a i v očích konkurence byl patrný strach. Wii bylo levnější, hezčí, kompatibilní s GameCube a atraktivní. Jedny z prvních ukázek her na E3 byly celkem zajímavé. Nejvíce pamatovatelné jsou samozřejmě Wii Sports, ale jedna z her, do které jsem vložil naděje, byl právě Red Steel. Střílečka z pohledu první osoby, moc pěkná grafika, efekty, destrukce a samozřejmě to ovládání! Nejen střelba, ale i boj s mečem - a to vše v multiplayeru! To bude bomba!

Screenshoty lžou, to je veliká pravda. Fanda Nintenda, jako já, měl před vydáním konzolí následující generace jistou touhu porovnat, která konzole je na tom lépe. Vedle Perfect Dark Zero nebo Lair pak vypadaly prezentační screenshoty Red Steelu asi takto:


Což rozhodně není špatné, byť samozřejmě "slabší" - také jsme tehdy ještě nevěděli, že Wii nebude mít výkon na HD rozlišení. Takže když pak samotná hra vypadala takto, byl jsem dost zklamaný.


Co naplat. Wii rozhodně nezaujalo grafikou po technologické stránce, byť design mají AAA hry tradičně kvalitní. Hra Red Steel pak zcela zapadla, jako většina launchových her, s průměrným hodnocením někam do ztracena.

Red Steel jsem dohrál začátkem roku 2007 a byl jsem na hru velice naštvaný. Má naprosto dementní příběh, ovládání je přes svou originalitu nevhodně pojaté, mečovací mezihry jsou primitivní a grafika osciluje mezi skvělou (10% hry) po dost průměrnou, někde na úrovni Playstation 2. Přesto, že bych hře ani omylem nedal více, než 6/10, mi je trochu líto, že hru zná tak málo lidí. Něco na ní totiž je. Například se mi velice líbilo, že ne každá mise byla nutně jenom střílecí - procházíme se v barech, po japonských zahradách, schováváme se před snipery - celkově bylo ve hře dost zajímavých momentů, střelba byla udělaná velice dobře a atmosférou hra oplývala docela dost. Jako celek to skřípalo, ale některé momenty si občas vybavím a říkám si - nedotažená hra s dobrým potenciálem.

Oznámení Red Steel 2 na mne působilo, jako humor. Nikdo z normálních lidí si na první díl nepamatoval, pokračovat v dané dějové linii je opravdu špatný nápad a když jsem pak viděl první screenshoty, které vypadaly takto, tak jsem si jen pomyslel: "Podruhé vám na to neskočím".


V roce 2005 ještě nebylo běžné, aby se streamovala videa z netu v HD rozlišení, které mnohdy odhalí špinavé triky prezentací či naopak rozptýlí stín pochybností. V roce 2009 je však situace jiná a tak se společně podívejme na intro, kterému máme věřit, že je na Wii.



Pro Red Steel 2 hovoří krom atraktivní grafiky ještě jedna věc a tou je vyžadovaná periferie Wii Motion Plus. Díky ní se šermování mečem může stát skutečně zajímavou záležitostí, jak nám naznačil titul Wii Sports Resort. To je tak všechno. A když víme, že screenshoty lžou, že jde o první "velkou" hru s podporou Motion Plus a že Red Steel 1 nestál za mnoho - co s takovou hrou, že jo?


Včera mi kamarád přivezl oficiální evropskou verzi, do které jsem se s vervou pustil. A byl jsem překvapen hned několikrát.


Za prvé - grafika OPRAVDU vypadá TAK dobře. Je to po dlouhé době příklad hry, jejíž reklamní screenshoty opravdu nelžou. Grafika je ostrá, detailní, efekty bezchybné, rozlišení dobře zamaskované, zkrátka je z toho cítit "nextgen" v dobrém smyslu slova. Samozřejmě v tom nějaký háček musí být. Problémem je samozřejmě paměť Wii, do které se vejde celkem málo objektů a textur. Dobře naprogramované hry to řeší "neviditelným loadingem", jako jsou dveře, nějaká neinteraktivní část, kdy se posuneme dál s loadingem na pozadí a podobně. Red Steel 2, podobně, jako třeba Metroid Prime, patří mezi tyto hry.


Oproti tomu dlouhé animace, rozhovory a vůbec všechno, kde je potřeba udělat průlet kamerou - to pochopitelně v enginu není. Jde o video, které není nikterak vylepšené proti herní kvalitě, ale samozřejmě jde o paměťově méně náročný systém, jak zobrazit nějaké neinteraktivní části hry. A ani to není tak pravda - v těchto videích je obvykle skrytý nějaký Quick Time Event, kterým můžeme průběh animace ovlivnit, přesněji řečeno zkazit. Hra tak dostává filmový nádech a vypadá pořád dobře.


Výhodou tohoto systému je právě práce s pamětí. Když si představím situaci, kdy by před každým delším rozhovorem mělo dojít k loadingu audia, animací a nových textury, tak bych se asi zlobil. Takto přijdu k chlapíkovi, pustí se video nerozeznatelné od ingame enginu a pak hraju dál, bez jakéhokoliv zdržení. A i průchod mezi dveřmi, kdy dojde ke skrytému loadingu, je dobře vymyšlený. V Metroidovi jsme museli "prostě počkat", zde vidíme, jak hlavní hrdina nejprve dveře odemyká klíčem, někdy je vyráží ramenem, jindy aktivuje komplikovanější mechanismus - to vše za účelem skrytí loadingu. Hra tak dostává šmrnc a grafická kvalita je opravdu nevídaná na tento systém. Řeknu to na plnou hubu - Red Steel 2 vypadá velice podobně, jako hra Borderlands. Můžeme o tom debatovat, ale takový ten pocit to díky celshadingu, stylovému zasazení a podobnosti základních herních mechanismů - tam je.


To je další věc, která mne překvapila - a to samozřejmě už dříve dle prvních trailerů. A tím je zasazení do postapokalyptického westernu s příměsí japonských samurajů. Hlavní hrdina je poslední z klanu Kusagari, přičemž opticky nejvíce připomíná Hellsinga. Proti němu stojí cizí klany, jakoby vypadlé z filmů Mad Max, Borderlands či Fallout. A prostředí jsou dřevěné budovy, vybavené satelity, anténami a další moderní technikou. Takový mix není zrovna dechberoucí, ale dobře to vypadá a atmosféru má. Takže palec nahoru.


Ale jak se to hraje? No konečně se dostávám k tomu hlavnímu. Hraje se to naprosto skvěle. Dokonce bych řekl, že díky Motion Plus člověk zažije po čtyř letech něco, co při uvedení Wii Sports na trh. Nový rozměr pohybového hraní.

Na rovinu řečeno - ovládací schéma je velice dobře zvolené a jen málokdy se v tom člověk vysloveně ztratí. Při kombinování střelby (kdy Wiimotem ukazujeme tradičně na obrazovku) a šermování (kdy Wiimotem máváme všelijak, aniž bychom mířili na obrazovku) je potřeba najít kompromis hratelnosti. Šerm ani v nejmenším nepřipomíná kendo z Wii Sports Resort, což je možná trošku škoda, ale je to na úkor hratelnosti.

Mávnutí rukou již není brané jen dle akcelerace, ale dle polohy ruky vůči hráči. Takže nestačí jen švih provést zápěstím a tím hru oblafnout. Je nutné dělat pohyb skutečně dynamicky a s nataženou rukou. Motion Plus se mi nepodařilo při nejlepší vůli "ochcat". Když děláte pohyb jenom v zápěstí, meč se ve hře skoro ani nehne. Pomocí loktu vyvoláte silnější útoky a teprve rozmach celým ramenem vede k vyvolání nejsilnějšího úderu. Výsledek - po čtyřech hodinách hraní mne bolela ruka, jako v památečních Wii Sports v prosinci 2006. Jedním slovem - super.

Samozřejmě nejde jen o mávání doprava-doleva. Kupováním nových bojových technik a také postupem hry se dostaneme k pokročilejším pohybům, kdy si budeme moci nepřátele vyhazovat do vzduchu, tam do nich střílet (zdravíme Just Cause 2) a ještě po dopadu na zem dorazit zapíchnutím katany do krku. Zatím jsem ve hře nepostoupil dost daleko, ale podle všeho se Motion Plus ovládání liší od toho klasického opravdu zásadně. A to děkujeme!

Kdykoliv máváme ovladačem, náš hrdina se přepne do šermovacího módu, kdy si pomocí Z-tlačítka zamykáme pohled na jednotlivé napřátele. V tomto režimu se tedy nerozhlížíme. Jakmile ale zamíříme zase na obrazovku, můžeme pomocí B-tlačítka střílet a rozhlížet se. Jakkoliv to zní zmateně, citlivost je nastavená velice inteligentně a v tom výsledku se hra ovládá velice dobře.

Bitky jsou velice zábavné. Díky ovládání si zachováváme přehled o stavajících nepřátelích, kteří jsou na první pohled identifikovatelní a dle toho volíme taktiku. Navíc nepřátelé se objevují v logických vlnách, kdy si vyzkoušíme nově nabyté schopnosti, zbraně a vylepšení. Akce je dynamická a ne jednu místnost máme vždy jedno zdravíčko. Hrdina navíc nevydrží moc, stačí na chvíli polevit s pozorností a jdeme od začátku místnosti. Přestože hra není krvavá, čiší z ní ten pocit nadvlády, kdy vykostíte deset nepřátel velice elegantním kombem.

Styl hraní je celkem primitivní. V našem bezpečném domečku si prokecáme pár postav, naučíme se nové triky, vylepšíme zbraně a pak se vydáváme do rozlehlého města, kde v každé čtvrti máme nějaký úkol. Po splnění se vrátíme zpátky a sekvence se opakuje. Po těch čtyřech hodinách bych neřekl, že hra je nuda - cítím, že se teprve rozjíždíme. Ale stejně tak cítím, že se brzy začnu nudit. Přestože je prostředí opravdu atraktivně udělané, město je opravdu veliké a architektura se neopakuje, nenašel jsem mnoho prvků, které by rozptýlily mou obavu z repetivnosti.

Vylepšování zbraní určitě mění základní styl hry, což je dobrá zpráva. Učení se nových triků s mečem rovněž. Minihry ála vloupání do trezoru (které je opravdu vtipně vymyšlené) nejsou moc časté. A příběh? Darmo mluvit.

Oproti Borderlands, což je stylově nejbližší hra, jsou zde totiž velice mdlé a nezábavné dialogy. Že je příběh nesmyslná slátanina bych odpustil, kdyby se ve hře objevoval humor ála Fallout. Ne snad, že by se postavy ve hře tvářily nějak vážně, to ne. Všichni víme, že příběh, dialogy a charaktery nejsou devizou Red Steel 2. Ale není to prostě legrace, to je ten problém. V tom výsledku se tak návrat do domečku po misích stává "chvilkou trapného ticha" před nadcházející akcí. A to je mi moc líto.

Red Steel 2 disponuje krásnou grafikou, zábavnou střelbou, atraktivní šermovačkou, atmosférickou hudbou, poctivým leveldesignem a stylovým zasazením do ne zas tak originálního a zároveň ne zas tak otřepaného světa. Moje první dojmy jsou veskrze pozitivní, ale nějak vysokou známku hodnocení bych vzhledem k dosavadnímu vývoji hry nečekal. Jako ukázka je to ale povedený titul. Ubisoft opět dokázal pozvednout kvalitu her a to si velice cením. Možná že nejde o nejlepší hru na Wii, ale neměla by zklamat ani casual, ani hardcore hráče. Dejte mu šanci.