8. 4. 2010

Puggsy


V Retrogameru číslo 74 jsem narazil na dvoustranu "Making of", která se věnovala hře Puggsy. O té jsem nikdy neslyšel a jelikož se "Making of" obvykle válí na více stránkách, usoudil jsem, že Puggsy nebude nijak extra zajímavá hra a článek jsem nečetl. Podle obrázků jsem neviděl žádný důvod. Jenže mám ve zvyku Retrogamer nakonec přečíst od začátku do konce, takže jeden z posledních článků jsem dorazil teprve před dvěma dny.

Verze pro Mega Drive využívá mnohem větší paletu barev.

Byl jsem mile překvapen, že Puggsy není "jen tak nějaká hra". Jasně, nikdo ji dneska nezná, což hovoří samo za sebe, ale pod hrou jsou podepsaní Psygnosis, což je první důvod k zbystření. A při čtení článku jsem cítil neutuchající touhu si hru vyzkoušet, alespoň na chvíli. Důvod je prostý - pointa hry je fyzikální engine, kterým se řeší hádanky v jinak čisté hopsačce. Na to zase slyším!

Nemluvě o krásně nakresleném pozadí. Už kvůli grafice bych hru hrál, kdybych v roce 1993 měl Mega Drive. Všimněte si plovoucích kačenek!

Historie za touto hrou je celkem prostá. SEGA potřebovala pro svůj Mega Drive nějakou hru, kterou by v roce 1993 mohla konkurovat Mariovi ze SNESu a tak obeslala všechny vývojaře. Psygnosis mají s Mega Drivem dobré zkušenosti, určitě i proto, že tito dvorní dodavatelé Amiga her jsou dobře obeznámeni s procesorem Motorola 68000, který je rovněž v mašince od Segy. I když hra jede na všech Amigách minimálně s 1 MB RAM, na Mega Drivu hra vypadá o dost lépe - počet barviček a pestrost backgroundů hovoří za vše. Ale hlavní design a roztomilost byla přenesena i do Amiga verze, kterou jsem otestoval.

Amiga verze, jako většina her stavěných pro základní OCS čipy, vypadá na pohled dost chudě.

Zde musím poznamenat, že můj hlavní zájem byl čistě motivován onou implementovanou fyzikou, nechtěl jsem hru dohrát - i když jak se ukázalo, s přibývajícími levely se značně zlepšuje i komplikovanost a tedy zábavnost hrátek s fyzikou. Samotná hra není proti očekávání derivát Mario hopsaček, ale mnohem více připomíná styl platformovek jako Gods, Shadow of the Beast nebo Dizzy - tedy řešení puzzlů s příchutí adventur. Co se hodnocení v dobových magazínech týče - SEGA verze je hodnocena nadprůměrně až k 8/10, přičemž jí je vytýkána přílišná "amigovost". Verze pro Amigu dopadla podprůměrně až k 4/10, odsuzující všechny aspekty hratelnosti hopsaček. A teď se v tom vyznejte.

Což by zas tak nevadilo, kdyby občas nízký počet barev nepůsobil nepřehledně.

Aniž bych se chtěl přiklonit na jednu stranu, Puggsy velice dobře demonstruje nadčasové uvažování programátorů z Psygnosis. Puggsy je 2D ekvivalent Havoc enginu v současnosti. I když jde o systém značně zjednodušený - předměty nejdou rotovat a jsou vždy v podobě čtverce - jejich interakce na obrazovce opravdu dělá mumraj, který je zábavné i jen pozorovat. Co působí blbě, ale asi se s tím nešlo jinak vyrovnat, že samotný Puggsy má sice svou hmotnost, ale na okolní předměty nijak nepůsobí svým tělem. Naopak je vychytané, že držený předmět pořád podléhá fyzice a lze jím rozrážet předměty další. Nejde zdaleka jen o primitivní přenášení předmětů a stavění schodů, ale musíme různě zatěžovat plošinky, měnit rovnováhu na vozících, házet různě těžké předměty na různá místa, stavět mosty, plovoucí předměty ve vodě místo voru a podobně. Jde o hlavní element této hry, i když sem tam musíme hledat cestu a skákat nepřátelům po hlavě.

Samozřejmě z dnešního hlediska nejde Puggsy srovnat ani s tak jednoduchými projekty, jako je Crayon Physics. Ale když uvažujeme v 16ti bitech, je to malý zázrak. Je naprosto absurdní, aby se naše postavička mohla odrazit od předmětu, který sama vyhodila do vzduchu (podobný bug obsahuje i moderní hra Oblivion - viz jeden z prvních speedrunů), je naprosto absurdní téměř nekonečná hybnost předmětů, které v počtu deseti a více vypadají komicky. Byl rok 1993 a nepamatuji si, že bych podobně komplexní fyziku viděl v jakékoliv podobné hře předtím. A i pár let po té se touto cestou nikdo nevydával, přitom dneska je fyzika ve hrách hit, že. Pro krátkou demonstraci jsem natočil v emulátoru minutu hraní s mnoha předměty v takzvaném Junior modu.



Předměty lze nejenom sbírat, ale také používat. Na to se hodí dvoutlačítkový joystick, ale většina z nás bude muset používat mezerník, což není moc pohodlné. A i když jsem grafiku Amiga verze v zásadě pochválil, nízký počet barev pak způsobuje těžkou identifikaci sebratelných předmětů, jelikož pozadí je obvykle gradient, neusnadňující orientaci. Během hodiny testování jsem nenarazil na vážnější chyby v gamedesignu, když teda přijmete (dnes těžko přijatelné) absurdity fyzikálního pozlátka. Pak jsem si hraní vysloveně užíval, chvíli skákat, chvíli přemýšlet - tak to má být.

Hra Puggsy je právem zapomenutá, vyjma omílané fyziky ničím extra neoplývá. Hratelností se Mariovi či Sonicovi nevyrovná, ale rozhodně neurazí a pakliže jsem vás nyní inspiroval k zapnutí Amigy nebo alespoň emulátoru, abyste okoštovali mnou popisované chutě, jsem rád.