24. 6. 2010

No More Heroes 2: Desperate Struggle


V životě hráčském každý z nás mnohokrát zažil jistou kombinaci nadšení a zoufalství, kdy budete nadšeně hovořit o nějaké hře, ale přitom jste ji nikdy vlastně nedohráli. Teda - skoro dohráli. No More Heroes 2 jsem po pečlivém zvážení zařadil do této kategorie a hned vysvětlím proč. Finální boss je totiž absurdně obtížný a prakticky jej nelze porazit jinak, než náhodou, neboť nemá žádný využitelný pattern. Představte si místnost s velkým oknem na jedné straně. V ní stojíte vy a finální boss napumpovaný steroidy. Zatímco v první fázi je dětsky snadný, v druhé fázi zásadně mění taktiku a to o náhodný teleportační trojúder, který nelze ani blokovat, ani mu uhnout (leda náhodou, jak se mi asi třikrát podařilo). Bohužel, tento podpásový tah dělá boss zcela náhodně bez upozornění a obvykle několikrát za sebou, což znamená naprosté vyčerpání celého zdraví, aniž bych si jedinkrát škrtl. Přidejme k tomu fakt, že stojíme-li blízko zmíněného velkého okna, boss nás může jedinou libovolnou ranou vyhodit a game over.



Takže otevřeně přiznávám, že tuto hru jsem nedohrál, vzdal jsem to před samotným koncem a to i z toho důvodu, že po šesti hodinách udolávání mne rozbolela ruka jak po operaci ramene. A na to jsem už moc starý. Bohužel se tak nedozvím, jak celý příběh, který jste se mnou tak bedlivě sledovali, končí. Za jednu věc dám předem ruku do ohně. Ať to končí jak to končí, musí to být vzhledem k dosavadnímu vývoji naprostá bomba.



No More Heroes 2 berou první díl a maličko ho překroutili do stravitelnější podoby. Kupříkladu vypadla jízda na motorce, která nebyla bohužel v prvním díle zpracovaná, jako GTA. Přibyla možnost výběru zbraní přímo ve hře, což je skvělý nápad. Změn totiž doznala soubojová mechanika, kdy se čtveřice zbraní neliší jen silou, ale zejména rychlostí, stylem úderů ve dvou základních pozicích a také výdrží baterie, která u speciálních tahů rozhoduje o vhodnosti zbraně na daný typ nepřítele.



Veškeré vedlejší úkoly, sloužící k vydělání peněz, jsou naprosto nepovinné - maximálně si tak nepořídíte nejsilnější, ale i nejpomalejší meč, který sice na mnoha místech má využití, ale není to kritické. Za peníze si pak lze kupovat oblečky a designové vybavení, takže je na vás, jestli vám nevyhovuje výchozí model postavy Travise Touchdowna. Minihry jsou ale velice zábavné a jsou (vyjma jediné) kompletně zpracované, jako osmibitová hra z NES. Je to fantastický nápad, jak nepovinných miniher udělat vlastně celkem kvalitní hry ze staré školy. Většinu jsme už někde viděli - deratizace hmyzu připomíná Bubble Bobble, dovážka pizzy je okopírovaný Rad Racer, ale například pečení steaků, nejjednodušší a nejoriginálnější hra ve výběru, je pro mne novinka. Tohle všechno jsou malé, ale příjemné změny k lepšímu.


Erotika erotika, proč se nás tak mocně týká...

No More Heroes 2 se ale stávají povinností pro všechny majitele Wii z jiného důvodu. Je tím atmosféra, příběh a samozřejmě bossové. Už první díl vyrážel dech svou originalitou, jak se vypořádat s výraznými zabijáky co nejzajímavějším způsobem. A zde? Suda 51 si zaslouží potlesk za protlačení své fantazie do AAA produktu "rodinného" Nintenda. Samozřejmě obrovskou roli v tom hraje krev a cynický humor - obojím je hra doslova přecpaná. Kdy jste naposled stáli se svou postavou a blaženě se usmívali, zatímco na vás dopadává déšť krve? Kdy jste naposled sledovali mluvit useknutou hlavu, která vám z posledních sil plivne do tváře? A kdy naposled jste se od srdce zasmáli při pohledu na návrat bosse z prvního dílu, kterého jste rozsekli vejpůl? Nedovolil bych si humor označit za dospělácký, ale jeho cyničnost a všudypřítomný sexuální podtext rozhodně není jen pubertální, byť občas Travis pronese nějakou až téměř dětinskou poznámku k přímo hráči do kamery. Je to ale všechno záměr, vykreslit ho nadrženého a zároveň velice čestného. S hlavním hrdinou se velice rychle sblížíme a přejeme mu jeho úspěchy a litujeme neúspěchů. A to je na "geek verzi Kratose" co říct.



Jelikož autoři moudře zrátili pasáže, které musí Travis vyčistit, než je mu dovoleno jít na bosse. Styl hry se tak trochu podobá Shadow of Colossus - po povinné předehře (cesta k cíli) jsme seznámeni s vždy unikátním a zajímavým bossem. Pestrost bossů nespočívá jen v jejich vizuálu a způsobu lividace (byť obecně vzory chování jsou samy o sobě unikátní), ale také v dialozích, kterými se Travis a jeho protivníci obvykle sbližují. A teď si dovolím trochu hříšnou myšlenku - likvidace posledních bossů mi opravdu připomínala některé momenty právě z Shadow of Colossus - kdy jsem prostě nechtěl konkrétní postavy zabít, protože mi jich bylo líto, aby pro primitivní pomstu bylo zmařeno tak sympatické formy života...



Příběh hraje ve hře velkou roli, větší, než bych si byl na první pohled připustit. Celý je vyprávěn z pozice vězněné dívky, které po telefonu sděluje jednomu specifickému zákazníkovi celý příběh o Travisovi. Před každou misí se tak dozvídáme pozadí, které spojuje jednotlivé zakázky. A aby to bylo více tajemné, netušíme, kdo je ona žena za telefonem, ani kdo je ten zákazník - tušení mám, ale právě tento prvek mne láká k dohrání nejvíc. Nezávisle na tom všem dostane Travis také pomocníky - dvě mise si zahrajeme za jinou postavu. Zrovna ale jeden z těchto levelů bych označil za vůbec nejhorší a to hlavně proto, že je v něm možnost skákat, s čímž leveldesign, ovládání ani kamera rozhodně nepočítala - tak to jsem nadával jak křeček.

Nepodceňujte trénování vaší kočky!

Ovládání celé hry je jinak prakticky identické s prvním dílem s tím, že je zde mnohem větší důraz na střídání zbraní. Kamera má zejména v úzkých interiérech obrovské problémy, naštěstí hratelnost to ovlivňuje jen občas, neboť "Z" tlačítko nás automaticky kryje a tak se z většiny šlamastyky vysekáme snadno. V minihrách, kterých je celkem asi patnáct, se hraje obvykle ve 2D schematu a s tím také není problém. Největší lákadlo jsou ale samozřejmě "dodělávací" tahy, které děláme švihnutím Wiimotu daným směrem. Uspokojení je opravdu maximální, i když rozsekávání těl se neřídí tak realistickými pravidly, jako nadcházející Metal Gear Solid Rising. Je to zábava nechat na sebe prskat krev z rozčtvrceného těla, ať si kdo chce co chce říká.


Z uměleckého hlediska jsem byl také potěšen různými rozšiřujícími momenty, jako je právě jízda na motorce za cílem, která jen navyšuje napětí. Podobně tak mne potěšila liduprázdná ulice zabíraná kamerou z podhledu, na jejímž konci bylo obrovské graffiti našeho hrdiny. Všeobecně práce s atmosférou a dávkování akce je udělané pečlivě, z čehož zároveň vyplývá naprostá linearita celé hry. Není to ale na škodu, k tomuto stylu hry to sedí.


Stejně jako v prvním díle jsme oslněni nejrůznějším "8bit efekty", které v trojrozměrné celshaded grafice působí jako pěst na oko, ale zároveň nádherně (podobně tak osmibitové zvuky nebo samply). Pixelart je velkou stránkou grafického stylu hry, které konkuruje snad jen hentai, které Travis používá otevřeně jako masturbační materiál. Například po dohrání minihry Bizzare Jelly 5 jsme odměněni asi pětiminutovým klipem, u kterého jako divák opravdu netuším, jestli se mám vzrušit nebo pozvracet. Ale bavil jsem se, takový ten "WTF" moment.


Značná část humoru vychází z parodií na mnoho klišé, najdeme reference na Star Wars, Terminatora, Power Rangers či obecnější na žánr horrorových filmů, a jistě na mnoho dalších věcí, se kterými nemám zkušenost, ale někdo je jistě ocení. Přesto je humoru dost i stvořeného přímo pro hru, při hraní No More Heroes 2 se nelze neusmívat a místy nevybuchnout smíchy nad absurdní přehnaností situací. Jde o jednu z nejzábavnějších her, kdy ryzí kydlení působí neuvěřitelně svěže a přímo blahodárně. "Nuda" je téhle hře naprosto cizí.



Navíc - na střední obtížnost je hra i slušně dlouhá. Samotná savepozice mi ukazuje čistý čas 12 hodin hraní - ale v něm nejsou započítané opakované pokusy o poražení bossů. Většinu z nich asi dá každý na první pokus, ale poslední pětice a samozřejmě finální - to je dost hodin navrch. Celkem mi tedy vyšlo, že 20 hodin hraní je na lineární řežbu velice slušné skóre, navíc těch dvacet hodin je nabušeno zábavou. Palec jednoznačně nahoru!


O stylovosti grafiky jsem se již několikrát zmínil, ale i po technologické stránce jde o pastvu pro oči. Ani při desítkách vybuchujících postavách na scéně, kdy prší hektolitry krve a kdy jsme oslnění přepálenými světelnými efekty hnané přes nejrůznější filtry, které činí grafiku velice atraktivní a unikátní, nedochází k žádnému zpomalení. Přestože jsou loadingy relativně časté (zejména při minihrách), jsou rychlé a hra neztrácí na plynulosti. Soundtrack si také zaslouží pochvalné mručení. Skladeb je slušná řádka a žánrově se pohybují mezi punkem, heavy metalem a občas do techna. Dojem z technologického zpracování je na výtečnou.

Nepodceňujte svého fitness trenéra!

Zajímavou zprávou je i fakt, že jde pravděpodobně o poslední hru v sérii pro Wii. Napovídá tomu několik dějových zvratů ke konci hry, napovídá tomu prohlášení Suda 51 o následníkovi pro "Wii 2" a také port této hry pro XBOX 360 a Playstation 3 někdy v blízké budoucnosti. Přeju majitelům těchto konzolí unikátní herní zážitek, ale rovnou podotýkám, že bez onoho pohybového doplňku bude hratelnost maličko chudší (škubat Sixaxisem fakt asi nikdo nebude). Ale zase HD grafika bude HD ;).



No More Heroes 2 mne vytáčí finálním bossem a občas blbě udělanou kamerou. Oproti prvnímu dílu není nějak zásadně rozdílná z hlediska herních mechanismů a stylu hraní, leč nevídaná originalita charakterů, vytříbených vtipných dialogů a neustále fascinující krvavost. Při srovnání s běžnou herní produkcí i mimo Wii ale hra jasně vyčnívá po všech stránkách - prezentací, hratelností, atmosférou, podáváním příběhu a nespoutanou originalitou, byť jisté přirovnání k Afro Samurai, Devil May Cry a podobným hrám se vzdáleně dá snést. V současném stavu dávám hře vysokou známku 8/10 s poznámkou, že podaří-li se mi porazit finálního bosse, dám klidně o bod víc. S čístým svědomím doporučuji všem hráčům dobrých her.