10. 7. 2010

Alpha Protocol


Ačkoliv jsem se teprve nedávno přehoupl přes třetí čtvrtinu hry, ujasnil jsem si základní názor na tuto hru a rád bych se o něj podělil. A to i pro reakce pod článkem o hře Singularity o "chudosti" firmy Obsidian, vůči Bioware. Ono to totiž není vůbec lehké.

Co mají na svém kontě Obsidian? Jako první mne napadnou Knights of the Old Republic 2. Byla ta hra dobrá? Podle mne ano, ale obrovskou roli v tom hrál právě fakt, že Bioware prvním dílem nasadili laťku tak vysoko, že i její snížení bylo pro konkurenci pořád "dost vysoko". Já si tu hru užil, snad jako každý fanda Hvězdných Válek, přestože nižší kvalitu proti předchůdci neupírám.

Pak mne napadnou Neverwinter Nights 2, což je skoro ten samý scénář. První díl od Bioware jsem si velice užil, ale ten druhý - přiznám se - jsem v podstatě nehrál. Odradily mne problémy v době launche a vysoké hardwarové nároky. Nyní, po řadě patchů a s novějším počítačem, bych hře možná dal šanci. Ale kritika na síti sítí hovoří jasně ve prospěch prvního dílu, čili jde o stejný scénář, jako v případě Knights of the Old Republic.

Na Alpha Protocol jsem se vysloveně těšil, to přiznávám. První developer's videa mi představily svět a fungování, který mne nadchnul možná i proto, že o RPG hře ze současnosti sním už velice dlouho. Však nahlédněte do staršího článku Továrna na hry 4 dole - vymyslel jsem hru Commando, která je zamýšlená jako RPG ze současnosti, ideálně v atmosféře filmu Brutální Nikita, na pozadí reálných událostí, které všichni známe a dotýkají se nás. Nemohl by právě Alpha Protocol být něco jako moje Commando? Dle prvních informací by mohlo jít o splnění mého snu!

Jenže... ono Obsidiani mají jakýsi talent potopit dobrý projekt. Jistě - jejich první dvě hry se opíraly o základy vyrobené Bioware, kde se toho vlastně tolik zkazit nedalo - a přesto se jim to povedlo. Uspěli se svým pilotním projektem? První recenze hovořily téměř o fiasku. Hře bylo vyčítáno naprosto všechno - grafika, ovládání, minihry, souboje, RPG systém, dialogy - prostě všechno. Není tedy divu, že jsem nabyl dojmu, že to Obsidiani lidově řečeno posrali. Že jejich předchozí hry byly jen náhody a Alpha Protocol je pouze "vrcholem". Takže jsem hru vytěsnil z paměti.


Jenže... po pár týdnech se na diskuzních fórech začaly objevovat první zmínky o tom, že "ten Alpha Protocol není zas tak špatnej", další o "jsem na konci hry, ale finální souboj prostě nedávám", další o "poraďte mi s tím hackováním, jinak nesplním misi v druhé třetině hry" a podobně. Jak je možné, že hra s tak špatnými recenzemi a s tak špatnými prvními dojmy na diskuzácích, u hráčů dostala tak daleko? Kde je ten háček? Rozhodl jsem se to zjistit a to dost natvrdo. Koupil jsem zajíce v pytli - tedy Alpha Protocol, abych od něj nemohl tak snadno pláchnout.

V soutěži o nejodpudivější tutorial v dějinách herní tvorby by Alpha Protocol s přehledem vyhrál. Celá první hodina hraní, kdy se dočkáme i vtípků na téma "Beta Protocol" (a "Final Release Protocol"), je mučení hráče. Okusíme takzvaný "stealth", vedle kterého mnou kritizovaný Splinter Cell Conviction působí jako ultrarealistická simulace - ale především vysoce hratelná věc. Stealth v podání Alpha Protocolu nás zavede někde do roku 1998, kdy Metal Gear Solid na Playstation 1 použil stealth zkratku, která jako stealth sice vypadá, ale ve skutečnosti s ním nic moc společného nemá (v kontextu her právě jako Splinter Cell nebo Hitman). Stealth v Alpha Protocolu je zpracováním okleštěný Metal Gear Solid 1. Mrtvoly mizí, umělá inteligence neraguje na alarm a kamerový systém nějak moc nefunguje. Dělají si srandu?


Tutorial pokračuje povinnými minihrami, které nás budou provázet po celou hru. Páčení zámků je alespoň na PC komicky snadné, že tam snad nemuselo ani být. Oproti tomu hackování počítačových terminálů je žádost o operaci oční sítnice - s přihlédnutím vůči pomalu reagujícímu ovládání se z toho stává peklo. Poslední minihra je spojování drátků, které je nudné a... nudné. Dělají si srandu, že jo?

Opravdový test ohněm je ale střelecký výcvik, spojený s téměř nefunkčním krycím systémem a úžasně překombinovaným inventářem s celými osmi položkami. Jeden vulgarismus stíhá druhý, kletby se proklínají vzájemně. Údajně v konzolové verzi je střelba podpořena možností zastavování času, což může teoreticky zlepšit zážitek, ale kdo bych chtěl zlepšovat zážitek z jízdy po struhadlech do bazénu s jódem? Asi nikdo. Fakt si dělají srandu?

Dle dojmů z první hodiny hraní člověk získá pocit, že průměrné hodnocení 65% na Gamerankings (75% pro PC verzi) je šíleně nadhodnocené. Kde to žijeme?

Jenže... pak to přijde. Potom se najednou začně rozjíždět příběh, dojde k prvním zvratům (do toho okamžiku předpokládaným), náš hrdina se zamotá do poněkud komplikovanější hry vyšších činitelů a hra nabere na obrátkách. Najednou je vám jedno, že hra má nepříjemné technické bugy, kdy po dobu několika vteřin nelze postavu ovládat a způspbí to jistou smrt. Po loadu posledního checkpointu to už hráč očekává a napodruhé projde. Je pak skoro jedno, že dost situací řešíme Rambo stylem, že stealth a mnoho ostatních prvků je na symbolické úrovni. Protože Alpha Protocol je zkrátka velice symbolické RPG. Většina hry je prostě kulisa pro to důležité. Sice nepříliš kvalitní kulisa, ale jenom kulisa.

Otevřeně přiznávám, že jsem z celkového zpracování hry zklamaný. Grafika je dost mizerná, umělá inteligence ultrazáporná (i ve hře Wolfenstein 3D se náckové snaží k hráči přiblížit a sejmout ho - v Alpha Protocol většina nepřátel stojí a nesmyslně pálí z místa, i když jsme jasně v krytu), prolamovací minihry odporné, ovládání odfláknuté, střelba neuspokojivá a hromady bugů navrch. Otevřeně přiznávám, že pouhý výčet těchto negativ hru zatracuje do stoupy. Dobře - dabing, dialogy a hudba jsou nadprůměrné, ale celek? Alpha Protocol si zaslouží maximálně tři body z deseti, konec recenze - nejde to v podstatě hrát.


Jako u každého produktu - nejvíce záleží na tom, co od produktu očekáváte. Jak jsem napsal - grafika je sice mizerná, ale na druhou stranu krom obrácení očí v sloup "Jak tohle někdo mohl vydat v roce 2010" mi to na hře nějak nevadilo. Umělá inteligence nepředstavuje sice žádnou překážku, ale hej, je to jen grafická kulisa, jakože tam prostě je hodně chlápků, takže čelní útok bude těžší, než hledání alternativní cesty. Minihry jsou na pytel, ale vyjma hackovací je to jen pár sekund zdržení - a nakonec jsem začal dávat i tu hackovací, byť to stálo pár alarmů (na který nepřátelé stejně moc nereagují, tak co) - je to prostě jen symbol "že jako moje postava hackuje". Na ovládání jsem si po pár hodinách zvyknul a místo střelby používám spíš boj zblízka, který je sice primitivní, ale vyjadřuje to můj charakter...


Tady si člověk začně uvědomovat, že Alpha Protocol je v dobrém i zlém smyslu slova unikátní hrou. Je to velice dobrá hra, která je ale velice špatné zpracovaná. Jádro hry má dvě těžiště - vývoj postavy a pak postavení postavy v očích NPC a potažmo v misích. I když jsem od hry automaticky očekával, že nabídne všechny stránky kvalitní - toto jádro hry mi přijde briliantně navržené a stalo se to pro mne hlavní motivací, proč hru hrát, i když je vlastně příšerná.

Vývoj postavy není nikterak komplikovaný. Máme několik základních zaměření postavy, které nám vytváří dispozice pro učení se desítky různých, převážně bojových dovedností. Po několika úrovních si postava může vybrat specializaci, která předurčí, v jakém oboru je možné dosáhnout mistrovství. Celkově to připomíná rozvinutější systém vývoje postavy například ze hry Mass Effect, což je pro mne dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou je, že skoro libovolná změna ve statistice naší postavy se ve hře skoro okamžitě projeví. Když mám v jedné misi problém s vojáky, vyberu si spíše dovednosti na těžké zbraně a v misi následující mám o něco navrch. Nakonec si ale díky nepříliš olbřímímu množství munice v rámci mise volím cestu špiona, který se může stát na chvíli prakticky neviditelným a zblízka umí velice rychle likvidovat. Celý styl hry tomu přizpůsobím - doplňky zbraní, brnění, vizáž (i když ta nehraje roli) - pak mám pocit, že se stealth podobá tomu z Metal Gear Solid 4. Pozor - ono se to pořád hraje docela kokotsky, ale chtěl jsem ilustrovat, že zaměření postavy se do stylu hry projevuje opravdu hodně.

Násobené to je ostatními charaktery, které na svých cestách potkáme. To, že vůči nám mohou mít různý vztah - to už tady bylo mockrát. Ale to, jak si tento vztah budujeme a jak jsou napsané dialogy - v tomto smyslu jsem Alpha Protocolu odpustil hodně negativ. Setkal jsem se s názorem, že rozhovory ála Mass Effect s časovým omezením jsou špatné. Nevím ale proč. Pro mne naopak tento systém mnohem lépe vystihuje podstatu reálných dialogů. Naše postava má paletu reakcí na jakoukoliv větu od NPC. Ze začátku jsem v tom trochu bloumal, ale jakmile jsem odhalil, kdy se jaké možnosti reakcí objevují, došlo mi, že aniž bych věděl, co konkrétního mi NPC sdělí (časový limit na reakci běží ještě předtím, než NPC dokončí větu tak, aby naše volba v dialogu mohla okamžitě navázat), mohu si připravit půdu na zjištění více informací, urážku, profesionální postoj, výsměch - a to na čistě emočním dojmu, jak chci na postavu zapůsobit. Podstatné informace nám stejně neuniknou, jde jenom o to, jestli protější charakter správně odhadneme, aby krom doplňujících informací také získal k našemu hrdinovi větší náklonnost a z toho vyplývající bonusy do misí.


Kupříkladu - od začátku hry máme přístup k "internetovému obchodu se zbraněmi" (ne nepodobný z Jagged Alliance 2, za což dávám plus), avšak konkrétní produkty nabízí konkrétní obchodníci, se kterými se můžeme mnohdy ve hře setkat. Pokud si s nimi uděláme dobrý vztah, nabídnou nám slevu, pokud si je rozhořčíme, zakážou našemu účtu u nich vůbec nakupovat a naše nabídka v obchodě zeje prázdnotou. Jde to dokonce tak daleko, že po nákupu speciálního brnění vhodného pro stealth některé postavy komentovali "Hergot, málem jsem si nevšiml, že ses sem přiblížil, pěkný hadry" a naopak při experimentu s nákupem těžkého brnění postavy prohodily hlášku ve smyslu "Vypadá to, že jdeš testovat protitankové střely na svém těle". Proto dává logiku ten obrovský důraz na dialogy, se kterými neovlivňujeme jenom makro, ale i to mikro. Vžití do hry je tak opravdu vysoké. Těchto drobností je ve hře hromada, i když většinu si člověk všimne při druhém hraní či při experimentování se sejvy. Jedno je ale jasné - Alpha Protocol perfektně reaguje na chování hráče a to opravdu oceňuji vysoce.


Násobené je to i tím, že prakticky po první čtvrtině hry získáme přístup ke všem misím a je jen na nás, v jakém pořadí si je odehrajeme. A nejen to - za extra útratu si můžeme (a většinou chceme, když máme nějaký ten vydělanej drobák) dokupovat novější informace nebo dokonce separátní a nezávislé mise, kde ovšem můžeme potkat další a další postavy, které pro nás budou mít nové informace, nové mise a nové bonusy do misí dosud neudělaných. Přitom je jasné, že některé postavy jsme vůbec nemuseli potkat, případně je potkat za zcela jiných okolností (dobře je to vidět na postavě "Sis" v Moskvě). Další klad - mnohé mise jsou čistě komunikační - schůzky v zaplivaných barech, v odlehlém parku oddechu nebo ve výslechové cele. Ó jak mám moc rád, když po půl hodině střílecí mise řeším jiné problémy, jak postoupit a získat trochu toho kreditu u zúčastněných stran. Ó jak mám rád, když mi dosavadní nápovědu na vysílačce nahradí někdo z místních jenom proto, že jsem si u nich udělal dříve oko. Ó jak mám moc rád, když jsem pánem své postavy a zároveň sleduji její cíle a styl. (Málem jsem napsal "Kam se hrabe Heavy Rain", ale to vlastně není hra, že? ;).

Jako hráč jsem získal pocit, že hru kontroluji a zároveň mne vede. Nedělám si iluze o nějaké zásadní nelinearitě, ale způsob vyprávění příběhu mne donutil pečlivě sledovat každý dialog a pamatovat si, koho jsem to vlastně poslal kdy do hajzlu a proč, jelikož mne baví sledovat nuance mnoha hodin pečlivě napsaného a namluveného dialogového systému. A nejde zdaleka jen o dialogy, i výsledky misí, našeho chování, koho necháme žít - to vše zásadně ovlivňuje hru. A hlavně ne zcela jednoznačně platí, že hrát za klaďáka je výrazné plus. Stejně tak se člověk rozmyslí, jestli chce v tomto dialogu vyzkoušet všechny možnosti - ta hra nás má prostě v hrsti po celou dobu. Za tohle jasný palec nahoru!

Řeknu to na plnou hubu. Mně se Alpha Protocol líbí. Jsem z něj trochu skoro jakoby až nadšený. Styl hry je sice z roku 1998, ale takto udělané dialogy a jejich vliv na hru, vyprávění příběhu a vývoj misí - to vše je na velice vysoké úrovni, i když samotná náplň je průměrná a celkové zpracování fádní až špatné - ale zase se vracím - zastaralé alá rok 1998. To je v roce 2010 vážný nedostatek.

Je mi jasné, že Obsidian nezamýšleli hru udělat zrovna takhle blbě. Těžko říct, proč se rozhodli, že to vydají v tomto stavu. Přitom na hru měli dost času - většinu herních mechanismů stačilo převzít prakticky z jakékoliv jiné hry - ale oni je chtěli udělat po svém a udělali mnoho elementárních chyb - jakoby neměli žádné testery, žádné zkušenosti z jiných her (či z hraní jiných her) - nepochopitelně zmršili obrovskou část hry. Vlastně si nízké hodnocení zaslouží - tady to máte volové, podělali jste si to sami.

Ale zároveň mi je jasné, jak hru zamýšleli a v čem měla být její přednost - a v tomto směru odvedli opravdu skvělou práci a za tu jim děkuji. Jenom se proboha příště raději obraťte na Bioware a poučte se od svých bohatších příbuzných, jak ty hry vlastně dělat, abyste nezůstali jen u v podstatě zabitého potenciálu. To, že se skrz to prohrabu já, vás neuživí a zároveň vám to nedělá dobrou reputaci. Ale to jste asi už zjistili. A já se bojím, že další šanci nedostanete - a to by byla škoda, víme?

P.S.: Za "sééégááá" dík.