15. 8. 2010

Monster Hunter Tri


Je až s podivem, jak málo hardcore RPG v libovolném subžánru dneska vychází. Na PS3 jsme se dočkali Demon's Souls (které Sauron dohrál už asi desetkrát a já se plácám před polovinou - musím to rozjet znova...), což je na této platformě asi tak všechno. Na XBOX 360 jsme byli svědky pokusů o nové série jako Lost Odyssey nebo Blue Dragon - ani jedno se moc nechytlo natolik, jak by si asi Microsoft přál. Dobře - na konzole vyšlo ještě klasické JRPG Eternal Sonata, případně Star Ocean na PSP, Resonance of Fate, White Dragon, Enchanted Arms, Last Remnant nebo Final Fantasy 13, že ano? Ruku na srdce - který z těchto titulů vám rozbuší srdce při vyslovení názvů her jako Chrono Trigger, Final Fantasy 6 (u sedmičky se mi srdce rozbuší taky, ale z jiného důvodu) nebo Ocarina of Time? Na PC máme ještě Witcher a Dragon Age (byť ten je portovaný). Stručně řečeno - nějak se těmto hrám "prostě nedaří".

Zcela záměrně jsem vynechal černého vzadu - Nintendo Wii. Jaké RPG nám přichystalo Nintendo? Inu - žádné. Opoona je opravdu hodně špatná, Crystal Chronicles velice průměrné, Twilight Princess vynikající, ale přece jen jinde. Máme ale štěstí, že se Monster Hunter Tri pod hlavičkou Capcom kvůli náročnosti na vývoj nakonec odvolal exkluzivitu pro Playstation 3, ale obrátil se na levnější Wii. Proto máme to štěstí říci, že Wii konečně dostalo hardcore RPG titul, který si nejen zaslouží, ale který nám mohou majitelé ostatních platforem jenom závidět (pokud nejste jako já majiteli všech platforem samozřejmě).

Standardní situace? Ne, takto velké potvory až poněkud později.

Sérii Monster Hunter mám v té části paměti, které říkám neutrální. Hrál jsem pouze Monster Hunter Freedom pro PSP a uchvátila mne propracovanost herních mechanismů a široká paleta hráčova vyžití, ale naopak mne odrazovala extrémní délka, repetivnost a celkové zaměření na honbu za předměty. Nejde o špatné hry, to v žádném případě. Jenom jsou určeny pro specifický typ hráčů, kteří rádi pomocí náhodně generovaných příšer sbírají náhodně generované poklady a ty pak proměňují v lepší zbraně a výbavu své postavy. Prostě nic pro mne.

Ohlášení a vydání Monster Hunter Tri pro Wii mne zaujalo jen v jediném bodě a tím je grafika. Prezentační obrázky vypadají vskutku famózně, na Wii až nerealisticky. Tím ale můj zájem končil. Ke hře jsem se tak dostal náhodou, když mi jeden kamarád ukazoval, co to všechno umí. A tak jsem koukal jako puk. Jelikož kamarád odjel na dovolenou, nechal mi hru i s modulem Wii Speak, Classic Controller Plus a bezdrátovou klávesnicí doma. S chutí do toho!

Obírání mrtvol. Vpravo nahoře mapa celé lokace - je patrné rozdělení na malé kousky.

Pokus o stručnou charakterizaci hry není zas tak složitý. Vezměte si Final Fantasy 12 - rozlehlý svět rozdělený na menší části, otevřené prostory včetně podvodních, kde plyne čas, mění se počasí a korzují nepřátelé, jako v nějakém MMO. Vezměte si Pokémony - desítky různých příšer, které nalézáme ve specifických lokalitách a za specifických podmínek, můžeme je lovit, stahovat z kůže, lákat do pastí a podobně. Do takto namixované hry vložte stovky sebratelných předmětů, zbraní a trofejí, které nalézáme, vylepšujeme si jimi postavu a dokážeme tak plnit těžší úkoly. Neexistuje zde "povolání" nebo vývoj postavy (kecám, ale k tomu se vrátím ke konci textu). Staráme se převážně jenom o výbavu. A škrtněte příběh, ve hře máme jenom nezávislé mise. Toliko stručný popis.


Na Monster Hunter Tri mne od začátku fascinuje rozlehlost. První tři hodiny jsme bombardováni novými a novými informacemi o tom, co se děje kolem nás, jak chápat kombinace předmětů, jak ovládat postavu s různými zbraněmi nebo jak zlepšovat naši výbavu. Je toho obrovské množství, co se musíme naučit chápat. Nejde jenom o obligátní sběr peněz a plnění misí (nejčastěji vybíjení konkrétních příšer). Jde o vylepšování naší výchozí vesnice, která poskytuje podporu. Jde o zušlěchťování zemědělské úrovně v okolí, aby se tam lépe dařilo kytkám. Jde o lov brouků, hrabání kořínků, těžbu rudy krumpáčem. Množství interaktivních prvků jde tak daleko, že nám hra přímo umožňuje vytvářet si sety výbavy, mezi kterými se přepínáme dle potřeby aktuálního questu. Časem využíváme farmy nebo rybáře k automatickému sběru surovin. I kombinace nalezených předmětů časem přestaneme dělat ručně v inventáři, ale vytvoříme si automatizaci, kde sloučením čtyř předmětů vznikne něco, co se nakombí automaticky s něčím jiným a tak vznikne něco dalšího. Jako hráč jsem velice rychle pochopil, že symbolismus této hry není na škodu, jelikož je tvořen kvantitou. Ta by v detailním a realistickém zpracování poněkud přesáhla přijatelné meze.


Samotná hra je velice jednoduchá. Vybavíme si postavu a vyrazíme na misi (během níž nejde výbavu měnit, což nechápu a je to rozhodně chyba, byť záměrná). Mise znamená splnit hlavní a pokud možno i vedlejší úkoly. Putování po rozlehlé krajině tvoří 50% náplně misí, objevování zákoutí a studium prostoru je obvykle velice zábavné. Pak dojde k rozhodující bitvě. Splněný úkol oznámíme u zadavatele, prodáme nepotřebné materiály, vylepšíme si zbraně, přelijeme získané zdroje do hodnoty vesnice a vezmeme si další, těžší misi. Není v jednoduchosti krása?

Atmosféra soubojů pod vodou je neskutečná, i když je ovládání chvílemi na facku.

Krása Monster Huntera Tri spočívá převážně v technickém zpracování. Návrh mapy, rozdělení na ekologické systémy, zasazení nevídaných příšer - to je jedna věc. Ale vidět to všechno v pohybu, to je pastva pro oči. Scenerie hor, moří, údolí či lesů si nezadají s žádnou současnou hrou; pochopitelně musíte odpustit nízké rozlišení konzole. Ale i bližší pohled na krajinu a zvěř dává napovědět, že se na této hře někdo neskutečně vyřádil. Modely postav jsou krásně oblé, jejich animace je naprosto plynulá a uvěřitelná, design zbraní, brnění a vůbec všeho je neokoukaný a krásný (pokud vám nevadí megameče ve stylu Final Fantasy 7). Monster Hunter Tri jasně překračuje stín grafiky ála Playstation 2 a z technologického i designového hlediska patří mezi špičkové produkty Nintenda Wii, společně s velice rychlým loadingem. A co víc - nebýt onoho hrubého rozlišení a přidat trochu detailnější textury, věřil bych, že jde o hru z nějaké silnější konzole. Tak moc dobře hra vypadá, u Wii se asi nedočkáme dokonalejší grafiky.

Kombinace předmětů. Velice rychle přejdete na automatizaci.

Atmosféra je díky tomu vybičovaná na maximum. Už dlouho jsem v nějaké hře nepocítil onu touhu po objevování "tam za obzor". Už dlouho se mi nezatočila hlava z pocitu nekonečnosti. Chápejte to správně - herní lokace jsou ve skutečnosti velice malé (jedna mapa je složena třeba z dvaceti prťavých lokací), ale jsou pokaždé vymodelované tak, že mám pocit prostoru podobný, jako třeba v Oblivionu. Jenže navíc je tady fantasticky zpracovaný výhled do krajiny, kdy mne příliše netrápí fyzická nemožnost kličkovat mezi stromy, ale uspokojuje mne, že po kratičkém loadingu přeskočím několik kilometrů a jsem náhle ve zcela jiném rázu krajiny. A to je paráda.


Zábavnost spočívá v jednoduchosti putování, neustále obdivujeme krajinu, v hledání neobjevených příšer. Rozhodně nejde ale o primitivní proces. Podle typu zbraně se musíme starat o její ostrost - když se uprostřed bitvy rozsvítí ikonka našeho meče červeně, máme vážný problém. Velice se zde hledí na staminu, která se používá k blokování, úskokům nebo speciálním útokům. Horní hranice staminy ale časem klesá a tak si ji doplňujeme - z počátku grilováním syrového masa, později kulinářskými kombinacemi nalezených surovin. Pokročilejší příšery je velice těžké porazit, pokud jsou ve svém přirozeném prostředí, například pod hladinou vody. Lze ale stavět pasti nebo návnady a tím je vystrnadit na souš a tam se jich zmocnit. A co se týče taktiky boje - každá zbraň patří do jedné z osmi kategorií, které definují bojový styl. Preferujete střelné zbraně, obouruční meč, kladivo či kopí se štítem? Máte na výběr. Čili jednoduchá hra - ano, ale zároveň velice komplexní, detailní. Nejde o pouhé mačkání tlačítka pro útok.


Ovládání je docela dobře udělané, za chvíli jsem si na něj zvykl. Doporučil bych vypnout bojování šviháním Wiimotu. Hru to zpomaluje, tlačítka jsou mnohem efektivnější nástroj. Výjimkou je (nepovinný) sběr informací o pokémonech, ech, chtěl jsem napsat monstrech. Ten se provádí pomocí ukazovátka. Z hlediska ovládání mám tak jen jedinou vážnou výtku a sice nemožnost si zamknout pohled na cíl. U tohoto typu hry, to společně s nemožností měnit výbavu během mise, považuji za zásadní nedostatek. Jak jsem pochopil dále, ono to má svoje odůvodnění, ale i tak bych si přál nějaký "alternative mode", kde by se hra ovládala podobně, jako třeba zmíněný Demon's Souls.

To je ale náhoda - Demon's Souls. V onom stručném popisu (mix Final Fantasy 12 a Pokémonů) jsem záměrně vynechal ještě jednu hru, která je pro pochopení kouzla Monster Hunter Tri důležitá. Ano, myslím to vážně, Demon's Souls.

Nebylo by správné tvrdit, že je Monster Hunter Tri touto instantní klasikou z Playstation 3 přímo inspirován. Ale i během několika málo hodin jsem našel několik nápadně podobných prvků. Například styl ovládání je díky práci se staminou velice povědomý. Podobně tak "vržení do vody" - možností vyžití je ve hře tolik, že potrvá desítky hodin, než si je všechny vychytám. A zaměření na výbavu postavy je také v podobném duchu - Demon's Souls sice disponuje vývojem postavy, ale tento vývoj jasně definuje především typ vybavení, jaký jsme schopni na svou postavu navléknout. Toto všechno by mohla být jen shoda v rámci žánru, ale jedna věc jakoby Demon's Souls z Blue Ray vypadla. A nemám na mysli nic menšího, než online multiplayer.


Musím předem upozornit, že jsem zatím ochutnal této možnosti jen velice málo, ale okamžitě mi bylo jasné, že tady tkví genialita hry. Jakmile totiž v single playeru nabudete určitého sebevědomí a výbavy (dvoj- a trojhvězdičkové úkoly nečiní problémy), je multiplayer jedinou, nejrychlejší a nejzábavnější možností, jak se posunout s výbavou naší postavy dále. Až čtyři hráči najednou se mohou pouštět do úkolů, které mají zvýšenou obtížnost, ale hlavně zvýšené odměny. Člověk se také dříve podívá do lokací, kam se zatím sám neodvážil a narazí tak na monstra a hlavně bossy, které ještě neviděl a kteří svou velikostí poněkud vyděsí. A i když jsem jednou rubal ještěra, kterého jsem "dobře znal", při takto nasazené obtížnosti musí hráči spolupracovat a uspokojení z výhry je nezměrně vyšší, než při hře jednoho hráče.

Opékání masa je ze začátku hry důležitou součástí péče o staminu.

Zaplať Capcom - jsme zproštěni idiotského Friend Codes pekla online služeb Nintenda a vše se odehrává v tradičním systému lobby. Jak jsem ale psal - v multiplayeru jsem zatím jen velice krátce, takže zatím nemohu soudit, jak moc dobře je to udělané. Zatím jenom vím, že lidé používají spíše USB klávesnice, než periferii Wii Speak a také to, že online je veliká zábava. Single je v podstatě tutorial.

K tomu všemu si ale přičtěme ještě vedlejší aktivitu ve formě arény. Jde o zvláštní výzvy, kdy máme za úkol zabít nějakého zvlášť tuhého bosse, ale má to zásadní výhodu - lze na to jít s kamarádem v kooperaci a to v režimu rozdělené obrazovky na jednom Wii. Druhý hráč si svou postavu může přinést přímo ve svém Wiimote. To musím s někým vyzkoušet! Kdo se hlásí?


Několikrát jsem se ohnal tvrzením, že v Monster Hunter Tri nedochází k vývoji postavy. Není to tak docela pravda. K dispozici sice nemáme nějaké statistiky nebo přehled získaných zkušeností, ale je možné získávat speciální dovednosti, které pak ovlivňuji zdravíčko, staminu, rychlost útoků, efektivitu obrany, rychlost broušení zbraně anebo sběru zbytků ze zabitých monster. Dovedností je celkem dobrá stovka, i když ve skutečnosti jich je asi jen třetina a zbytek tvoří silnější varianty téhož. Problém vývoje postavy ale tkví v něčem jiném a sice - doteď jsem nepochopil, jak se se skilly zachází či jak se získávají. To je ale můj problém. Stejně tak jsem ještě neodhalil, jak se buduje "vztah" mezi postavou a zbraní. Na Wikipedii je všechno rozepsáno do obřích tabulek, ale že by se z toho dalo něco vyčíst, to bych neřekl. Snad časem.

Chvílemi mám pocit, že hraju kooperační Shadow of Colossus.

Musím se ale přiznat k jedné důležité věci. Původně se měl článek jmenovat "První dojmy". Důvod je prostý a v podstatě jsem ho napsal hned na začátku. Monster Hunter Tri je obrovská a dlouhá hra. A já zcela jistě nebudu věnovat stovku hodin kydlení proto, abych si dal to kydlení znova s jinou zbraní. Přesto si ale dokážu představit, že si většinu misí v singlu splním. Co studuji Wiki, tak mi celkový součet úkolů (včetně tajných, speciálních a online) překračuje číslovku sto a to vede k jedinému závěru. Monster Hunter je podobně jako Final Fantasy 12 nebo Rogue Galaxy především masturbace. Je dlouho velice příjemná, dokud vás nerozbolí ruka.


Každopádně rozumím tomu, proč Famitsu dalo hře hodnocení 40/40. Monster Hunter Tri je obří hra natlučená obsahem, s chytlavou hratelností, zábavným multiplayerem a dostatečnou odměnou pro hráče ať už ve formě výbavy, tak ve formě uspokojení z pobíjení obřích bossů. Přestože na hře nacházím pár faktických chyb (některé prvky ovládání, neexistence příběhu, vynucené grindování), nezdráhal bych sáhnout do peněženky hodnocení hlouběji, až někam k 8/10.

P.S.: Ano, na Playstation 3 by to díky grafice ode mne dostalo o bod víc, tahle hra je fakt o atmosféře a kochání.