15. 8. 2010

Tekken 2


Na Playstation Network se objevil Tekken 2 za celkem směšnou částku. Přestože hru již delší dobu vlastním minimálně v rámci arcade verzí starších Tekkenů na placce s Tekkenem 5 pro Playstation 2, rozhodl jsem se mít ve své konzoli co nejvíce bojovek na disku pro příležitostné turnaje. (A taky protože PS3 Slim neumí PS2 hry...).

Samozřejmě, že všichni víme, že Tekken 3 není možné překonat, ale právě dvojka byla mým úvodem do Tekken problematiky. Tou dobou jsem totiž znal akorát Mortal Kombat a na automatech jsem sporadicky hrál prvního Virtua Fightera. A oproti němu vypadal Tekken 2 mnohem sofistikovaněji. A tak jsem u něj strávil pár nocí na Jediho PSX, jedna z prvních v republice, kterou si koupil za peníze vydělané ručním vykládáním dvaceti tun zboží z lodních kontajnerů v Hamburku. True story.


První Tekken mi přijde s odstupem času příšerný a nehratelný, dokonce se divím, že vůbec vzniklo pokračování. Stejně tak se divím, že v roce 1996, kdy přišel Tekken 2 na Playstation, vyšla také hra Soul Edge s neporovantelně vyšší kvalitou technického zpracování; a že tedy vyšel Tekken 3. Když jsem si ale teď zahrál po mnohaletém odstupu svého prvního Tekkena 2, vybavil jsem si, čím je zajímavý, neřkuli výjimečný.


Oproti Virtua Figteru nebo právě Soul Edge jsem totiž odkojen Mortal Kombatem toužil po hře, kde bych měl pod kontrolou jednotlivé končetiny. Systém HP LP HK LK ze zmíněného Mortalu mnohé naznačoval, ale právě Tekken 2 mi vyrazil dech. Hele - mačkám tohle a přesně vědomě vím, že postava udělá tohle. A sled tlačítek do komba byl tak snáze naučitelný. Sice bylo pro mne v té době velice těžké pochopit časování jednotlivých stisků, ale i radost ze dvou tří zásahů ve vědomě provedeném kombu byla nezměrná. Nabyl jsem pocitu, že nic dokonalejšího být nemůže. (A tak trochu jsem měl pravdu, Tekken 5 například má už kombinací tolik, že člověk zase ztrácí ten pocit toho "vím, kterou končetinu používám").


I když jsem se v životě nahrál nejvíce Tekkena 3, dvojka položila základ mnoha prvkům, které jsou dnes standardní nejen v této sérii. Jde zejména o chytky, countery, běh, ale také rozmanitost postav, násobená dvěmi, jelikož ke každé postavě se váže jedna tajná (a někdy i více, základních postav je 10, celkem je postav 23!). Z nových dílů si nejspíš pamatujete také dvě identické postavy, ale s jinou vizáží (například Eddie a Christie) - i to má původ ve dvojce (Angel - Devil). Jde také snad o první hru, která v seznamu triků jednotlivých postav otevřeně operuje s hodnotou "počkejte 5 snímků". To je drsné.

Všimněte si osvětlení tváře Heihachiho z blesku - na svou dobu pěkné!

Hraní druhého Tekkena mi přineslo onu správnou nostalgickou slast. Ovládání je v podstatě totožné, rytmika většiny komb je zachována. Oproti trojce (a vyšším) je ale celá hra jakoby zpomalená, běží snad na poloviční snímkovací frekvenci. V té době to byl nejspíše záměr (Tekken 3 na tom samém hardwaru disponuje grafikou o řád lepší a i tak má velice rychlé loadingy), hra totiž získala taktičtější rozměr. Například se naprosto nevyplatí dělat z lehnutí implicitně kopačku. Protože je velice snadné ji vykrýt či jí uhnout a dáváme tak soupeři nebezpečně velké množství času k protiútoku. Při tvrdohlavém opakování "jednou ta kopačka vyjít musí" se tak snadno stane, že ze země ani nevstaneme.


Nižší rychlost hry také znamená, že se o něco snadněji vyvolávají komba, tlačítka lze mačka s větším předstihem. Stejně tak jsem si po chvíli všiml, že chytce se dá uhnout takřka na poslední chvíli pouhým skrčením - a než se naše neúspěšná postava po pokusu o chytku narovná, dostane do nosu. Rozhodování o tom, co a kdy něco udělat je pro hru kritické. Ne snad, že by na tom nezáleželo v ostatních dílech (nebo jiných bojovkách) stejně, leč ono těžkopádné tempo člověka donutí k opatrnějšímu chování více, než kterákoliv jiná bojovka, co jsem kdy hrál.

Ještě jedna věc mne zaujala. Vedle Mortal Kombatu jde pravděpodobně o jedinou mlátičku, kde se AI učí vaši taktiku a umí ji pak schopně blokovat. Na rozdíl od Mortal Kombatu je zde ale mnohonásobně více triků, takže pokud přestane fungovat jeden, stačí si z menu načíst nějaký jiný a rázem vítězíme i na vyšší obtížnosti. Ale Tekken nikdy nebyl a nikdy nebude o hře proti počítači.

Dvouhru si momentálně mohu jen vybavit z paměti, kdy mi moji synovci natrhávali šos. Dneska totiž asi těžko najdu někoho, kdo by si se mnou tuto klasiku alespoň z hecu zahrál. Navíc Tekken po vzoru Virtua Fightera otevřeně přiznává svou hranatost postaviček, což nepůsobí zrovna moc vábně. I jednotlivé arény jsou poměrně primitivní, nemluvě o renderovaných animacích, které mi v roce 1996 sice vykloubily čelist, ale nyní se na ně prakticky nedá dívat.

Závěr? Tekken 2 je výjimečná bojovka a velice důležitý vývojový krok v sérii, ale i v žánru. Trvalo mi tři hodiny, než jsem si odemkl všechny postavy a pokud nalákám někoho na dvouhru, bude to velice výhodný obchod. Trojka nadále zůstane králem i mimo hranice země nostalgie pro dokonalé zpracování a atraktivní postavy. Ale i tak dvojku doporučuji.