19. 8. 2010

ZX magazín

Díky Kvinově nezměrné ochotě a podpoře jsem se stal majitelem několika čísel ZX Magazínu – časopisu pro uživatele počítačů Sinclair ZX Spectrum, Didaktik, Delta a Sam Coupé. Pocházejí z roku 1992 a pak 1994 – což je samo o sobě zajímavé, protože tou dobou bylo ZX prakticky mrtvé, ale v naší postkomunistické zemičce se těmto osmibitům tradičně dobře dařilo. Atmosféra magazínů je neskutečná. Na titulní straně je mimo jiné například orchidej (každý si spojí tuto květinu s nejslavnějším z počítačů) a uvnitř čísla pak rozhořčené dopisy čtenářů, kteří si stěžují na neustále se zvyšující cenu časopisu. Zvyk z konstantních cen komunismu byl silný.

Informační úroveň je ovšem nebývale vysoká. Nejde sice o herní magazín, ale hrám je samozřejmě věnován značný prostor. Jednotlivé texty jsou čtivé a výstižné – recenze nejsou delší, než půl strany – mnohdy méně. Ale vůbec to nevadí, hry byly dost často dost jednoduché a dva odstavce shrnutí naprosto stačí. Pro nehráče je zde spousta návodu k ubastlení různých periferií a samozřejmě i programování – BASIC a stroják. Paráda!

Většinu obsahu jsem zhltl jako malinu. Doslova mne časopis přenesl do těch zlatých časů, kdy jsme sice záviděli PCčkářům a Amigistům, leč Didaktik s mechanikou D40 jel pořád naplno a bezchybně. Jak byl život jednodušší. Bohužel – v jednom z posledních čísel z poloviny roku 1994 je už cítit zoufalství. Úvodník se otevřeně vyjadřuje k faktu, že ZX se stalo předmětem nostalgických podivínů, Dokonce se objevuje recenze na PC emulátory Spectra, povzdech nad novou láskou Amigou či článek o Didaktiku Kompakt v ceně 12.900 Kč.

Jednu věc bych si ale dovolil ocitovat. Jde o úvodník čtvrtého čísla z roku 1992. Krátká historka, která dokonale vystihuje onu krásnou dobu. (Přepsal jsem to 1:1 včetně chyb).

Je to už dávno, chodil jsem ještě na průmyslovku. V naší třídě bylo šest spectristů (Didaktiky ještě nebyly) včetně třídního. Protože mne tehdy zajímaly různé ochrany programů proti kopírování, poprosil jsem kamaráda Honzu, aby mi přinesl do školy nějakou originální kazetu. Přinesl THE GREAT ESCAPE od firmy OCEAN, ochráněný SPEEDLOCKEM. A jak mi ji tak podává, přichomítl se k tomu spolužík Patrik (nespectrista) jehož depešácký mozek usoudil, že se docela jistě jedná o album tehdy začínající kapely OCEÁN. Není dovi, slovo OCEAN bylo na obalu kazety vytištěno maximálně nápadně a dokonce velice podobnou úpravou (A mačkané na N) jako používá skupina OCEÁN, ovšem malými psímeny – však to jistě znáte.

Pochopitelně, hned že si to musí poslechnout. Protože jsem pro každou srandu, půjčil jsem mu walkmana a jelikož právě začínala hodina, zasedli jsme do lavic. Samozřejmě, Patrik si musel poslechnout „OCEÁN“ už o hodině, a tak jsme se otáčeli dozadu a sledovali jeho zmatený obličej. Mezitím cpal do walkmana i jiné kazety, aby si ověřil, že je O.K. Já a Honza jsme se naopak velice dobře bavili a tak není divu, že když jsem se po hodině Patrika ptal jak se mu to líbilo, odpověděl: „Jardo ty jsi vůl!

S trochou naděje v hlase však zápětí dodal: „Ale počkej, ještě zkusím druhou stranu!“

(Poznámka mimo zápis – jméno Patrik je asi prokleté, což?).