2. 9. 2010

Lords of Midnight


Na začínající podzemní dny mohu vřele doporučit remake slavné hry z osmibitů - Lords of Midnight - a to v podání Christophera Jona Wilda. Pod hlavičkou Icemark si můžete stáhnout remaky klasických her ve Windows enginu - tedy krom prvně zmíněné hry i pokračování Doomdark's Revenge. A jako bonus se něco dozvíte o třetím dílu pro DOS, který se tak docela nepovedl. Tak jako tak, Lords of Midnight jsou luxusní a nadčasovou věcí, kterou by si měl zažít každý pořádný hráč.


K napsání vzpomínek na Lords of Midnight jsem se odhodlával docela dlouho. Historie této hry je v mé paměti opravdu pohnutá. V době, kdy jsem disponoval pouze Didaktikem Gama, jsem byl daleko za technologickým minimem her roku 1994 a jediné, po čem jsem opravdu toužil, bylo hrát Doom. A proto jsem byl velice šokovaný, když se při náhodném loadingu z nějaké půjčené kazety vypsalo na obrazovku: Loading: "DOOM". To mne přikovalo k televizi!


Loadovací obrazovka mne ale během prvních sekund nahrávání dostala zpátky na zem. Jde o hru "Doomdark's Revenge" a vytvořil ji Mike Stingelton. I když použitá grafika vypadá jednoduše, vzbudila ve mně zájem. Zkrvavený meč a hezké hory na pozadí plus lákavý název? "Cokoliv Revenge" zní prostě dobře, takže tomu dám šanci, no ne? Na druhou stranu - her se skvělým názvem a úvodní obrazovkou, ze kterých se nakonec vyklubaly kraviny, bylo opravdu mnoho, ne-li většina. Co si například představíte pod názvy jako Blood'n'Guts, Ghost's Revenge nebo Android Rescue?


Naštěstí - z Doomdark's Revenge se vyklubala zajímavá hra. Tím nechci říct, že bych propadl jejímu kouzlu hned. Nízká úroveň angličtiny a komplikované ovládání mi znemožnila kreslit mapu a navíc jsem nechápal, co se vlastně ve hře děje. Zalíbil se mi systém ovládání čtyř hrdinů nezávisle na sobě, střídání dne a noci. Ale to je tak všechno. Hru jsem si na obalu kazety označil otazníkem a poněkud jsem na ni zapomněl.


Po nějakém tom týdnu nebo měsíci jsem hru ukazoval tuším Matějovi. V něm to okamžitě hrklo a vykřikl: "To znám, to jsou Lords of Midnight, to je krutopařba"! Během chvíle mi vysvětlil o co jde a já se tak pustil s vervou do hraní. Zjistili jsme ale, že Doomdark's Revenge se jako pokračování Lords of Midnight v mnoha věcech liší a tak jsem se rozhodl tuto konkrétní hru odložit a začít "jedničkou".


Lords of Midnight, podobně jako Nether Earth nebo Saboteur 2 považuji za jednu z nemála "nekompromisních" her. Hry, které začaly jako nápad a i když se realizace může zdát z dnešního hlediska na první pohled nemožná, je to nádherně realizovatelná na osmibitovém hardwaru s pamětí 48 kB. To samo o sobě hru vystřeluje do síně legend s velkou slávou. Mapa o velikosti cca 60x60 políček, nacpaná příšerami, interaktivními objekty, událostmi, kde se při střídání tahů pohybují celé armády nepřítele. To vše ve fantastickém first person pohledu s výhledem do širé krajiny. Ó ano, kam se hrabe Oblivion ;).


Herní styl je primárně zaměřen na strategii. Na obrovské herní ploše putujeme se svými čtyřmi hrdiny a nabíráme v různých tvrzích nebo strážných věžích vojáky do služby. Následně se pohybujeme s tisícičlennou armádou na sever, kde na nás čekají nepřátelé - armády pod kontrolou Doomdarka. Když se vyčerpá počet tahů za všechny hrdiny, dojde k nočnímu tahu Doomdarka, který posune své vojska do strategických pozic. Takto se hra opakuje. Není to vůbec ale jednoduché. Krom Doomdarka se musíme bránit i přirozeným obyvatelům místních luhů a hájů, získáváme zkušenosti pro postavy, musíme udržovat inteligentní počet vojáků v pevnostech, ale také rozšiřovat svůj vliv najímáním až osmadvaceti dalších Lordů, kteří nám budou pomáhat.

Je naprosto logické, že bez znalosti pravidel, ovládání a hlavně mapy (která je součástí originálky) nemá tehdejší ani současný hráč šanci uspět. Nedivím se, že jsem nikdy hru nedotáhl do vítězného konce, ale zbytečná hra to nebyla! Fascinace obrovským prostorem, který se dá zkoumat, přetrvává dodnes. Zmrzlé pláně mají svou atmosféru a hodiny strávené pokusy o mapování nejbližšího okolí mne dodnes hřejí u srdce.

Aby hra nebyla tak jednoduchá, je zde ještě jedna možnost, jak hru vyhrát, než jenom "pouhým" vyčištěním všech armád Doomdarka. Totiž - "hlavní hrdina" Luxor, má po svém boku mimo jiné ještě svého syna Morkina. Ten jako jediný má schopnost zničit ledovou korunu, zdroj síly Doomdarka. Pokud se rozhodnete hrát na tuto strunu, z Lords of Midnight se stává obřím RPG, kde nalézáním předmětů v citadelách získáme potřebné artefakty na přepadnutí "Tower of Doom", což vede k fatálnímu oslabení Doomdarka. Je ale krásné, že hra nás v podstatě nenutí mezi oběma herními styly nějak "přepínat", prostě dle situace, jak pozorujeme pohyby armád, hodnotíme výhodnost jednotlivých postupů. Totiž dokud žije Morkin, nevadí, že jsme přišli o všechny ostatní i s armádami. Ale opět - bez mapy si člověk neškrtne ani omylem.

Celá hra sice postrádá jakoukoliv zvukovou kulisu, ale za to exceluje v podávání grafiky. Jistě, z hlediska designu nejde o nic převrateného, ale možnost vidět až šest políček do dálky osmi směry, to vyžadovalo celkem zajímavý engine. A také ano - vykreslování prostoru bylo jednoduché, ale přesně dává ty informace, které potřebujeme. Na první pohled je nám jasné, kam se vydáváme a co tam asi tak můžeme čekat. A to je při velikosti hry právě ten "úžas", který ve mně vzbuzuje.

Jako vedlejší zajímavost bych zmínil, že veškeré souboje a interakce se obejdou bez jakýchkoliv čísel (vyjma počtu vojáků v armádě) - vše je dovedně popsáno anglickým jazykem v mnoha odstínech a tak, že se člověk nenudí a zároveň vyčte, co se přesně stalo. Sekundární dopad ale je, že v mých dvanácti letech s mizernou úrovní angličtiny nebylo jinak, než hru vzdát.

Sekundární úžas ale přišel nedávno, když jsem si začal studovat rozbory hry do poněkud větší hloubky. Netušil jsem, že jsou i Lordi, na které Doomdark neposílá své vojska. Netušil jsem, že poloha slunce není vycucaná z prstu, ale že opravdu reprezentuje denní dobu a dle toho lze usoudit, kolik tahů do noci pro nás zbývá. Netušil jsem, že Mike Singelton celou hru napsal hlavně proto, že v té době (a v podstatě ani v době po té) neexistovala žádná hra na motivy Pána Prstenů. Netušil jsem, že se dala koupit oficiální maska na klávesnici ZX. Hergot, tahle hra je naprostý klenot!

Faktem ale je, že hra je zábavná zejména pro objevitelský element. Sice potrvá měsíce, možná i roky, než hru opravdu poznáte (tato doba se výrazně zkrátí studiem materiálů mimo hru), ale její samotná pointa je relativně jednotvárná. Zkuste se dívat na posledních deset minut hry (C64) - to se nedá moc vydržet. Už kvůli tomu bych sáhnul po remaku, který sice graficky nevypadá o moc lépe, ale je podstatně svižnější a hra se tak rychleji rozjede.


Pokračování Doomdark's Revenge je "samozřejmě" ještě větší masakr, než první díl. Mapa je skoro dvakrát větší, armády jsou ještě větší a celý svět je propojen dlouhými podzemními tunely. Jednotliví hrdinové mají více vlastností, jako je poslušnost, vytrvalost nebo odvaha - společně s protiklady tvrdolavost, slabost a zbabělost. Celkem můžeme ovládat až 128 Lordů, ale pozor - ne vždy musí jít o přátele! (Trochu si říkám, že Ishar byl několika principy Doomdark's Revenge ovliněn - outdoor grafika, dungeony a chování lidí v partě). Strategie hry se tak násobí na druhou, nemluvě o sérii vedlejších úkolů a cest.


Doomdark's Revenge je podle mne také lépe graficky zpracovaný, výhled do krajiny nepůsobí tak jednotvárně. Navíc je hra znatelně rychlejší na originálním hardware - přechody mezi lokacemi a i plynutí dne a noci je lépe optimalizované. I když výše odkazovaný remake Lords of Midnight obsahuje možnost hrát i pokračování, sáhnul bych jednoznačně po prvním díle. Komplikovanost Doomdarkovy Pomsty je natolik vysoká (zejména najímání ostatních Lordů se dynamicky odvíjí od toho, jaké Lordy již máte najmuté, zatím co v jedničce je vše řízeno statickou tabulkou), že celkem reálně hrozí, že se nikam nedostaneme. Ale obdiv tato hra jednoznačně má!



Třetí díl pro DOS s prozaickým názvem Lords of Midnight se nikdy nechytil. Byl to konec trilogie, která měla původně mít čtyři díly. Ale to nevadí - první dvě hry předběhly svou dobu a s trochou nadsázky se dá říct, že krom grafiky není na hrách nic k vylepšení. Proto bych vaši pozornost nasměroval k online webové hře na téma Lords of Midnight, tahový systém si o to vysloveně říká. Tak jako tak - měli byste se do té zmrzlé pustiny alespoň podívat. Já tam teď strávil tři hodiny a pořád to má něco do sebe!