8. 11. 2010

Goldeneye 007


I když pravověrní PCčkáři nesnesou představu, že by v žánru FPS mohla kralovat dlouhodobě hra, jenž nepochází z jejich platformy, ve světě "zamořeném" konzolemi je situace trochu odlišná. Nelze upřít, že Doom, Quake nebo Half-Life definovaly ve své době žánr. Ba dodnes mají co říci, o tom není sporu. Ale konzolí bylo vždy více a tak se do podvědomí hráčů zapsaly spíše tituly, které definovaly žánr na nich. Podívejme se třeba na top ten FPS na Screwattack - takový Doom se tam třeba vůbec nedostal (resp. Doom 3 se tam nepochopitelně dostal). Ale na první místě je prakticky neotřesitelně Goldeneye 007 pro Nintendo 64. Stejně neotřesitelně, jako v žebříčku nejlepších her všech dob je Ocarina of Time. Co se dá dělat, náš postkomunistický PC jazýček to chápat nemusí.

Bohužel pro nás - odpor ke konzolím, pečlivě pěstovaný od počátku počítačových her u nás, vytváří předsudek, který nám brání se na Goldeneye 007 a obecně konzolové střílečky dívat nějak zpříma. "Vždyť na gamepadu se nedají dělat headshotové rocketjumpy z výskoku a otočkou o 270°", podotkne kdejaký zkušený mazák. Je to pravda a také proto jsou dneska věci jako Counterstrike hrané v profesionálních ligách. Ale když si chcete zahrát pro zábavu, jsou potřeba podobné kejkle? Domnívám se, že ne. Chceme atmosféru, chceme nepřátele, chceme zbraně, chceme si to užít. A ať si kdo chce co chce říká, Rare studio ukázalo, že to umí.

O Bondovi nepíši na tomto blogu poprvé. Hovadina Quantum of Solace od Treyarch (malý tým plný Uwe Bollů) je v podstatě tečkou za jakoukoliv radostí, kterou James Bond ve hrách může ještě udělat (nemluvě o stejnojmenném filmu). Jenže od té doby se mnohé změnilo. V prvé řadě - asi před čtvrt rokem jsem dohrál Goldeneye 007 na Nintendu 64 a mohu konstatovat, že je to vynikající střílečka. Jenže pak se stala druhá věc - Nintendo na E3 2010 oznámilo, že pro Wii chystá "něcojakopokračování". A tak jsem si řekl, že nějaké popisování kvalit této hry si nechám až na dobu, kdy dohraju Wii verzi. A tak se stalo právě včera večer.


Úplně první věc, kterou musím zmínit, že Goldeneye 007 pro Wii není tak docela remakem, ale zároveň ani plnohodnotným pokračováním dnes již klasické hry z roku 1997. Je to spíše pohled na tuto hru modernějším způsobem, ale pod filmovou taktovkou. Tak například na scénáři spolupracoval Bruce Feirstein, jeden ze scénáristů filmu. Bonda hraje Daniel Craig a celá hra je zasazena do současnosti. Levely mají tématicky mnohé společného, ale jejich design a průchodnost je zásadně odlišná. S tím vším souvisí i zbraňový repertoár a některé Bondovy hračky.


Slovo "modernější" jsem nepoužil bez rozmyslu. Bond na Wii totiž rozhodně není "moderní" střílečka. Ne snad, že by to byl problém, ale zkrátka je zde celá řada věcí, které se odkazují na starou dobrou klasiku. Kupříkladu - naprosto absurdní systém alarmu. V jednadvacátém století, kdy mají všichni naši protivníci k dispozici hlasovou komunikaci (ne-li rovnou čipy) je zkrátka nesmysl, aby se po vystřílení jedné místnosti rozhostilo ticho a vojáci za rohem netuší, že jejich kolegové jsou dávno v pánu. Je to úlitba staré hratelnosti, kde musíme jen za pomoci checkpointů (pozor, nikoliv sejvů!) projít level kus po kusu a ty jsou od sebe stavebně zkrátka oddělené. Podobně tak lze hodnotit umělou inteligenci - je nádherně nulová.


Přesto hře nelze upřít, že podědila po klasice mnoho dobrých vlastností a řadu zmodernizovala k lepšímu. Naši nepřátelé vydrží přibližně dva až tři zásahy, mají spoustu animačních variant, změna typu střelby má smysl a systém plížení, přestože je nerealistický, je vysoce funkční a hrou vyžadovaný. Bond vydrží docela dost, munice je nemálo, ale skoro vždy se vyplatí snažit se o stealth - protože při alarmu se počet stráží zdvoj- až ztrojnásobí. Tento jednoduchý prvek tak hráče nutí se na hru více soustředit a samozřejmě si ji i více užít. Byť Rambo styl není od věci.


Jedna z největších předností staré hry je nelineární level design. Ten se bohužel v takové míře nepodařilo nacpat do nové hry, což je jistě škoda a byla to zase naopak úlitba současným hráčům, aby dostali lineární design. Nedá se ale říct, že by nový Bond byl celý v tunelu. Odboček je ve hře docela dost, hlavně pro podporu stealth hraní. Skoro každý level se dá projít skrz nějakou větrací šachtu, děravý kmen stromu či nenápadný mostík. A hlavně zůstala zachována jedna z nejlepších vlastností minulé hry - možnost či nutnost zkoumat prostor kvůli vedlejším úkolům.

Při hraní na normální obtížnost je hra sice hratelná, ale rozhodně ne výjimečná. Na rozdíl od pseudorealistických her je zde naprosto v pořádku, že Bond pobije stovky nepřátel se svou věrnou pistolí P99 a nemusíme tak řešit fakt, že se z jinak neotevřitelných dveří vysype v okamžiku alarmu desítka vojáků (přičemž dveře se zase neotevřitelně zavřou). Bondovi se doplňuje zdraví, jakoby se nechumelilo a celá hra se tak stává v zásadě jen tutorialem. Při zvýšení obtížnosti na "007 Classic" se ale teprve odhalí krása hry. Hledání všech vedlejších úkolů vážně není legrace, zdravíčko se nedoplňuje (ale přibydou tradiční neprůstřelné vesty), nepřátelé vydrží o něco víc a vůbec budete rádi, že jste si mohli levely prohlédnout na nižší obtížnost. Tady se stealth očekává automaticky, jinak to prostě nejde. A to je dobře.

Na serveru Joystiq jsem zahlédl perfektní shrnutí celé hry: Vyváženost nostalgie a moderny. Tento záměr se autorům perfektně povedl. Přestože hraju FPS, která se nemusí před současnou špičkou nijak stydět (teda podle toho, co považujeme za současnou špičku - vedle Medal of Honor se musí stydět každá hra, ale z jiného důvodu), zároveň dostáváme do ruky cenný odkaz na jednu z nejzásadnějších her Nintenda 64. Přijměte onu arkádovost designu misí a finálního bosse - budete odměněni velice slušnou hrou - ovšem nejvyšší obtížnost nutná. Nebojte, hra není nehratelně těžká, jen u ní strávíte více času.

Celkem je ve hře šest misí, každá rozdělená na tři i více částí. Jednu část budete hrát - rozhodně při prvním hraní, okolo dvaceti až třiceti minut (ale jsou zde výjimečně mise i krátké - například s tankem, která je velice povedená, ale dohrál jsem ji asi za pět minut). Celkem tedy hovoříme o běžné hrací délce okolo devíti hodin, což rozhodně není žádný zázrak. Replayability není nejhorší, asi tak dvě další dohrání jsou skoro automatické pro hráče, co mají rádi dobře odvedenou práci. Dobrou zprávou ale je, že jednotlivé části hry, přestože spadají do jednoho prostředí daného misí, se od sebe liší jak graficky, tak náplní.

Zatímco schéma hry pravidelně střídá interiéry a exteriéry, grafika je vždy nová, žádné prvky se včetně nepřátel neopakují. Při pečlivém hraní naleznete připravené místa na ostřelování (s tlumenou ostřelovačkou samozřejmě), přesto jde projít levely i kradmu i Rambo stylem. A každých dvacet minut je nová scenerie, což je právě to hezké, že se těšíte na nové prvky "za rohem". Těch devět hodin hraní není nuda ani z jednoho úhlu pohledu. Hře se vyhnula frustrace i repetivnost. Jistě, člověk pořád střílí, ale...

Když ono to střílení je strašně zábavné! Hra disponuje moc hezkým systémem prozrazení, kdy máme několik málo vteřin na likvidaci osob, které by mohly spustit poplach. Tato krátká doba je zvukově prokreslená zadržením dechu a jakéhosi "polknutí" - jako kdyby vám na chvíli zalehlo v uších. Pokud vše stihnete, Bond vydechne. Pokud ne, je problém. A ty kejkle - na nepřátele lze vykukovat zpoza rohu, lze bohatě ničit prostředí v náš prospěch, krycí překážky nemají nekonečnou výdrž a likvidujeme i vrtulníky, budovy, přičemž sem tam máme i (dost trapně udělané, ale hezky vypadající) souboje pěstní muž proti muži / ženě. Co chci asi říct, že dynamika akce je přes svou arkádovost velice svižná, byť předvídatelná. Představuji si to tak, že při natáčení nějaké delší akční scény ve filmu s agentem 007 se představiteli hlavní role před očima odehrává přibližně to samé, co ve hře. Má to ten filmový nádech - je to kašírované, ale je to zábava a dobře se na to kouká (pomíjím fakt, že většina těchto akcí se točí záběr po záběru a tedy nejde o kontinuální scénu). Přestože je 90% jenom střílení, jsem rád, že neakčních pasáží je tak málo. Bond je prostě nejlepší při konfrontaci s protivníky a ta mu jde v této hře velice dobře.


Neobešlo by se to bez opravdu dobře udělaného ovládání. Za celou hru jsem neměl potíže s výchozím nastavením, ale když jsem se pak trochu díval do nastavení, žasnul jsem. Nejen, že si můžeme nastavit každé tlačítko jak chceme a kalibrovat citlivost Wiimote. Můžeme ale i hrát s Classic Controllerem, nemluvě o možnosti GameCube ovladači. K tomu všemu je možné zapnout i režim pro naprosté nováčky Wii hraní - bez ukazovátka. A když si trochu pohrajete s citlivostí rozhlížení Wiimotem, omezíte automatické lepení kurzoru na cíl (defacto autoaim) a přidáte si celkem realistickou balistiku projektilů, dostanete do ruky velice povedené ovládání, které nejen podává skvělé výkony v multiplayeru, ale hraní vás bude především bavit. A to je správné.


Ach ano, multiplayer. Nintendo 64 jako jedna z prvních "velkých" konzolí přinesla myšlenku, že každá hra s potenciálem multiplayeru by mělá být hratelná pro čtyři hráče. Proto čtyři porty na gamepady v konzoli. A díky tomu má klasika z roku 1997 vskutku nevídaný multiplayer na rozčtvrcené obrazovce. Wii verze pokračuje v této přednosti a nezávisle na tom jsme se dočkali i online multiplayeru, který je překvapivě dobře zvládnutý. Po pár hodinách musím konstatovat, že celkem dobře obšlehli moderní způsob her typu Call of Duty. Nemohu posoudit, nakolik je online hra srovnatelná s těmito špičkami, ale za sebe řeknu - baví mne to. Režimů je celkem dost (Golden Gun a Heroes jsou i originální), map také a nejsou rozvleklé. Jelikož je nyní Goldeneye 007 novou hrou, je hráčů dost a dost. Zvyšování úrovně hráče, odemykání zbraní a vylepšení? Ale jo. I když na online hraní příliš nejsem, musím k těm devíti hodinám dohrání základní hry přičíst nejméně tři další. A horní hranice je otevřena.

Nic z výše napsaného by nemělo smysl, kdyby hra vypadala jako poslední Quantum of Solace. Grafická stránka hry je na Wii poměry špičková. Kdyby se předělala do HD rozlišení, tak by si neutrhla největší ostudu ani proti mnohem výkonnějším konzolím. Přispívá tomu rozbitelnost prostředí, odletující střepiny, sklo, nepřátelé, tlakové vlny v interiérech - během akce vše krásně (a plynule) vybuchuje, hýbe se a animuje. I když není spravedlivé srovnávat jednu z vlajkových her Wii - Far Cry Vengeance - či s nějakou graficky špičkovou hrou typu Super Mario Galaxy, Goldeneye 007 nedělá Wii platformě ostudu. Naopak - ve spojení s perfektní hudbou, mnoha anmovanými sekvenecemi, dabingem a zvukovými efekty tvoří tato hra z produkčního hlediska jednu z nejhodnotnějších her platformy. A z designového to samé - změny v rámci misí jsou obrovské a finální část v Nigérii perfektně provede džunglí, továrnou a zakončí na obrovském satelitu ve výšce několika set metrů. Radost pohledět. (Mimochodem - domnívám se, že použili vylepšený engine z prvního Red Steel - pokud ano, tak potlesk za vylepšení, je ho moc).


Když po sobě reviduji text, dochází mi, že jsem příliš ze hry nadšený, až nespravedlivě moc. Je to tak. K radosti mi stačí i to, že tento slibný titul totálně nepohnojili, že se obě hry (tedy verze z roku 1997 a 2010) mohou na sebe podívat celkem hrdě do očí, protože splnily to, co měly. První hra redefinovala konzolové střílečky (a inspirovala i na PC platformu), druhá neměla šanci na podobnou revoluci a tak je jen velice poctivá. To si myslím, že je pro hru podstatné. Bavíte se u ní a po dohrání nemáte ani na vteřinu pocit, že jste něco promarnili. Uznávám ale, že bez znalosti původní hry, případně bez povědomí o Wii střílečkách obecně, budete nad mým hodnocením tápat. Ono se totiž může pohybovat v pohodě mezi 6 a 8 z deseti. Já se kloním k vyšší hranici - tato hra mne bavila, zaujala, ale hlavně ještě bude bavit. Není příliš objevná a originální, ale je zkrátka velice poctivá. A titul - nejlepší klasická střílečka na Wii je samozřejmost (Metroid Prime 3 neberu jako klasickou). Původní N64 verzi bych napálil 9/10 bez problémů.