15. 11. 2010

Through the Ages: A Story of Civilization


Vladimír Chvátil. Jméno, které není třeba příliš představovat. Jeho profil na Boardgamesgeek.com hovoří za vše, ale já jsem poprvé jeho jméno spatřil v kontextu Dračího Doupěte a později mého oblíbeného gamebooku O Norikovi. Z jeho deskových her jsem měl možnost okoštovat Merry Man of Sherwood, Galaxy Trucker a Arenu. Za nejnovější zážitek mohu jmenovat hru Through the Ages: A Story of Civilization z roku 2006. Nebo také "Civka od Chvátila".

Nutno říci, že jsem od hry rozhodně nečekal originální a zároveň megakomplikovanou strategii. Klasické "civky" se odehrávají obvykle na mapě světa, kde přesouváme národy a pronárody za cílem co největšího blahobytu a celkového vítězství silou nebo diplomatickým vlivem. Ne tak Civka od Chvátila. Zde se obejdeme bez jakékoliv mapy a viditelné konfrontace. Každý ze čtyř hráčů si po většinu času hrabe na svém písečku a teprve v pokročilejších fázích hry se díky akčním kartám rozjíždí válečnictví a hromadění kartiček, které představují dobytý prostor.


Jenže tak snadné to není. S pozorným hostitelem Kvinem jsme odehráli jednu jedinou ukázkovou partii, přičemž jsme zároveň studovali pravidla. V nich je přímo napsáno, jaká pravidla použít pro ukázkovou hru - v tom výsledku jsme měli k dispozici prakticky jen třetinu kartiček s událostmi, čili od starověku jsme se moc neposunuli. A díky tomu jsme ani nevyzkoušeli války. Na druhou stranu mi to dalo velice přesný přehled o herních principech, před kterými musím smeknout. A to i proto, že v pouze dvou hráčích jsme prošli tutorial za necelé tři hodiny. Uchechtnutí je na místě - v návodu na hru se jasně píše, že zkušení hráči hrají jednu partii dvě až tři hodiny a že hra je navržena pro maximální rychlost odsýpání. Je fakt, že v závěru partie nám to už celkem šlo, ale pochopení tajů strategie není tak snadné. Hra je totiž šeredně dobře vybalancovaná a posunout se vpřed znamená pečlivou přípravu, kdy jde o každou kostičku na hrací ploše. Z hlediska vyváženosti mám pocit, že si Civka od Chvátila nezadá s tématicky podobnou hrou od Avalon Hill.


Jádrem hry je odehrávání událostí, vylepšování přísunu potravin, surovin a hlavně kultury, která je jádrem vítězství hry. K tomu všemu máme k dispozici človíčky (tento termín se oficiálně používá v českém překladu hry), které přesouváme mezi armádou, polemi, doly, laboratořemi, chrámy a pak několika dalšími extra druhy budov, jako jsou divadla, knihovny, speciální karty a tak dále. Každopádně prvních pět jmenovaných je výchozí pro všechny hráče a tvoří základ herní strategie. Logika hry je následující - v laboratoři se vyrábějí každé kolo "žárovky", za které lze vynalézat nové technologie (tedy nové typy dolů, nové typy jednotek nebo třeba v pozdějších fázích hry řetězce fastfoodů nebo cestování do vesmíru). Vymyslet technologii je jedna věc, ale postavit funkční důl / pole / divadlo je věc druhá. Na to je potřeba surovina - materiál, který nám generují človíčci právě v dolech. No a nové človíčky nezískáme nijak jinak, než výrobou jídla z polí, na kterých už nějaké človíčky máme od začátku hry. Vojenské jednotky nepotřebují extra komentář. Nezávisle na tom všem nám chrámy generují kulturní body, o které vlastně jediné doopravdy jde. Samozřejmě je možné postavit zcela nové budovy a do nich nasadit človíčky, aby nám generovali jídlo, materiály, kulturu nebo vědu, to dává smysl. Jednoduché? Jdeme dál.


V čele každého národa může stát jedna osobnost, která unikátně ovlivňuje styl hraní - například máme-li v čele slavného Homéra, dostáváme každé kolo bodík kultury za každou vojenskou jednotku - a to se vyplatí. (Mezi vůdci národa je například i Sid Meier!) Můžeme stavět staré dobré divy světa, které opět přidávají nějaké body do kultury nebo dávají různé jiné bonusy - zázraky se stavějí vlastním mechanismem odlišným od stavby budov. Vojenské jednotky se mohou vyvíjet podobně, jako nové budovy - nejprve se musí vynaleznout a pak vyrobit. Jenže jenom jednotky nestačí - jsou rozdělené do několika kategorií (pěšáci, koně, letecké...) a díky dodatečným kartičkám taktik můžeme zvrátit mnohou bitvu (nemluvě o tom, že někteří vůdci národa přidávají taktiku automaticky). A samozřejmě nesmíme zapomenout na spokojenost národa jako takového. Není-li spokojenost, nemůžeme nasazovat nové človíčky. Nejsou-li človíčci na polích, klesá nám každé kolo kultura.


Předposlední důležitá věc je - nemůžeme jen tak za nic nasadit všechny človíčky do baráků. Více človíčků ve hře znamená, že je potřeba vyrábět více a více jídla, jinak národ hladoví a kultura klesá. Podobně tak nelze neomezeně vyrábět suroviny. Pokud se nám v dolech hromadí horníci, ech tedy materiály, dochází ke korupci a natěžené materiály "prostě mizí". Bez zajímavosti není ani fakt, že jednotlivé budovy generují jídlo nebo materiály různé hodnoty! Například bronzový důl vytěží za tah jednu kostičku materiálu s hodnotou 1. Oproti tomu důl na železnou rudu sice také vytěží jednu kostičku za tah, ale ona kostička má hodnotu 2. A třeba těžba ropy generuje jednu kostičku v hodnotě 5. S tím vším musíme počítat, protože počet kostiček je hrou omezený, ale nakupovat můžeme právě za hodnotu kostiček. A z toho se už začíná točit hlava.


Poslední věc je skoro nejdůležitější. Jde o státní zřízení. Začíná se klasicky despocií, která nemá žádné extra výhody. Avšak státní zřízení je má zásadní vliv na počet civilních a vojenských akcích. To je právě ten prvek, který omezuje hráče v nezřízeném utrácení natěžených surovin. Civilní akce je v podstatě vše, co jsem popsal výše. Vynalézání, stavění, hraní akčních karet, výběr vůdce... prostě skoro všechno. Za každou akci platíme jedním žetonkem - z počátku hry máme jenom čtyři. Při změně státního zřízení (které nejprve musíme klasicky vynaleznout) avšak přijdeme převratem o mnoho surovin - je ale možné do změny zřízení investovat přibližně dvojnásobný počet žárovek a obejít tak ztráty. V novém zřízení se obvykle mění počet civilních akcí (demokracie má například možnost zahrát až 9 civilních akcí), ale i vojenských. A hlavně - dle druhu zřízení vyplývá omezení na počet budov od jednoho druhu. Čili v despocii není možné mít více, než dva doly na bronz a basta fidli.


Vojenské akce slouží pak k výrobě jednotek a k bojování - ale jak jsem napsal výše, v ukázkové hře se pohybujeme jenom ve starověku a nedochází k žádným konfliktům, podobně tak není možné měnit státní zřízení. To ale nevadí - speciálními kartami lze počty civilních i vojenských akcí navýšit bez ohledu na stávající stav. Možná vám tedy začíná docházet, že Civka od Chvátila je brutálně propracovaná hra.

A je to právě nezvyklá vyváženost, přijatelný element náhody (karty se každé kolo doplňují ze zamíchaného balíku a dokud jsou karty, tak se hraje), extrémní propracovanost pravidel a potenciál pro budoucí rozšíření dle chuti (je libo Alpha Centauri nebo si udělat Civku v rámci historie české kotliny - určitě by to šlo!), který mne zaujal. S Kvinem jsme odehráli jen ukázkovou partii, ale ke konci jsem už naprosto viděl ty možnosti, kam to lze s civilizací dotáhnout. Jakmile člověk jednou pochopí pravidla, lze hru nafukovat prakticky donekonečna, což je přesně pro tento žánr her podstatné. Z malého vesnického rádobystátu v supervelmoc létající ke hvězdám. Moje resumé? Civka od Chvátila dostává 9/10 za ukázkovou hru ve dvou a potenciál do budoucna.


P.S.: Je opravdu velice obtížné porovnat hru s jinými civkami nebo například s Twilight Struggle. Z velké části jde o originální hru, liší se podle mne dynamičtějšími pravidly, jenže její určení pro pokročilé hráče deskovek ji zároveň trochu vyřazuje. Zaujala mne asi na úrovni Dune - oproti Avalonské civce se mi líbí přece jen více.