30. 12. 2010

Deset nejzásadnějších her desetiletí

Za deset let vyšlo mnoho tisíců her, které se mi někdy líbily, ale převážně nelíbily nebo jsem je ani nehrál. Nebudu se ale tvářit, že bych nevnímal vývoj trhu či že bych mohl upírat (převážně komerční) úspěch hrám, které mne bytostně urážejí. Podobně, jako u žebříčku předchozího bych se rád pokusil seřadit důležité hry poslední desetiletky tak, aby reprezentovaly můj pocit ze situace, nikoliv přání. Například – těžko budu upřímně nominovat Minecraft, protože prostě nevěřím, že by tato vlaštovka změnila uvažování velkých distribučních firem, není to podle mne natolik zásadní. I když by se mi to samozřejmě líbilo (čas ještě nestihl ukázat).

Při skládání finální desítky jsem si také uvědomil, že často nereferuji k jednotlivým hrám, ale spíše sériím či rovnou událostem nebo trendům. Jde tedy o soupis, který reprezentuje moje hlavní pocity o herním trhu za posledních deset let. A pozor – nejsem vševědoucí, takže to popisuji z toho, co vím a co si pamatuji. Nějaký analytik mne může právem odsoudit – tohle je jen osobní sonda. A opět – samotné pořadí je převážně informativního rázu.

10.
Facebook a boom casual her

I když si o Facebooku nemyslím nic moc extrovního, z herního hlediska mne překvapilo, kolik hravých lidí bylo dosud přehlíženo. I když flashové hry na internetu jsou součástí snad v bookmarku každého prohlížeče, „překonat Solitaire“ u sekretářek a „nehráčů“ nějakou vlnou se podařilo pravděpodobně až hrám jako Mafia Wars a Farmville. Sám s těmito hrami nemám naprosto žádnou zkušenost a ani po tom nijak zvlášť netoužím. Jelikož ale i moje absolutně neherní sestra začala sklízet mrkev, musel jsem se zamyslet.

Zamysleli se ale i ostatní, zejména velcí vydavatelé. Potenciál stovky milionů registrovaných hráčů pro účely výdělku v poměru s náklady na vývoj her překonává tradiční model distribuce. Prakticky všichni se pustili do rýžování. S trochou namyšlenosti si o těchto casual hrách myslím něco o podřadnosti a nedostatečné sofistikovanosti, ale nic to nemění na tom, že Facebook navždy změnil herní trh. Na stejnou příčku se ze stejných důvodů probojoval také iPhone. Tomu vy říkáte „hry“? Nevím, ale vydělává to slušně, takže asi ano.

9.
OnLive

Nevěřím tomu, že zrovna služba OnLive je tou, která navždy změní styl hraní her. Ale určitě je zásadní, že někdo uvádí cloud-computing v praxi a že se tak hry stanou mnohem dostupnější a díky nulovému pirátství i výdělečnější. Napsat klienta bude možné v budoucnosti snad pro každou platformu (možná i pro Amigu – Natami) hrát tak hry bez jakéhokoliv omezení. Jak se už v minulosti IT ukázalo – všechny zásadní výdobytky moderní technologie využijí především hry. A samozřejmě, že nejde jenom o hry, pronajmout si špičkové 3D studio na týden bude právě díky těmto „on demand“ terminálovým službám běžnou realitou (konec konců – v jenom starším Score si takto zafantazíroval v článku o renderingu na Siliconech snad Haquel P. Tickwa nebo Rybka).

Skeptiků je pořád docela hodně, zejména těch, kteří „chtějí mít své hry u sebe“. Z hlediska zvyku je to pochopitelné, ale nezapomínejme, že pokud se tento model hraní her osvědčí, nebudeme postaveni před nějakou volbu. Zde je nutné podotknout, že faktická úspěšnost systému stojí na business modelu, který je momentálně v plenkách. Pokud ale budou hráči postaveni před funkční službu, kde si za dva dolary mohou vyzkoušet o víkendu několik her (aniž by museli stahovat gigabajty dat warezu z dražšího rapidshare), tak po tom nejspíš sáhne slušná řádka lidí. A pro technologické skeptiky – již v současnosti je téměř polovina veškeré internetové komunikace tvořena streamovaným videem. Hrát hru přes podobný terminál se tak rovná sledování HD videa na Youtube. Nic, co by linky neunesly.

8.
Guitar Hero / Rock Band

Jsou události, které ovlivní průmysl na celá století, ale pak jsou události, které mají omezenou platnost. Společně s casual hrami je nástup jednoduchých rytmických her do naší společnosti opravdu zásadní událostí. Okopírovaný koncept z japonské hry Guitar Freaks, trochu těch slavných jmen kapel a máme tady instantní hit. O hratelnosti nelze diskutovat, ale zároveň se neubráním pocitu, že posledních pět let v oboru hudebních her jsme viděli velice rychlý vzestup i pád. Hry, které z hardwarového hlediska musí běžet i na Sega MegaCD s naprosto nulovou invencí tak spoléhají na samotnou hudbu.

Cynicky bych nejraději řekl, že západní trh prostě jen okukuje japonce a sem tam náhodně zkusí něco vydat u nás, jestli se to chytí. Plastové kytary nalákaly i mnohé „nehráče“, už nejsou za exoty, co neumí ovládat gamepad. Rozšíření o bicí soustavu, případně mikrofon pro karaoke podtrhuje situaci. Náklady na vývoj nového dílu? Licence na hudbu plus nula. Výdělek? Hodně. Těžko usuzovat, jestli vydavatelé udrží tempo vydávání nových dílů ála série sportů od EA. Prodejnost má spíše klesající tendenci. Ale nejde okecat fakt, že jde o velice výraznou součást herní scény posledních deseti let.

7.
Mafia 2 a DLC výdělky

Mikrotransakce jsou pořád velice populární a „přivydělat“ si pomocí DLC je určitě lákavá nabídka. Jistého extrémního pokusu se pokusila Mafia 2. Nedodělaná, nedoladěná a záměrně osekaná hra se v prvé vlně prodávala normálně, za plnou cenu, aby o několik týdnů později doladila příjmy tím, že vydala dost podstatné části hry za extra poplatek. Přestože se hra komerčně relativně uchytila (světové prodeje okolo 1,4 milionu kusů jsou z mého úhlu pohledu zázrak), určitě nevydělala tolik, kolik si Take2 přáli.

Oproti tomu mohu postavit DLC k Modern Wrafare 2, který za cenu 15ti dolarů prodal první dny 2,5 milionu kusů, aniž by do hry přinesl nějaké zásadní novinky. Marketing okolo her se stává rok od roku komplikovanějším a i když se přítomnost DLC dá považovat za standard, ještě jsme nenašli nějakou jednotnou a úspěšnou skladbu. Porovnejme DLC pro GTA4 a Dragon Age. DLC tady ještě nějakou dobu budou, však oni se vývojaři rádi chlubí DLC dříve, než vydají samotnou hru!

6.
Call of Duty – Modern Warfare

Infinity Ward za mohutné reklamní podpory ze strany Activision udělali se sérií Call of Duty nevídané. Davová hysterie z výbuchu atomové bomby, silná orientace na multiplayer a opravdu vysoké hodnocení v magazínech. Mrtvá a nudná série z druhé světové války dostala do zad nový vítr. Že byla hra podle mne naprosto podřadná je celkem fuk. Krom druhého dílu jsme byli svědky vyrukování s novou kopií – Medal of Honor se pokusil vstát z mrtvých, do toho Black Ops. A celý systém povyšování v multiplayeru převzaly snad všechny hry, jako o pár let dříve všechny third person střílečky přavzaly lepení ke zdi od Gears of War.

Komičnost situace „úspěšná pornografická hra“ se ale vygradovala konfliktem mezi Infinity Ward a Activision, do té doby živitelem. Člověk si připadá jak u blbejch na zahrádce, protože vykašlat se na slípku snášející zlatá vejce může opravdu jen idiot. Přitom plány s celou frenčízou mají Activision nemalé. Ano, posledních pár let bylo notně ovlivněno fenoménem Modern Warfare, z čehož sice upřímně jsem trochu nešťastný, ale zároveň pobavený.

5.
"Úspěch" Playstation 3

Řeknu to na plnou hubu. Playstation 3 pošpinila slavnou značku Playstation, jakou jsme milovali deset let před ní. Můžeme se tady hádat, jelikož komerčně konzole nepropadla (proti opravdu nejistým startovním prodejům), ale SONY naprosto ujel vlak. Playstation 3 je až druhá v řadě, což je při opírání se o third party vývojaře naprostý průser. Druhořadé porty multiplatformních her, sporadicky uspokojivá online nabídka, ztráta exkluzivity slavných značek. A to nemluvím o těch bolístkách s devkitem, uživatelskou nepříjemností, nesplněných slibech. SONY se podařilo téměř potopit jeden z symbolů moderního herního věku.

Pravdou je, že těch pár „zásadních“ značek dokázala Playstation 3 dovést do konce. Metal Gear Solid, God of War 3, Gran Turismo 5 a snad se brzy připojí Last Guardian. A několik málo jich i přidala – Uncharted. Ale je to podle mne málo. Rozumím tomu, že je XBOX 360 v hledáčku herních vývojařů, Microsoft to prostě zvládl. SONY se svým sofistikovaným hardwarem bohužel ne. Zbývá jen čekat, kdo ze tří současných gigantů ohlásí novou generaci konzolí jako první a jak to dopadne s Playstation 3, potažmo 4.

4.
World of Warcraft

Blizzard jsou prakticky jediní na světě, kteří provozují MMORPG s brutálním ziskem. Jsou navíc jediní, kteří se mohou opřít čistě o PC komunitu a vydělat na tom. Hry jako Starcraft 2 a chystané Diablo 3 jsou již nyní instantní hity, na které se bude v dobrém vzpomínat (byť jsem od Starcraftu 2 čekal větší zemětřas). Jedině Blizzard si může dovolit, má na to koule, zrušit hru těsně před dokončením vývoje. Všechna čest – jako poslední mohykáni „fujkonzolím“ se jim daří velice dobře.

Je to ale hlavně World of Warcraft, kterého Blizzard ždíme naprosto neuvěřitelně. Davová hysterie, která každým rokem spíše stoupá (což souvisí s otevřením dveří casual hráčů), neovlivňuje zdaleka jen herní průmysl, ale vůbec celý svět. První pokusy o překonání tohoto fenoménu skončily skoro vždy fatálním neúspěchem a jenom pár posledním se daří držet se systému měsíčních plateb. Sice se daří hrám zdarma s mikroplatbami, ale pokud jste si všimli kauzy APB, tak máte jasno. World of Warcraft je ekvivalent Františka Josefa – všechny nás přežije. A to od roku 2004.

3.
Steam

Parní stroj se rozjel a de facto zmonopolizoval globální digitální distribuci PC her. Steam částečně udělal z PC „regulerní herní platformu“, postavil se za PC, jako za vlastní. Vzniká celá řada her exkluzivně pro Steam, většinu her nemá smysl pořizovat jinde kvůli komunitě a trofejím. Nevěřil jsem tomu, že se to Valve podaří prosadit, podobně, jako nyní nevěřím službě OnLive. Ale Steam se uchytil a funguje perfektně, všechna čest. I když...

Zároveň jsem si ale nemohl nevšimnout určitého fenoménu „nakupovačů“. Steam se svými agresivními slevami „nutí“ hráče ke koupi nějakého prastarého titulu jenom proto, že je za jedno euro v akci. Nemalá část mého okolí otevřeně přiznává, že nakupuje na Steamu staré hry, aby „odčinili hříchy mládí“. Na účtě se jim tak hromadí hry, aniž by je jedinkrát vůbec zapnuli. Marketingově geniální. V reálu trochu děsivé. Genderové anekdoty o ženských na nákupech aplikované na nerdy.

2.
Vstup Microsoftu na herní trh

Dneska to bereme, jako samozřejmost, ale před rokem 2000 byl vztah Microsoftu ke hrám více méně vlažný až chladný. Hry z jejich vlastní produkce stály obvykle za prdlačku a nebýt série Flight Simulator, asi by si nikdo tuto firmu s hrami nespojoval. Bylo ale "podezřelé", že herní periferie měl Microsoft vždy jedny z nejlepších ve své kategorii. Pak došlo k portaci Windows CE na Dreamcast a okolo roku 1999 nám Bill Gates se zářivým úsměvem oznámil, že Microsoft vstupuje na trh s herními konzolemi. Laik by řekl, že šance byly mizivé, ale kdo trochu zná taktiku Microsoftu, okamžitě poznal, že tady končí legrace.

XBOX vydaný v roce 2001 disponoval harddiskem, online službami, velice slušným výkonem a některými funkcemi, které ho v jistém smyslu staví do špičky šesté generace konzolí. Přestože celkové prodeje okolo 24 milionů kusů vypadají vedle 140ti milionům Playstation 2 jako propadák, Microsoft dokázal na tomto prvním kroku postavit XBOX 360 a zcela zvrátit poměr sil. Navíc nyní s vydáním Kinectu si vede lépe, než věčný rival SONY. Marketingově nejde Microsoftu nic vytknout a přestože si nemyslím, že by v blízké budoucnosti dokázali konkurenci zničit, jde o jednu z nejdůležitějších herních událostí za posledních deset let.

1.
Wii Sports

Jestli něco poznamenalo posledních deset let, je to podle mne především Nintendo Wii a Wii Sports. Při ohlašování další generace konzolí to bylo Nintendo, které platilo za černého vzadu. Všichni úžasně dospělí Microsofti a SONYisti se smáli při představě, že by při „nextgen válce“ mohla uspět hardwarově zastaralá konzole s jakýmsi divným ovladačem. A ten název! Ale bylo to Nintendo Revolution, které jim zavřelo huby. Ať už to bylo osvícení Shigeru Miyamota nebo zkrátka štěstí, Nintendo vypálilo rybník naprosto všem. Brutální prodeje neustaly v pravém smyslu slova dodnes. Herní konzole se uvelebila v obývácích naprostých nehráčů, ale i těch, kteří chtěli pokračovat v tradici. Kde Wii nemělo co nabídnout graficky, nastoupil ovladač a jediná hra přímo v balení – Wii Sports.

Jsem naprosto přesvědčen, že éra pohybového hraní začala koncem roku 2006 s vydáním Wii a skončila zhruba o rok později. Nintendo za ty čtyři roky drasticky změnilo pohled lidí na tuto firmu. Opravdu lidi baví hrát staré hry dokola? Opravdu jim nevadí komická úroveň technologií? Opravdu jim nevadí nulová online podpora? Ukázalo se, že v průniku casual a hardcore hráčů vítězí Wii na celé čáře – „vlastní“ skoro 50% trhu a konec generace je na dosah. A jsem přesvědčen, že zásadní dík patří právě Wii Sports.

S poťouchlým úsměvem sleduji, jak se SONY a Microsoft snaží přihřát si polívčičku. Pozdě hoši, pozdě. Přestože Kinect člověka nadchne alespoň technologicky, éra, kdy by podobný kus hardware převálcoval konkurenci je nenávratně pryč. Ještě komičtěji působí křečovité snahy SONY se svým Move systémem. Hardware funguje pěkně, ale „PS3 Sports“ to nezachrání. Hlavně, že jste se smáli. Teď se směje Nintendo. S minimálními výrobními náklady a s pozicí David proti Goliášům jsem moc rád, že „jim to posměváčkům Nintendo nandalo“.

Bludr nedávno napsal v trochu jiném kontextu o úspěchu iPhone her typu Angry Birds, že jde o hry s jednoduchým nápadem, dobrým PR a obrovskou porcí štěstí. Wii Sports jsou myslím úspěšné na podobném principu. Naštěstí ale Nintendo (po diskutabilním roce 2008) dokázalo nezničit pověst konzole a vydalo dost her tradičních i nových, které konzoli jako celek řadí právem do úspěšné kategorie. Sám jsem velice zvědavý, co nás čeká v následujících letech - a to nejen od Nintenda.