10. 1. 2011

Police Quest 4 - Open Season


Je zvláštní, že na adventury od Sierry mám jakousi pifku. Už dříve jsem se tady zmiňoval, že vyjma Gabriel Knighta jsem jednoznačně zastáncem adventur od Lucase. Nevím přesně proč. Přece Quest for Glory jsou super hry (trojku a čtyřku jsem dohrál), Leisure Suit Larry je klasika a King’s Quest v podstatě zakladatelem žánru, co si namlouváme. Bude to ale asi tím enginem SCI, který mi nikdy nesedl. Navíc jen zlomek her obsahoval aktivní hlášení předmětů po přejetí myší – další minus z mého hlediska. Jak to vůbec někdo může hrát?

Police Quest 1, In Pursuit of the Death Angel, byla asi moje první hra od Sierry, co jsem kdy hrál. Bylo to na kamarádově PC, poctivá 286, která sice uměla spustit i českou verzi Legend of Kyrandia, ale tam jsme měli nějakej zákys a tak jsme hráli Police Quest. Grafika byla už na tu dobu zastaralá a anglicky jsem věru příliš neuměl. Ale na druhou stranu mne hodně bavilo zkoušet, co je všechno možné pomocí textových příkazů dělat. Navíc mne hodně bavilo jezdit se zapnutou sirénou po městě, dávalo to hře takový správný „feel“. A i když jsme se společnými silami skoro nikam nedostali, hru jsem si zapamatoval.


Relativně nedávno jsem zkoušel na Amize hrát Police Quest 3 a byl jsem doslova zděšený. Nepříjemné loadingy na každém kroku, nepřehledná grafika o pár barvách a velice kostrbaté animace. Hra mne absolutně nezaujala a šla okamžitě z disku. Při té příležitosti jsem si vybavil, že podobný osud měl i Police Quest 4. Hned na první obrazovce jsem byl znechucený tak, že jsem se ve hře nebyl schopen dostat dál. Přitom recenze ve Score od Cpt. Vlady byla pozitivní v každém smyslu. Navíc jsem si pamatoval poměrně dobře vypadající obrázky, které lákaly k prozkoumání. Ba co víc – od okamžiku, co jsem Police Quest 4 spatřil poprvé na stránkách časopisu, jsem snil o adventuře složené výhradně z fotek.

Jelikož mám teď po večerech mraky času (v dočasném bydlišti nemám zavedený internet, což je kupodivu menší problém, než jsem čekal), prošel jsem si pár adventur, co dobře znám. Za jeden večer tak padl Simon the Sorcerer, druhý večer Indiana Jones and Fate of Atlantis a v neposlední řadě i Gabriel Knight. Včera jsem se ale už nakrkl – přece nebudu trávit večery u starých známých her. A tak jsem sáhl po Open Season. Police Quest 4 a zapřísáhl jsem se, že jinou hru nepustím, dokud tuto nedohraju. Trochu jsem si tím nadělal do kalhot, ale vyplatilo se!

Police Quest 4 je typická Sierrovská adventura. Postup ve hře je těžkopádný, ale veskrze logický. Hudební stránka věci je pitomá, ale zase hudby je dost. Ovládání je chvílemi na pěst (například inventář), ale zase nám na všechno stačí tři ikonky. Obtížnost vytváří zejména zmatená grafika a „neviditelné“ předměty, ale na druhou stranu je celá hra velice realistická. Největší roli zde ale hraje faktor nevyhnutelnosti. V notebooku nemám moc jiných her, nemám přístup k návodům na netu, nemám se koho zeptat na radu. Jsem tady jenom já se zatnutými zuby a Police Quest 4.


Jak tomu u adventur bývá, člověk si musí zvyknout na jistý styl hry. To je právě to, co mne odpuzovalo nejvíc. Přibližně po hodině trhání vlasů se mi podařilo opustit první obrazovku a hra se začala pomalu rozjíždět. Můžete se smát, ona první obrazovka má v návodu popis na tři věty, ale prostě mi dlouho trvalo, než jsem pochopil, co se po mně chce. Nakonec jsem na to přišel – chce se po mně, abych se choval jako opravdový policista. To sice nevím, jak se to dělá, ale když jsem se začal chovat byrokraticky a téměř puntíčkářsky, hra se započala líně sunout kupředu.

Police Quest 4 není simulátorem policisty, pořád si naštěstí zachovává dostatečné množství herních prvků. Je dobrým pravidlem adventur, že žádná obrazovka není zbytečná a zde jsem nenašel výjimku. Sběr důkazů, ukládání do plastikových pytlíků, kroužkování křídou a nasazování pout – vše musí být dle předpisu a realistické logiky. Postupně jsem to začal na hře samotné oceňovat. Člověk nemusí přemýšlet nad šílenými kombinacemi „použij lepidlo na jablko“, ale soustředí se na opravdové problémy. To je dobré.


Špatné ale je, že většina zákysů ve hře je daná jednoduše řečeno pixelhuntingem. Grafika je na svou dobu poměrně převratná a na svou dobu dobře zpracovaná. Jenže – jakákoliv fotografie, byť kvalitně převedená, do VGA rozlišení, je prostě zmatená. Exteriéry, kde jsou velké jednolité plochy, ještě vypadají přijatelně, ale jakmile je pokus o detail nebo nějaký záběr v komplikovanějším interiéru, jsem lidově řečeno v prdeli. Absolutně netuším, na co to vlastně koukám a co se po mně chce. A tak dochází na opravdu otravné klikání ikonkou oka, která nám prozradí, na co se to vlastně díváme. Co je tohle? Klikám na šmouhu v pravé části obrazovky. Lepidlo? Jak to mám poznat? A co je tohle? Klikám na modrohnědou šmouhu. Formulář na cvičné střelby? Jak jsem na to asi měl jinak přijít, než otravným klikáním pokus-omyl?


Tohle je na hře extrémně otravné. Je totálně nepřehledná. A jednotlivé postavy předpokládají, že víme, co dělat. To je ten problém. Postava sice na mne pořvává, že mne nepustí dál, ale ani slovem nenaznačí, co po mně chce. Trvalo mi hodinu, než jsem se dostal na policejní střelnici. Akt, který by měl být normálně vyřešený jedním kliknutím, se zvrhnul v hledání a vyplňování několika formulářů, placení munice, ládování munice do zásobníků (naštěstí není třeba ládovat kulku po kulce) a pak nasazování ochranných prostředků – na uši a oči. Když to takhle po sobě čtu, nezní to hrozně, ale než mi došlo / než jsem vypixelhuntil, co se po mně chce, tak to trvalo neúměrně dlouho.

Tak schválně - co se dá z této obrazovky sebrat?

Sice na to tady nadávám, ale zároveň se mi líbí, že se se mnou hra nemazlí. Lineární řešení problémů jasně znamená, že nemám co zkazit a že chci-li něco dosáhnout, tak to jde všechno najít v aktuální lokaci, jenom se dobře rozhlížet. Taky má člověk určitý pocit výhry, když přijde například na heslo do počítače. K němu nevede žádné vodítko, krom hráčovy intuice. K mému překvapení jsem na to přišel celkem rychle a bez vztekání se. Také některé problémy s posunem času (je potřeba „něco udělat“, aby se nám objevily nové postavy na scéně) – pokud je nějaká lokace prázdná od začátku, víme, kam se vracet, uděláme-li nějaký větší krok jinde. Velice oceňuji, že musíme dělat i relativní prkotiny jenom pro zachování realismu chování naší postavy. Nějak si člověk uvědomí, jak moc hry v současnosti (či nedávné minulosti) rozmazlují hráče a snižují počet kliknutí na naprosté minimum. Z hlediska interakce je Police Quest 4 skvělou hrou.

Na VGA focenou grafiku jsem si už docela zvykl. Nepovažuji to za dobrý nápad (i když proti předchozímu dílu je to celkem kvalitativní pokrok), postavám například není vidět do obličeje a chvílemi to tak připomíná nefalšovanou freak show. Na druhou stranu – lokace mají realistickou atmosféru a násilné scény nemají komický nádech. Stejně tak animace jsou na svou dobu velice dobře zdigitalizované. Sierra se zde snažila o filmový zážitek a s přivřenými zraky lze hovořit o úspěchu. Na celé hře pracovalo snad padesát herců a je to docela dobře znát, taková ta výpravnost filmu. Samotné herce poznat samozřejmě není, ani nemají nasamplované hlasy, takže je to trochu kontraproduktivní. Tradičně hůře je na tom hudba. Hraju teda přes DOSbox a to, co se line z reproduktorů, se nedá popsat jinak, než hrůza. Písklavé MIDI narušuje atmosféru po všech stránkách. Je ale dobře, že se hudba často mění, aby vystihla novou lokaci. K vypnutí jsem se nedokopal, neutrální podkresy jsou celkem OK. Ale jakmile má jít o dramatickou scénu, trhá to uši.

Momentálně se nacházím asi tak v polovině hry a celkem to odsýpá. Nejvíce si cením specifické atmosféry, kterou v adventurách nevídám běžně. Možná je to důraz na realismus, možná na závažnost dějových událostí. (Jo, o příběhu jsem nenapsal ani řádku – no jste detektiv vyšetřující vraždu, tečka. Ale je to cesta, nikoliv cíl, která je zajímavá). Tak jako tak se mi zvýšil počet vrásek na čele od horečnatého přemýšlení, jak dál. Podle všeho je CD verze vylepšená a některé klíčové obrázky předělané do SVGA, což by mohlo mít blažený vliv na hratelnost. Za sebe? Nevím. Hraju to přece jenom částečně z nouze, ale že bych se nebavil říct nemůžu. Ve své době mohlo jít o úspěšnou adventuru, ale z mého hlediska to spíše jen potvrzuje, že vyjma Gabriel Knight mi Sierra leze trochu krkem. Blbá hra to není, jenom jí „něco“chybí. Určitý „šmrnc“.

P.S.: Amiga se tentokrát nedočkala, ale ono je to možná dobře.