23. 2. 2011

25 let s Legend of Zelda

O své lásce k sérii Legend of Zelda jsem se tady nejednou zmínil. Mimo jiné – rozsáhlá óda na Ocarina of Time, rozsáhlá óda na Twilight Princess, čtvrté místo v soukromém žebříčku nejlepších her desetiletí, jedno tetování na rameni a první díl seriálu „Hrdina mého srdce“ věnovaný právě Linkovi. (Což mi připomíná, že bych měl v tomto seriálu pokračovat, další pán na holení je Solid Snake). Čili 25 let od vzniku série, podobně, jako u Maria, stojí za zmínku.

A nejen zmínku. Na Twitteru se Sledge zmínil, že by si vlastně měl nějakou tu Zeldu zahrát, když je jako ten fanda starých her (fanda starých her, který nehrál nikdy Zeldu sice zní, jako oxymoron, ale nechme to být). To mi vnuklo nápad podívat se na všechny „základní“ Zeldy v sérii a dodat k nim aktuální komentář, jakoby bych to vyprávěl Sledgovi, proč zrovna tuhle Zeldu jo a tuhle ne.

Druhý podnět byl z moc pěkného a obsáhlého článku na serveru 1UP, který parádně shrnuje fakta i zajímavosti o čtvrt století staré sérii. Narazil jsem zde na několik vskutku překvapivých informací, o kterých jsem neměl tušení. Sice nejsem největší expert na Zeldu na světě, přesto o ní vím určitě víc, než většina hráčů v naší republice. A proto mne celá řada informací celkem dostala. Vpašuju tyto poznámky do níže sepsaného textu.

Takže milý Sledgi, případně libovolný jiný čtenáři. Chceš-li se pustit do tajů série Legend of Zelda, přečti si tyto řádky, pořiď si patřičný hardware a pusť se do objevování nezměrného dobrodružství. Vyprávět budu chronologicky, dle data vydání, ale včas ukážu prstem, po které sáhnout jako první dneska...

Legend of Zelda NES 1986


První Zelda je famózní hra na svou dobu, ale s odstupem času si musíme na rovinu přiznat, že její hraní neposkytuje tu správnou rozkoš. Do hry jsem se pustil mnohokrát – nejprve v emulátorech (kde jsem ji poprvé dohrál), pak v různých remacích a následně na Wii přes Virtual Consoli. Dnes vlastním hru pro originální NES, pustil jsem se do ní a... no je to těžké. Chybí zde jakýkoliv doprovodný text, který by nás navigoval a tak většinu času trávíme blouděním. Kreslil jsem si i mapu, ale ta motivace chyběla. Problém je tedy ten, že jsem dlouho před touto první Zeldou hrál a dohrál několik dílů a udělat krok zpátky je těžké. Přesto – najít dva tři dungeony a pobít bossy – to je povinnost asi pro každého hráče, jelikož základy série jsou právě tady a jak je u Nintenda, potažmo Shigeru Miyamota zvykem – za těch 25 let „se toho moc nezměnilo“. Určitě je to dobrá hra, jenom není lehké se dneska dostat do té správné nálady. Navíc je nelineární, v zásadě jde o ekvivalent Oblivionu na osmibitech. Důležitá místa musíme navštívit ve správném (a odhalitelném) pořadí ale jinak jsme svobodní.

Je veřejným tajemstsvím, že touto hrou si Shigeru Miyamoto chtěl udělat osobní radost a zaznamenat svoje vzpomínky a nálady, které měl jako dítě při návštěvě babičky v Kyotu. Jak objevoval lesy, studánky, jeskyně a jak se bál, že by v nich mohlo číhat nebezpečí a zrůdy. Na rok 1986 se mu to myslím podařilo výtečně a první Zelda je opravdu nacpaná zajímavou atmosférou.

Perlička: Legend of Zelda vyšla původně pro Famicon Disk System. Teprve později vyšla cartridge verze, která se stala první hrou v historii s pamětí na uložení pozice s baterií. Bez zajímavosti také není, že Famicon měl v jednom ovladači zabudovaný mikrofon, do kterého se dalo ječet a tím zabíjet jeden typ nepřátel. Americký NES samozřejmě mikrofonem nedisponoval, ale v originálním manuálu je zmínka o zabíjení hlasem zmínka.

Zelda 2 - Adventures of Link NES 1987


Jediná Zelda, kterou jsem nikdy nedohrál a asi nikdy nedohraju. Svým způsobem jde o experiment, jak zpracovat tu samou hru, ale jiným způsobem. To je tradiční přístup Shigeru Miyamota, ale nevím, jestli lze tento pokus považovat za povedený. Cestování na větší vzdálenosti připomíná Final Fantasy, souboje jsou ale ve stylu Castlevanie a celková interakce s prostředím je přinejlepším podivná. Nemluvě o celé řadě pseudobugů – slavná postava, která říká jenom větu „I AM ERROR“ je k pousmání, ale když pak náhodná ženština nabízí Linkovi léčení, což spočívá ve strávení času v jedné místnosti za zavřenými dveřmi, je iluze milé pohádky dokonale rozbita.

Na druhou stranu – co jsem viděl záběry z pokročilejších fázích hry a nějaké postřehy na fórech, věřím celkem tomu, že uvnitř jde o dobře udělanou hru. Jenom ten pokus o povýšení na epickou legendu není dotažený do konce. Přitom se právě v této hře poprvé setkáme se Shadow Linkem a Ganon dostane svou více méně zvířecí tvář. Rozhodně ale nedoporučuji se do hry pouštět dříve, než budou dohrané všechny ostatní. Na Adventures of Link je času vždycky dost.

Perlička: Většina fandů odmítá druhou Zeldu vůbec započítat do série, protože více připomíná hratelností Castlevanii nebo Metroid, než Zeldu. Vtipné ale je, že mnoho her té doby mělo svůj druhý či pozdějí díl velice odlišný od prvního. Nejde tedy hovořit o odklonu od série, když ještě o žádnou sérii nešlo. Retrospektivně to ale lze chápat – Zelda 2 je vytržená z kontextu.

Link to the Past SNES 1991


Po několika letech čekání se hráči dočkali oficiálního třetího dílu. Link to the Past je jedna z nejlepších Zeld v sérii a to z mnoha důvodů. Důraz na příběh a jeho vyprávění, mnoho nových, ustálených prvků, vypulírovaná hratelnost a hádanky, perfektní hádanky a také neskutečná délka a tuhost hry. Link to the Past je podle mne druhá nejtěžší Zelda v sérii a její dohrání považuji za jeden z životních výkonů. Nejde jenom o to, že tam jsou docela tvrdí bossové, ale také jde o enormní rozlehlost světa a komplikovanost úkolů. Hrát tuto bez poznámkového bloku se rovná sebevraždě a musíte i disponovat slušným orientačním smyslem. Jen první dvě hodiny, což jde o tutorial, vypadají snadně. Pak to přituhne a cestování mezi dvěma světy dostane kabát tuhosti.

Navíc jde o první 16ti bitovou Zeldu a hovoříme zároveň o launch titulu pro SNES. Význam této hry tedy přesahuje kapacitu cartridge. Šílenství, které tato hra způsobila, je jeden ze základů úspěchu SNESu proti konzoli Genesis ve své době. Link to the Past rovněž stanovil standard v několika nových artefaktech, jako třeba Hookshot. Rovněž styl vyprávění všech následujících 2D her vychází ze standardu třetí Zeldy. Pokud skočit do klasického fenoménu rovnýma nohama, doporučuji sehnat si nějaký hrubý návod (stačí sehnat pořadí, v jakém je potřeba navštívit důležité lokace) a pustit se do toho. Na druhou stranu – línější hráči mohou hru odsoudit pro rozsáhlost. Bezcílné bloudění vyvolá zcela jistě frustraci. Když se ale zatnou zuby a přenesete svou náladu do poloviny devadesátých let, je Link to the Past naprostým základem.

Perlička: Počínaje tímto dílem, hovoříme o „velkém příběhovém zmatení“. První dvě Zeldy jdou chronologicky za sebou, ale Link to the Past je první hra, která sice do série patří, ale dějově absolutně nijak nesouvisí. To se později stalo standardem. Debaty o příběhové linii všech Zeld budou asi navždy živé. A to hlavně proto, že ani Shigeru Miyamoto neví, jak to vlastně má být. A je mu to v podstatě fuk ;). A ještě jedna drobnost – pro GameBoy Advance vyšel Link to the Past v kompilaci s Four Swords – mohu doporučit i tuto verzi, když nemáte SNES.

Link’s Awakening GameBoy 1993


Toto je moje první Zelda, kterou jsem kdy v životě hrál. Moc dobře si pamatuji, jak na střední škole došlo k dočasné výměně Didaktika za GameBoy (děkujeme pane Kovák) s několika hrami. Přestože Super Mario Land byl povedený, vařil jsem jenom Zeldu a to zuřivě a nepřetržitě, až jsem ji dotáhl do vítězného konce. A to byla prosím v němčině! Každopádně – tohle je pařba, ke které se moc rád vracím (naposledy včera v emulátoru), protože je parádně atmosférická, parádně poskládaná a parádně vyvážená. I bych řekl, že DX verze (pro GameBoy Color) se může stát klidně první Zeldou pro nové hráče. I když...

Je tady drobný problém – Link’s Awakening celkem zvláštní Zelda tím, že v ní není vůbec žádná princezna Zelda, žádný Triforce a vůbec všeobecně souvisí s dějem předchozích her ještě méně, než Link to the Past. Jsou zde ale uvedeny hudební nástroje (v pozdějších hrách standard), poprvé je zde možnost „nabíjet meč“ k megapráskovým útokům a poprvé je zde zvukové bludiště. Perfektní hra, která pokračuje ve standardu načrtnutém ve SNES verzi, ale zároveň z něj hodně vybočuje. Každopádně – palec nahoru!

Perlička: Že jsou „přenosné Zeldy“ vždy trochu odlišné od „domácích Zeld“ – to jsem bral dodneška jako zajímavý fakt. Ale narazil jsem v článku na 1UP na poznámku, která mi skoro vyráží dech. Link’s Awakening je totiž ve skutečnosti pokračování japonské hry The Frog for Whom the Bell Tolls, která byla přeskinována na Zelda hru! Jde tedy o podobný případ, jako Super Mario Bros. 2 v USA (Doki Doki Panic). Druhá perlička – ve hře najdeme i Yoshiho a několik dalších odkazů na Super Maria. Tak jako tak – Link’s Awakening je obří inspirací pro následující Zeldy.

Ocarina of Time N64 1998


Možná vás překvapím, ale nepovažuji za dobrý nápad, začít seznamování se sérií touto hrou. Jistě, je to nejlepší Zelda všech dob, mílník 3D dobrodružných her a dle mnohých jde o nejlepší hru všech dob napříč časem i platformami. Ale začínat s ní? To bych neřekl.

Ocarina of Time je totiž ekvivalent Link to the Past, ale ve 3D. Hra je enormně rozsáhlá a bez správného postupu se v ní lze velice snadno ztratit. Opět se tady prolínají dvě časové verze téhož světa, opět jsou hádanky velice komplikované a opět hrozí frustrace. Rozhodně jde o hru, která redefinovala žánr dobrodružných her, která má nezvykle komplikovaný příběh, odhaluje historii světa – tahle hra je všechno, co jste si kdy mohli přát! Opravdu – po dohrání Ocariny vám přijde, že drtivá většina her, co jste doposud v životě hráli, byla tak nějak o ničem. Ale než se ke konci dopracujete, uplyne mnoho měsíců a to v dnešní době není snesitelné. Není podle mne ostudou sáhnout po nějakém hrubém návodu – pořadí, v jakém navštěvovat lokace. Pak se do toho pusťte, ale až po té, co dohrajete například Link’s Awakening (nebo jinou, pozdější Zeldu). EPIC prostě!

Perlička: Série Zelda má takový milý zvyk, kterému se říká „Second Quest“. Po prvním dohrání se odemkne ta samá hra znova, ale s vyšší obtížností. Ocarina of Time nemá Second Quest, ale byl plánován. Hra byla totiž původně vyvíjena pro rozšíření 64DD, jenže verze pro cartridge neměla pro Second Quest kapacitu. Nakonec jsme se ale dočkali – Ocarina of Time pro GameCube s podtitulem Master’s Quest. Znalcům vřele doporučuji – i když znalci už mají Master’s Quest dávno za sebou, co.

Majora’s Mask N64 2000


Ocarina of Time překonala očekávání fanoušků a tak oznámení další Zeldy bylo očekávané s napětím. A za sebe se přiznám, že sám si dodnes nejsem jistý, jak se na Majora’s Mask dívat. Hra je to zcela nová, má vlastní příběh (v zásadě nezávislý na Ocarině), ale celkově je hra mnohem více temná. A také je docela tuhá, protože přibylo několik mechanismů souvisejících s časem.

Nevím. Ke hře jsem se doopravdy dostal jenom v emulátoru, asi kdybych ji našel pod stromečkem ve verzi pro N64, tak se do ní pustím, ale nějak mne odradila. Přitom má všechny atributy, které lze od Zelda hry očekávat. Tak jako tak by bylo ještě větší chybou se začít seznamovat s tímto titulem, jako s prvním. Asi je jenom pro opravdové fajnšmekry. Vlastně samotné konstatování, že jsem Majora’s Mask nikdy nedohrál (a ani nevím, jak daleko jsem se dostal), je výmluvné.

Perlička: Nevím o žádné specifické perličce. Něco jsem zaslechl o jakémsi bugu pro souboje s bossy, ale jinak nevím. Vlastně mám tady jeden osobní postřeh – masky jsme měli již v Ocarina of Time! ;)

Oracle of Seasons & Ages GameBoy Color 2001


Obě hry jsou spolu úzce provázány a je velikou škodou, že nedošlo k vydání třetího dílu, který byl údajně plánován. Takzvaná Oracle série přímo vychází z odkazů Link’s Awakening a vypadá tak po technické stránce skoro stejně, ale navíc barevně. Hry jsou přibližně stejně dlouhé a tuhé, jako Link’s Awakening a z toho vyplývá jediné – lze je doporučit mezi první hry, které byste si ze série měli zahrát. Ale zase ne úplně první!

Totiž na druhou stranu byly z Link’s Awakening převzaty i další věci, které jsou minimálně podivné. Opět zde není Zelda, opět zde není návaznost na dějovou linii a vůbec na celý svět. A to vůbec žádná. Atmosféra je sice krásná a pohádková, hádanky a stavba světa skutečně Zeldovské, ale je to skoro na úrovni spinoffu. To ale neznamená, že je hra špatná nebo tak něco – jde o vynikající Zeldy! Ale spíš „Zelda klony“. Pořád ale lepší, než klony typu Speris Legacy – k vysněnému vrcholu mají Oracle hry opravdu jen kousek, patří právem do síně slávy, mezi klasiku.

Perlička: Věděli jste, že obě Oracle hry nedělalo Nintendo, ale Capcom? Ono já to sám dlouho nevěděl, přestože mám obě hry doma – dohrál jsem každou jenom jednou. Ale za to „do konce“ – pokud máte dohrané obě hry, dostanete na konci speciální kód, kterým si odemknete finální dungeon a bosse! A to je pěkný fór – přitom obě hry jsou plnohodnotné, nejde o tahání peněz ze zákazníka.

Wind Waker GameCube 2002


Uplynulo mnoho let od poslední 3D Zeldy. Nintendo uvedlo novou konzoli a čekalo se čekalo... a přišlo to! Wind Waker je jednou z nejkrásnějších her na GameCube a to také proto, že dobře využívá celshadingové grafiky, že dobře přetváří zaběhnuté herní mechanismy a v neposlední řadě také proto, že díky nové linii příběhu se dočkáme také nového světa. Z „velkých“ Zeld jsem se dostal k Wind Wakerovi až jako k poslednímu, což je paradox a lituji toho. Pokud máte GameCube a unikla vám tato hra, tak se styďte. Je celkem fuk, co si myslíte o malinkém klučíkovi v zeleném, hrdinství, jaké tady předvádí, v jistém smyslu překonává mnohé „velké“ hrdiny. Rád bych se vyhnul srovnání s Ocarinou, ale Wind Waker – vzhledem k době vydání – se dá označit za přístupnější Ocarinu i současným hráčům.

Ve skutečnosti by se dala hra označit téměř za remake, možná i přímé pokračování Ocariny. Skoro všechny unikátní prvky hry z Nintenda 64 jsou zde využity podruhé a mnohdy i lépe, hratelněji. Svět je unikátní a nový, nahlíží na problematiku z nového úhlu, ale je kompaktnější a lépe poskládaný. Pokud teda krmíte ryby. Hře bylo vytýkáno, že mořská hladina byla „prostě nuda“ a to přesto, že celkem brzy bylo možné cestovat pomocí teleportace. Jádro hry je ale bezchybné a finální souboj ve mně budí jistý sentiment. Je dobrý nápad přijít o Zelda panictví / panenství s touto hrou? Rozhodně ano.

Perlička: Na disku se hrou se vykytuje mnoho debugging dat, které nebyly z finálního releasu vystřiženy, ale pouze zamčeny. Pomocí emulátoru a nějaké vhodné utility je možné tyto testovací pasáže odemknout a podívat se na nepoužité koncepty, zbraně a nepřátele. A mimochodem – jako jedna z mála her na GameCube – je možné připojit GameBoy Advance a odemknout nějaké tajné „Tingle“ věci. Pro masochisty nutnost!

Four Swords (Adventures) GameBoy Advance / GameCube 2004


Hovoříme v zásadě o dvou samostatných hrách – jedna vyšla pro GameBoy Advance (Four Swords) v roce 2002. Jde o první multiplayerovou Zeldu vůbec. Hra spočívá v prolinkování 2-4 GameBoyů pomocí kabelu a následnému kooperativnímu hraní, přičemž hra nejde hrát jinak, než v multiplayeru. Pak hovoříme o hře druhé – Four Sword Adventures, což je titul pro GameCube z roku 2004. Jde rovněž o multiplayerovou Zeldu, kterou lze hrát pomocí GameBoy Advance připojené místo gamepadů do konzole. Každý hráč tak má svou vlastní obrazovku, ale také spolu kooperují na televizi.

Koncepčně jde o husté hry, tedy v rámci konzolového světa, které jsem nikdy dokonale neocenil, protože jaksi není s kým hrát. Jenom kvůli těmto hrám jsem si pořídil patřičné kabely (které Nintendo přes naprostou nevyužitelnost stále prodává nekřesťansky draho!), abych hry vyzkoušel. Bohužel – nikdo se ke mně nepřidal na dostatečně dlouhou dobu, abych o kvalitě mohl více referovat. Škoda. Ale možná to někoho popíchne a něco podnikneme!

Perlička: Four Swords je distribuovaný se hrou Link to the Past pro GameBoy Advance. Pokud hru dohrajete do vítězného konce (tedy řádně ve čtyřech hráčích), odemkne se v Link to the Past speciální, bonusový dungeon, který na SNESu nebyl.

Minish Cap GameBoy Advance 2004


Ó ano, tohle je to pravé, ořechové. Jde o hru vyvinout firmou Capcom (podobně, jako Oracle série), ale dostali zde mnohem volnější ruku ve zpracování. Nemějte obavy, využili své svobody do mrtě a výsledkem je tak nejlepší přenosná Zelda všech dob! Opravdu, nekecám! Tolik nových nápadů, to zasazení do světa, perfektní využívání zmenšovací čapky, zábavné dialogy, úkoly, ale hlavně bossové (zejména finální „pětifázák“ je lahodný!). Mám vryté v paměti hýkání, které jsem při dohrání vyluzoval. Bylo to na návštěvě a seděl jsem u toho na záchodě.

Ale vážně – Minish Cap se dá označit za jednu z oněch Perfect Games pro GameBoy Advance. Relativně nízká obtížnost při putování je vyvážená dost těžkými souboji a hlavně nevídanou délkou hry. Prohlédneme si krásný svět a to viděný dvojí optikou, užijeme si zábavné úkoly a precizně zpracovanou gradaci moci, díky nalézání zbrusu nových artefaktů. Pokud hledáte 2D Zeldu, se kterou byste chtěli začít, toto je tip číslo 1. Briliantní hra a briliantní Zelda v jednom.

Perlička: Exkluzivní server RPGhry.cz ohodnotil hru pouze 9/10. Zpětnou optikou je to chyba – stačí nechat hru chvíli zrát a dojde vám to. Podle mne jde o hru lepší, než Link to the Past, lepší než Link’s Awakening a lepší, než obě Oracle hry dohromady. Možná, že není „o tolik lepší“, ale pokud bych neváhal dát desítku Link to the Past, tak jak pak hodnotit Minish Cap? Jednoznačná volba!

Twilight Princess Wii 2006


Přiznávám, jsem hříšník, ale Twilight Princess je právě ta hra, na kterou jsme všichni čekali. Totiž – jde o nejbližší pokračování Ocarina of Time, která je ale pro současné hráče příliš obtížně stravitelná, jak jsem napsal. Wind Waker je možná jako hra o ždibínek lepší, ale Twilight Princess není tak barevně přepálený a opticky dětinský. Jde naopak o nejtemnější Zeldu v sérii a musím říct, že v našich letech jde o správný krok vpřed. Ano, nejlepší Zelda pro začátečníky je podle mne Twilght Princess, pokud chcete zkusit 3D inkarnace.

Tato hra obsahuje všechno, co měla Ocarina a Wind Waker, ale opět to převypravuje svým způsobem a ze současného hlediska asi i nejlépe. Hádanky mají parádně vyladěnou obtížnost, svoboda konání ve světě je obrovská a rozlehlost fascinující. Dokonce si myslím, že není možné hru dohrát v dlouho plánovaném 24 hodinovém maratonu – tedy když pojedeme podle paměti a bez speedrunových triků. Pokud dohrajte Twilight Princess, přijde vám Wind Waker k chuti lépe a dohrajete-li i ten, je čas na Ocarinu. Protože u ní to všechno začalo – všechno ostatní jsou „jen“ (po)klony. Ale za to výtečné poklony. V rámci Wii platformy těžko pohledat lepší hru obecně a mezi Zeldami se řadí ke špičce. Atmosféra, ze které by se mělo poučit mnohem více „jakože drsnejch her na pécéčku vole, pařim wow jsem hustej“.

Perlička: Je to možná trochu nesmysl, ale Link je ve všech hrách levákem – soudě dle držení meče. Pouze ve Wii verzi je pravákem – a to prostě proto, aby hráči (převážně praváci) mohli ovládat útoky šviháním Wiimotu. Tím to ale nekončí – verze pro GameCube totiž obsahuje Linka standardního – leváka – takže Wii verze, aby byla 100% vyladěná, je kompletně zrcadlově obrácená. Ano, celý svět, každý dungeon a prostě všechno – je otočené, aby mohl být Link pravák. Přesto bych doporučil Wii verzi – kvůli lepšímu míření lukem a clawshotem. Máte-li ale jen GameCube, neváhejte a pusťte se do toho.

Phantom Hourglass / Spirit Tracks Nintendo DS 2007 / 2009


Když se začalo poprvé hovořit o Phantom Hourglass pro DS, byl jsem nadšený. Když jsem se pak dozvěděl, že půjde o pokračování Wind Wakera, byl jsem nadšený ještě více, jelikož jsem ho shodou okolností zrovinka dohrával. Nakonec jsem se ale dočkal něčeho trochu jiného, než jsem chtěl. Nevím, jestli je to chyba moje nebo hry, ale Phantom Hourglass ukázal, že správně využívané dotekové ovládání na konzoli není zárukou, že vytvoříme dobrou Zeldu. Něco malého tomu chybí. A od „jediné“ Zeldy na DS jsem čekal asi víc.

Podobně tak Spirit Tracks. Hra je to podstatně lepší, než Phantom Hourglass, ale nejsem si jistý, jestli zapadají do správné škatulky. Možná mám i plné zuby onoho světa, nějak mne začaly otravovat absurdní inkarnace Linka do mašinfýry (ale ano, inkarnace do instalatéra slibuje pěkný spinoff s Mariem, uznávám). Přitom je hratelnost opravdu skvělá a příběhové pojetí mne docela bavilo. Přesto – k těmto DS Zeldám bych se dopracoval až později, ideálně až po dohrání obou Oracle her (a tedy dlouho po Link’s Awakening a hlavně po Minish Capu). Tyto dva odstavce textu jsou hodně neutrální, což?

Perlička: Spirit Tracks, stejně jako většina novějších Zeld, obsahuje hudební nástroj, se kterým lze ovládat různé prvky. Vtipné je, že do píšťaly, kterou dostaneme k dispozici, musíme opravdu foukat – tedy do mikrofonu. Lepší využití tento kousek schovaného hardware snad nemá!

Skyward Sword Wii 2011

Pravda – tato hra ještě nevyšla. Má smysl na ní čekat a začít až s ní? To rozhodně ne! Ale na druhou stranu – jde o první Zeldu, která vyjde pouze pro Wii a tedy jde o celkem solidní důvod ke koupi konzole. Twilight Princess si zahrajete i na GameCube, leč Skyward vám pak stejně unikne. Hra se předem vyznačuje tím, že naplno využívá periferii Motion Plus (dnes již ve standardním balení Wii), čímž se očekává prudké zvednutí prodejů nemajitelům tohoto doplňku.

Krom dosavadního míření ukazovátkem na televizi budeme zaměřovat luk, švihat mečem či vybírat předměty z inventáře pouhým pohybem. Miyamoto se snaží hru postavit tak, abychom jednotlivé předměty tahali z kapes na našem vlastním těle a přitom v pohodlí seděli. Vyšší citlivost ovladače také přemění máchání Wiimotem na Star Wars bitvy – i když není z dostupných ukázek jasné, jak moc se bude v Skyward Sword bojovat. A co je trapné – ukázka na loňské E3 probíhala s nezkalibrovaným Wiimotem a tak to vypadalo dost bídně. Ale vizi jsem pochopil a líbí se mi moc. I proto, že hra bude navazovat na Twilight Princess – snad podědí onu hutnější atmosféru.

Perlička: V roce 2006 byla ohlášena „nová Zelda na Wii“, ale později byla škrtnuta a oznámená nová, kterou nyní známe pod názvem Skyward Sword. Nejsem si ale jistý, že jde o název finální, přece jenom zkratka „Zelda SS“ zní trochu blbě ;).

Krok stranou

Na systém Phillips CD-i vyšly celkem tři hry se Zeldou a nemělo je na svědomí Nintendo. A byly příšerné, nehratelné a hnusné, zapomeňte na ně.

Takzvané „BS Zeldy“ jsou patrně první streamované hry v historii a to díky systému Sateliview. Museli jste sedět před televizí ve správnou hodinu a pomocí standardního vysílání a patřičné Nintendo periferie jsme si mohli zahrát tři hry – remake první Zeldy, pak Ancient Stone Tablets a nakonec remake Link to the Past – Triforce of Gods. Tyto hry se dneska dají hrát v emulátorech – samotná ROMka je dostupná. Ale už si je nikdy nezahrajeme „v originále“. Každopádně jde podle všeho o ekvivalenty SNESové hry, nikdy jsem se k tomu nedostal. No ale satelitní modem?

Závěr

Doufám, že jsem několika zbývajícím panicům a pannám ve fenoménu Zelda pomohl se zorientovat v problematice základních her (vynechal jsem digihry, Crossbow Training a Super Smash Bors. – a mnoho dalších titulů). A také pevně doufám, že se do nějaké té Zeldy pustíte, protože jde o nádhernou sérii poctivých her. A taky doufám, že někdy přijdete s vlastním GameBoyem Advance i s kabeláží a dáme nějaký ten Four Swords. A taky doufám, že Miyamoto nás obšťastní dalšími Zeldami, protože by byla škoda, aby v tom nepokračoval. Tímto vám děkuji, pane!