25. 2. 2011

Inazuma Eleven


Proti svému niternému přesvědčení jsem o víkendu nedohrál The Dig. Už jsem pokročil, ale je to pěkně tužanská hra a již dvakrát jsem si musel nechat napovědět (jednou u stroje na ovládání ramena pro narovnání čočky - mazací tlačítko jsem blb považoval za "ENTER" - a podruhé u skládání kostí, kdy jsem tři z nich označil za nadbytečné a že byly do hry vloženy pro účely zmatení). Každopádně se blížím zhruba polovině hry a je to luxus. Teď to nemyslím nějak zle, ale z adventurního hlediska - kam se hrabe Full Throttle! Ale zatím bych neřekl, že je to lepší, než třeba Fate of Atlantis, je tady dost "skoro hluchých míst", které bych klidně vynechal. Na druhou stranu - pocit odcizení a radost z objevení nových lokací, pocit dálav - to je super. No jak jsem to mohl nedohrát? Inazuma Eleven, proto.

Když jsem poprvé slyšel, že Inazuma Eleven je "japonské fotbalové RPG", páteří mi projel mráz. Avšak při zmínce o Level 5 jsem pookřál. Tihle chlápci umí dělat zajímavé hry, stylové, s dobrou atmosférou. A to zase já rád! Pustil jsem se do hraní a uklidnil jsem se. Inazuma Eleven naštěstí není na fotbal vázaná příliš - sportovní hry já nesnesu totiž. Jde jenom o téma, které je ale zasazeno do netradičního (úchylného) světa. Tohle rozhodně není japonská vize fotbalové hry. Tohle je "normální" japonské RPG. Fandové fotbalu by tedy měli spíše zaváhat.

Posléze jsem zjistil, že Inazuma Eleven je především anime seriál o fotbalové jedenáctce, kde fotbal má poněkud jiná pravidla. Je možné soupeře omámit hypnózou, zapálit míč, používat při střelbě liány, draky a další věci. Prostě normálka. Celý seriál je tak postavený okolo dětinských příběhů, kde fotbalová hra slouží jako katalyzátor, motivátor a často i deus-ex-machinator. Jednotlivé děti, které dostaneme pak ve hře pod kontrolu, jsou naprosto dementní, s omezeným rozhledem a jediné, na co myslí, je fotbal. Na straně druhé pak stojí megazáporáci, kteří pomocí pekelných kotlů ovládnou díky fotbalu svět. A do toho nějaké ty řeči o vyvolených fotbalistech, kteří dokážou vyvolat zemětřesení, rozpůlit planetu a ... nuda! Jsem přecpaný hyper ultra naddimenzovanými japonskými vizemi. Nebaví mne dívat se na osoby s věkem okolo 10 a inteligencí kolem 11 (proto Inazuma "eleven"), jak řeší problémy se zavazováním tkaniček pomocí megapráskového výkopu, který smete brankáře, bránu, hřiště a půlku galaxie. Už jsem na to moc starej prostě.

Samozřejmě - jak anime předlohu, tak samotnou hru, nelze brát vážně. Byla by to chyba. Na jednu stranu mi sice opravdu vadí, že jeden z hrdinů "má problém hrát fotbal, protože je tlustý a stydí se". Vadí mi veškeré dementní postavy (všechny). Ale nevadí mi ujetý svět, naopak jej přijímám s otevřenou náručí! Například mám velice rád film Shaolin Soccer, protože je zábavně ujetý a i když je příběh jednoduchý a zápletka primitivní, postavy mne neurážejí a baví. Inazuma Eleven je klišé příběh o vzestupu podceňovaného týmu, podkreslený nějakou tou temnotou o ovládnutí světa - naprostá nuda. Ale ten svět okolo - ten je naprosto parádní. Řekl bych, že kvůli tomu se vyplatí se do hry pustit.

Svět, ve kterém jsou v podstatě všichni posedlí fotbalem, ve kterém se lidi chodí bavit tím, že hráči "fotbalu" (ty uvozovky jsou na místě, dosaďte si je pokaždé, když napíšu v souvislosti s touto hrou slovo "fotbal") předvádějí kousky, za které by se styděl i Matrix. Kdy se vyvolávají Aeoni, jako ve Final Fantasy, kde magií oplývající hráči vyčarují horu za svými zády pro chránění brány... Jediné, co bych po deseti hodinách vytknul, je nepřijatelně dementní motivace většiny postav a jejich chování. Všechno ostatní - naprosto všechno - se jeví býti lahůdkou.

Spojení fotbalu a RPG není zas tak velkou novinkou. Kdejaký fotbalový "simulátor" obsahuje režim managera, kdy obchodujeme s hráči, vylepšujeme jejich statistiky a tak všelijak se staráme o vzestup našich statistik. Já jsem se teda více ponořil jenom do Sensible Socceru. Inazuma Eleven jde na to jinak - bere si kostru z tradičních japonských RPG, ve které hraje fotbal (respektiva "hra, která se ve světě Inazuma Eleven hraje") hlavní roli. Je tomu podřízeno vše a ono to funguje. V zásadě to lze chápat tak, že jde o klasické JRPG, kde mají souboje formu fantasy fotbalových zápasů.

Ze hry jsem byl z počátku velice nadšený. Atmosféra hry je skvělá a nadsázka během soubojů - fotbalových zápasů je poutavá. Proces získávání nových hráčů, trénování vlastností a plnění příběhových úkolů - vše je parádně zabaleno tak, aby v tom "na první pohled" bylo více fotbalu, než klasického JRPG, ale velice rychle odhalíme, co je jenom přeskinované Final Fantasy a co nový prvek. Naštěstí je nových prvků celá řada a jsou zábavné. Líbí se mi přepracovaný deník party do blogu, kde jsou i komentáře návštěvníků. Líbí se mi mapa kontaktů, kterou pomocí nasbíraných bodíků odemykáme a získáváme tak nové hráče do party. Líbí se mi management party, jelikož máme k dispozici desítky členů (což neznamená, že je nutné management vysloveně dělat - viz dále) místo obvyklé družiny o čtyřech kusech. Líbí se mi grafické zpracování světa, které připomíná Dragon Quest 7, ale stylově je podpis Level 5 natolik významný a zásadní, že se musíte prostě rozplývat.

Nejvíce se mi samozřejmě líbí souboje, neboli hra v fotbal. Zde vidím zásadní invenci do žánru. Realtime bitvy opravdu nemusím, ale jelikož celý systém opravdu vychází ze hry s kulatým nesmyslem, jde v podstatě o převratnou záležitost. Hráči pobíhají po hřišti dle výchozí taktiky, stylusem klikáme, kdy komu a jak přihrát a lze také kreslit cestičku, kam se má hráč vydat. S nadsázkou lze říci, že celý základní systém připomíná novější díly Pro Evolution Socceru, co jsem kdysi zkoušel na Wii. Kamera je identická s tou ze Sensible Socceru, ale je postavena níže - bohužel přehled o celé hrací ploše chybí a musíme směrovým křížem neustále měnit pozici. Naštěstí lze hru i zapauzovat a rozdat příkazy. Až do tohoto bodu bych byl se hrou spokojený, jako s fotbalovým simulátorem. Pravá legrace ale teprve začíná.

Při jakékoliv konfrontace s protivníkem (tj. střelba na bránu, pokus o vzetí míče, obrana) se hra sama zastaví a můžeme si vybrat ze dvou základní akcí, jak situaci řešit. Na základě statistik hráče se pak vyhodnotí "hod kostkou" a míč změní majitele, případně se někam odkopne. Zajímavější ale je, že krom dvou základních akcí také můžeme volit akce speciální, čili kouzla. Ty nabízejí nepřebernou škálu obranných i útočných, jsou vyvedeny v trojrozměrné grafice a opatřené mnoha efekty. Zde je jádro zábavné ujetosti celé hry - akce jsou absurdní, samozřejmě - ale zároveň zajímavé na pohled. Nemluvě o tom, že vnitřní mechanismus soubojů, porovnávání čísel, je docela dobře zpracovaný a dává smysl. Hráči jsou rozděleni do několika škatulek - dle elementu, dle stylu hry a dle statistik. Chci tím říct, že existovalo by-li nějaké JRPG, kde se dají zasadit souboje na bázi posouvání předmětu do určitého místa, tak Inazuma Eleven disponuje plnohodnotným a odladěným mechanismem. Palec nahoru!

Nadšení ale začalo po pár hodinách odpadat. Přijde mi naprosto nepřijatelné, aby moderní JRPG používalo berličku ve formě náhodných soubojů. Ba ono to působí ještě více debilně, protože vize "malých fotbalových utkání", které náhodně absolvujete všude možně po celém světě - to prostě vypadá divně. Ve světě Inazuma Eleven se zkrátka všude vyskytují fotbalové branky, kde postavy hrají menší verzi fotbalu "4 na 4" a vyhraje ten, kdo v krátkém časovém limitu vstřelí první gól. Nejprve jsem si říkal: "Dave, v klidu, o nic nejde, prostě potřebovali do hry nějak implementovat grind pro získávání zkušeností". Jenže ono to nefunguje dokonce ani podle této logiky - to je ten problém. Souboje jsou absurdně časté. Proti nám stojí nejrůznější náhodní fotbalisté, kteří se nejčastěji rekrutují z řad šachových hráčů, kteří posměšně vyzývají ligový fotbalový tým ke hře. A hlavně - celkem brzy se odemkne tréningové centrum, ekvivalent dungeonů, kde lze celkem přesně a dobře vyvíjet sérií soubojů libovolné statistiky. Od tohoto okamžiku ztrácí náhodné souboje svůj systémový význam (pokud měly být implementovány vůbec od začátku). Bohužel - nezbavíme se jich. A to je prostě špatně.

Nesnáším náhodné souboje, ale to, jakým způsobem k problematice přistupuje Inazuma Eleven, je ještě debilnější, než jsem si dokázal představit v nejhorším snu. Přitom samotný nápad s tréningovým centrem je skvělý - pokud jako hráč CHCI grindovat, tak můžu. A když se k tomu vrátím - pokud mají souboje formu fotbalových zápasů, tak je jejich implementace do hry prostě dementní. Omluva, že souboje se dají skončit celkem rychle ale neobstojí. Zdržují, nudí, odrazují od hry (pokud přistoupíme na to, že "hra" není "grind"). To je jádro problému mnoha JRPG, ale tady je to ještě více patrné. Takhle ne, přátelé!

Mám pocit, jakoby někdo z Level 5 vzal hotovou hru, která má sice dementní charaktery (převzané z originálního seriálu, co naplat, jde to ignorovat), ale jinak je originální, vtipná, zábavná a poutavá. Avšak na poslední chvíli zlomyslný designér implementoval krystalické zlo ve formě náhodných soubojů. Nebýt toho, napálil bych hře celkem vysoké hodnocení, okolo 8/10 celkem klidně. Takhle musím jít o dva body níže. Inazuma Eleven je opravdu zábavná hra s velice otravnými náhodnými souboji. A to není hnidopišství, to je prostě "lazy programming". Jsem za polovinou hry a uvidím, jestli se dokopu k dohrání, možná že příběh je naivně primitivní, ale pořád drží pohromadě. Každopádně jestli vám náhodné souboje nevadí, závidím vám - Inazuma Eleven si určitě zahrajte!

P.S.: Ještě jednu drobnost jsem zapoměl - hra obsahuje multiplayer, což znamená motivaci k najímání různých postav k vytvoření unikátního týmu. Jeví se to být celkem jako dobrý potenciál, zatím jsem neměl možnost hru vyzkoušet. Přece jenom RTS nejsou můj šálek kávy, jakž takž zvládám singleplayer...