12. 4. 2011

Alien Breed 3D 2 - Killing Grounds

Nyní si pokazím svou reputaci zarytého Amigisty, ale nedá se nic dělat. Ačkoliv miluju klasickou sérii Alien Breed od tahounů Team17, kteří do hořkého konce dělali pro Amigu první poslední, Alien Breed 3D má u mne poněkud pohnutou historii. V roce 1995 jsem byl příliš pod tlakem Doommanie a veškeré pokusy o jeho překonání mi přišly směšné. Zároveň jsem ale v tom samém období navštěvoval GamesWorld, kde jsem na Jay Teeho Amize CD32 několik hodin hrál první Alien Breed 3D. Líbil se mi? To ano, ten pocit, že hraju něco na „Doomaneschopné“ Amize byl zajímavý a hra rozhodně není špatná (přestože do komplexity Dooma má poněkud daleko). Teprve Alien Breed 3D 2 vypadal, že by mohl naplnit a překonat očekávání Dooma na Amize. Když si vzpomenete na hry jako Testament, Gloom nebo Breathless, tak si jistě vybavíte, že Doomovky na Amize měly „něco“ do sebe. Killing Grounds ale měly závažnější problémy.

Za prvé – v roce 1996 jsme na PC proháněli částečně akcelerovaného Quaka, Amiga šla definitivně do kopru a AB3D2 nešel hrát na plné detaily ani na nejsilnějších Amigách ve své době. Ani provoz na procesorech 060 neposkytoval žádané uspokojení ze hry. Zvěsti o tom, že někteří z nás dohráli hru na 030 (v pidiokně s rozlišením 2x2) jsou jen důkazem o masochismu Amigistů. Ke hře jsem se dostal až po roce 2000, tedy v době, kdy se PC střílečky posunuly o několik světelných let dopředu a kdy Amiga už byla jen nástrojem podivínů. Jenže rychlost je opravdu šílená – ve zmenšeném okně se dalo hovořit o jakés takés plynulosti, ale zcela jistě ne o hratelnosti. AB3D2 jsou jednou z těch her, kde velice záleží na grafické kvalitě, rychlosti a tedy i na hardwarové vybavenosti vaší Amigy. Co na tom, že v emulátoru frčí. 060 s plynulostí hry skoro ani nehne.

Od té doby vyšlo ale hodně různých patchů a urychlovačů, tu lepší, tu horší, ale suma sumárum jsem si ke hře nikdy nesedl, nevydržel jsem více, než první level. Až teda nedávno vyšel nový Slave pro WHDLoad, který přesouvá většinu náročných rutin z pomalé ChipRAM do FastRAM a tak s minimální výbavou bylo docíleno zásadního zrychlení. Nechtěl jsem tomu věřit – až teda do včerejšího večera, kdy jsem se regulerně asi na dvě hodiny zasekl jako už dlouho ne a od Amigy jsem se potácivě zvedal a vrávoravým krokem odšoural zcela vyčerpán. Alien Breed 3D 2 se na 060 hýbe neuvěřitelně obstojně – fullscreen 1x1 odhaduju takových 15 fps a dle komentářů je hra hratelná i na snad nejrozšířenější turbokartě s procesorem 030.

Za ty dvě hodiny jsem propotil tričko, křeslo, myš a celé své nejbližší okolí. S patnáctiletým odstupem začínám chápat, že hodnocení nad 90% ve většině magazínů nebyl výkřik do tmy, nešlo o principielní vyzdvihování do nebes čehokoli, co bylo pro Amigu ve své době vydáno. Naopak –AB3D2 je opravdu špičková hra po všech stránkách, kterou bych se nebál vyzdvihnout z popela a oživit pro současné hráče (viz nedodělaný Alien Breed Conflict pro Dreamcast a PC). Protože je to velice povedená střílečka.

Faktem zůstává, že design jako takový odpovídá roku 1996, čili je to oproti Doomovi velký krok vpřed, ale vůči současným standardům je pořád velice zastaralý. Prostorné chodby, podivně propletená zákoutí a prázdné slepé uličky – to jsou prvky, které v kosmické stanici nedávají příliš smysl. Přestože fakticky by takto šlo posoudit celou hru, z hlediska hratelnosti to vlastně vůbec nevadí. Ve hře se tak dá dobře zorientovat a zapamatovat si klíčová místa. A hlavně tím vzniká prostor pro atmosféru, ve které tkví genialita hry.

AB3D2 je koncentrovaná kyselina, litá do očních důlků. Na první pohled vypadá stroze, ale velice rychle zjistíte, jak na vás osamělost mezi chodbami a mrtvolami dostává na kolena. Jak monotónní hudba leze do nitra mozku. Jak si hra diktuje tempo, které mění rytmus našeho srdce. Jak zvuky kroků, dveří a výtahů dokonale vykreslují materiál prostředí. Jak omezená munice mění náš krevní tlak a jak nedostatečný počet lekáren zvyšuje šanci na infarkt. Ano, AB3D2 se žánrově posunul k regulernímu survival horroru, který ze mne vymačkal za pouhé dvě hodiny hraní tolik, jako hraní Aliens vs Predator na obtížnost Director’s Cut.

Není to příliš přehnané přirovnání? Aliens vs Predator těžily nejen z fantastické grafiky a leveldesignu, ale také z možností tří různých hratelných ras. Přesto bych řekl, že onen druh atmosféry je velice podobný – asi jako když hrajete za vojáka proti hordám vetřelců, kteří se sice nepohybují po stropech, ale i tak nám dají zabrat. Vyjma detektoru pohybu jsem měl stejný mrazivý pocit a to je k nezaplacení. Chvíli je dusné ticho, chvíli bloudíme a chvíli drsně řežbíme, až kusy masa létají okolo nás a s čvachtavým zvukem dopadají na zem. Tak, jak se povedlo zachytit atmosféru nelicencovaných filmů sérii Alien Breed, tak se podařilo v roce 1996 převést do first person pohledu.

A nyní pozor – po oněch dvou hodinách jsem se prostřílel pouze do čtvrtého levelu (tedy dokončené A, B a C), čili referuji ke hře, kde jsem přibližně v pětině! A už nyní si nepřeju vědět, co bude dál. Totiž podobně, jako Aliens vs Predator, dociluje AB3D2 své atmosféry mimo jiné velice vhodnou kombinací dobře nastavené obtížnosti a nemožností ukládat pozici. To ten adrenalin pak chvílemi opravdu stříká z uší.

A samozřejmě ta grafika. Oklikou jsme se vrátili k důvodu, který mnohým Amigistům bránil se do hry dostat (no, minimálně mně teda). AB3D2 je po technologické stránce bezesporu nejlepší Amiga střílečka. A to neříkám jen v rámci faktu, že většina původních FPS nestojí graficky za moc. Umělecký dojem z práce se světly mi vlhčí trenky a i když je prostředí dost strohé, má styl a navozuje správnou atmosféru. Modely zbraní jsou rovněž překvapivě dobře vymodelované, komplet 3D a padá na ně stín. Hratelnost se díky level designu opravdu nejvíce podobá Doomovi, nepřátelé nám padají do zad, naháníme je do úzkých uliček a hlavně strafujeme, jako v třiadevadesátým.

Kamenem úrazu je právě ovládání, které by zasloužilo předělat. Šipky, mezerník, úkroky a střelba. Přepnutí na myš je sice možné, ale nejde to ovládat. V podstatě si není na co stěžovat, díky klávese na pohled za sebe (nikoliv otočku) si lze udržet hrubý přehled a rychlost otáčení je celkem vysoká. Trochu problémy nastávají při používání jetpacku nebo zbraní typu granáty – rozhlížení  je místy nutnost a i po přenastavení v menu jsem nedocílil ideálu sobě vlastního. Na druhou stranu – tento druh ovládání mne perfektně přenesl do patnáct let staré doby, kdy Terminator Future Shock ještě neredefinoval význam myši v FPS hrách.

Další věcí, kterou musím vyzdvihnout, je přítomnost příběhu. Ten je vyprávěn „mlčky“ pomocí textu, který se objevuje v dolní části obrazovky. Kapitán Reynolds, jak se zve hlavní hrdina, komentuje všechny možné události od zamčených dveří po objevení nové lokace či zbraně. Do hry se tak dostává zajímavý element, který je dneska samozřejmě standardem, přesto těch pár sekund, kdy se zastavím, abych se věnoval textu (který nelze znova vyvolat), jsou cenné. Jde o vnitřní monolog, který mi pomáhá se s hrdinou ztotožnit.

Nemohu zapomenout také na editor levelů, s možností importovat si vlastní grafiku a samozřejmě také multiplayer pro dva hráče. Po kabelu se mohou propojit dvě Amigy, což nyní s opravdu zásadně urychlovacím patchem má smysl. To není na hru na pěti disketách špatné, co?

Zpětnou optikou nelze AB3D2 hodnotit jinak, než vysoko. Stará dobrá hratelnost, okořeněna zajímavým leveldesignem, umělou inteligencí (mění se dle typu držené zbraně, což je pozitivní zjištění), nepřekonatelná atmosféra survival horroru, výjimečná grafika a k tomu všemu poslední hra od Team 17 na Amigu, které se prodalo asi 5000 kusů. Jde v každém směru o výjimečnou hru a já se nemohu dočkat, až dneska večer zase nastartuju Amigu a nechám se trochu vyždímat...