5. 4. 2011

Nintendo 3DS

Kvalitu libovolného zařízení definují pouze hry, které na daném zařízení můžete spustit. Tím pádem se veškeré popisování mého nadšení z Nintenda 3DS nedá nazvat jinak, než silně subjektivní výkřiky do tmy. Z počátku se totiž zdálo, že Nintendo podcenilo několik celkem zásadních věcí, ale po více než dvou dnech pečlivého testování (prostě jsem přes víkend nedal 3DS z ruky) jsem došel k tomu, že se vše povedlo přímo na jedničku – a že dokonce Nintendo překonalo moje očekávání. A že byla věru vysoká.

Nechme stranou objektivní kravinu ve formě region locku, stejně tak musíme přivřít oči nad současnou neexistencí internetového prohlížeče a DS Ware služby (přestože to považuji za nesmysl – spuštění těchto online služeb bude až někdy v květnu – proč tak pozdě?). Důležitější je si spíš uvědomit, co vlastně 3DS má umět a co ne. Konkrétně mám na mysli slavný 3D display. Přestože nejde o vysloveně novou věc pod sluncem, technologie samotná je pořád „dost neznámá“.

Co si pod tím musíte v prvé řadě NEpředstavit, je holografické zobrazování. Tedy – takhle to nemá fungovat. Obraz není sledovatelný ze všech úhlů, obraz nevystupuje „ven“ z displaye. Naopak jde o nejjednodušší 3D – dvakrát počítaný obraz, který se promítá do obou očí hráče najednou – jeden obraz do oka pravého, druhý do levého. Vyplývá z toho fakt, že na obrazovku se musí dívat z jednoho „ideálního“ úhlu, který je sice přirozený, ale rozhodně ne moc flexibilní. Také při jízdě v dopravním prostředku je docela možné, že díky drncání a houpání neudržíte při nejlepší vůli konzoli ve stejné poloze a i když je tolerance sledování relativně velká, je lepší přepnout do 2D zobrazení a hrát „normálně“.

Druhou věcí jsou principielní „vady“ (které mají ale i lidské oči). A sice – při 3D fotografování například nelze fotit objekty blíže, než 10 centimetrů, protože takhle to prostě nefunguje. Podobně tak konzole nemůže určit, na jakou část obrazu se soustředíme a tak se mi například u ukázkového 3D videa zdá, jako byly některé kousky rozmazané nebo divně rozvrstvené. Ani jedno konstatování výše ale nepovažuji za „nevýhodu“ či „nedostatek“. Je to prostě „tak“ a tím to končí.

Na základě dodávaného softwaru a dvou koupených her ale mohu konstatovat, že 3D do hraní nějakou tu hodnotu přidává. Je to čistě kvůli atmosféře, jakási další úroveň grafického prožitku. Bez ohledu na to, jak moc je grafika po technologické stránce kvalitní, jde o ten pocit inovace. Je fuk, že se díváte na jednoduchou krabičku bez textur, ale o to, že se díváte na 3D krabičku bez textur. I přes „gimmickovost“ zobrazení je to prostě lákavé a jelikož v podstatě neexistuje důvod hrát bez 3D, stává se z této vlastnosti konzole jakýsi standard. Myslím, že v tomhle je síla i slabost Nintenda – definují výchozí stav a pak mu přizpůsobí hraní. Ne vždy se to podaří, ale když už, tak to stojí za to. U 3DS samozřejmě ukáže čas, ale tušení již mám.


Naštěstí samotný 3D efekt není to jediné, co konzole nabízí. Moje nadšení tak nabralo otáček až po té, co jsem řádně prozkoumal možnosti vestavěného softwaru. Přestože nejde hovořit o hrách, jde o demonstraci teoretických možností, k čemu by se dala konzole v budoucnosti využít. Začnu tím nejlepším – augmented reality. Pomocí kartiček a venkovních kamer můžeme na stole rozjet alternativní realitu. Nasázet si postavičky Linka, Samus, Maria a dalších – pohybovat s nimi, měnit polohu a pak vytvářet fotografie. Za výborný nápad považuji „golfulečník“ v upravené realitě, kdy se povrch stolu zvrásní, vytvoří kopečky a údolí a v nich pak šťoucháme kuličku do cíle. Podobně funguje i „střílecí“ hra, kdy musíme s celou konzolí obíhat stůl a hledat, kde je poslední terčík. V praxi si umím představit nějakou sérii miniher, která je založena pouze na hraní v upravené realitě.

Podobně tak se dívám na titul Face Raiders, což není nic jiného, než prachsprostá 3D střílečka, kde se rozhlížením s konzolí v ruce zaměřujeme na cíle a ty pak sestřelujeme. Hra samotná je děsná blbost, ale vidím v tom využití pro nějaké 3D puzzly u adventurních her. Reakce kamer (či gyroskopů) je velice rychlá a teoreticky by tak šlo udělat i nějaké „augmented reality on-rails shooter“ hry. Otázkou je, co na to výkon konzole, občas se mi zdálo, že se obraz začal nepříjemně trhat. Pro obě zmíněné hříčky bych ale poznamenal, že se lépe hrají bez 3D efektu a to jednoduše proto, že při prudkých pohybech nemáme hlavu a display v jedné poloze. Ale jako nápad se mi to opravdu moc líbí, že to 3DS svede „v základu“.

Musím ale poznamenat, že tyto nadstandardní funkce v žádném případě nejsou nějakým důkazem, že na 3DS budou hry, které budou těchto možností využívat. Jsou to jen demonstrační aplikace – umím si představit spíše DS Ware tituly, minihry až mikrohry. Jde „pouze“ o věc, která jako ukázka zaujme, vyrazí dech, ale na „normální hry“ bude mít těžko vliv. Podobně jako u DSi, Nintendo se „jen“ snaží vložit herní, interaktivní prvek do „normálních“ aplikací. Ukazuje, že hrátky se zvukem jsou zábavička, že hrátky s foťákem jsou zábavička a že i augmented reality je zábavička. Naprosto jsem například nepochopil stížnost v jedné recenzi na 3DS, že záznam zvuku je omezený na pouhých 10 vteřin a že tedy nejde 3DS použít, jako diktafon. Zcela mylné pochopení přístroje a funkcí. 3DS se snaží za každou cenu se co nejvíce vzdálit všemu, co by připomínalo „vážnou, pracovní činnost“. Proto mají kamery jen prachmizerné rozlišení, neboť (3D) fotky jsou určené jen a pouze pro prohlížení v 3DS a nikde jinde. Je to jako stěžovat si na Twitter, že umožňuje zapsat jen 140 znaků na zprávu.

 
Práce s Miičky, online seznam kamarádů a možnost transferu dat z jedné konzole do druhé. Skoro se mi chce říct, že Nintendo pochopilo, jak pracovat s uživatelskými účty, takže 3DS a uživatel skoro nejsou vázáni na hardware samotný. Sice si pořád klepu do čela, proč to neudělají normálně, ale dejme tomu. Fakt je, že člověk má pak ke konzoli více osobní vztah. Z hlediska uživatelské pohodlnosti se ale pořád poněkud vztekám. V současné době není implementovaný žádný (picto)chat mezi kamarády, takže do příchodu browseru a příslušného updatu se domlouvají partičky docela těžko.

Naopak mne velice potěšilo, že konzole disponuje omezeným multitaskingem. Během kterékoliv aplikace lze pomocí HOME tlačítka zastavit běh, podívat se na seznam hrajících přátel, napsat / nakreslit si pár poznámek a šup zase zpátky do hry. Funkce je to dobře využitelná. Z hlediska hardwaru se ale poněkud podivuji, proč jsou tlačítka START, SELECT a právě HOME zapuštěné do těla konzole. Na jednu stranu chápu, že člověk by je neměl stisknout náhodně, ale tohle je moc.

Celkově bych řekl, že 3DS je od klasického DS krok novým směrem. Odpoutání pozornosti od dotekové obrazovky na tu horní, trojrozměrnou, způsobuje menší nutnost sahat po stylusu. Zapínání WiFi je dostupné na povrchu konzole a rychle tak lze korigovat funkci Streetpass cestování. Velikostí ale téměř odpovídá DS Lite, takže je velice přenosná, díky konceptu nevypínání také pohotová. Je zkrátka vidět, že tento stroj byl stvořen s Nintendo myšlením – žádné nudné prvky, i pouhý pohled do hlavního menu ve 3D je poutavý. Jde rozhodně o sexy mašinu. Její herní kvality ukáže čas, ale jak jsem psal výše – mám takové tušení, že je rozhodnuto.

Z launchových her jsem neměl příliš na výběr. Na jednu musím říct, že launch tituly jsou na pohled lepší, než u startu jiných platforem, ale pořád „je toho jako vždy málo“. Sázka na jistotu je tak určitě Super Street Fighter 4, jelikož ta hra je odladěná a hotová a vím, co kupuji. Druhou možností je pak Ghost Recon Shadow Wars, pro kterého hovoří osoba Juliana Gollopa. Koupil jsem nakonec obě (kvůli vychytralému systému slevového kupónu...) a myslím, že jsem nemohl udělat lépe.


Street Fighter je jedním slovem perfektní. Obsahuje naprosto vše, co jsme si už zvykli na velkých platformách a 3D efekt umocňuje atmosféru hraní. Platí to dvojnásob pro „3D režim“, kdy je kamera postavena lehce za záda naší postavičky – pak se to sice hůř hraje, ale vypadá to skvostně. Ovládání je na první pohled komplikované, protože stejně jako na gamepadu musíme používat tlačítka L a R pro zbývající údery. Rekonfigurace je možná, ale hlavně si pro nás Capcom připravili příšernej zlehčovák – až čtyři komba lze vyvolat pouhým stiskem příslušného místa na dotykové obrazovce.

Tato zrůdnost vyvstane až při hraní s náhodnými lidmi online, kdy se mi nejednou stalo, že protivník jen zuřivě bušil do jednoho tlačítka na obrazovce a říkal tomu zřejmě „hra“. Nezbývá, než hrát pouze se známými, což naštěstí není zas takový problém. Tak jako tak – online je rychlý, lagy jsem extra nepozoroval a i když k dokonalosti má pár kroků, je to celkově vynikající prezentace, že 3DS zvládne vše naprosto skvěle. Street Fighter je tak v podstatě nutností pro všechny majitele, jelikož Dead or Alive ještě nevyšlo.

Ghost Recon Shadow Wars jsou oproti tomu hrou, která by šla bezproblémů realizovat na jakékoliv platformě, GameBoyem a Amigou počínaje, osciloskopem konče. Julian Gollop hovoří jasně o mixu Advance Wars a UFO Enemy Unknown, což je velice lákavý mix. Hra samotná se podle mne povedla. Lituji toho, že jsme se nedočkali vyšší propracovanosti, takže postavičky si neumí lehat ani kleknout a vůbec je vliv Advance Wars na můj vkus až příliš patrný. Na druhou stranu ale nejde o „logickou“ hru, kde je nutné odhalit jediný správný postup a ten do puntíku provést, jinak je konec mise. Strategie je jednoduchá, ale kreativní, zábavná. Dojem trochu kazí primitivní dialogy a příběh. Ale jádro hry je naprosto v pořádku, zábavné a poctivé.

Nedostatek inovací mi v tomto případě nevadí, prostože jsem už dlouho neměl v ruce slušnou tahovou strategii. Hra má celkem slušný styl, i když by „reálné hodnocení“ asi nevystřelilo nad sedmičku, jistý hlad po tomto typu her vyváží případné nedostatky. Implementace 3D efektu je decentní, hezká. Je to přesně záměr – není to o tom, že by 3D mělo být nutně „wow“ efektem (i když z počátku jistě bude pro mnohé z vás), je to to tom, že 3D je naprostý standard, minimum, které musí každá hra splňovat. Dokonce si myslím, že jakmile se 3DS více zajede (a nepochybuji o tom), bude nyní každá (přenosná) platforma bez 3D považována za méněcennou.

Všeobecně – Nintendo 3DS se stane hitem, který posune nejen zájem o 3D technologie vpřed, ale i marketing 3D technologie jako takové. Jestli se bude prodávat stejně dobře, jako DS, ukáže čas a samozřejmě hry. Zatím nemá smysl do konzole investovat, pokud vás nenadchnou výše vyjmenované věci alespoň z popisu. Rozhodně si ale nemyslím, že by 3DS bylo konečnou stanicí – naopak, jde o nutný mezikrok, jak komerčně úspěšně prodat 3D masám. Jsem rád, že tento krok udělalo Nintendo, moc se těším na Zeldu, Kid Icaruse, Metal Gear Solid a další hry, remaky starších pecek do 3D a tak dále. Neusínat na vavřínech. Přesto nezastírám, že první dojmy jsou naprosto bombastické a vkládám do této konzole naděje, že opět přinese spousty skvělých her, které tu více a tu méně budou využívat 3D efektu ku svému prospěchu.

P.S.: Kriticky mi vypadlo se zmínit o komické výdrži baterie. Sice se na jednu stranu mohu uklidňovat, že jsem po většinu času blízko zdrojů energie a že koupě USB nabíječky vyřeší hlavní problémy (samozřejmě, že USB kabel z DS není kompatibilní...). Přesto - při plné zátěži Nintendo udává, že 3DS vydrží něco přes tři hodiny. Různými triky lze docílit životnosti přes pět hodin, což se teprve blíží spodní hranici tolerovatelnosti. Jde jednoznačně o prvek, který není od Nintenda pochopitelný a těžko omluvitelný, zvláště, když se ihned vyrojily alternativní adaptéry s dvojnásobnou (a větší) kapacitou. Jak říkám - sám to asi snesu, ale je to prakticky jediný neobhajitelný zápor této konzole.