29. 5. 2011

Alley Cat


Na slovutných dva/tři-osm-šestkách byly takřka vždy bezvýhradně stejné hry. Bylo úplně jedno, jestli jste byly v kanceláři kamarádova otce, na návštěvě vzdáleného známého nebo prostě u sousedů. Všichni měli svůj adresář HRY (ti drsnější z nás GAMES) a v něm pak další adresáře jako PRINCE, PREHISTO, STUNTS, SIMCITY a tak dále, jak si všichni pamatujeme. Pokud se náhodou stalo, že někomu nějaký základní adresář chyběl, došlo k zuřivému popisování hry, o kterou majitel přišel, dohodě o zapůjčení disket (někdy ještě 5.25") a brzkému doplnění adresáře HRY o chybějící skvost (nejčastěji i s OneHalfem). Jedna z těchto her je bezesporu Alley Cat, skrytá v adresáři CAT. A nejde na ni zapomenout.



I když je pravda, že postupem času se na harddiscích začaly objevovat i jiné, nestandardní hry (ve své době jsem byl překvapen hrami jako LHX, Centurion nebo Kyrandia - ó jak jsem krásně netušil, jak odlišné hry existovaly!), tak základní sestava byla vždy sázkou na jistotu. Alley Cat byla už v té době zastaralá, ale pořád extrémně hratelná hopsačka, která dle mého názoru překonala svou originalitou mnoho her z let devadesátých. Totiž v roce 1983 vyšla kompilace miniher, motivována jednoduchým příběhem, obrovskou variabilitou, správně zvolenou obtížností, programátorsky bezchybnou, skvělou PC Speaker hudbou a s překvapivě kvalitní grafikou ve čtyřbarevném standardu CGA. Dokáže tohle váš kečup?

Základní premisa hry je snadná. V hlavní roli kocoura (nebo lesbické kočky, ale údajně se hrdina jmenuje Freddie) se musíme vloupat do lidských obydlí, zde poškodit lidský majetek a na základě takto vydobyté reputace jsme připuštěni k páření (údajně kočka Felicia). Jak tomu ale u her bývá, nic není tak snadné, jak se zdá na první pohled. Takže začneme pěkně od začátku, od úvodní obrazovky.



Zde si musíme všimnout, krom parádní úvodní skladby, vtipně schované GUI hry - vidíme zde nejvyšší dosažené skóre, počet životů a hlavně našeho hrdinu. I dneska mne zaujme, jak moc dobře je kočka animovaná, překvapivě plynule (vybavte si hry z počátku osmdesátých let!). Všeobecně animace veškerých objektů ve hře je vysoce nadprůměrná na hru, která má 56 kB! Společně s množstvím grafiky tak úvodní obrazovka navnazuje hráče na maximální úroveň. Bez zajímavosti také není, že hra vyšla původně pro osmibitové Atari, kde měla dokonce jen 32 kB!  Teprve v roce 1984 byla portovaná na PC. Za to se vší parádou - při spuštění se testuje rychost procesoru a dle toho je správně nastavená rychlost hry, ať už máte XT nebo Pentium. Klobouk dolů! Po výběru obtížnosti (smysl má vybírat skoro vždy jen tu první, vysvětlím dále) se ocitáme ve hře.


Hlavní obrazovka symbolizuje dům, kde se otvírají okna a kam se musíme dopracovat. Nejprve musíme přes popelnice vyskočit na plot, z plotu na prádelní šňůry a teprve z nich se správně nasměrovat do právě otevřeného okna. Musíme si ale dát pozor. Jednak nás může zasáhnout náhodný odpadek, z okna vyhazovaný, ale také nás z prádelní šňůry může shodit záludná myš (s neopakovatelným SQUEAL zvukem na PC Speakeru), což lidově řečeno nasere - ale myšky jde chytat a přidat si tak pár bodů na konto. Přestože je náš kocour velice rychlý, musíme občas taktizovat a směrovat pohyb někdy i směrem dolů. Na váhající kočku je navíc tu a tam vhozen přesně mířený odpadek, ale hlavně - pokud trávíme příliš času vyčkáváním, začne v na ulici chodit pes, který nás bezmilosti sežere a přijdeme tak o jeden z devíti životů.

Výběr obtížnosti hraje zásadní roli. Ovlivňuje nejen rychlost myší na prádelní šňůře, rychlost přesunu šňůr či četnost otvírání oken. Jde zejména o množství ponožek, po kterých můžeme šplhat, rychlost psa a rychlost jeho objevení od startu hry. Největší roli ale hrají popelnice. Na vyšší obtížnost jich ubývá, jsou jinak rozmístěné a na tu nejvyšší obtížnost jsou k dispozici jen popelnice vysoké, na které lze doskočit jen s dlouhým rozeběhem - a to se ještě musíte trefit! Samozřejmě to není tak snadné, protože v nejméně vhodnou chvíli z popelnic vykukují konkurenčí kocouři a shazují nás. Kvůli bodovému zisku a také čistě kvůli trénování je proto vždy vhodné začínat hru na nejnižší obtížnost. Naopak pro trénování skákání na vysoké popelnice s devíti životy je vhodné rovnou jít do obtížnosti s prozaickým názvem TomCat. A pochopitelně, že zvyšující se obtížnost také ovlivňuje dění v místnostech, kde tropíme neplechu. Co že nás čeká a nemine?

Akvárium



Typický prvek prakticky pro všechny místnosti je automatické koště, které se nás snaží z místnosti vymést ven oknem (což můžeme i cíleně mimochodem). Na to je jediná obrana - nadělat na podlaze stopičky, které koště prioritně uklízí a teprve pak jde po nás. Místnost, které se všeobecně přezdívá akvárium, ale tuto habaďůru nijak zvláště nepotřebuje. Do akvárka se trefíme mnohdy ze země dříve, než se k nám koště přiblíží - my profíci si umíme stoupnout pod akvárko tak, že nás do něj koště samo vyhodí. V samotném akváriu musíme pochytat všechny rybičky, vyhýbat se elektrickým výbojům (?) a hlavně si dávat pozor na dostatek kyslíku. Pomineme-li perspektivní nevyrovnanost scény, nesmyslnost zadání a absurditu scény, musíme se poklonit opět skvělé animaci (koštěte, rybiček i elektrických výbojů), ale hlavně šikovné práci se čtyřbarevnou paletou, která ilustruje stav kyslíku.

Ptačí klec


Jde o zdánlivě komplikované zadání, ale ve skutečnosti jde pro cvičeného hráče o maličkost. V místnosti je potřeba shodit ptačí klec a lapit ptáčka. Je zde téměř vždy potřeba nadělat bordel pro otravné koště a rovněž je téměř vždy nutné počkat, až přeběhne pes, ale jinak je shození klece skákáním a lapení ptáčka otázkou držení jednoho tlačítka. Problém je, pokud ptáčka mineme ihned po shození klece. V ten okamžik začíná peklo ve formě honičky. Jenže tato místnost je nezvykle holá a navíc barva ptáčka perfektně splývá s barvou zdi v pozadí. Pokud se tak nepodaří splnit úkol na první pokus, hrozí riziko, že při honění ptáka vypadneme z okna (ať už chybou vlastní nebo přičiněním koštěte).

Sýr


V místnosti je obří kus ementálu a v něm tři myši. Zachytávat se můžeme děr a rovněž nimi cestovat uvnitř sýra a tím myšky dohánět, protože opravdu na nás nečekají. Role koštěte a psa je v této místnosti skoro neznatelná, protože dokážeme cestovat prakticky po celém pokoji (díky dírám v ementálu) mnohem rychleji a bezpečně. Neznamená to ale, že by šlo o jednoduchou minihru, zejména na vyšší obtížnosti se myšky v děrách vyskytují méně, než vteřinu a mnohdy ani nevykouknou celé a už mizí. Přesto je spíš splnění místnosti otázkou času, než že bychom byli vyhozeni z okna.

Psí žrádlo


Tuhle místnost přímo nesnáším. Je strašně zdlouhavá a přitom jednoduchá, s trochou trpělivosti. Naším úkolem je sežrat žrádlo několika psům a to včetně misek (!), přičemž psi spí u svých zdrojů potravy. Žraním je postupně probouzíme a když otevřou druhé oko, je prakticky po nás. Se zvyšující se obtížností jsou misky plnější a jejich počet vyšší. Rovněž zde výjimečně není koště (OPRAVA - je tam koště) a ani nás nikdo nehoní a tak tuto místnost nejčastěji opustím výskokem z okna. Zajímavostí je, že držením tlačítka ALT (standardní akční tlačítko pro celou hru) se náš kocourek umí sám navigovat k nejbližší misce, aniž bychom používali šipky.

Tarantule


Bezesporu nejjednodušší místnost, kterou lze udělat s trochou štěstí za tři vteřiny (a bez trochy štěstí za čtyři). Místnost reprezentuje knihovnu, na jejímž vrcholu jsou tři květináče, které musíme sebrat (nebo shodit, podle míry fantazie). Krom standardního koštěte zde máme hlavního protivníka - jedovatou tarantuli, která se pohybuje po stropě. Řešení je ale snadné. Hned od okna udělat pár kroků přesně pod jednu z kytek (nejčastěji hned pod levou) a vyskočit asi do poloviny knihovny. Naše stopičky zaměstnají koště a naše pozice vyláká tarantuli, aby slezla níž. Pak musíme jen správně udělat skok vpravo nahoru (dostaneme se až pod pravou květinu) a následně vlevo nahoru - obloukem sebereme všechny tři kytky. Hotovo!


Po splnění jedné z těchto pěti miniher se ocitáme zpět na ulici s malým rozdílem - okna nyní neobsahují místnosti, ale potrhlou skákací labyrint, kde na vrcholu je naše vyvolená láska. Jde o dost těžkou minihru - ze všech stran na nás pálí Amorové své šípy, které nás nejen shazují, ale také nám narušují naše cestičky ze srdíček. Naštěstí opětovný výstřel tím samým směrem opět cestičky zaceluje, čili nejde se dostat do slepé uličky. Přesto je tato minihra více než akční, protože na každé cestičce je zlomyslná kočka, která nás umí také shodit (dočasně je možné je anulovat pokládáním dárečku). Taktika držení dvou tlačítek zde kupodivu funguje s vyšší úspěšností, než pečlivé plánování. Po vyskákání nahoru dojde k vítěznému polibku a rozmnožení koček. Bez zajímavosti není fakt, že dáme-li naší vyvolené dáreček (což není snadné, obvykle jej potřebujeme na likvidaci koček pro snadnější průchod), nemá to na hru absolutně žádný vliv.


Po rozmnožovacím aktu jsme zpět na ulici a proces opakujeme, ovšem na vyšší obtížnost. Na tu nejvyšší se mi hru nikdy nepodařilo dohrát, což ale ani není účel - pokud to jde. Alley Cat je každopádně nezvykle svižná hra, která se právem zapsala do našich srdcí, svou variabilitou překonala tehdejší konkurenci a zároveň potvrdila, že k perfektní hře je potřeba nápad a nikoliv výpočetní výkon. Je možná ale dobře, že se hra nedočkala pokračování. I když jsem si jako malý kreslil další místnosti nebo jak to vypadá uvnitř sýra, je tato kompilace naprosto dostačující pro casual hráče k odpolední kávičce, tak pro hardcore pařany. A to se jen tak nevídá, proto děkuji, pane Williams!