31. 5. 2011

Halo: Reach


Člověk si pořídí XBOX 360 a už mu všichni vnucují všechny ty hitovky. Alan Wake mne kupodivu nezajímá a šetřím si ho na pozdějí dobu, až se budu hodně nudit. Kinect mne nevzrušuje, asi hlavně kvůli hrám, protože samotná technologie mi přijde sexy. Mass Effect je skvělá hra, ale už jsem si to užil na PC až až. Gears of War mám vážně rád, ale taky jsem se jich něco nahrál, dvojka je super, ale znova si ji nedám. Dead Rising mám už taky za sebou a když se podívám na multiplatformní tituly, tak tady máme bojovky, GTA a tak dále – vše je to pěkné, ale už jsem si to zahrál dost (navíc bojovky hrané na d-padu na Xboxu fakt nejdou, naopak na analogu je to bezva). Takže mi tady zbylo Halo. Ó, ano, moje oblibené Halo, tolikrát vyzdvihnuté.

Halo: Reach jsem si pořídil ze tří důvodů. První je orientace na kooperační multiplayer. Mám rád libovolnou kooperaci a věřím, že i sebeblbější hra je ve více lidech zábavná. Takže zaměření kampaně je pro mne plus. Za druhé – recenze obecně hovoří jasně – vysoké hodnocení, ale zároveň jsem si nevšiml, že by se hra měla dle popisu podobat klasickému Halo, jak si ho pamatuji. Přiznávám, že Gamespotí hodnocení 9.5/10 po shlédnutí videorecenze mne zaujalo. Třetí důvod je poměrně jasný – editor map. Mám rád vestavěné editory a tento vypadá, že bych v něm mohl i něco hratelného vytvořit. Suma sumárum, za tu pětistovku jsem získal pocit, že toho nemůžu moc ztratit.

Shrnout Halo: Reach do několika slov nejde. Přestože „je to pořád Halo“, tak je zde tuna novinek nejen v rámci série, ale mnohé i obecně v rámci žánru. Když se podívám na kampaň pro jednoho hráče, tak musím říct, že jsem se upřímně bavil. Bylo to hlavně díky tomu, že mapy jsou překvapivě velké a že jsou od začátku do konce designovány pro čtyři hráče. Ty tedy nahrazuje umělá inteligence nevalné kvality, ale já jako jediný hráč jsem se tak necítíl svázaný tunelem. Místo toho jsem podnikal výpady z různých stran na nepřátelská ležení, využíval rozmístění pozic a často měnil taktiku hry. Přestože zurčící potůček v hlavách nepřátel nepředstavuje příliš velkou výzvu, je proti nám postavena alespoň adekvátní přesila.


Množství a variabilita nepřátel poměrně nízká, jejich muška značně nepřesná a náš regenerační štít vydrží překvapivě hodně, ale je dobře vidět, jak útok z více stran na naši osobu může být (v sérii Halo snad poprvé) smrtelný. Vlny nepřátel jsou celkem vtipně poskládané a tak krom desítek téměř bezmocných trpaslíků přichází na scénu kombinace tanků, šmejdů se zbraněmi nablízko nebo s granáty. Podobně tak naše zdravíčko samotné nedisponuje regenerací, takže se musíme dostat od checkpointu k checkpointu a tam použít lekárničku. Na vyšší obtížnost při skupinové hře to musí být prima adrenalin.

Stejně tak bych mohl pohanět zbraně. Je jich málo, i když jsou poměrně dost rozdílné. Je tady ale ještě jeden trik – naše postavička na sobě může nést různé upgrady, které tu zlepšují brnění, tu rychlost, někdy umožňují neviditelnost a tak podobně. Díky tomu je i malé množství zbraní dobře využitelných, protože je musíme volit adekvátně situaci. Malá obměna proti běžným střílečkám, ale potěší to. Jistě, implementaci RPG prvků bych uvítal, ale v takto svižné hře je to implementované dobře a zábavně.


Především musím říct, že Halo Reach je v prvé řadě pastva pro oči. Design samotných prostředí je jistě to nejlepší, co může hra nabídnout. Dochází zde dokonce k paradoxu, že modely lidských tváří vypadají docela blbě, zatímco rozlehlé lokace, moře, skály, údolí a vůbec celé výhledy krajiny a do nebes jsou parádní. Interiéry jsou trochu slabší, stejně jako implementace fyziky, ale suma sumárum jde o bezvadně vypadající hru, která je navíc velmi plynulá. Grafický design by si zasloužil vylepšit, zejména GUI na mne působí skoro odporně a práce s barvami výstřelů je chvílemi dost gay, ale většina z toho se dá přehlédnout. Naopak jsou zde kompletně přemodelované zbraně i nepřátelé, takže to nepůsobí tak lacině, jako v Halo 3.

Ale zpět k kooperačnímu multiplayeru. Splitscreen jsem zkoušel jen ve dvou hráčích a grafická kvalita příliš neváhá. Přehlednost je ale diskutabilní. Umím si představit, že deathmatch pro čtyři hráče bude hezkou vzpomínkou na staré dobré časy stříleček na N64. V praxi se ale stává lokální multiplayer hezkou zábavou na večírek po pár pivech (a to ještě na nejnižší obtížnost), což je rozhodně plus, ale pro „vážné“ hraní je nutné použít online. Tak jako tak jsem rád, že hra nabízí tuto možnost. Ve dvou je to podobné, jako v Resident Evil 5, takže celkem přijatelné, na hranici nouzovky.

Ovládání je standardní, zaměřování pomáhá tak akorát a udělat headshot je celkem umění, takže potud všechno v pořádku. Vozítka se ovládají dobře a celkově všechno reaguje správně. Nepřátelé se sice hodně pohybují, takže nějaké kempení nepřipadá moc v úvahu, ale na druhou stranu je většina vystřelených projektilů naším směrem viditelná, takže se tím všechno hezky vyvažuje. Škoda jen, že nejde dávát rozkazy našim spoluparťákům, kteří tu a tam tráví volný čas během do zdi.


Musím říct, že jako se singleplayerovou zábavičkou na dvě odpoledne jsem s Halo Reach spokojený. Na nic extra si nehraje, příběh je o ničem, ale dobře se v něm člověk vyřádí a efektivně využije vše nachystané – a to navíc v pěkné grafice. Jenže teprve zkoumání pod povrchem přineslo na povrch zjištění, proč trávit v této hře více času. Je to zkrátka „obsah“, co hra nabízí.

Začíná to už jenom možnostmi nastavení vzhledu naší postavičky a to v kombinaci s „pluginy“, které nám dávají extra schopnosti navíc. I když jsem něco podobného viděl jako perky v Modern Warfare, tady mi to přijde efektivnější a hlavně je možné / nutné tyto nadstandardní prvky přepínat dle situace. Bitvy tak dostávají maličko jiný ráz. Když potkáte obrněného snipera, tak se chováte jinak, než když potkáte neviditelného chlápka s bazukou. Jakkoliv to zní primitivně, i při uzavřené hře jsem vypozoroval mnoho taktik a detailů, které osvěžují hratelnost.


Herních režimů je celá řada, ale na vrcholku je jistě editor levelů Forge. Pak si lze ukovat úrovně opravdu unikátní, nabízející přesně to, co chcete hrát. Krom grafického vzhledu si lze samozřejmě hrát s pravidly a zbraněmi, strategickým rozmístěním všech budov a dalších prvků. Nutno smeknout klobouk, Forge je nejzajímavějším prvkem Halo: Reach, který slibuje prakticky nekonečný potenciál. Nemám rád, když autoři nechávají práci na hráčích, ale v tomto případě jde o něco jiného – Bungie snad poprvé udělali hru na slušné úrovni, nabušili do ní opravdu bohatý obsah a celou řádku nápadů a drobných inovací. Zaměření na multiplayer mi sice neleze přes fousy, ale díky splitscreenu „se to dá snést“.

Halo: Reach je dobrá hra pro tu hučivou bednu, co mám doma. Až se divím, že mi to leze z klávesnice. Po zoufalých pokusech od prvního Halo (3/10) po třetí díl (5/10) se snad konečně dostáváme k určité hodnotě. Střílení je prima, leveldesign prima, grafika super, multiplayer prima a přidaná hodnota v splitscreenu, kooperaci a level editoru prostě skvělá. Nebál bych se napálit 7/10, plus bod navrch, pokud rádi kreativně řádíte.