4. 7. 2011

Chaos Engine 2


Je jen málo her, na které se čekalo, jako na spasení boží, aby se pak ukázalo, že je to spíše dítě satanovo. Nejstarší otázka na světě – bylo dřív slepice nebo vejce – je zcela v pozadí vedle mnohem kritičtější otázky a sice – Můžou Bitmap Brothers šlápnout vedle? To máme Chaos Engine, Xenon 2, Cadaver, Gods, Speedball nebo třeba Z. A pak onen Chaos Engine 2. Otázka je zodpovězena – Bitmap Brothers mohou šlápnout vedle. Dovolte mi ale, abych tuto nejpodstatnější otázku vesmíru, života, existence a tak vůbec trochu přeformuloval – Můžou Bitmap Brothers šlápnout špatně? A zde si myslím, že se postavím proti většinovému názoru – nemohou! A pokusím se shrnout, proč tomu tak je. A to i přesto, že hra má objektivní a zásadní chyby, které nelze opomíjet.

Rok 1996 byl v mnoha smyslech pro Amigu kritický. Čistě z herního hlediska to bylo dokonce zásadní. Produktivita klesala a i ti největší tahouni začali pomalu uvadat. Jistě, začalo to všechno Doomem, který v tři roky předtím vytyčil směr, který byl pro Amigu jakožto herní platformu, prakticky smrtelný. Ale pořád tady jsou Bitmap Brothers! První obrázky v Excaliburech svědčily o splitscreenové akci, který vzbuzovala naděje na udržení Amigy nad vodou. Bohužel, odklad stíhal odklad a i když na ECTS‘95 sklidili Bitmapové potlesk, bylo to zejména díky humorným animovaným sekvencím hry Z, zatímco jejich amigistická produkce byla v pozadí (byť ne neviditelná).



Úvodní obrazovky. Renegade se postarali o distribuci, stejně jako v případě prvního dílu.

A pak nakonec Chaos Engine 2 vyšel. Sklidil velice slušná hodnocení v magazínech (např. Amiga Computing, únor 1997 – 92%, Amiga Review, únor 1997 – 95%). Přinesl velmi originální koncept samotné hry. A přitom se mu nedostalo ani desetiny popularity, jako jejímu předchůdci. Jasně, byla jiná doba, PC začalo mít herně výraznou převahu, ale přesto nelze diskutovat o tom, že jde o nejméně populární titul Bitmap Brothers mezi plebejskými amigisty. A tomu bych rád udělal konec. Totiž na nedávné Lotus párty jsem někoho (nevzpomínám si) vyzval, jestli by si se mnou nedal „Chaose dvojku“. Dostalo se mi mrazivé reakce typu „To je nuda, to hrát nebudu“. Rozčílil jsem se a přikoval daného drzouna do křesla (zpětně se omlouvám dotyčnému, byl jsem opilý) a vrazil mu do huby a joystick do ruky. Vyděšený mladík neměl jinou možnost a dobrou půlhodinku se mnou v křesle vytrval bez vážnějších pokusů o útěk. „Ty vole to není tak špatný“ dostalo se mi nakonec reakce (už ani nevím, kdo zvítězil). Osvobodil jsem ho od okovů. „Jsi osvícen, tedy volný. Přiveď mi dalšího“ pravil jsem.


Táák, a jsme u výběru postaviček...

Největším problémem Chaos Engine 2 je totální změna konceptu. Lidi očekávali to samé ve splitscreenu, tedy větší svobodu. Zatímco v prvním díle jsme proháněli dva panáky v čistě kooperativní střílečce, díl druhý přináší mix kooperace a deathmatche. Ačkoliv slovní spojení „kooperativní deathmatch“ vzbuzuje právem pocit oxymoronu, v recenzích se nejčastěji setkáváme s pojmem „competetive multiplayer“, tedy soutěžní hra pro více hráčů. Není to ale podle mne přesné, jelikož poměr spolupráce a držkobití je vyvážený a navíc – jde vždy přesně rozlišit, kdy se snažíte pomoci a kdy zabít. Typická situace v mnoha úrovních – když po deseti minutách pobíhání a masakrování spolu/protihráče nemůžete úroveň dokončit, přišel čas si podat ruce a dočasně spojit své síly. Vyřešením nějakého puzzlu otevřete dveře, za kterými se nachází hlavní poklad, o který jde. V ten okamžik jde gentlemanství stranou, snažíte se co nejrychleji odprásknout bývalého kamaráda, pokladu se zmocnit s utéct. Jestli tohle není originální myšlenka – budiž. Ale vsadím se s vámi o svoje gatě, že v žádné jiné hře není takto dobře zpracována!



Briefing je dobré si projít - na začátku má pár řádků, ale později několik obrazovek. Krom cíle mise jsme informováni o vychytávkách typických pro daný level.

Příběh hry pokračuje doslova tam, kde skončil. Jednička je završena zničením pekelného Chaos Enginu. Díl druhý začíná tím, že nás Baron Fortesque vrhne do bludiště, kde jsou rozmetány jednotlivé části Chaos Enginu. Baron nás vyzývá k boji za vlastní svobodu, která spočívá v nalezení všech částí stroje. A abychom neměli chuť se na něj vykašlat a namířit bambitku proti němu, přidává nepříjemné koření. Bludiště může opustit jen jeden ze dvou hrdinů živý. Druhý má lidově řečeno smůlu. To vás staví do nezáviděníhodné pozice. Ale však vy si poradíte.



A už jsme ve hře! Všimnětě si lepení se na zeď - nemůžeme střílet, ale hůře se do nás trefí, jde to využít!

Hra se tedy hraje jednoduše. Většinu práce z vás udělali autoři hry. Navrhli jednotlivé úrovně s natolik unikátním citem, že hru okamžitě ovládnete bez dlouhého učení. Určitou roli zde hraje výběr ze čtyř charakterů – vesměs staří známí, avšak jsou všichni vyvážení a rovněž neliší se od sebe natolik, abyste se nemohli spokojit s kýmkoliv. V podstatě se liší jen rychlostí, silou zbraně, počtem nábojů a zdravíčkem. Už tady jsou rozdíly velké, oproti prvnímu dílu. Menší počet žoldáků se dá překousnout. Munice je omezená – takže zapomeňte na proudy olova. Obvykle nosíte munici na pět až deset výstřelů, kdy obvykle dva zásahy jsou smrtelné. Lze ale bojovat z blízka. Naštěstí nejsme omezeni počtem životů, takže po úmrtí pokračujeme dále s novým zásobníkem a to na tom samém místě, kde jsme umřeli, čili v určitém smyslu slova jsme na tom lépe. Ovšem v Chaos Engine 2 jsou horší věci, než smrt. Jednak při úmrtí ztratíme nasbírané klíče a poklady. A hlavně – ztratíme čas. A to je MNOHEM horší, než smrt.


Obrazovka vítězství a prohry se liší minimálně. Proto je tady jen ta první ;).

Cílem každé úrovně je získat klíč a utéci. K tomu ale vede nesčetně překážek. První úrovně obsahují pár místností propojené chodbami, které jsou opravdu spíše závodem, kdo dřív doběhne k truhle s klíčem a zpět. Ale už tady lze dělat první pokusy o svinskou taktiku typu „počkám u dveří, odkrágluju ho a bude“. Jenže s přibývajícími úrovněmi se začíná situace komplikovat. Složitá bludiště, hádanky, nutnost spolupráce, dotěrné příšery – s tím vším se budete potýkat několik dalších úrovní. Zde se musím pozastavit – hra v žádném případě nepropadá frustraci! Jistě – level, který vidíte poprvé v životě, projedete na celé čáře, ale takový je přece osud hráčů – memorizovat si prostředí a taktiky, ne? Hra je pravda docela rychlá (a to přesto, že se zde vlastně mnohem méně střílí a i pohyb je maličko pomalejší, než v jedničce), protože zde platí více než kdy jinde – nehybná postava = prohra. Ovšem tohle by byla všechno jenom legrace, kdyby…


Za jednu sekundu okusí hráč číslo 2 vítězství. Hráč číslo 1 to má jasné.

Ačkoliv je hra stavěná na hru dvou hráčů, doporučuji se do ní nejprve pustit v jedné osobě, kdy druhou zastupuje počítač. Ten vám totiž nejlépe předvede, jak takový kooperační deathmatch má probíhat. Zdráhám se hovořit o umělé inteligenci v ryzím významu slova, protože i přes plochost hry Amiga nemá na simulaci neuronové sítě, ale smiřme se s tím, že neznám většího bastarda v dějinách postav řízených počítačem, než „ten druhej“ v Chaos Engine 2! Ten zmrd je ochoten vás čtyřikrát za sebou zabít skokem z vyšší platformy, vyfoukne vám všechny klíče, zamkne za sebou všechny chodby a jako vrchol na vás pustí příšery z vedlejší místnosti. Ten zmrd je schopen laxně vyčkávat u dvojice tlačítek na vás. „Aha – to bude past“, říkáte si. Je, jenže dvojitá. I kdyby se vám jej povedlo zabít po zmáčknutí tlačítka, tento zmrd se velice rychle zregeneruje a než stačíte místnost opustit, dostanete takovej kotel, že jenom valíte oči – a kličkujíce před vašimi střelami peláší, jako o život (čti: o klíč). Tento zmrd se chová chladně pragmaticky, využívá VŠECH vymožeností, o kterých jste neměli potuchy. Namátkou – velmi rád čeká u úzkých můstků s jezdícími pásy, kde je možné pákou měnit směr pohybu – ochotně vás naviguje do jámy lvové, kde vaši mrtvolu okrade o úlomky klíče. Tento zmrd velice často a vhodně používá dvojníka (jeden z artefaktů) – který mu automaticky kryje záda. Ten zmrd v případě, že vás nemůže zabít a máte klíč, ochotně doběhne k teleportačnímu terminálu a přesune si vás k sobě, ať jste kdekoli. A jeho největší předností je schopnost vyfouknout vám důležité artefakty před nosem. Jestliže jste chabrus na srdce, tak tuto hru nehrajte.


Schovka pod mostem je regulerní taktikou. Hlavně u živých hráčů.

Abych ale dokončil předminulý odstavec. Tohle vše by byla jen legrace, kdyby nebylo počítačového protivníka. Ten vás totiž během několika hodin hraní pekelně vyškolí. Pak začne být hra opravdu zábavná. Během hry jste sice relativně nesmrtelní, ale v klasickém singlu máte pouhé tři životy, kdy jeden ztratíte, pokud prohrajete level. A do dalšího se dostanete pouze tehdy, kdy vysloveně vyhrajete. To už trochu frustrující je. Musíte se nejenže naučit veškeré úrovně nazpaměť, ale musíte se naučit časovat jednotlivé vychytávky. Jelikož po dobu hraní vidíte pohyb vašeho spoluhráče (ať už jej ovládá počítač nebo ne), máte zhruba představu, kde se nachází. Bohužel ve vyšších levelech, které jsou rozměrově zkrátka monstrózní, nemáte šanci, takže jen odhadujete pozici, v předstihu chystáte pasti, ve správný okamžik berete lahvičky na zrychlení a tak dále. A ještě zábavnější je to pak ve dvou lidech, pokud mají podobnou průpravu. Kradení jednotlivých úlomků klíče se stává opravdou posedlostí, kdy svíráte joystick vztekem. Nebo budete moci teleportovat druhého hráče na náhodné místo v bludišti! Je toho fakticky hodně. Opravdu nemá cenu tuto hru hrát se začátečníkem, nebude ho to pro neustálé prohrávání bavit – a navíc přijdete o kamaráda. Leda by vydržel pár hodin a okoukal taktiku, na což většina lidí nemá nervy.



Třetí (patrně) svět je na motivy aztécké kultury. Přibude mnoho pastí, střílen, nášlapných min a nepříjemně rychlé potvory. 

Co se děje po získání klíče? Musíte co nejrychleji najít východ a utéci. Tomu ovšem předchází splnění všech úkolů v úrovni, za které dostáváte odměny. Kdo uteče první s nejvíce odměnami, vyhraje kolo. Druhý hráč má možnost opustit level do několika vteřin, aby se dostal do dalšího kola. Vtipné je, že samotné otevření exitu není bráno jako vítězství, jde opravdu o ten průchod! Takže když vás pak bývalý kamarád odpráskne, máte smůlu. Tohle dělá počítač opravdu rád a napodobíte jej s radostí. Mimochodem – v popisu svinskosti toho druhého zmrda jsem trestuhodně opoměl jednu věc – ač počítačem řízený, neuvěřitelně lidský! Řízený protivník má smysl pro pomstu, zodpovědnost (když jej nebudete zabííjet, nebude na vás útočit – minimálně do objevení klíče), ale také chybuje! Občas ho přistihnete, jak prohledává vámi vybrané truhly (které se automaticky zavírají) nebo že sám sebe někdy chytí do pasti. Jestli v tomhle není hra geniální, tak už opravdu nevím. Každopádně abych se vrátil – globálním cílem hry je projít několik levelů a tím odehrát jeden svět – kdy získáte heslo. Jelikož hra nepodporuje ukládání pozic, pomocí tohoto hesla se dostanete do aktuálního světa.


Přestřelky v úzkých chodbách končí špatně obvykle pro obě postavy. Je lepší útect a utkat se na volnějším prostranství.

A tady je problém. Jeden svět má přibližně pět levelů, zakončených bossem, kdy zejména ze začátku je obrovský problém přežít. Hra má velmi hektické tempo, na které si budete zvykat hodiny. Ano, levely se lze z větší části naučit při dvouhře, kdy spolupracujete (nebo necháte druhého hráče prostě stát na místě), ale taktiky se učíte metodou pokus – omyl, což v posledním levelu světa docela zamrzí – procházet to všechno do kola znova – i když učení to prospívá. Rovněž nemožnost nastavit si obtížnost nebo vlastně cokoli – hru to trochu táhne (a právem) ke dnu. Velmi by prospělo, kdyby po smrti nebyl hráč znehybněn na tři vteřiny, ale třeba na pět sekund – zejména začátečníkům by to mohlo pomoci se uklidit do klidu a podobně - kdyby to bylo možné nastavit. To je asi ten důvod, proč jsem se v životě dopracoval pouze do druhého světa. A asi i ten důvod, proč hru nikdo nechce hrát. A to i přesto, že ji lze hrát z větší části jako čistou kooperaci. Bohužel – friendly fire nejde nastavit. A zmiňoval jsem se o tom, že sady levelů pro single a multiplayer se liší? Poslední věcí – i přes veškerá zpoždění se nakonec provalilo, že hra nebyla zkrátka dokončena – vlastně se ani neví, jestli ji lze dohrát – i když to snad ano. Však zkuste na internetu hledat nějaké detailnější informace o hře – nenajdete téměř nic. Také se vědělo, že hra měla vyjít pro Sega Genesis – stejně, jako první díl.


Podobnou obrazovku budete ze začátku sledovat VELMI často.

Berme hru takovou, jaká je. A je skvělá, ultrazábavná. Sám už dlouho hledám vhodného parťáka, kterého by to nepřestalo bavit po dvou hodinách – když konec hry je daleko. Snad ho najdu a pak se těš, Barone! Prostě si na ni budete dlouho, předlouho zvykat. Zvláštností hry je, že existuje jak v OCS/ESC, tak v AGA verzi, kdy se druhá jmenovaná liší mikroskopicky (některé barevné přechody a samply). To neznamená, že hra vypadá špatně – naopak, grafika je stylově skvělá. Bohužel – v rámci světa se grafika příliš nemění,  i když jí je relativně dost. Pestrost je zajištěna tedy mezi jednotlivými světy, které jsem jaksi nenavštívil, že. Přesto ve srovnání s prvním dílem není grafika nijak oslnivá, spíše nejistě přešlapuje na místě. Nesmím ani zapomenout hudbu, která přesně sedí a podtrhává atmosféru. Není ji příliš, to ja fakt, ale vyjímá se v čele mé MOD diskotéky. Za to se hra vejde na pouhé tři diskety. A to jsme u poslední zajímavosti, kterou jsem chtěl pro kompletaci zmínit. Tři diskety nejsou moc, ani málo – bohužel – instalace na pevný disk není možná! Diskety jsou navíc pre-archaicky NDOS! Zkrátka vše nasvědčuje tomu, že hra ležela dobré tři roky v šuplíku, aby ji pak po vydání Z narychlo dodělali. Naštěstí máme WHDLoad, tak toho se držte. Loading z disket byl úděsně pomalý. Čert ví, jakou melu bych hra způsobila, kdyby vyšla v roce 1994 – tedy rok po svém předchůdci. Nebudu se tady pouštět do žádných spekulací o tom, jestli by to Amigu zachránilo, to ne samozřejmě, ale řekněme, že by si ji dneska se mnou někdo zahrál spíše.


A tuto obrazovku uvidíte pokaždé, když zjistíte, že jste si špatně opsali heslo z vyššího světa. Následuje sebevražda. V lepším případě.

Ale dost toho pláče malých dětí, chcete snad žít věčně? Pusťte se do toho. Jinak totiž nikdy neokusíte sladkou chuť vítězství nebo opravdu hořkou chuť kruté porážky. Chaos Engine 2 je jedna z nejlepších her na Amigu, jde o ukázku špičkového gamedesignu, inovací a atmosféry, podtrženou výtečnou zlomyslnou umělou pseudointeligencí, ze které byste měli sedět na zadku ještě dnes. Takže tak.

Osobně považuji Chaos Engine 2 za vrchol tvorby Bitmap Brothers. Nedovolil bych si tvrdit, že jde o jejich nejlepší hru, to určitě ne. Ale ten podpis je tam jasnej. Logické hádanky inspirované z Cadavera, hlavní akce přejatá z Chaos Engine, princip hraní ála klasika Spy vs Spy, styl grafiky a hudby typicky Bitmapácky a hektická atmosféra, jakou není běžné vidět. Přes objektivní zápory ve formě nelogické obtížnosti a nepříliš kladně přijatou inovaci musím objektivně řící, že tohle je špice hall of fame částěčně právem zapomenutých her ;). Vnímám to jako odpověď Bitmap Brothers na Dooma - proto jsem se na hru těšil a proto mne nezklamala. Dejte si bacha na tu obtížnost, autoři byli prostě odkojeni automatovkami. A doufám, že jí dáte druhou šanci.



Podařilo se mi v emulátoru dostat k prvnímu bossovi - k němu může jen ten hráč, který vyhraje většinu levelů daného světa.


Tuhle obrazovku spatřiti - krásný den míti! A začíná druhej svět...


P.S.: Teprve s odstupem po dopsání článku jsem zjistil, že některé sebratelné předměty (které se používají dlouhým podržením FIRE) se dají použít k opravdu rozšířeným záškodnickým akcím. Například lze zaminovat / zapastit zámek u finálních dveří levelu. V tom výsledku zcela rozradostněni s kompletním klíčem doběhnete na konec - BUM - jste mrtví. Kde se bere, tu se bere počítačem (v horším případě hráčem) ovládaná postavička, bere klíč, vstupuje do exitu a vyhrává. Naštěstí můžete dělat to samé - když víte, kde se daný artefakt nachází. A to je právě Chaos Engine 2.