23. 9. 2011

Herní soundtracky

Jsem hudebně tuze nevzdělán. Pokud se podíváte do mého playlistu, opakují se tam de facto jen čtyři skupiny pořád dokola (obvykle teda všechna alba) a sice Pražský Výběr, Queen (anglická varianta Pražského Výběru), Prodigy a Chemical Brothers. Prakticky jiné kapely neposlouchám. Nezávisle na tom mám ale rád samozřejmě soundtracky, primárně z her. Z gustem poslouchám amigácké MODy, líbí se mi některé kreace ze ZX Spectra, ale z osmibitové éry je to Commodore 64 a jeho SIDy, samozřejmě. V modernější PC éře jsem došel k tomu, že MIDI nejde prakticky poslouchat (jsou výjimky, jako třeba Dungeon Master 2) a CD soundtracky, tedy již "normální audio", mají příliš "filmovou" atmosféru - vytratil se z toho ten aspekt počítačem generovaného zvuku. Ale i takovou hudbu rád poslouchám. Dneska je to naštěstí snadné, stačí chvilka strávená na internetu a člověk je samý soundtrack. Ale jelikož se prohrabávám archivem, narazil jsem na úsměvnou vzpomínku na polovinu devadesátých let, o kterou bych se rád podělil.



Počítačové hry pro mne dlouho byly obrovskou vzácností a tak jsem hltal vše, co se her jen trochu týkalo. Krom časopisů jako Score a Excalibur, různých reklamních letáků, to byly časem i soundtracky. Jelikož jsem disponoval pouze kazeťákem, nebylo to jednoduché. Poslouchat hudbu přímo ze hry bylo nemyslitelné a tak jsem si musel během hraní zvuky z počítače nahrávat. Představte si ale, že z takového ZX nebylo jiné cesty, než položit rekordér přímo tělo na tělo, protože reproduktor byl skryt pod klávesnicí. Suma sumárum, tímto způsobem a ještě nahráváním "z televize" (tedy rekordér postavený před reproduktor TV) jsem si udělal svou vlastní kompilaci herních soundtracků.

Chvíli po té jsem se stal majitelem Amigy (prostě mi ji Jedi prodal za tři tisíce korun českých, to je bratru dost peněz na tu dobu), kde již bylo možné pomocí extra kabelu přivádět skrz 3.5 mm jack zvuk přímo do kazeťáku, do vstupu na mikrofon (kazeťák firmy SONY jsem dostal kdysi k Vánocům za tehdejších 100 německých marek!) a tím pádem vznikla další motivace nahrávat si hudbu přímo. A tak jsem na druhou stranu výše zmíněné kazety nahrál nějakou tu hudbu z Amigy. Abych si pak v šuplíku s kazetami udělal pořádek, namaloval jsem si vlastní obal. Primitivní, ale účelný - tedy je:


Většina nahrávaných her byla vydána do konce osmdesátých let, takže název dával smysl. Řekl jsem si, že bych si udělal i kompilaci let devadesátých, jenže právě tou dobou jsem narazil na zázrak ve formě skladeb Chrise Huelsbecka (aniž bych tehdy znal jeho jméno). Druhou kazetu jsem tak kompletně zasvětil Turricanu 2. Nahrál jsem veškeré důležité momenty - takže intro, první level, druhý level a tak dále. Vždy jsem si našel místo, kam nemohli chodit nepřátelé a já jsem nechal vypršet časový limit, abych měl hudební smyčku co nejdelší. Nakonec jsem si nahrával i samotné hraní, tedy včetně výbuchů a střelby. Výsledkem bylo 90 minut monotónního záznamu - avšak pro mne zcela zásadního. Navozoval jsem si tím pocit, že hraju Turricana 2 (a později i další hry), což získalo smysl zejména po té, co jsem dostal SONY Walkman.


Takových kazet jsem měl více, obvykle mixy. Zmínil jsem Dungeon Master 2, pak samozřejmě komplet hudbu z Dooma (oba díly) a tak dále. Když jsem pak měl PC, bylo to opravdu snadné - 3.5 mm cinch na obou stranách a už to jelo. Chodil jsem si takto i nahrávat hudbu ke kamarádům, kteří disponovali silnějším PC a měl jsem tak několik záznamů z her, které jsem doma nemohl spustit.

Doba pokročila a hry začaly vycházet na blyštivých CD. Autoři her celkem logicky využili možnosti využít audiostopy k samotnému soundtracku. CD kvalita byla jedna věc, ale hodně hudby bylo pořád skládaných v počítači, jen pak "převedené" do audio formátu. To mělo svoje výhody - počítač nebyl zatížený výpočtem nějakých MODů nebo samplů, vše jede přes D/A převodník v CD mechanice (pakliže jste měli kablík mezi CD-ROM a zvukovkou samozřejmě). Hry sice mívaly desítky, někdy i stovku megabytů, ale pořád tady byla většina prázdného místa, kam šlo nacpat hudbu. A jelikož nastoupila i doba slavné Playstation, kde hodně her mělo soundtrack ve formě audio CD, měl jsem žně.



Nemohu spočítat, kolikrát jsem tuhle kazetu v kazeťáku otočil. Bylo to nespočetně krát. Zejména Wipeout 2097 má podle mne nejlepší "outsourcovanou" hudbu ze všech her. Právě tady jsem zjistil (opět - aniž bych věděl jména skupin nebo skladeb - to až o několik let později), že budu do konce života poslouchat Prodigy a Chemical Brothers. Hudba z Heroes of Might and Magic 2 byla také úchvatná na svou dobu. A jsem velice spokojený se samotnou kresbou, podle mne jsem vystihl styl a i proto je tato kazeta pro mne tak cenná. Nových soundtracků ale přibývalo pomalu, protože CD-ROM mělo v okolí jen málo lidí a tak jsem se musel spolehnout na to, co si s sebou přivezl Jedi, když přijel na návštěvu.

Bermuda Syndrome byla PC hra, kterou mi jen pro účely nahrání hudby půjčil tuším Hery, Black Dawn byla slušná střílečka pro Playstation s opravdu famózním hudebním doprovodem. Kazetu jsem ale pak moc neposlouchal, ale dodnes se mi líbí noirové zpracování.


Hru Rayman pro PC mi půjčil tuším Komár a opět - pouze pro účely nahrání soundtracku. Z recenze od Andreje tak trochu žiju dodnes, byla parádně blbá a i proto jsem měl k soundtracku kladný vztah dříve, než jsem pořádně hrál samotnou hru (která je vynikající mimochodem).


Poněkud zvrhlost. Na jedné straně je CD audio z Alone in the Dark 3, ale na straně druhé je nějaké album od Green Day, což vůbec nesouvisí s hrami. Každopádně kresba na levé straně obalu je samozřejmě inspirovaná krabicí samotné hry, leč jsem ji stylizoval tak trochu po svém. Nepamatuju si, že bych tuto kazetu nějak moc poslouchal, spíš jsem si to chtěl jen nakreslit.


Jak jsem psal výše - nahrávat audio CD stopy bylo u her běžné a tam mám takových kazet celou řadu. Jenom výše jmenovaný zlomek se mohl těšit tím, že jsem přebal kazety obohatil ilustrací. Jako poslední ukázku jsem vybral ale jednu úchylnost - Quake 2. Ten jsem si chtěl graficky ozvláštnit tím, že jsem samotný plastový obal opaloval zapalovačem a do změklého plastu jsem šťouchal prsty. Vznikla tak plastická skultpura, který scan výše samozřejmě nemůže zachytit, ale je asi jasné, jaký vztah jsem měl k samotné hře (pozitivní!).

Na úplný závěr jsem si nechal perličku. Nejde o obal na kazetu, ale o kazetu samotnou, tedy o hudební záznam. Jak jsem psal v seriálu Továrna na hry, tak počítačové hry, o kterých jsem jen četl, mne inspirovaly k rekonstrukci v podobě (obvykle) deskové hry. Jedna z her, která mne ve své době na základě recenze v Excaliburu naprosto fascinovala, byla Alien vs Predator pro Atari Jaguar. Důvěřujíce každému slovu jsem si nesvedl představit, jak by tato hra mohla být lepší, než Doom a navíc vypadat takto dokonale skvěle (na svou dobu jsem screenshotům v recenzích věřil a vypadalo to prostě dobře). Přestože jsem o hře nevěděl víc, než psala recenze (tedy velice málo), začal jsem pracovat na verzi pro deskové zpracování. Pokud vím, nic se nedochovalo. Až na jednu věc - soundtrack. Požádal jsem totiž Marka Fajfra, aby mi na kytaře vybrnkal nějaké melodie, či spíše atmosférické podkresy, které by pak hráči při hraní poslouchali. (Mimochodem - kazeťák hrál při tvorbě her v éře Me-Me a Maxigam docela velkou roli, měli jsme dokonce komediální umělou audio-inteligenci a podobně).

Mám strach po těch letech vložit kazetu do přehrávače.

P.S.: Po těch letech mne rozesmála věta na konci recenze pod Alien vs Predator ;).