27. 10. 2011

Dark Souls - první dojmečky


Je naprosto nemožné popsat několika slovy tento herní opus, který se po nějakém tom roce čekání snesl do našich DVD a BlueRay mechanik. Někteří mi dokonce vyhrožují, jak si dovoluji napsat cokoli v této fázi hry (tedy nulové). Na druhou stranu je docela dobře možné popsat hru na základě zkušeností s Demon’s Souls, v podstatě prvním díle. Po slabých osmi hodinách hraní jsem se nedostal prakticky nikam (nemám bohužel na hraní moc času). Ale za tuto dobu jsem poznal dost na to, abych jakési první dojmy, spíše dojmečky, na blog sepsal a o zážitky se podělil. Mimochodem – o kolika hrách můžete dneska říct, že jste se po osmi hodinách usilovného hraní nedostali nikam? Že to zní skoro až kacířsky? Dark Souls, podobně jako Demon’s Souls, jsou hrou starého dobrého typu. Svým způsobem si zavzpomínáte na nekompromisní hry jako Wizardry, Dungeon Master nebo Angband.



Všeobecně, když se rozplývám nad nějakými hrami, tak najdete několik společných jmenovatelů. Rozlehlý a logicky poskládaný svět je jedním z nich. Minimalistické vodění za ručičku, velká svoboda je druhý z nich. Atmosféra – třetí pilíř dobrých her. Uvěřitelné prostředí a pravidla. To jsou čtyři pilíře, na kterých lze vystavět budovu opery. Dark Souls dotahují jednotlivé aspekty hratelnosti ke krystalické dokonalosti.

Přitom ze systémového hlediska se obě hry od sebe prakticky neliší. Proč měnít dokonalé, že ano? Přibyly nějaké ty útoky a to je tak všechno. Můžeme zpozorovat malé rozdíly - uhlazenou hratelnost v některých detailech (například práce s magií a léčivy, checkpointy u ohníčků), větší důraz na na některé online prvky a statistiky postavy. Zcela upřímně se dá konstatovat, že vše dobré, co se kdy řeklo o Demon's Souls (a že toho bylo!). Není to ale málo? Nestávají se tak Dark Souls jenom datadiskem sebe sama? Naštěstí tomu tak není. Jde opravdu o novou hru, pokračování, které má základní věci prakticky identické, ale předkládá nám je v novém světle a hlavně v novém světě.


Pokud se Demon's Souls dají nejlépe přirovnat ke hře Megaman (výběr světů a bezchybný průběh levelem k bossovi, což je otázkou stovky opakování téhož), Dark Souls se dají lépe přirovnat k Megamanovi na drogách. Místo oddělených levelů jsme nyní dostali do rukou propojený komplexní svět, který oplývá rozmanitostí přímo nevídanou, přičemž si zachovává logiku. Z prvního vězení v podhraní si postupně projdeme hrady a zámky, lesy, podzemí, paláce s nesmírně propracovanou architekturou a tak dále. Krásné na hře je, že nejsem v pravém smyslu o "levely", ale o regulerní architekturu - poplatnou fantasy světě - ale přísně realistickou. A to je jeden z hlavních prvků, proč je hra skvělá.

Absolutní minimalismus, či spíše realismus, pak nastává v navigaci světem. Žádné mapy, žádné kompasy - jenom paměť a spolehnutí se na uspořádanou architekturu. Procházka touto hrou je radostí. Stejně jako u Demon's Souls, velkou roli zde hrají vzkazy hráčů online, které zpestřují svět. Celá atmosféra pobytu mrazivé virtualitě tak dokonale podtrhuje smysl uvězněných postav. Uniknout není kam, bolet to bude vždy a všude. Možná o něco málo méně. Ale spíše více.


Deprese jednotlivých postav, které potkáme; bezútěšnost prostředí; náhodná kooperace zombifikovaných hrdinů při online hře. Nic z toho se od prvního dílu nezměnilo. Je to jenom dotaženo o několik kroků dál právě díky světu a většímu důrazu na narativitu příběhu. Neznamená to, že by byly Dark Souls ukecané - absolutně zde nejde najít srovnání ve hrách jako Witcher 2. Ale motivace je tady více zřetelná, byť přímočará. Nejsou to ale osudy postav, které by nás zajímaly v prvé řadě. V prvé řadě nás zajímá osud naší postavy.

"Jako každá správná hra" jsou Dark Souls v první řadě o objevování. Objevování všeho. Cestičky, zkratky, nepřátelé, kouzla, interakce se světem... k ničemu není přilože žádný návod pro trumbery, že máte stisknout tlačítko START, abyste zachránili svět. Narativní prázdnota světa je záměrná, nevíme kam jít, co tam dělat, co tam lze dělat, co nás čeká... a to je na hře to krásné. Je to Hra s velkým H, dává nám prostor se vyřádit. Doslova za každým rohem může čekat překvapení. Nemusí, ale může. To napětí je dechberoucí. Není to horror. Anebo - je to permanentní horror, který končí až naprotým zvládnutím hry. Anebo vyčerpáním.


Svým způsobem jsou staří harcovníci v obrovské výhodě, protože již zvládli svou srdeční aktivitu natolik, že jim hra přijde snadnější, než obyčejným hráčům. Je to logické. Soukromě jsem to začal nazývat "Portal 2 efekt". První Portal přišel z čistého nebe a způsobil vlnu nadšení. Druhý díl, ať už by dopadl kvalitativně jakkoli, nemá nikdy šanci napodobit onen šok, kteří hráči měli při hraní prvního dílu. Tím absolutně nezpochybňuji kvality Dark Souls. Jenom poukazuji, že je to ta samá božská mana, kterou jsme už jedli a které se nejde jen tak přejíst. Obzvlášť v dnešní době tupých a jednoduchých "AAA" herTM bez jakéhokoliv náznaku výzvy a smysluplnosti.

Je v podstatě lhostejno, co ještě ve hře zažiju a kdy si udělám čas na dohrání. Už teď je jasné, že From Software zúročili zkušenosti z Demon's Souls a v upraveném konceptu oblažili naše srdce touto nádhernou hrou. Styl hraní je dotaženější, ale je to hlavně svět, který si zaslouží ovace. Vše ostatní je vlastně naprosto logické, zapadá to do sebe, jako Lego.

Dark Souls jsou výjimečnou hrou pro náročné hráče, dychtících po "jiném" zážitku. Přesněji řečeno - dychtících po opravdovém zážitku z hraní. Takové lahůdky se dneska nedělají a i když lze v globálním měřítku polemizovat nad originalitou a inovací, nelze upřít, že jde o jednu z nejzábavnějších a nejvkusnějších her nejen tohoto roku.