25. 12. 2011

O Norikovi


Jméno Vladimíra Chvátila nevidíte na tomto blogu poprvé - vlastně se zde objevuje přibližně podruhé, avšak při soustavném čtení mého blogu jste mohli nesčetněkrát narazit na nejrůznější odkazy na Dračí Doupě, což jak víme, je nejméně z jedné pětiny dítě právě zmíněného Vladimíra. Pokud se na to podíváme s nadhledem, je toto jméno spojováno převážně s deskovými či karetními hrami. Ve skutečnosti ale mám nyní na mysli jeden jeho menší projekt, který by neměl upadnout v zapomnění. A to zejména v čase ke konci roku, kdy je na čtení obvykle spousta času. Vítejte u gamebooku O Norikovi.



Chvátila tížily nejspíše různé nerealizované nápady při hraní jiných stolních her, že se rozhodl seberealizovat se v jiném žánru, kde není omezen. Jeho dílo se tak stává jakousí zpovědí své doby. Oproti mase gamebooků, ke které jsme se jako běžní smrtelníci v polovině devadesátých let dostali, se Norik (jak budu dále tuto knihu nazývat) liší ve dvou zásadních věcech. První věcí je humor a druhou věcí je originální přístup k médiu. A ano, byl to právě Norik, který mi otevřel oči v tom smyslu, že médium gamebooku nemusí být nutně jenom listování mezi stránkami a falešné výhry v soubojích. Viz moje vize o zpracování "Daggerfallu" do podoby gamebooku.

Abych ještě doplnil situaci - ve stejné době se mi dostávají do ruky ještě dva zásadní gamebooky. Ve službách krále Reginalda, a pak Král Artuš a jeho družina. Obě tyto knihy zastupují zřejmě to nejlepší, co v kategorii klasických gamebooků vzniklo a svým rozsahem mne inspirovaly neméně. Faktem ale zůstává, že Norik je jakýmsi přirozeným protipólem k oběma - společně tvoří trojici mně nejcennějších gamebooků. Separátně se jim budu věnovat později.

Kniha již od své obálky vzbudí pocit, že nejde o tradiční dílo. Bohužel, ve své době jsem si nevšiml, že by byl Norik nějak opěvován, neboť jsem i já získal pocit jakési prvoplánovitosti humoru. Že je opak pravdou jsem zjistil, až když jsem hru koupil a rozehrál. Abych trochu vyzradil a tím k dílu nalákal - titulek knihy je psán se zmenšujícím se písmem a tak po hmátnutí po lupě zjistíme, že plný název je "O Norikovi, jeho rodičích a bratrech, o loupežnících a o vlkovi, o barvách a tvarech štěstí, o prostém dřevorubci Prouzovi, o moudrém druidovi Dudlibolovi, o hovnu u cesty a mrtvém staříkovi tamtéž...", což končí prostým "tohle už doufám nikdo nepřečte". Pokud jste tedy věnovali knize v knihkupectví tolik času luštěním, začnete se jistě knihou zaobírat více. A tak otočíte na zadní stranu.

Na zadní straně knihy není nic menšího, než mikrogamebook, vtěsnaný na jedinou stránku, kde najdeme pokyny pro potenciálního kubce. Dočteme se, jak moc je kniha pro nás vhodná a jak se případně postavit k jejímu opatření. Rozhodně nedoporučuji knihu ukrást, nemá to dobrý konec. Pokud ani nyní ale nejste přesvdčeni o správnosti investice, jistě zalistujete samotnou knihou. Je takový dobrý zvyk, že na poslední straně, v posledním očíslovaném odstavci, se dozvíme, jak vlastně hra dopadne. Zde se proti všem domněnkám dočteme cosi o démonově kopí, které hrdinovi prokleje krk a jehož poslední myšlenky patří sladké Elois. Vy, jako kupec nyní máte tušení, že tohle by mohla být bžunda a tak do Norika jdete. A litovat nebudete.


Druhá zásadní odlišnost proti klasickým gamebookům je atypický systém průběhu hry. Jistě mi dáte za pravdu, že běžný gamebook v praxi operuje se třemi základními mechanismy. Za prvé - souboje či jiný náhodný element (kostka, případně vpichování tužky do mřížky čísel). Za druhé - logické a správné volení z nabízených variant na základě dosud přečteného textu (včetně nepovinných nápověd nebo extra schopností postavy). Za třetí - logické, převážně matematické hádanky, kde se dopočítáme k číslu odstavce, na který máme otočit stránku (jde o jakýsi vrchol interaktivity, kdy hra vystupuje z knihy). Norik, poplatný svému humoru, využívá mnohem (zdánlivě) šílenějších mechanismů, které jsem do té doby v žádné knize neviděl. Není pochyb o tom, že tyto mechanismy celkem přesně využívají netradičního smyslu pro humor k jeho zesílení.


I když ale odhlédneme od humorných prvků, i tak jsem našel slušnou řádku zajímavých přístupů k věci. Například smrt hrdiny. Ve většině běžných gamebooků jsme v rizikové situaci vyzváni k jakémusi testu, kdy zjistíme, jestli jsme se dostali dál (a automaticky listujeme další odstavec) anebo jsme prostě zemřeli. To je demotivující - kdo nám zabrání v tom, abychom otočili na odstavec, symbolizující úspěch? Norik k věci přistupuje tak, že i krizové situaci jsme odkázáni na nový odstavec, kde se dočkáme celkem precizního popisu našeho úmrtí. To je určitá forma satisfakce. Humoru se ale i tak nevyhneme - když například v jedné z prvních nebezpečných situacích ztratíme automaticky jeden bod zdraví, můžeme vybrat volbu "Je-li Norikovo zdraví menší než 1, otoč na XYZ". To je ale nemožné, jelikož jde o první událost od začátku hry a naše zdraví zví nejméně šesti bodů.


Originální přístup k hádankám a systémovým prvkům se dá nejlépe ilustrovat na několika příkladech. Bohužel se ale tak nevyhnu vyzrazení několika point, čili pokud jste si jisti, že knize nebudete věnovat v budoucnosti pozornost, čtěte směle dále.


Levekterkadruzabský les je parádní absurdní hádanka. Při běžném pokusu o vstup do lesa se dostaneme do labyrintu, při kterém ani pokročilé techniky mapování nezabírají. Je možné strávit (bez mapy) doslova hodiny blouděním a zkoušením všech variant. V praxi jsme odsouzeni k smrti hlady (v reálu, nikoliv ve hře), protože za běžného hraní nejsme připraveni na takovou sílu. Hráč má ale volbu dostat se k informacím (a snadné to není), co vlastně onen podivný název lesa znamená. Jak vyjde najevo - Les, ve kterém každý druhý zabloudí se nejmenuje tak, jak se jmenuje, pro nic za nic. Stačí tedy počkat a někomu nakecat, že do lesa vstupuje, jako lichý návštěvník - a hle - cesta je náhle mávnutím kouzelného proutku volná. Zároveň s tím ale vyvstupují na povrch téměř metafyzické otázky. Jednak - hlavní hrdina se zachová, jako drsná svině. A dále - co kdyby do lesa vstoupily dvě osoby najednou? Jak les pozná, kdo vstoupil do lesa dříve? A je-li určena jeho přesná hranice, co by se stalo, kdyby dovnitř vstoupila osoba se špulkou provázku a po vzoru Daidalova bludiště by odvíjela cívku? Myslím, že tento les je skvělý příklad dokonalého spojení komiky a herního mechanismu.


Další příklad je jistě putování přes sedmero hor. Hráč je povinen se vybavit tužkou a papírem, kde si zakresluje nejen mapu (což de facto není povinné, ale pro ilustraci proč ne), ale hlavně čísla odstavců, které pro něj symbolizují tábořiště. Při vložení elementu náhody tak projdeme různé hory v různém pořadí (a tedy i různá údolí a různé řeky), takže zažijeme unikátní průchod a unikátní dobrodružství. Během toho všeho jsme navíc vybaveni potravinami, které nám musí vydržet dostatečně dlouho.


Místo, kde se dokonale snoubí mechanismus a humor je jistě první návštěva u obecního blázna. Ten si ve svém obydlí kreslí na podlahu jakési kruhy a neustále si mumlá pod vousy. Naším vstupem do místnosti jej vyrušíme máme před sebou hádanku. Jaké je chybějící číslo v řadě, pokud první jsou trojka a jednička? Na první pohled to snad nikdo neuhádne, avšak souvislost tady je. Poměr obvodu a poloměru kruhu je přeci v této úrovni matematiky 3.14, takže čtyřka je správná odpověď. Hra nám ale dává více možností a pokaždé se tak dočkáme jiné reakce obecního blázna (mimochodem - zajímavá figura).


Nejlepší příklad je snad na samotném konci hry. Souboj s drakem je v prvé řadě neskutečná legrace, avšak po jeho likvidaci ještě není vyhráno. Dosáhnout opravdového š'tastného konce není jen tak. Pokud ale jednou nabereme správný směr, není již možnost jít zpět. Ať děláme co děláme, hlavní hrdina procedí mezi zuby, že i po mnoha stovkách odstavců, kterými jsme ho úspěšně provedli, si prostě nenechá hru nyní, v samotném závěru, zkazit. Kdy vám naposledy odmlouval hrdina gamebooku?


Jako ilustrace to myslím stačí. Pointou je, že svět, který si Chvátil vymyslel, je přímo navržen k tomu, aby se v něm dalo takto vyřádit. Z hlavy dokážu vyjmenovat snad dvacet herních událostí (a to jsem si prosím před sepisováním textu záměrně gamebook nezahrál a až do tohoto momentu píšu vše z paměti, jak jsem hru naposledy pečlivě procházel kolem roku 2000! Až teprve nyní po něm sáhnu, abych doplnil, co mi vypadlo a upřesnil, co jsem napsal blbě!), které mne pobavily. Jde o definici zábavnosti gamebooků!


Příběh je přitom sladce pohádkový. My si vybereme jednoho ze tří synů, který se bez ohledu na výběr vždy jmenuje Norik (zde si neodpustím úsměvnou vzpomínku na reakci Marka Fajfra, který při prvním hraní téměř s úctou pronesl, že jsme měli velké štěstí, že jsme si vybrali zrovinka Norika) (o dvě sekundy mu to došlo). Norik je jinoch, který má předpovězeno, že jeho štěstí je malé, žluté a kulaté. A tak se vydává do světa. Vize jeho štěstí se během hry mění. Asi nejdéle mu zůstane představa peněz, malých kulatých zlaťáčků. Na samotném konci se to ale samozřejmě zvrhne a konec, tedy ten "šťastný konec" má pointu, za kterou by se Troška nemusel stydět.


I když kostra hry je zdánilivě průhledná, ve hře je mnoho skrytých odboček a nelineárních přístupů k řešení aktuálního problému. Nebojím se říci, že začátečník (což jsem v době koupě byl - knihu jsem si U Jednorožce koupil téměř hned po vydání v roce 1997) se může snadno ztratit a bude tak motivován k "hacku" knihy, jen aby se dostal ke konci. To ale není snadné, protože hra není lineární. Výše jsem naznačil souboj s drakem. Ve skutečnosti se dá situace zachránit úplně jinak, což má na děj jiné následky. Čili ne vždy víte, že jste na špatné cestě - pokud se tak nějaká cesta dá vůbec označit. Není to zkrátka jednoduché!


Z herního hlediska je tedy zřejmé, že Norika nelze hrát "na výkon", není to hra o pokoření a vítězství. Samozřejmě - toto platí pro převážnou většinu gamebooků, avšak právě u Norika to platí nejméně dvojnásob. A to je na něm to zajímavé.


Kniha O Norikovi není klasickým gamebookem, je mnohdy parodií na hlavní proud žánru. Přesto je to jeho interní humornost, proklenutá netradičními herními mechanismy, proč brát dílo vážně. A já vám všem vřele doporučuji si za pár kaček knihu pořídit a řádně dohrát do všech konců.