25. 12. 2011

O Norikovi


Jméno Vladimíra Chvátila nevidíte na tomto blogu poprvé - vlastně se zde objevuje přibližně podruhé, avšak při soustavném čtení mého blogu jste mohli nesčetněkrát narazit na nejrůznější odkazy na Dračí Doupě, což jak víme, je nejméně z jedné pětiny dítě právě zmíněného Vladimíra. Pokud se na to podíváme s nadhledem, je toto jméno spojováno převážně s deskovými či karetními hrami. Ve skutečnosti ale mám nyní na mysli jeden jeho menší projekt, který by neměl upadnout v zapomnění. A to zejména v čase ke konci roku, kdy je na čtení obvykle spousta času. Vítejte u gamebooku O Norikovi.



Chvátila tížily nejspíše různé nerealizované nápady při hraní jiných stolních her, že se rozhodl seberealizovat se v jiném žánru, kde není omezen. Jeho dílo se tak stává jakousí zpovědí své doby. Oproti mase gamebooků, ke které jsme se jako běžní smrtelníci v polovině devadesátých let dostali, se Norik (jak budu dále tuto knihu nazývat) liší ve dvou zásadních věcech. První věcí je humor a druhou věcí je originální přístup k médiu. A ano, byl to právě Norik, který mi otevřel oči v tom smyslu, že médium gamebooku nemusí být nutně jenom listování mezi stránkami a falešné výhry v soubojích. Viz moje vize o zpracování "Daggerfallu" do podoby gamebooku.

Abych ještě doplnil situaci - ve stejné době se mi dostávají do ruky ještě dva zásadní gamebooky. Ve službách krále Reginalda, a pak Král Artuš a jeho družina. Obě tyto knihy zastupují zřejmě to nejlepší, co v kategorii klasických gamebooků vzniklo a svým rozsahem mne inspirovaly neméně. Faktem ale zůstává, že Norik je jakýmsi přirozeným protipólem k oběma - společně tvoří trojici mně nejcennějších gamebooků. Separátně se jim budu věnovat později.

Kniha již od své obálky vzbudí pocit, že nejde o tradiční dílo. Bohužel, ve své době jsem si nevšiml, že by byl Norik nějak opěvován, neboť jsem i já získal pocit jakési prvoplánovitosti humoru. Že je opak pravdou jsem zjistil, až když jsem hru koupil a rozehrál. Abych trochu vyzradil a tím k dílu nalákal - titulek knihy je psán se zmenšujícím se písmem a tak po hmátnutí po lupě zjistíme, že plný název je "O Norikovi, jeho rodičích a bratrech, o loupežnících a o vlkovi, o barvách a tvarech štěstí, o prostém dřevorubci Prouzovi, o moudrém druidovi Dudlibolovi, o hovnu u cesty a mrtvém staříkovi tamtéž...", což končí prostým "tohle už doufám nikdo nepřečte". Pokud jste tedy věnovali knize v knihkupectví tolik času luštěním, začnete se jistě knihou zaobírat více. A tak otočíte na zadní stranu.

Na zadní straně knihy není nic menšího, než mikrogamebook, vtěsnaný na jedinou stránku, kde najdeme pokyny pro potenciálního kubce. Dočteme se, jak moc je kniha pro nás vhodná a jak se případně postavit k jejímu opatření. Rozhodně nedoporučuji knihu ukrást, nemá to dobrý konec. Pokud ani nyní ale nejste přesvdčeni o správnosti investice, jistě zalistujete samotnou knihou. Je takový dobrý zvyk, že na poslední straně, v posledním očíslovaném odstavci, se dozvíme, jak vlastně hra dopadne. Zde se proti všem domněnkám dočteme cosi o démonově kopí, které hrdinovi prokleje krk a jehož poslední myšlenky patří sladké Elois. Vy, jako kupec nyní máte tušení, že tohle by mohla být bžunda a tak do Norika jdete. A litovat nebudete.


Druhá zásadní odlišnost proti klasickým gamebookům je atypický systém průběhu hry. Jistě mi dáte za pravdu, že běžný gamebook v praxi operuje se třemi základními mechanismy. Za prvé - souboje či jiný náhodný element (kostka, případně vpichování tužky do mřížky čísel). Za druhé - logické a správné volení z nabízených variant na základě dosud přečteného textu (včetně nepovinných nápověd nebo extra schopností postavy). Za třetí - logické, převážně matematické hádanky, kde se dopočítáme k číslu odstavce, na který máme otočit stránku (jde o jakýsi vrchol interaktivity, kdy hra vystupuje z knihy). Norik, poplatný svému humoru, využívá mnohem (zdánlivě) šílenějších mechanismů, které jsem do té doby v žádné knize neviděl. Není pochyb o tom, že tyto mechanismy celkem přesně využívají netradičního smyslu pro humor k jeho zesílení.


I když ale odhlédneme od humorných prvků, i tak jsem našel slušnou řádku zajímavých přístupů k věci. Například smrt hrdiny. Ve většině běžných gamebooků jsme v rizikové situaci vyzváni k jakémusi testu, kdy zjistíme, jestli jsme se dostali dál (a automaticky listujeme další odstavec) anebo jsme prostě zemřeli. To je demotivující - kdo nám zabrání v tom, abychom otočili na odstavec, symbolizující úspěch? Norik k věci přistupuje tak, že i krizové situaci jsme odkázáni na nový odstavec, kde se dočkáme celkem precizního popisu našeho úmrtí. To je určitá forma satisfakce. Humoru se ale i tak nevyhneme - když například v jedné z prvních nebezpečných situacích ztratíme automaticky jeden bod zdraví, můžeme vybrat volbu "Je-li Norikovo zdraví menší než 1, otoč na XYZ". To je ale nemožné, jelikož jde o první událost od začátku hry a naše zdraví zví nejméně šesti bodů.


Originální přístup k hádankám a systémovým prvkům se dá nejlépe ilustrovat na několika příkladech. Bohužel se ale tak nevyhnu vyzrazení několika point, čili pokud jste si jisti, že knize nebudete věnovat v budoucnosti pozornost, čtěte směle dále.


Levekterkadruzabský les je parádní absurdní hádanka. Při běžném pokusu o vstup do lesa se dostaneme do labyrintu, při kterém ani pokročilé techniky mapování nezabírají. Je možné strávit (bez mapy) doslova hodiny blouděním a zkoušením všech variant. V praxi jsme odsouzeni k smrti hlady (v reálu, nikoliv ve hře), protože za běžného hraní nejsme připraveni na takovou sílu. Hráč má ale volbu dostat se k informacím (a snadné to není), co vlastně onen podivný název lesa znamená. Jak vyjde najevo - Les, ve kterém každý druhý zabloudí se nejmenuje tak, jak se jmenuje, pro nic za nic. Stačí tedy počkat a někomu nakecat, že do lesa vstupuje, jako lichý návštěvník - a hle - cesta je náhle mávnutím kouzelného proutku volná. Zároveň s tím ale vyvstupují na povrch téměř metafyzické otázky. Jednak - hlavní hrdina se zachová, jako drsná svině. A dále - co kdyby do lesa vstoupily dvě osoby najednou? Jak les pozná, kdo vstoupil do lesa dříve? A je-li určena jeho přesná hranice, co by se stalo, kdyby dovnitř vstoupila osoba se špulkou provázku a po vzoru Daidalova bludiště by odvíjela cívku? Myslím, že tento les je skvělý příklad dokonalého spojení komiky a herního mechanismu.


Další příklad je jistě putování přes sedmero hor. Hráč je povinen se vybavit tužkou a papírem, kde si zakresluje nejen mapu (což de facto není povinné, ale pro ilustraci proč ne), ale hlavně čísla odstavců, které pro něj symbolizují tábořiště. Při vložení elementu náhody tak projdeme různé hory v různém pořadí (a tedy i různá údolí a různé řeky), takže zažijeme unikátní průchod a unikátní dobrodružství. Během toho všeho jsme navíc vybaveni potravinami, které nám musí vydržet dostatečně dlouho.


Místo, kde se dokonale snoubí mechanismus a humor je jistě první návštěva u obecního blázna. Ten si ve svém obydlí kreslí na podlahu jakési kruhy a neustále si mumlá pod vousy. Naším vstupem do místnosti jej vyrušíme máme před sebou hádanku. Jaké je chybějící číslo v řadě, pokud první jsou trojka a jednička? Na první pohled to snad nikdo neuhádne, avšak souvislost tady je. Poměr obvodu a poloměru kruhu je přeci v této úrovni matematiky 3.14, takže čtyřka je správná odpověď. Hra nám ale dává více možností a pokaždé se tak dočkáme jiné reakce obecního blázna (mimochodem - zajímavá figura).


Nejlepší příklad je snad na samotném konci hry. Souboj s drakem je v prvé řadě neskutečná legrace, avšak po jeho likvidaci ještě není vyhráno. Dosáhnout opravdového š'tastného konce není jen tak. Pokud ale jednou nabereme správný směr, není již možnost jít zpět. Ať děláme co děláme, hlavní hrdina procedí mezi zuby, že i po mnoha stovkách odstavců, kterými jsme ho úspěšně provedli, si prostě nenechá hru nyní, v samotném závěru, zkazit. Kdy vám naposledy odmlouval hrdina gamebooku?


Jako ilustrace to myslím stačí. Pointou je, že svět, který si Chvátil vymyslel, je přímo navržen k tomu, aby se v něm dalo takto vyřádit. Z hlavy dokážu vyjmenovat snad dvacet herních událostí (a to jsem si prosím před sepisováním textu záměrně gamebook nezahrál a až do tohoto momentu píšu vše z paměti, jak jsem hru naposledy pečlivě procházel kolem roku 2000! Až teprve nyní po něm sáhnu, abych doplnil, co mi vypadlo a upřesnil, co jsem napsal blbě!), které mne pobavily. Jde o definici zábavnosti gamebooků!


Příběh je přitom sladce pohádkový. My si vybereme jednoho ze tří synů, který se bez ohledu na výběr vždy jmenuje Norik (zde si neodpustím úsměvnou vzpomínku na reakci Marka Fajfra, který při prvním hraní téměř s úctou pronesl, že jsme měli velké štěstí, že jsme si vybrali zrovinka Norika) (o dvě sekundy mu to došlo). Norik je jinoch, který má předpovězeno, že jeho štěstí je malé, žluté a kulaté. A tak se vydává do světa. Vize jeho štěstí se během hry mění. Asi nejdéle mu zůstane představa peněz, malých kulatých zlaťáčků. Na samotném konci se to ale samozřejmě zvrhne a konec, tedy ten "šťastný konec" má pointu, za kterou by se Troška nemusel stydět.


I když kostra hry je zdánilivě průhledná, ve hře je mnoho skrytých odboček a nelineárních přístupů k řešení aktuálního problému. Nebojím se říci, že začátečník (což jsem v době koupě byl - knihu jsem si U Jednorožce koupil téměř hned po vydání v roce 1997) se může snadno ztratit a bude tak motivován k "hacku" knihy, jen aby se dostal ke konci. To ale není snadné, protože hra není lineární. Výše jsem naznačil souboj s drakem. Ve skutečnosti se dá situace zachránit úplně jinak, což má na děj jiné následky. Čili ne vždy víte, že jste na špatné cestě - pokud se tak nějaká cesta dá vůbec označit. Není to zkrátka jednoduché!


Z herního hlediska je tedy zřejmé, že Norika nelze hrát "na výkon", není to hra o pokoření a vítězství. Samozřejmě - toto platí pro převážnou většinu gamebooků, avšak právě u Norika to platí nejméně dvojnásob. A to je na něm to zajímavé.


Kniha O Norikovi není klasickým gamebookem, je mnohdy parodií na hlavní proud žánru. Přesto je to jeho interní humornost, proklenutá netradičními herními mechanismy, proč brát dílo vážně. A já vám všem vřele doporučuji si za pár kaček knihu pořídit a řádně dohrát do všech konců.

15 komentářů:

  1. To zní fantasticky. Vyrůstal jsem na klasických fighting fantasy/lone wolf gameboocích, ale tenhle zní mnohem zajímavěji a inventivněji. Dobrej článek, asi to začnu shánět.

    OdpovědětVymazat
  2. objednano a k tomu dalsi kybl knizek... diky

    OdpovědětVymazat
  3. Lone wolfa (poněkud schematická série) i Norrica jsem vlastnil (než přišly povodně v devadesátém sedmém) Díky za článek, už jsem na něj zcela zapoměl..., hned si ho dám do svého wish listu.

    OdpovědětVymazat
  4. 0) "Norika" znám, zatím jsem nehrál, napravím.
    1) "Král Artuš a jeho družina" byl asi nejtužší gamebook, který jsem zatím hrál, umíralo se každou chvíli, speciálně "potěšila" smrt těsně před nalezením grálu.
    2) "Ve službách krále Reginalda" byl vynikající domácí pokus, ještě teď se mi vybavuje vlastoručně nakreslená mapa hradu.
    3) "Ohnivá poušť" taky nebyla špatná.
    4) "Fighting Fantasy" série měla podle mého celkem proměnlivou kvalitu, hrál jsem prvních jedenáct knih, první dvě mi přišli nejlepší, pak nastala recyklace nápadů. Ale možná se od dvanáctky výše něco změnilo, hodně pochvalných ohlasů jsem zaznamenal v případě Pekelného domu.
    5) Sérii "Negart Group" jsem nikdy nehrál. Máte s ní někdo zkušenosti?
    6) Vlastním komplet čtyřdílnou sérii "Magie" a osmidílnou sérii "Grail Quest", ale ještě jsem se k nim nedokopal, není čas.
    7) Na sérii "Lone Wolf" nedám dopustit, už kvůli gradiózní atmosféře (o vypiplaných pravidlech nemluvě). Jestli někdy nevydají díly od šestnáctky nahoru, tak snad konečně vyměknu a zahraju si zbytek přes http://www.projectaon.org/ A když si vzpomenu, jak brutálně obtížně se sháněl 2. díl :-) "Lone Wolfa" momentálně reprintuje Mytago, ale jedná se o přepracované vydání (minimálně v prvním dílu se Lone Wolf například zapojí do obrany kláštera).
    8) Další vynikající gamebook byly "Brány světů". Atmosféra na jedničku, špičková pravidla (prý příliš složitá, jakoby vrchol dokonalosti byla série "Vyber si své vlastní dobrodružství"). Původně to vypadalo, že půjde o delší sérii, ale pokud je mi známo, vyšel pouze první díl. Pravděpodobně se také jedná o českou tvorbu, anglický pseudonym autora byl asi použit pro podporu prodejnosti. Víte o tomto gamebooku někdo něco bližšího (skutečné jméno autora, pokračování etc.)?
    9) Když jsem poprvé spatřil "Dungeons & Dragons: Endless Quest 1", tak jsem zajásal. Pak jsem si to zahrál. Taková slabota.

    Dave, díky za připomenutí této jedinečné zábavy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. VYBER SI SVE VLASTNI DOBRODRUZSTVI byl prvni gamebook co jsem videl a hral a vsude shanel a nikde to nemely :D urcite jich bylo vic ja sam si za ta leta pamatuji:(muj nejoblibenejsi) JSI PŘÍŠERA potom VESMIRNI SOKOLI a treti bylo nejaky ninjove z japonska takovy jako karate kid :D kde ty si ten kid :D

      Vymazat
  5. Lone Wolf byl můj první gamebook, když nepočítáme Dobrodružství na Šedém vrchu v DrD pravidlech pro začátečníky. I když byl námět veskrze klišé, musím velice ocenit pravidla a vývoj postavy v čase (hrál jsem asi prvních 12 knížek - zkrátka jsem už nehrál Magnakai sérii ani Grandmaster), no hlavně to bylo první a tak jsem podlehl ;).

    Fighting Fantasy se mi nikdy moc nelíbilo. Hrál jsem asi 5 knížek, ale nějak mi tam něco chybělo nebo přebývalo, nevím.

    K některým bych se ale rád vrátil - a to nejen článkem na blogu, jak hodlám udělat v případě dalších dvou zmíněných, ale i byhc si něco zahrál. Díky za inspiraci, kam se podívat.

    Díky Home of the Underdogs jsem se pak dostal k celé řadě anglických gamebooků, ale už si nevybavím, jaké byly ;).

    O Bráně Světů slyším prvně, mrknu na to.

    OdpovědětVymazat
  6. Zda se mi to nebo nikdo neznate ceskou klasiku Zelekova dobrodružství - Zlodhův hrad? Prvni gamebook ktery se mi dostal do ruky v dobe kdyz jsem hral DRD. Doporucuji, i po tech letech mam na nej dobre vzpominky.

    Na stredni skole me kamarad ukazal poprve gamebook Lone Wolf a zacala dlouha cesta....muj neoblibenejsi ze serie je Kaltske Jeskyne. Lone Wolf ma propracovany svet, dobra pravidla a skvelou atmosferu. Kupuji nove vydani ale po vsech tech PC RPG jsem se zatim nedokazal "dokopat" ke cteni...zkratka cloveka to uz netahne jako v drevnich dobach sci-fi/fantasy v CSR. Tenkrat byla jina doba. Dnes je tezke konkurovat gamebookem napr.: RPG Zaklinac.

    Ze serie Fighting Fantasy stoji za zminku minimalne dva gamebooky ktere jsou vazne spickove po vsech strankach:
    1. Pekelny Dum
    2. Mesto Zlodeju

    Specialne na Pekelny dum mam skvele vzpominky. Pravdepodobne nejlepsi gamebook jaky jsem kdy hral.
    Oba gamebooky maji hodne moznosti jak dokoncit pribeh a skvelou atmosferu.

    Z teto serie jsem hral jen prvnich 19 dilu.

    OdpovědětVymazat
  7. Zelek, Zelek... hergot, něco mi to říká! Mrknu po tom, díky za tip.

    OdpovědětVymazat
  8. Našel jsem si Zelekova dobrodružství a podle obálky jsem to jistě měl v ruce! Jenom si za boha nevybavím, jestli jsem to nakonec hrál... No, udělám si nákup na novej rok ;).

    OdpovědětVymazat
  9. Podla Lone Wolfa mam prezyvku ;)
    Norik je vynikajuci gamebook. Nedokazem si predstavit, kolko casu musel Chvatil stravit pri jeho zostavovani, ale vyslo mu to na jednicku.

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Nazdarek tak sem po letech nakouipil X gamebooku jako ze to rozjedu jak zamlada norik opravdu luxusni zalezitost promysleny vtipny replayabilita taky luxusni pecka nej ganebook co jsem hral

    shanim do hradu goblinu

    pred 14 dny se mi dostal poprve do ruky Zlodhuv hrad je to takovy sympaticky tim ze je to cesky je super ze se tam muzes vracet kde uz jsi byl ale je to tkratky a oproti Norikovi HODNE jalovy + presne jak vtipky z norika ty nazvy tak ve tlodhovi jsou ty mena a nazvy veci takovy vytvory jakl u nosu ale jinak sympaticky drevni gamebook kde se dost umira a je celkem sympatickej

    JINAK SEM ZAKOUPIL I RYTIR PULNOCNI HVEZDY od Negart group a v tomto gamebooku jsem vubec nenasel pocatecni hodnotu sily a zivotu!!! ma nekodo prosim gamebook kde to je nebo zna ty pravidla? popripade kolik je sila a zivoty v jinych knihach od Negart group???

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jedná se o chybu nakladatelství, které zapomnělo v tomto konkrétním dílu základní hodnoty životů a síly uvést. Je to škoda, protože právě Rytíř půlnoční hvězdy patří k tomu nejlepšímu, co lze v sérii NG hrát. Protože mám i všechny ostatní díly z NG série, dospěl jsem po zvážení několika faktů k tomuto závěru. Ve většině dílů z této série byla počáteční úroveň síly 2 (k tomu se poté připočetla síla právě používané zbraně, např. s mečem +3 byla celková síla 5) a základní počet životů byl 10. Vyšší úroveň základní síly byla použita např. ve třetím dílu (Ochránce - zde byla dokonce počáteční úroveň životů 12), ve dvanáctém dílu (Ztracená říše) a ve čtrnáctém dílu (Jezero smrti). Tyto díly mají společné jedno, všechny je napsal Václav Kroc. Gamebooky ze série NG psali buďto Václav Kroc nebo Zbyněk Dach. V dílech, které napsal Zbyněk Dach (a které já osobně považuji za mírně zdařilejší), bývá většinou základní síla 2 a životy 10. K tomu, aby tyto hodnoty mohly být větší, bylo možné v některých dílech získat např. bonus za víru v některého z bohů nebo podstoupení dlouhého bojového výcviku (hráč si na začátku zvolil mezi tréninkem fyzických dovedností, které zvedly základní hodnoty, a tréninkem moudrosti a znalostí, který dával jiné výhody - např. osmý díl Zlaté údolí). Protože Rytíře půlnoční hvězdy napsal právě Zbyněk Dach, dalo by se předpokládat, že se i zde rozhodnul zachovat základní úroveň síly na 2 a životy na 10, jako ve svých ostatních dílech. Ale odpověď není tak snadná, neboť rytíř půlnoční hvězdy je mezi díly speciál, který má oproti ostatním dílům dvojnásobný počet odkazů a je tudíž delší a náročnější. Proto by možná nebylo na škodu, kdyby počáteční hodnoty hrály hlavní postavě více do karet, obzvláště je-li to tvůj první gamebook z této série. Případná častá úmrtí způsobená nízkými počátečními hodnotami by mohla být frustrující a způsobit, že knihu nedohraješ, což by byla v tomto případě obrovská škoda. Já osobně bych měl návrh na následující řešení chybějících údajů:

      1) Jsi-li v této sérii začátečníkem a hraješ tento díl poprvé, nastav si svou počáteční sílu na 3 (k té se pak samozřejmě přičte síla tvé zbraně) a životy na 12. Souboje budou možná snažší, než autor předpokládal, ale tento gamebook je natolik propracovaný a zábavný, že to nevadí, protože o napětí se postará sám příběh.

      2) Máš-li už něco odehráno nebo si chceš tento díl zahrát podruhé a hledáš výzvu, nech počáteční hodnoty své síly na 2 a životů na 10 (nebo 11, to by mohl být takový kompromis). Právě pro základní sílu 2 a 11 životů jsem se nakonec rozhodnul já.

      Ať už se rozhodneš pro kterékoliv řešení, přeji hlavně příjemnou zábavu a neváhej si pořídit i další díly z NG série, obzvláště ty od Dacha jsou velmi originální a zábavné.

      Vymazat
  12. Norik je proste vypiplanej a originalni kousek

    OdpovědětVymazat
  13. ahoj, půjčil jsem si knihu o Norikovi ale chybí tam jedna stránka, konkrétně odkazy 321-326, moc prosím pošlete někdo stručně obsah odkazů, děkuju

    OdpovědětVymazat