2. 4. 2012

Hra měsíce: Micro Machines


Počítačové hry v úsvitu věků byly v naší malé zemičce vnímány diametrálně jinak, než na západě (nebo východě). Například vím, že jen velice málo lidí je si vědomo toho, že legendární pařba Micro Machines je ve skutečnosti jenom interaktivní reklamou na produkt hračkářského průmyslu. Naštěstí se na rozdíl od dalších reklamních her, kterými se to v devadesátých letech jenom hemžilo, lišily Micro Machines tím, že se o jejich realizaci postarali Codemasters, v té době řekl bych na vrcholu svých sil. Vznikla tak unikátní závodní hra, na kterou se dobře vzpomíná. A to přesto, že nově vzniklá série nedopadla moc dobře.



Premisa je jednoduchá. Prťavé autíčka, o dost menší, než angličáky, se prohánějí v prostředí našich domovů. Jak geniální - přece takto byly tyto hračky navrženy od samotného počátku! Zasazení do přirozeného prostředí s velice pěknou grafikou tak znamenalo naprosté vžití do honiček angličáků mikro mašinek. Roztomilost námětu je zkrátka neoddiskutovatelná.

Krom toho hra nabízela slušnou variabilitu. Autíček bylo mnoho druhů s rozličnými vlastnostmi a vpravdě nešlo jenom o autíčka. Pod kontrolu jsme dostali i dodávky, hasičské vozy, závodní lodě a dokonce tančíky s možností střílet. A nezůstalo jen u závodů - hra obsahovala i hru pro dva hráče, avšak netypicky na jedné, nerozdělené obrazovce. Závodilo se na vytlačení z  obrazu - kdo byl víc vpředu získal bod. Jelikož jsou všechny závody pouze o znalosti trati, představoval tento režim jeden z nejhektičtějších multiplayerů své doby. Žádné na tři kola, žádná časovka - o vítězi se dalo rozhodnout velice rychle v prvních dvou zatáčkách - anebo také mohlo dojít k adreanalinové honičce na deset minut v případě vyrovnaných sil.


Na tratích byla zajímavá i ta věc, že nebyly striktně omezené vytyčenými liniemi, ale ve většině z nich bylo možné jezdit kdekoli se nám zamanulo - takže klidně po celém stole, podlaze kuchyně, mezi kulečníkovými koulemi. Prakticky neexistovala penalizace, avšak mimo vyznačenou trať se vždy válely nějaké předměty a odpadky, takže když člověk neznal zkratku přesně, byla pro něj jízda mimo trať značně riskantní. Nazpomeňte také na drobnost ovládání, kdy gamepad / joystick / klávesnice reprezentuje volant vozítka, avšak kamera je statická. Při jízdě zhora dolů to tak znamená přehozené směry zatáčení z úhlu pohledu hráče.

Hra byla z koncepčního hlediska velice jednoduchá a tak její programátorská stránka mohla být vypilovaná. Díky tomu se hra dala naportovat snad na všechny systémy, které v roce 1991 připadaly v úvahu. Krom Amigy a PC se dočkala také Sega Mega Drive, později Super Nintendo, z osmibitů pak i NES, Master System, GameBoy, GameGear, z obskurních systémů bych jmenoval port na CD-i. Ve své době hra sklidila neuvěřitelný úspěch.


Vzniklá série se tak může pochlubit druhým dílem, který vyšel již jen pro PC, Mega Drive, SNES, GameBoy a Game Gear. V roce 1994 šlo o vítaný update - více autíček, tratí, dokonce editor na vlastní výtvory. Do roku 1997 vyšly dva spioffy pro Mega Drive, abychom se konečně dočkali plnotučného dílu V3. Ten vyšel v době, kdy bylo 3D v módě a nutno uznat, že této hře to neublížilo tolik, jak by se při pohledu na screenshoty mohlo zdát. Ať už Windows verze nebo Playstation - jde o jedny z nejzábavnějších multiplayerových her vůbec. Jde o důvod, proč si k Playstation pořídit multitap, jelikož hra jde hrát až v osmi hráčích. A to už je slušný masakr, který bych se nebál přirovnat k Dune 3 na Amize.


Po V3 vychází dalších šest her v průběhu následujících let, ale nikdo si jich moc ani nevšiml. Série je zakončená prozaicky nazvaným dílem V4, který v roce 2006 připomenul, že nejlepší léta má série dávno, ale velice dávno za sebou. To ale neznamená, že tento měsíc nevytáhnete ze skříně Amigy, případně multitap pro Playstation a nezapaříte, jako za starých časů!