24. 4. 2012

Zelekova Dobrodružství - Zlodhův Hrad


Na doporučení jsem se podíval po delší době na další gamebook, tentokrát jde o Zelekova Dobrodružství. Když jsem si knihu na základě komentářů pod článkem o Bránách Světů vygooglil, vybavil jsem si, že jsem tuto knížku kdysi dávno držel v ruce. Asi jsem ji měl půjčenou od kamaráda, ale moc jsem si z ní nevybavoval. Nyní již knihu vlastním a po zběžném prolistování mne to trklo, že jsem to hrál. Ne moc úspěšně, nutno říci. Ale hodil jsem pochybnosti za hlavu a pustil jsem se do hry znova. Stačilo nabrousit tužku, oprášit šestistěnnou kostku a vrhl jsem se na to.



Zelekova Dobrodružství jsou nelineárním gamebookem, který obsahuje přes 400 očíslovaných odstavců textu. Má zdánlivě jedinou vadu - je překvapivě málo rozvinutý na to, že máme tolik větvení. Zásadní část hry se totiž odehrává v nádvoří hradu, které je rozkouskováno na mnoho maličkých elementů. Zřejmě jde o dobovou inspiraci stylem mapování prostor v Dračím Doupěti, protože od hlavního vchodu můžeme jít ke kašně doprostřed nádvoří, do čtyř hlavích rohů, k hlavnímu zámku, do jednotlivých věžiček a po ochozech - a to vše je velice komplikovaně a řekl bych zbytečně rozkouskováno na jednotlivé kroky mezi lokacemi, mezi kterými jde křížem krážem libovolně přebíhat. To znamená, že prakticky z každé venkovní lokace lze jít do všech ostatních lokací. Pro zachování atmosféry je to plus, v praxi je to ale zbytečné a hlavně herně matoucí.

Podobně tak se hráč pohybuje v interiéru hradu, kde je vše rozdělené na mikročásti - jednotlivé odstavce mají často jen pár slov. Gamebook je tak na můj vkus přespříliš rozvleklý a vlastně se v něm zas tak moc nestane. Porovnejme s Bránou Světů, která má podobný rozsah. Zelekova Dobrodružství se oproti tomu odehrávají doopravdy na jednom hradě, kde je sice velké nádvoří a relativně prostorné interiéry, ale to je na 400 odstavců skutečně málo. Poloviční rozsah by hře v jistém smyslu pomohl.

Na druhou stranu je fakt, že svoboda pohybu (ne nepodobná gamebooku Ve Službách Krále Reginalda) a nelineární procházení je stavebním kamenem atmosféry této hry, takže svým způsobem je nervydrásající opakování lokací nutností. Hra tak díky tomu působí depresivně, tedy přesně tak, jak si představuji prozkoumávání dávno opuštěného a stokrát vykradeného hradu. Jakákoliv odchylka od popisu "našel si jen prach a pavučiny" mne tak naplnila radostí, že se konečně něco děje. Během hry jsem narazil jenom na pár míst, kde bylo nutné dělat nějaké větší operace s inventářem a zapamatovat si hvězdičkou označené (tedy unikátní) průchody byla hračka. Když se teda člověk popral s úvodní sekvencí na nádvoří a přilehlými oblastmi, je zbytek hry velice dobře udělaný a napsaný.

Zelekova Dobrodružství jsem se nejprve pokoušel naplno hrát a teprve pak hru více prostudovat. Hraní je zábavné a díky zajímavému soubojovému systému je hra celkem svěží. Akorát nechápu, proč se autoři nerozhodli pro jisté sjednocení světa. Země samotná se nazývá Wastlinor, což je hezký fantasy název pro pseudoanglickou vizi - oproti tomu vesnice našeho hrdiny se jmenuje "česky" Mehulka. Hlavní hrdina jménem Zelek zní velice domácky, ale jeho stařešina oplývající historkami se jmenuje Trom, tedy téměř seversky. Místo metrů či sáhů je místní délková jednotka nazývána "kerrn", avšak 1500 kerrnů je jedna "míle". Hrdinovo zdraví má dokonce dvě jednotky - KB čili kondiční body a pak "živy", nadřazenou veličinu. Nekonzistence sice není všudypřítomná a neničí zážitek ze hry, ale přijde mi to dost uhozené i na rok 1995.

Během hraní jsem ocenil, že hra je nepokrytě stavěná na získávání informací napříč úmrtím hrdiny. Vyjma veledůležitých klíčů není potřeba nic zkoumat pro prosté dohrání hry, avšak nadstandardní znalost nalezitelných informací pomůže při řešení několika kritických bodů. Navíc hra má více regulerních konců a i když je nám dle standardní hrdinské premisy vnucována vize rytířskosti, je možné se zachovat v závěr pragmaticky a stát se nechutně bohatým, házejíce záchranu světa za hlavu (a mimochodem - svět ke zkáze evidentně nespěje). Rovněž jednotlivá úmrtí (často rozhodnutá nespravedlivě hodem kostky - ale taková hra už jednou je) jsou vtipně okomentována rýmovanými veršovánkami.

Při hraní jsem měl nutkavý pocit si kreslit mapu, i když prostředí je ve skutečnosti dost jednoduché. Je to hlavně jazyk hry, který je evidentně psaný fanoušky Dračího Doupěte a dává tak pocit, že prostá chodba typu T je ve skutečnosti něčím důležitým. Až teprve u samotného závěru hry se člověk setká s jistou hektičností a právem očekávanou gradaci děje. Bohužel, v ten okamžik naplno vyplyne prázdnota dobré poloviny z čtyř set odkazů, jelikož když se hra začíná rozjíždět, je tady náhle konec.

Gamebook je tak obětí nepříjemného paradoxu. Ač technicky vzato hovoříme o knize, "narativita" je skoro nulová - během hry se nic dějového neodehraje, nic se nevyjasní - vše se soustředí jen a jen na hráčovu osobu. Připomíná mi to staré počítačové hry, jako třeba Dungeon Master. Na začátku je "intro", tedy popis globálního děje v manuálu hry - pak se člověk pachtí chodbami beze slova - a pak obsáhlejší outro. Opět - řekl bych, že jde o dobovou předělávku vize Dračího Doupěte ve formě gamebooku a k tomu tento styl "nevyprávění" kdysi patřil.

Když jsem tak s minimem podvádění dotáhl hru do vítězného konce, jal jsem se prostudovat některé neprozkoumané kouty. Narazil jsem na několik případů slepých uliček vývoje, stejně tak na zcela prázdné lokace (několik odstavců), které neměly jiný účel, než v hráči prohloubit frustraci z depresivního prostředí. Soubojový systém je sice originální a hratelný, ale jako zbytek celé hry - rozvleklý. Náhodnými testy jsem ale došel k závěru, že během souboje nejde o nějakou taktiku, která by převyšovala Člověče Nezlob se. Zároveň ale nejde říci, že by většina soubojů byla nějak obtížná a smrt je tedy čistě dílem náhody. Chybí mi element detailnějšího vybavování postavy. Vyjma evidentně špatných voleb se tak hráč souboji nezapotí.

Hádanky hra neobsahuje, což je pro mne také zklamání. Na tak malém rozsahu, hovoříme-li o kilometrech čtverečních, se toho nedalo moc nacpat. Hrad již prozkoumalo spousta dobrodruhů a tak je drtivá věština lokací buď prázdná nebo již "použitá". Najít tedy klíče je otázkou přepečlivého plánování postupu hradem. Také se mi líbí, že v některých okamžicích je skutečně možné narazit na nové obyvatele hradu, případně na staré strážce. Je to takový překvapující element, který umí popíchnout.

Zelekova Dobrodružství bych shrnul do několika bodů. Nejprve ty pozitivní:

- super atmosféra
- zajímavý soubojový systém
- sžití s hrdinou
- náznak zajímavě vyprávěného příběhu

Negativní:

- zmatený "leveldesign"
- rozvleklost hraní
- příběh je jen naznačen
- nekonzistence světa

Takto vedle sebe to vypadá, že hře se dá vytknout tolik, co na ní zároveň pochválit. Já jsem si ale odnesl hlavně onu atmosféru. Pravdou ale je, že načnutý příběh dílo táhne ke dnu. Neexistence pokračování "Pán Orlů" je z retrospektivního hlediska velkým nedostatkem. V roce 2012 se nad to ale lze povznést.

Slovo závěrem? Pokud vám přijde černá obálka se zlomenou zlatou pečetí nějak lákavá, že by mohla skrývat něco magicky tajemného a nevšedního, tak máte pravdu. Zelekova Dobrodružství jsou na české poměry slušným dílkem, kterému lze hodně odpustit. Ono totiž - přesně takové gamebooky jsem kolem roku 1995 sám dělával. Dneska bych je udělal úplně jinak a to autoři tohoto gamebooku jistě také. Proto se nebojím tuto perličku doporučit.

P.S.: Sám jsem o tom neměl tušení, ale papírový přebal obálky hry obsahuje neskutečně hnusnou ilustraci.