10. 8. 2012

Teenage Mutant Ninja Turtles: Turtles In Time


Rád bych touto cestou poděkoval Crankovi, že si se mnou zahrál tento skvost v rámci beat'em'up žánru. O této hře zde nepíši zdaleka poprvé. Vlastně podruhé. Ale o to nyní radostněji. Po té, co jsem si hru koupil ve verzi pro SNES, jsem si říkal, že je čas okoštovat tuto hru v "originále", tedy alespoň v MAME a na arcade panelu. Jenže v jednom se do toho člověku nechce. Takže jsem byl moc rád, že jsem našel dobrou, želvy-ninja pozitivní duši, která mi pomohla naplnit proroctví o jedné z nejlepších beat'em'up všech dob. Pokud tedy máme věřit nejrůznějším žebříčkům popularity.

Grafika

Hra vypadá opravdu velice dobře. Na obrazovce se pohybuje často enormní množství nepřátel, animace jsou překvapivě bohaté a je jich opravdu hodně. Jsou také překvapivě kreativní, standardní útoky mají mnoho variant, stejně jako zranění našich želv, případně nejrůznější speciální útoky. Okolí má také svůj šmrnc. Sice není moc interaktivní (jen sem tam narazíme na nějaké výbušné sudy, případně vystoupení pozadí do popředí), ale vypadá opravdu dobře, nic bych tomu nevytknul. Od kresleného seriálu téměř k nerozeznání!


Zvuk

U většiny her, které jsem zatím na blogu "zminirecenzoval" je kapitola o zvuku většinou krátká. Ne tak u této hry. V prvé řadě je nutné vyzdvihnout samplované hlášky. Cowabunga, Pizza Power, Pizza Time a nesčetné množství reakcí želv na to, jak dostávají nebo dávají do kožichu? To si nechám líbit! I celé intro a promlouvání bossů je čistě namluvené a umocňuje to prožitek ze hry, jako z interaktivního kresleného filmu (v tom nejlepším smyslu slova). Druhou věcí je pak samozřejmě hudba, která celkem kreativně modifikuje či remixuje hlavní motiv ze seriálu. Kdykoliv se ozve refrén, víme, že jde do tuhého a že musíme začít drtit tlačítka, jako o život. Palec nahoru!



Hratelnost

Největší výhrou této hry je bezesporu fakt, že je možné ji hrát až ve čtyřech hráčích. Má to malou nevýhodu - pro každý z joysticků je pevně daná želva, kterou budete ovládat - v mém případě to byla kombinace Leonardo a Michelangelo. Útoky postav jsou více méně stejné, i když jinak graficky ztvárněné, takže tady není mnoho co zkazit. Vlny nepřátel chodí v pravidelných intervalech a to navíc ze všech stran, čili akce je velice intenzivní a extrémně hektická. Ovládání parádně reaguje i v okamžicích, kdy dostáváme poněkud na budku (samozřejmě v případě, kdy jsme shozeni na zem, se nedá nic moc dělat). Škála útoků ze vzduchu i ze země je obdivuhodná a tak nezbývá říci, že drcení tlačítek ještě nikdy nebyla taková zábava!



Obtížnost

Obrovské plus hry také spočívá ve faktu, že náš útočný perimetr je nezvykle široký. Nemusíme vůbec stát nijak přesně, stačí se jen rychle otáčet joystickem a řežeme v podstatě na všechny strany kolem sebe. To znamená, že sebevětší množství nepřátel nepředstavuje nutně problém. Stačí je nahnat na jednu stranu obrazovky, postavit se s druhým (třetím a čtvrtým) hráčem do pravidelného rozestupu a drtit a drtit a drtit. Nemají šanci se k nám dostat, takže hra nijak zvlášť nefrustruje, ani nenutí vhazovat extrémní množství mincí. Výjimkou jsou samozřejmě bossové. Ti vydrží až nepříjemně hodně zásahů a dovedou nám zabít želvu v cuku letu. V takový okamžik mince naopak automat doslova žere. Patterny bossů nejsou úplně lehké na zvládnutí. Obtížnost hry je tedy nevyvážená, ale motivující. Vyhovuje mi, že na jednu minci jsem schopen projít prakticky celý level až k bossovi, na kterém si vylámu zuby. Vždyť je to boss, tak co čekat? Rovněž ve vyšších úrovních někteří nepřátelé překvapí novými zbraněmi, což je naprosto v pořádku.


Atmosféra

Celá hra se točí kolem příběhu, ve kterém nás Trhač a Krank vyšlou do minulosti, odkud se teleportujeme do novějších a novějších dějinných období. Hráč je tak neustále okouzlován drastickými změnami prostředí a variabilitou bossů. Přesně v duchu předlohy se ale v jak v roce "tři miliony před kristem" a i v roce "dva miliony po kristu" setkáváme více méně se stejnými nepřáteli - tedy členy Foot klanu, což je sice absurdní, ale zcela v souladu s atmosférou seriálu. Díky tomu, že želvy prakticky vždy vítězí, jsou levely akorát tak dlouhé a repetivnost zase tak moc nehrozí. Je ale fakt, že hned druhý level (tj. první v minulosti) je trochu nudná, ale pak se to zase rozjede. Taky mi maličko chybělo používání nějaké pokročilejší techniky (želví auto, vznášedlo), jiných sbíratelných zbraní nebo jen třeba možnost házet shurikeny. Myslím, že v seriálu bylo dobře patrné, že 50% všech bitev byla přímá konfrontace na blízko, a že zbylých 50% bylo vtipné využívání okolí či pomoci nečekaných přátel. Chybí tomu přidaná hodnota nad rámec klasické (byť povedené) beat'em'up.


Závěr

Jestliže jsou Turtles in Time odpovědí KONAMI na Capcomácké beat'em'up, tak nutno uznat, že vykročili správnou nohou. Našli si poměrně osobitý styl zpracování a dali nám vlny nepřátel, které sice vydrží hodně zásahů, ale je radost si je mezi sebou přehazovat a obíhat je. O tom by tento žánr měl být a mně nezbývá, než hru ohodnotit vysoce 911/M.