24. 9. 2012

Bytefest 2012


Bytefest je akce, na které by neměl chybět žádný milovník starých strojů. Oproti akcím typu Prasepárty nebo Papírna Párty se liší zejména širokým záběrem platforem a lidí. Z mého hlediska bych řekl, že jsem znal naprosté minimum účastníků - leč jak se začali postupně představovat, začal se mi obrázek komunity postupně vyplňovat. Kde jinde vedle sebe vidět lidi jako TomSoft, krupkaj a Dave de Sade? Jedině na Bytefestu! Přestože jsem se zúčastnil pouze prvního večera, nastřádalo se tolik zážitků, že je zde chci stejně odprezentovat. Byla to totiž jízda, na kterou se nezapomíná.



Patřil jsem mezi první vystavovatele, kteří dorazili. Zabral jsem si stůl a vybalil svou Amigu 600, patřičně obohacenou o akcelerátor Fúria S628 i s přídavnou paměti (samostatný článek přijde později). Jako sekundární stroj jsem se rozhodl prezentovat PC Engine i s několika málo hrami, které mi laskavě přivezl Jay Tee. Nyní jsem vlastníkem nejen Street Fighter 2 Championship Edition, ale také Metal Stoker, 1942 a ... Děkuji Jay Tee! Tvůj příspěvek do sbírky nebude opomenut! Krom toho také přivezl na ukázku Atari Lyns (samostatný článek později) a také svůj Super Engine 2 - tj. klon PC Engine, ale pro evropské hry (takže jsem zase mastil Legend of Hero Tonma. Mimochodem - u druhého bosse jsem vztekle praštil pěstí do stolu a konzole se restartovala...).


Okolo mne ale brzy začaly přibývat další exponáty. Hned po mé pravici si sedl jakýsi machr přes  hardware, který pro svůj stroj SAPI-1 od Tesly sám vyrábí či modifikuje plošné spoje. Ukazoval mi sdrátované paměti, nějaké ty desky a pak mi dovolil i sáhnout na klávesnici. Bohužel jsem nesáhl zřejmě správně a stiskem "B" (nebo tak něco) jsem mu vymazal obsah paměti. Na to se usmál a uklidnil mne, že naštěstí má v SAPI systém zálohování RAMky, takže jsem nenatropil moc škody. S vypoulenýma očima jsem se od stolu odstrčil, protože chlápek začal vytahovat z tašek obrovské disketové mechaniky o váze plně naloženého Trabanta. Vypadalo to nebezpečně!







Další zastávka byla u dálkově ovládaného tanku. Ten byl avšak v duchu Bytefestího nerdství řádně přestaven. Místo střílny byl na podvozku namontovaný notebook, robotickou ruku a webkameru. Ano, tohoto mazlíka bylo možné ovládat i přes internet. Člověk si prostě sedl za počítač a přes klávesnici ovládat jednotlivé servomotory. Jde vlastně o takovou FPS v reálu - hodně to připomínalo Dooma na 386 SX - okno výhledu bylo značně malinké. A navíc celý ten stroj při pohybu dělal docela rámus... no, ale k tomu později.


Co mne překvapilo, že se na akci objevilo tolik Ataristů, kdežto Amiga byla obecně v menšině. Přítomná byla asi jenom jedna dvanáctka, moje šestikilo, pětikule a Efika, kdybych ji měl počítat. Krom toho marně pohledat. Dokonce i Commodore 64 byl zastoupen málo. Za to Atari by mělo radost - od 130 a 800 přes ST až po Falcona. A tradiční podpoře se také těšilo ZX Spectrum, byť v různých  podobách (Didaktiky všech typů a další klony). Celkem podle očekávání zde téměř nebyly žádné konzole. Na druhou stranu - v zadní místnosti byla RotaxMAME herna, takže když člověk vysloveně chtěl, mohl hrát celou noc.


Pamatujete si slavné hudební skladby s názvy jako "Kdybys Dooma hrála", "A byla pařba" nebo "O tom, že Doom je OK"? Autorem je poněkud kryptické jméno "Mr. Holub". Jak jsem zjistil, tak právě majitel výše zmíněného tanku je právě Mr. Holub! Potkat po tolika letech tváří v tvář ultranerda jeho formátu? To byl malý soukromý orgasmus, jeden z prvních toho večera. Navíc měl u sebe X-Arcade panel a tak jsme si přátelsky rozbili držky v Third Strike. Vyhrál. (Mimochodem - jsem moc rád, že jsem si tehdy X-Arcade nekoupil, rozmístění tlačítek i samotná páka jsou po zkušenostech s domácím produktem příšerné...). Taková čest!



Během večera jsem se na chvíli zasekl u Atari Falcon. Tento stroj má pro mne jediné kouzlo a tou je česká hra Gravon, kterou dělalo studio Bohemia Interactive (resp. SUMA). Majitel stroje (Bohdan, příjmení nevím) byl té lásky a hru v archivu našel a dokonce i rozchodil. Usedl jsem za klávesnici a nevěřícně jsem začal mačkat všechny možné klávesy. Potěšilo mne, že pro externí kameru je zde vyhrazena klávesa numerického ENTERu, stejně jako v Armě. Nepotěšilo mne, že jsem vůbec nepochopil ovládání - a zkoušel jsem všechno možné. Tak jako tak - další dětský sen je naplněn. "Hrál" jsem / Viděl jsem v provozu Gravona! Tím ovšem má touha po hře spíše zesílila, ale stejně - taková čest!


Vedle tohoto zážitku jsem se nahlas zmínil, že už roky toužím po hraní hry Hlava Kasandry, dokonce jsem si kvůli tomu koupil Atari ST. Netrvalo dlouho (asi tak pět vteřin) a už přede mnou stál další atarista. Se zápalem mi vyprávěl, že snad již existuje software, který dokáže z originálních disket udělat takové obrazy, které pak bude možné provozovat alespoň v emulátoru. Zápis na reálné diskety by snad měl být možná při vytvoření analogové kopie, ale to je zřejmě mimo moje chápání. Tak jako tak - jiskra naděje vysvitla jasněji, než kdykoli předtím. A kdo že je tento atarista? Nikdo jiný, než krupkaj, neboli Jan Křupka! Taková čest!


Když už jsem u toho prokletého Atari, tak ještě zmíním Atari Jaguar. Tento zmetek se do historie zapsal jednak mystifikující kampaní (protože 2x 32 bit je přece 64 bit, no ni?), dále dost zavádějícím výkonem (který chvílemi připomíná spíše SNES), ale hlavně fatální nespolehlivostí. Ověřil jsem si to v praxi - z několika náhodně vyzkoušených her se jenom jedna chytila, ostatní házely red screen of death. Samozřejmě - kvalita her jako takových je až na dvě čestné výjimky naprosto strašidelná, takže když řeknu, že Bruce Lee je kvalitativně na úrovni Zephyra, tak nejsem daleko od pravdy. Taková nečest!

Krom desítek zajímavých strojů (včetně Altaira z roku 1975) si člověk mohl smlsnout zejména na inovativních vylepšeních. Snad každý slušnější stroj měl v sobě zabudovanou SD kartu na místo harddisku / diskety / magnetofonou, čili vidět například Sharp MZ800 nebo vytuněné PMD-85 byla radost a pohlazení pro duši. Průměrný věk exponátů jistě překročil dvacet let a když uvážíme, kolik lásky a péče museli majitelé věnovat, nezůstane jistě jedno oko suché.

Malým vrcholem také byla přítomnost Filipa Oščádala aka Fred Brooker, jednoho ze spoluautorů jedné z nejvýznamnějších multiplayerových her všech dob. Bohužel jsem krom potřesení pravicí neměl možnost s ním více pokecat, protože ho zastínil obří plzeňský skejťák. Každopádně pokud při tomto jméně zrovna nevlhnete, tak připomenu, že onen multiplayerový produkt je Dune 3, známá též jako Achtung Die Kurve! Taková čest!

No a na závěr si nemohu nechat pro sebe historku s tankem. V poněkud pokročilejší fázi večera jsme se rozhodli řádně otestovat možnosti tohoto miláčka a tak po chvíli laborování opustil hlavní místnost výstavy. Na chodbě jsme chvíli kalkulovali s myšlenkou sjet po schodech - ale dříve, než jsme se k tomu dostali, vyběhl na nás zástupce policie ČR s tím, co je to tady za bordel. Nutno uznat, že stroj opravdu hlučel a na osiřelé chodbě to vytvářelo ozvěnu, za kterou by se nemusel stydět ani T72. K mému překvapení ale policista nebyl zrovna přívětivý. Začal vyhrožovat, že nám akci zavřou, "protože kouříme a chlastáme na chodbě" (což pochopitelně nebyla pravda, na chodbu jsme jen chodili šňupat koks) a dále mu chvíli trvalo než pochopil, že stroj ovládá můj kamarád "přes internet" a tedy že nemohu ručit za to, kam se hýbe. S výkřikem "nechte nás tady v klidu pracovat" se s námi rozloučil. Taková čest!


Milým doplňkem budiž, že jsem celou operaci zaznamenal jako video na svůj mobilní telefon. Hlasu jednotlivých účastníků není příliš rozumět přes zmíněný hluk - ale když si nasadíte sluchátka a soustředíte se, je trochu patrné, jak moc závažná situace byla. Ale jako zasmáli jsme se!

Během večera jsem si dost zahrál (i když jsem s hrůzou zjistil, že moje šestikule má nejspíš nějaký problém s klávesnicí, kde mi nereagují šipky a okolní tlačítka), dost jsem pokecal, dost jsem se pobavil a hodně jsem se smál. A přestože je mi jasné, že jsem viděl sotva 20% celovíkendové akce, patří můj velký dík panu pořadateli. Za rok nashledanou!