19. 11. 2012

Oldschool & Newschool Amiga party


Můj věrný kamarád Drokk je příkladným Amigistou. Jeho filozofie je jednoduchá. Není důvod měnit Amigu 500 za cokoliv jiného, ani upgradovat, prostě nic. Když jsme se u něj sešli, měli jsme plán užít si opravdu klasickou pařbu, "jako v osmdesátejch letech". Na moderní LED TV jsme napojili anténní kabel (samozřejmě přes TV modulátor), pár kabelů pro zvuk, kuličková myš a zaprášený box s disketami. Musím přiznat, že takto poctivou Amiga párty jsem už dlouho, dlouho nezažil.

Ono to totiž má dvě strany mince. Na jednu stranu se tady bavíme o originální atmosféře, kterou prostě nejde zaměnit. Na straně druhé je tedy hardware starý 25 let, který díky volbě magnetických kotoučků pro přenos dat prostě nemůže mechanicky vzato vydržet takovou dobu. Abych to shrnul do úvodního prohlášení - mít obraz a zvuk hnaný přes anténní kabel znamená, že se na televizi nedalo prakticky koukat. Obří šumy, neustále přebíhající vlny změti barev, vypadávající druhý hudební kanál - tohle před čtvrt stoletím prostě nebylo. Rád bych napsal, že "odhlédnuvše od těchto nedostatků to Amiga zvládla na jedničku", jenže ono od toho zrnění nešlo odhlédnout, vážně nešlo.

Magie osmdesátých let je tedy poněkud poskvrněna nedokonalostí zobrazovací technologie let dvoutisícátých, ale už dumám, jak mu doručit starou CRT televizi, aby Amiga netrpěla. Mezitím jsme ale zapojili joysticky, takže jsme mohli lovit hry z boxu a vybírat. Jaká že bude první hra? Pochopitelně Dragon Ninja, což byla Drokkova první hra na Amize, kterou kdy hrál. Dokonce má k této hře prima historku a sice že po přidání dalších 512 kB RAM se ve hře objevila nová grafika - ženské.


Jenže zrovna tuto disketu jsme nenašli. To nám to pěkně začíná.

Takže jsme začali ládovat jednu hru za druhou, jak se nám zamlouvaly podle názvu. PP Hammer se ukázala být pěkná logická hopsačka se sbíječkou, akorát jsme skrz šum antény dlouho nemohli najít klíčovou dírku pro modrý klíč. Velice mne zaujala hra Escape from Colditz, což je de facto remake Great Escape, ale se čtyřmi vojáky najednou. Docela dlouho jsme zkoumali ovládání, ale nakonec bylo opravdu intuitivní a za spolupráce s klávesnicí se mi podařilo poodemykat docela dost dvěří. Palec nahoru, na tuto hru se ještě mrknu.

Velice jsme si užili hru Harley Davidson, která se dá hrát prakticky i ve dvou. Já jsem na joysticku ovládal plyn, Drokk řadil a řídil na myši. Přes jednotvárnou grafiku se hra ukázala být docela zábavnou. Nabírali jsme prostitutky / stopařky, dojeli do města, nakoupili lepší výbavu, zúčastnili se jednoho závodu kolem města a hurá do dalšího města. K mému překvapení to byla docela sranda, taková mutace na Oregon Trail.

Drokk dále vytahoval další diskety - Lotus 2 - nefunkční. Barbarian - po prvním souboji se hra sekla - nefunkční (na druhou stranu se mi podařilo useknout mu hlavu a viděli jsme tedy plnou paletu animací včetně skřeta odkopávajícího Drokkovu hlavu). Firepower - úvodní obrazovka v pohodě a pak se to seklo. Pak se Amiga asi začala přehřívat, protože disketovka začala odmítat i ty diskety, které předtím fungovaly - ihned po startu stroje jsme měli meditujícího guru. Takhle by se dalo pokračovat dlouho.


Apidya. Pustil jsem tu hru jenom proto, abych mohl pro srovnání pustit MP3 ze Symphonic Shadows. Jaké bylo naše překvapení, když se obě skladby vzájemně vůbec nepodobaly! Aha, ono blbej kontakt na levém kanálu opravdu udělá svoje. Tím pádem jsem si nebyl jistý, jestli to co se line z reproduktorů je vlastně opravdu všechna hudba.

Byly tam ale také ty krásné momenty, kdy jsme vítězoslavně nabootovali hru Rambo 3, z čehož se vyklubala pomalá a nudná chodička s dost divným herním mechanismem. Sice je pravda, že hra obsahující realistickou fotografii místo úvodní obrazovky je automaticky dobrá, ale stejně - tohle hrát prostě nešlo.

Při zkoušení jednotlivých her jsem došel k několika zajímavým poznatkům.

Hraní her na Amize je pro mne jakýsi obřad, kdy je vlastně téměř zakázáno zkoušet jiné, než prověřené hry. Takže je to dokola Turrican, Chaos Engine, Project-X, Worms a tak dále, a tak podobně. Jenže teď u Drokka jsem prakticky nenašel ani jednu hru, kterou jsem měl v žebříčku vyvolených. Takže jsem se dostal do té perfetní nálady devadesátých let, kdy jsem u kamaráda a ukazuje mi hry, které neznám. Je celkem jedno, co je to za hry - ale jsou pro mne nové. Většinu názvů jsem ani neslyšel, případně jsem měl jen mlhavé tušení. Takže očekávání od her bylo vlastně vysoké. Úvodní obrazovka, učení se ovládání a pak? Cokoliv se na obrazovce odehraje je vlastně překvapení. A já to hltal a hltal a hltal. Tohle je super, tohle mi na velkých Amiga parties chybí! (Ne snad, že by se Předseda s Náměstkem nesnažili!)

Další zajímavost je naprosto fatální nejednotnost UI. Prakticky každá hra preferuje jistý ovládací styl, který je nekompatibilní s tím, co známe z jiných her. Joysticky je jasný, ale většina her si pomáhá nějak klávesnicí. Tu mezerník přepíná zbraně, tu funkční klávesy používají předměty z inventáře a tak podobně. Jenže není k tomu žádný manuál, žádné zavedené standardy. Nejde ale jenom o hry samotné - jde už jenom o menu s výběrem herních možností - člověk si říká, že přece na pohybu joystickem není co zkazit. Omyl! Tu se při vstupu do menu musí držet joystick směrem a za držení stisknout tlačítko. V této hře se zase menu ovládá myší - ale ne kurzorem, ale opravdu pohybem myši. Tuhle se zase používají klávesy LAmiga a Shift (?!) a tak podobně. No děs.

Každopádně asi nejzajímavější je můj vztah k disketám. I když jde o 100% warezové verze, mnohdy s prima cracktros, diskety samotné za to čtvrtstoletí dostaly jakousi sekundární hodnotu. Jsem zvyklý nahrávat hry na CF kartu a rozbalit si je na harddisk ve své Amize. Nutnost fyzicky se natahovat k mechanice a čekat na prima vrzání nahrávání - člověk prostě uvnitř ví, že hraje "originál", i když je disketa pirátská. "Originálka warez disketa, dvacet let stará" - takový to byl pocit. Ujeté, uznávám, ale dostalo mne do kolen.

Drokk si pak vzpomněl na "pěknou akční jakoby adventuru" s názvem Ranx. Tu jsme nabootovali a chvíli jsem bojoval s ovládáním - ale podařilo se. Fakt, že byla hra francouzsky, můžeme pominout, protože stejně nebylo jasné, co se má ve hře dělat. Přišel jsem na to, jak vyvolat menu s ikonkami a jak tím pádem prokecat lidi v okolí. Ale bizarní grafika a animace mne dost odradily, nemluvě o tom, že jsem se pokusil útočit na všechno co se hýbe - a úspěchem - abych pak potkal chlápka s motorovkou a byl rychlej konec.

To je další zajímavost - dobrou polovinu her má Drokk v dobré blahé paměti, ale paradoxně se často třeba nedostal z první obrazovky! U zmíněného Ranxe ho překvapil i faktor francouzského jazyka. Vybavuje se mi přitom prastarý zákys v Lure of Temptress - na téže Amize, ale o pár let dříve - kdy Drokk jako proslulý adventurář prostě nemohl vymyslet, jak utéct z vězení. Sednul jsem si k tomu a po pěti minutách zkoušení všeho na všechno jsem došel k tomu, že je potřeba poprosit spoluvězně, aby prorazil zeď. Jó, to byly časy! A teď jsme si je dali znova.

Hra Paris-Dakar 90 taky nefungovala, jenom úvodní menu. Pak si začal vybavovat nějakou hru s agentem, co běhal mezi patry a střílel vojáky, ale nevybavil si název. Takže jsme zkoušeli další a další diskety, více méně s neúspěchem. Typický nešvar - dvoudisketová hra. První loaduje věčnost, druhá loaduje dvě věčnosti... pak se člověk objeví ve hře, chcípne během tří vteřin a rozsvítí se nápis "Insert Disk 1" a proces se opakuje. Nemluvě o tom, že během loadingu došlo k nějaké chybě čtení, takže vyskočila error hláška - plně systémová - což ale způsobilo odsunutí hry do pozadí na jinou obrazovku. Než jsme si toho všimli, byli jsme mrtví. I tak se dá popsat hra Arachnophobia. Takže jsme loadovali znova, pomocí LAmiga-M jsme se dostali do hry, chcípli a... a neměli jsme na to nervy.

Až mi pak padlo oko na Carrier Command. Tu hru jsem nehrál deset let, ne-li více. Avšak po nedávném fiasku s remakem s týmže názvem jsem si řekl, že bych to mohl Drokkovi jenom rychle ukázat. A Carrier Command opravdu i po letech ovládl obrazovku. Musím uznat, že jsem nečekal takto plynulý provoz na holé Amize 500 - 3D grafika je velice rychlá, i když je objektů celkem málo - nic to nemění na tom, že hra je hratelná bez jakéhokoliv problému. Jak jsem výše naznačil nejednost ovládacích schémat, Carrier Command proti tomu nešvaru bojuje prostě tím, že je hra plně ovládaná myší a tím pádem jde jenom o to odhalit, co která ikonka přesně dělá.

A to je právě hezky ztvárněné, že těch ikonek je hodně, mají mnohdy jen malý efekt, avšak mně jako hráči dávají pocit, že skutečně ovládám komplikovaný stroj! Takže jsem vysadil z hangáru několik tanků (Walrus) a vypustil do vzduchu tři letadla (Mantis), navěsil na ně zbraně, rozdal příkazy jednotkám, aby začaly obsazovat nejbližší ostrov, chopil se kniplu čtvrtého letadla a... a... a ono to funguje a všechno plynule jede! Valil jsem bulvy, jak moc dobře je tato hra zvládnutá a že i po těch letech s prstem v nose strčí moderní remake do kapsy. Paráda!

Noc se ale nachýlila do své druhé poloviny a pro celkovou únavu jsem se odporoučel. To jsem ale netušil, že v neděli uděláme podobný večírek u mne doma, tentokrát na mé našlapané Amize.

I když je srovnání obou systémů opravdu nesmyslné, jednu věc musím předeslat. Hraní těch samých her mém stroji není zdaleka tak bezproblémové, jak by se mohlo zdát. Ano, mám k dispozici většinu WHDLoad verzí, čili mohu hrát z harddisku skoro všechno. Ano, mám Amigu vyvedenou na VGA kabel, takže čistota obrazu je skoro dokonalá. Ano, mám k dispozici pořádnou optickou myš a další výbavu. Jenže člověk narazí na jiné bolístky.


Tak hned zobrazování. Moje stará LCD televize sice podporuje jakýs takýs PC režim, ale trvalo mi skoro hodinu (to naštěstí dříve, než Drokk přišel), než jsem na scandoubleru nastavil všechny správné hodnoty vertikální a horizontální frekvence / synchronizace. Nakonec jsem z Amigy vymačkal 98% obrazu, ale bohužel - dobrých 20 pixelů spodní části obrazu mi prostě chybí. To není sice kritický problém, ale u několika her jsem tento nedostatek pocítil. Zde je nutno podotknout, že na PC monitoru mi scandoubler tyto problémy nedělá, je to vysloveně televizí, která má problém zobrazit i NTSC obraz (viz můj experiment Playstationy).

Když pomineme chybějící kousek obrazu, narazíme takřka okamžitě na softwarovou kompatibilitu. Díky procesoru 060 se přibližně třetina (!) spuštěných her chovala divně a nekorektně. Tuhle hra padla po pár minutách provozu s nějakou Exception hláškou, tu nešla spustit kvůli chybějící knihovně, ondy se zase hra natvrdo přepla do NTSC a musel jsem akorát restartovat stroj, což bylo teda televizí jako takovou (poznámka stranou - Amigu jsem pro jistotu připojil i na cinche, takže "nouzově" jsem byl připravený hry provozovat i v klasickém PALu).

Když ale Drokk viděl, co si představuju pod pojmem "čistý obraz", zaplakal a odmítal hrát jinak, takže nakonec jsme určili pravidlo, že selže-li scandoubler na této TV, budeme hru považovat za nefunkční. To finální číslo bylo nakonec docela děsivé.


Hned z kraje jsme si sedli k Hall of Light a identifikovali jsme hru s agentem, jak o ní Drokk básnil. Kupodivu jsme měli úspěch. Šlo o hru Persian Gulf Inferno. K mému překvapení je hra opravdu zábavná. Jednoduché ovládací schéma umožňuje s postavičkou běhat, metat kotouly, střílet ve dvou pozicích, zkoumat temná zákoutí. Naši nepřátelé jsou ale hlavní problém - hru se nebojím označit za survival, neboť munice je celkem málo a nepřátel opravdu hodně. Pointa hry je tedy v hledání ideální cesty mezi mnoha patry, schodišti, výtahy a žebříky. Sice jsem nepochopil, co je účel hry - jenom v rohu jsme viděli něco se zajišťováním bomb. Grafika je velice jednoduchá, ale zase je krásně přehledná a animace jsou na úrovni Prince of Persia, takže dobré. Vzdáleně bych se nebál hovořit o klonu Metroida, což je prostě plus. Takovou hru bych uvítal na 3DS (za jedno euro).

Když se Drokk dostatečně vyřádil, zkusili jsme Dragon Ninju. Legendární hra opět odolala - WHDLoad balík se sice spustil, ale v zápětí spadnul s chybovou hláškou a bylo po legraci. Ach jo. Toto potkalo bohužel více her. Na vině je zřejmě OS 3.9 a také procesor 060, možná i ROM 3.1. Spouštět hru bez turbokarty se mi nepodařilo, paměti bylo velice málo. Možná z command lajny? Nevím, neměl jsem chuť se v tom vrtat a tak jsme se pustili do jiných her.


Pokusil jsem se Drokka nalákat na jednu z nejlepších her pro Amigu - Chaos Engine 2. Vysvětlil jsem mu, o co vlastně jakože jde. Drokk to nejen že velice rychle pochopil, ale začal mi velice solidně zatápět. Pravda - většinu úrovní jsem vyhrál - ale bylo to téměř vždy velice těsně. Hra ale ukázala svoje přednosti. Bitky v chodbách o poslední část klíče, luštění mapy bludiště při mačkání pák, ničení nepřátel, otvírání a zapasťování truhel, teleportace kamaráda / nepřítele telefonem - toto vše umí Chaos Engine 2 podat tak, že jsme na sebe vysloveně řvali. Díky, pánové z Bitmap Brothers, takovéto hry si nechám líbit třikrát do týdne!

Další z testovaných her byl Firepower. Úvodní obrazovka i výběr tanků, plus vygenerování úrovně - to vše proběhlo korektně. Bohužel, po pár minutách hry jsme se ocitili zpátky ve Workbench, čili další fial. Zřejmě to bylo na Amigu moc výbuchů. A monotónní zvuk motoru tanků taky nepůsobil dobře na naše sluchové ústrojí.

Sáhl jsem tedy na další klasiku - Virocop. Nastavil jsem týmovou hru a celkem rychle jsme se synchronizovali. Drokk střílel jako o život, já uhýbal všemu no a nějaké ty životy jsme i nabrali. Vůbec je tato hra nedoceněná - graficky vypadá skvěle (jako jedna z mála AGA her), animací je plná chipram, zvuk je naprosto v pořádku a dvouhra z toho dělá labužnickou záležitost. Někde ve třetím levelu jsme ale chcípli - no alespoň jsme si vychutnali taneček roztleskávaček.

Nedalo mi to a ještě jednu hru jsem Drokkovi vnutil - klasika jménem Doman. Polský klon Golden Axe kříženého s Barbarianem opět slavil úspěch. Parádní naivní grafický styl a úchylná doprovodná hudba - člověk si nemůže více přát. Kombinace kuše plus oboustranná sekera slavila po chvíli seznamování se s ovládáním úspěch. Nedostali jsme se teda ani do bažin, ale v tom výsledku jsme usekali tolik hlav, že by se skřet z Barbariana zapotil. Zábava jak má být, do hry jsme vložili vše!


Nechtěl jsem ale Drokka nechat odejít bez tolikrát omílaného Dragon Ninjy. Takže nezbylo, než vytáhnout Minimig. Rychle jsem ho zapojil, nahrál ADF soubor na SD kartu a hurá - bootujeme. Úvodní obrazovka, výběr počtu hráčů - vše korektně... až do okamžiku, kdy v první úrovni přestal reagovat joystick na pohyb doprava - doleva. Ó má chrochtobůznosti! Člověk investuje doslova tisíce korun, aby nakonec pohořel tak jako tak. Ale já to rozchodím, tak přísahám! Na začátek bude lepší zpomalit Minimig na originální rychlost, hodit tam starší Kickstart a tak.

Jaké je tedy resumé?

Bavil jsem se královsky a to hlavně kvůli nevšednímu výběru her a také kvůli nevšednímu nasazení. To je řekl bych základní kámen. Vedle toho se ukázalo, že klasická Amiga se vším všudy už dneska "prostě nefunguje", není možné odhalit, co je bug a co featura, protože diskety jsou skoro tak staré, jako my sami. Zároveň ale neexistuje uspokojivá odpověď, že newschool Amiga dokáže bezchybně posloužit. Komplikovanost hi-end sestavy prostě snižuje stabilitu. Co si tedy počít?

Varianta 1

Vrazit do Amigy 500 pár peněz - koupit scandoubler za 100 EUR, k tomu nějaký SD emulátor disketové mechaniky za dalších třicet. To znamená, že zážitek z Amigy bude velice blízký originálu, pouze obrazová kvalita bude "mnohem" lepší. Kdybyste ale viděli ty šumy na LED TV, uvítáte tento ústupek z originálu rádi. Vedle toho měnění virtuálních disket a nahrávací časy prakticky znamenají, že Amiga jede v originále v té velké části.

Varianta 2

Koupit Amigu 1200 a narvat do ní jen nezbytnosti. To jest Blizzard 1230 s trochou FASTky, IDE2CF a PCMCIA2CF na přenos dat a jako náhrada harddisku, ROM 3.1, scandoubler a redukci na USB myš / rozdvojku na joysticky. Podle mne jde z herního hlediska o ultimátní sestavu. Její cena se ale bude pohybovat trochu jinde. Samotná Amiga 1200 přijde zhruba na 1500 Kč podle stavu. Scandoubler je 100 EUR, Blizzard (nebo ekvivalentní turbokarta) vyjde na 100-150 EUR (nebo novější ACA1231 na 190 EUR), serepetičky okolo dohromady na pár desítek EUR.

Varianta 3

Minimig je podle mne velkou odpovědí pro většinu retrohráčů. Poskytuje základní pocit z Amigy - procesor 68000 - ale zbytek je emulovaný. Výstup na VGA je standardem, stejně jako podpora běžných PS/2 myší a klávesnic (s redukcí lze i USB samozřejmě), nahrávání ADF souborů na SD kartu je v pohodě. Jeho cena se pohybuje okolo 150 EUR ve složeném stavu, ale může samozřejmě oscilovat. Jádro problému je ale jinde. Je k dispozici hodně verzí firmwaru a pes aby se v tom vyznal. V praxi to znamená, že buď člověk sáhne po ofiko verzi s nižší kompatibilitou / řádkou menších bugů - anebo člověk stráví hodiny s manipulováním ROMek a verzí firmwaru. Je teda fakt, že co jsem Minimiga updatoval naposledy, tak je překvapivě dost kompatibilní, takže to nemusí být nutně problém - ale třeba právě testovaný Dragon Ninja je příklad, že nejde o ultimátní řešení. Taky je diskutabilní, nakolik zůstává Amiga feel, když uvnitř vlastně není vyjma procesoru nic z Amigy (a to i jiná verze procesoru).

Varianta 3.1

Minimig + ARM controller. ARM nástavba Minimigu má za úkol zvětšit komfort provozu, přidává podporu harddisku (i když ta údajně jede - ale velice pomalu - i na nerozšířeném Minimigu), přidává paměť a vůbec se dá očekávat, že jde o ideální kombinaci pro harddiskové (WHDLoad) hry, tak pro disketové (ADF image disket). Jenže shánět samotný ARM controller není zrovna med, jeho cena je také ve hvězdách. Co se kompatibility jádra týče, tak nelze očekávat nějaké zásadní zlepšení, jen vyšší rychlost. Takže - těžko říci, jestli je to opravdu řešení.

Varianta 4

Amiga 600 se po mnoha letech dočkala uznání - množství turbokaret hovoří samo za sebe. Kdybych tedy hledal snadno rozšiřitelnou náhradu pětistovky se zachováním všech základních požitků, sáhl bych po šestistovce a koupil do ní jenom nějakou turbokartu a CF2IDE + CF2PCMCIA redukce. Možná bych ani neuvažoval o scandoubleru, protože Amiga 600 už umí pracovat s kompozitním výstupem. Je to myslím dobrý kompromis pro WHDLoad i disketové hry, který vyjde levněji a asi i pohodlněji, než pětikule - a to hlavně s ohledem na reálnou rychlost stroje. Mít ještě SD floppy emulátor (viz Varianta 1) a je to naprosto dokonalé. Cena není špatná - samotný počítač vyjde asi na 1000 Kč (podle stavu samozřejmě), nejrůznější redukce jsou otázkou pár EUR. Turbokarta / akcelerátor může stát okolo 100 EUR (avšak čistě z hlediska kompatibility bych sáhnul spíše po nějakém akcelerátoru typu Fúria, protože hlavní procesor je stejný - vedle toho ACA630/620 už mění instrukční sadu), případný scandoubler jako prima bonus (a taky dalších 100 EUR navrch).

Varianta 5

Z hlediska kompatibility a pohodlnosti je nutno říci, že WinUAE nemá konkurenci. A navíc je zadarmo. Zároveň je ale faktem, že se opravdu vytrácí naprosto vše, co dělá Amigu Amigou a zapnutý zvuk disketovky ničemu moc nepomůže. Pohodlnost hraní je na maximu, ale chuť něco hrát je na opačné straně spektra, pokud máte k dispozici originální hardware. Tak ale - co chcete, když to celé přijde v podstatě na nula korun.

Závěr? Hraní na originální Amize je prostě super. Součástí kouzla starých her je jejich nevypočitatelnost, co se kompatibility a funkčnosti týče - to zkrátka patří k době na přelomu osmedesátých a devadesátých let. Jak holá Amiga 500 tak vytuněná Amiga 1200 tímto kouzlem disponují, i když pětikule je prostě lepší. Z praktického hlediska je ale fakt, že vytahovat ze skříně stroj, o kterém dopředu vím, že většina her na disketách prostě nefunguje, je bláhové. Aby si Drokk zachoval svůj status Amigisty, bude muset zainvestovat a výše jsou návrhy. Pro mne to ale znamená, že budu muset zase sehnat Blizzarda 1230 a udělat si ještě jednu Amigu na klasické hry, anebo potuním Minimig (ale na to chci ARM).

Každopádně díky za pařbu, mohli bychom to dělat častěji. Některé ty hry se mi dokonce zasekly do paměti a třeba Persian Gulf Inferno si budu chtít ještě pořádně zahrát. Ale jako ten Chaos Engine 2 - to je taková lahůdka, až bych brečel.