25. 2. 2013

Sbohem, Wii


Tak když už se tady loučíme s platformami, tak bychom neměli zapomínat na Wii. Ono - ve skutečnosti jsem se s touto konzolí rozloučil před více než rokem a je to pochopitelné - Nintendo se totiž na konzoli vykašlalo dříve, než vydalo následníka, což je velice smutné. Na druhou stranu bylo těch sedm let naplněno převážně radostí, což jsou určitě body k dobru. Jednoznačné to ale rozhodně nebylo, bohužel. Co tedy Wii bude znamenat pro budoucí generace sběratelů historického herního nářadí?



Když Nintendo v roce 2005 předvedlo prototyp konzole "Revolution", člověk by nevěděl, zda se smát či plakat. Malá krabička nemohla skrývat nic víc, než přetaktovaný GameCube a dokolečka prezentovaný Tenis vypadal jedním slovem... divně. Zajímavě, to ano. Díky tomu se vlastně nakonec konzole chytla - Wii totiž bylo v prvé řadě unikátní, zajímavé, člověk vysloveně toužil ho poznat. Nedovolím si nezopakovat svou oblíbenou historku, kterak Dave ke svému Wii na launch day přišel - předobjednávky v Gamehouse byly rozebrány, no ale přišel jsem se na launch alespoň podívat. Tam jsem zjistil, že jeden můj známý naslepo předobjednal konzoli v obchodě Mall.cz - a shodou okolností mu přišla SMS, že je k vyzvednutí. Jelikož on sám o konzoli zájem neměl, věnoval ji mně. A tak jsme se plni radosti vrhli do mého skromného bytu na Žižkově, kde jsme poprvé okusili Bowling. Byla to láska na první pohled.

Wii bylo něco nového, co tady dříve nebylo. Nintendo potvrdilo svou pozici leadera, co se ludologistických her týče. Je vám úplně jedno co děláte nebo proč - důležité je, JAK to děláte. A v tomto Wii sklidilo fenomenální úspěch. Společně se sloganem "It prints money" jsme se stali svědky zázraku, kdy tato nejpodceňovanější konzole se zdaleka nejuhozenějším názvem prodala za dobu svého působení téměř 100 milionů kusů, tedy něco, co se předtím povedlo jen Playstation 1 a 2. A to si vemte, že GameCube se prodalo jen asi 20 milionů! Z toho logicky vyplývá jedna věc - zájemci o Wii se netvoří jen ze segmentu tradičních fanoušků - Wii na sebe nabalilo masy casual nehráčů. To se ukázalo býti výhodou i nevýhodou pro hráče.

Koncept "uchopit a okamžitě hrát" znamená, že vznikly nové subžánry her. To platí zejména pro slavné sportovní hry, ale také pro Wii Fit, série unikátních miniher, taneční hry - to vše z konceptu těžilo. Ale i tradiční žánry měly výhody - jak FPS, tak adventury, tak strategie - vše se dá ovládat jinak (a mnohdy lépe), než tradičním gamepadem na konkurenčních systémech. Bohužel hardwarová odlišnost a slabý výkon v tom výsledku způsobila odliv hlavního proudu vývojařů. Jakmile se někdo pokusil naportovat "normální" hru, nutně to skončilo katastrofou. A jakmile si někdo myslel, že mávání do zblbnutí je zábava, tvrdě narazil na nezájem publika. Konzoli tedy měli všichni, ale bohatě jim stačili sporty a Fit. Pro "normální" hráče to byla celkem bída.

Naštěstí Nintendo dokázalo vydat celou řadu first i third party titulů, které spolehlivě vytvoří top-ten. Ať už jde o oba díly Zeldy, Metroid Corruption, Other M, Super Mario Galaxy, ale také No More Heroes, definitivní verze Resident Evil 4 a celou řadu on-rails stříleček. Bohužel, toto zlato bylo zároveň vyváženo snad největším množstvím balastu, u kterého upřímně řečeno nechápu, proč by ho kdo vydával. Nejrůznější tituly pro holky, odpadní hry pro děti, zprasené porty her z jiných konzolí (Dead Rising, Call of Duty 4 atd.). Drtivá většina her nedokázala ani vypadat lépe, než na Playstation 2 (a někdy ani jako Playstation 1), takže zběžným prozkoumáním herní nabídky by člověk musel dojít k závěru, že není o co stát.

Ono totiž ani to "zlato" nebylo vždy tak čisté. Other M sklidil kritiku, Skyward Sword také nepřekonal očekávání, Warioland Shake it nakonec nic moc... navíc jsme se nedočkali Star Foxe, Kirby přišel až na poslední chvíli a není to tak docela Kirby, Donkey Kong na sebe nechal také moc dlouho čekat a relativně zapadl. Nintendo nemělo sílu své produkty propagovat a vydělávalo na desátkách z prodeje druhořadých odpadních titulů.

Můj vztah k Wii by se graficky dal znázornit, jako sinusoida. První automatické nadšení vystřídala skepse z nedostatku her. Když už pak nějaké hry začaly vycházet s velkou slávu, ukázalo se, že jde o naprosté sračky - viz Soul Calibur Legends, Red Steel, Epic Mickey. Anebo se Nintendo jalo vydávat "HD" hry z GameCube jako třeba Resident Evil 0 nebo Pikmin - upravené pro Wiimote. A tomu všemu kraluje online služba Virtual Console, kde za poplatek můžeme hrát hry z NES, SNES a dalších konzolí. Virtual Console bezesporu vydělala víc, než všechny ostatní hry pro Wii a to je dost smutné.

Vyvážit to ale můžou hry z poslední generace jako Xenoblade Chronicles, Last Story, Pandora's Tower, dále hry jako New Super Mario Bros. Wii, Mario Kart Wii ale třeba také libůstky jako Let's Tap, Monster Hunter Tri nebo Sin&Punishment. Wii dokázalo dát formu úplně novým typům her, stejně jako zprostředkovat tradiční žánry a naplno říci, že "ono to jde, když se chce". Bohužel se nechtělo tak často a tak v některých tradičních žánrech Wii pokulhává - což je dané pochopitelným nezájmem vývojařů. Nintendo na to prostě dost kašlalo - vydělávalo na hardware a Virtual Consoli.

Vedle toho jsme také byli svědky žalostných online služeb. Příšerný koncept přátelských kódů se ukázal být nepoužitelný pro cokoliv většího a tak jsme většinou hráli hlavně s náhodnými lidmi online. EShop sice nabízel videa  a screenshoty, občas demoverze pro Nintendo DS, ale obecně nebyl důvod se do online pouštět.

Nintendo si vůbec bylo dost nejisté v mnoha ohledech. Vydání Motion+ periferie (byť časem se již objevovaly Wiimoty s rovnou zabudovaným pluskem), PRO ovladače (s nutností připojit k Wiimotu), vzpomeňme na WiiSpeak hardware, který podporuje snad jen jedna hra... a co slavný Vitality senzor na prstu? Co Balance Board při využití simulátoru SkateIt? Neboli - byla tady spousta přešlapů a hluchých míst, balancování na hraně. Mohli si dovolit experimentovat, to ano, ale zároveň to v tom výsledku působí spíše blbě. Jak typické - Nintendo si prostě vždy našlo cestu, jak něco kardinálně pohnojit.

Na druhou stranu Nintendo z pozice outsidera katapultovalo zájem o pohybové hry do té míry, že i SONY i Microsoft "prostě museli" představit svou verzi téhož. Kinect byl když už nic jiného originální a uměl věci, které Wii nikdy umět nemohlo. Move od SONY je trochu jiná a mnohem smutnější pohádka. Tak jako tak lze říci, že vliv Wii je přes veškeré přešlapy masivní. To konec konců firmu zachránilo (společně v kombinaci s DS).

Multimediální podpora je tradičně nulová, což sice nemusí být nutně mínus, ale je to rozhodně nepřijatelné. Výjimkou je snad jen internetový pohlížeč, vyvinutý ve spolupráci s firmou Opera, který ve své době stál za to - ale ta doba je zároveň pryč. Děkuji velice za obrovskou (a nelegální) podporu homebrew scény, kdy se z Wii dalo vymačkat skutečné maximum a dostat tak za málo peněz hodně muziky. Původní verze Wii je i kompatibilní s GameCube což je podle mne také velké plus.

Jako platforma je Wii diskutabilní. Kolísá to nahoru-dolů, jako v Monte Carlu. Jednoznačně to nejde říci, ale kdybych měl známkovat jako ve škole, dal bych asi za tři. Zbyla zde spousta nevyužitého potenciálu - například jsme se nedočkali žádné Star Wars šavlovačky! Ostudné! Spousta podivných přešlapů, i když nakonec vyvážených specifickými přednostmi a hlavně pocitem "novosti" a neotřelosti. Takže "dobré", ve smyslu za tři.

Herně je na tom Wii podobně, jako Playstation 3. Takové ty hlavní hry jsou naprostou špičkou ve svém oboru a nelze jim nic vytknout. Zároveň ale mohlo Wii překročit svůj vlastní stín - nedočkali jsme se velkých postav jako Star Fox nebo Donkey Kong, očekával bych také podporu Nintenda pro vydání Resident Evil 5 například. Z toho, co jsem nakonec zařadil do své knihovničky originálek ale mám nakonec velkou radost. S přichmouřeným okem bych dal známku chvalitebně.

Sbohem, Wii. A díky!