11. 3. 2013

Max Payne 3


Naliji si čistého vína. Postavu Max Payna jsem nikdy zrovna moc nežral. Vlastně naopak. Vedle Duke Nukema jde dle mého názoru o nejprovařenější archetyp hrdiny, kterému k dokonalosti nechybí nic. Policajt, který přestal kouřit, zabili mu rodinu a umí střílet ve zpomaleném čase. Na rozdíl od zmíněného Atomového Vévody ale s touto postavou nemám tak zásadní problém, jelikož poselství studia Remedy bylo jasné. "Hle, tady máme supersexycool engine a nejlépe ho předvedeme na klišé noirové akci, která tady ještě nebyla". I když Max Payne není první hrou, která pracovala s bullet time (toto prvenství patří zřejmě Requiem: Avenging Angel, ale možná bychom jisté náznaky našli i dříve), je rozhodně tou, která ho proslavila. Čili - po druhém díle tady máme třetí. Bude bullet time stačit na to, abych si ze hry sedl na zadek? No samozřejmě, že ne.

Po té, co se k licenci dostala moje oblíbená společnost Rockstar, bylo nasnadě, že se série "někam" posune. Co muselo zůstat? Lineární střílečka, hodně zpomalování času, hodně násilí a zbraní. To jest jádro původní série. Co ale třeba příběh? Je možné pokračovat v tom, co nám zanechal Max Payne 2? Rockstar nás masírovali kampaní, kdy jsme byli svědky plešatění a tloustnutí našeho hrdiny. Něco podobného jsme v poslední době viděli několikrát - tolik oblíbené restarty sérií po deseti letech. Většinou jsme ale svědky takzvaných prequelů - Deus Ex 3, Tomb Raider, God of War: Ascension, abychom jmenovali pár. Občas se autoři pokouší ztvárnit konec životnosti (či rovnou života) - Metal Gear Solid 4 a nyní i Max Payne 3.

Rockstar mají svůj vlastní styl, který se na hře podepsal. Slovo, které se absolutně nehodí k popisu je "decentní". Remedy ukázali, že je více baví klasický noir, což předvedli se hrou Alan Wake. Rockstar z Max Payna udělali pompézní postavu, hrdinu se sklony k alkoholismu a držkobití. Trošku mi to připomělo Loba z komixu Kingdom Come. Je to vlastně zničený ubožák, který jediné co opravdu umí je ustřelovat lidem hlavy z libovolné vzdálenosti. A tak začne jednoho dne pracovat pro místní mafiánskou rodinu, jako ochranka. Bohužel, do jeho životopisu se to nebude psát jednoduše, protože mu postupně umírají jeho svěřenci pod rukama. A tak se Max zaplete do vyšetřování, kdo za tím vším stojí, proč je do akce přizván zrovna on - a jak se brzy ukáže, má to kořeny v minulosti a tak sledujeme i rozsáhlé flashbacky z doby zašlé slávy Maxova koženého kabátu New Yorského střihu.


Max Payne 3 je pečlivě zrežírovaný zážitek. Hře nelze vytýkat linearitu. Prakticky hra střídá cestování z jedné nabušené akce ke druhé. Jsme postaveni před komplikovanější a komplikovanější situace, využíváme nové druhy prostředí, kocháme se výhledem do lokací - a zase zpátky k perfektně zpracované střílečce. Vezměte všechny akční filmy světa, vypreparujte z nich ty nejlepší akční pasáže, dodejte jim interaktivitu, zabalte to do úžasné grafiky a voilá! Max Payne 3 je na světě.

Skutečně - ambice tyto hry nejsou nějak vysoké. Rockstaři si dali za úkol zobrazit akci, velice živou a propracovanou akci. Je to zřejmě poprvé na tomto blogu, co musím otevřeně pochválit UMĚLOU INTELIGENCI NEPŘÁTEL. Řekl bych, že jenom kvůli implementaci chování panáků je nutné tuto hru alespoň vyzkoušet. Je tedy nutné nastavit vyšší obtížnost, aby to dostalo smysl. Porušil jsem tak svoje pravidlo "hrát všechno na normal". U této hry apeluji na to, abyste si nasadili laťku o něco výše, teprve pak hra vykrystalizuje v celé své kráse.


Výchozí situace je vždy stejná. Máte checkpoint na začátku nějaké místnosti a z dveří před vámi se vyrojí pět šest po zuby ozbrojených chlápků. V jakékoliv jiné hře tohoto druhu dojde k takzvanému dvoubodovému řešení.

1) Schováte se za nejbližší překážku, míříte zbraní na místo kde je schovaný nepřítel a jakmile vystrčí nebožák hlavu, tak mu ji prostě ustřelíte. Takto opakujete postup, dokud nejsou všichni mrtví.
2) Pokud vás nějaký nebožák překvapí a ustřelí hlavu pro změnu vám, tak si po nahrání checkpointu prostě dáte pozor, abyste nezopakovali tu samou chybu. Dříve nebo později tak vyčistíte místnost bez ztráty kytičky a můžete jít dál.

Tak přesně tohle v Max Payne 3 nejde dělat. Nepřátelé vždy jen po očku vykouknout a sledují vaši pozici - je to sotva sekundový okamžik, kdy není možno přesně zamířit a vystřelit. Pokud nás nepřátelé vidí, tak prostě hlavu nevystrčí po celou dobu souboje. Místo toho raději změní pozici, hodí granát nebo něco podobného. Jelikož je prostředí obvykle velice členité (přestřelky v kancelářích nebo serverovně jsou obzvláště výživné, jelikož se dají prostřelovat i paravany), je skoro nemožné udržet si přehled o všech nepřátelích. Můžou přijít doslova odkudkoli a doopravdy vás překvapit - a potupně zabít. Trik je v tom, že já jako hráč se vlastně nemám jak poučit, protože při opakování pasáže z téhož checkpointu se panáci pohybují jinak, kryjí se za jiné překážky a vůbec překvapivě logicky uvažují.


Funguje to ale i opačně - Max může kropením olova naslepo celkem slušně rozhodit morálku nepřátel, narušit jejich balet. Zranění se stahují, ozbrojenci dopředu, při přebíjení si to hlásí a vzájemně se podporují. Neboli - chovají se "naprosto normálně", tak, jak bych očekával od počítačové hry. A je naprosto úžasné, že se to někomu po čtyřiceti letech existence tohoto média někomu skutečně podařilo. Samozřejmě jde jen o velice malé měřítko, malou plochu a dost okleštěnou paletu "výrazových prostředků", ale funguje to tady zkrátka lépe, než v kterékoliv podobné hře z minulosti. Palec nahoru!

Resumé je tedy přibližně takové, že pro hraní této hry nelze aplikovat zkušenosti z jiných third person stříleček. Abyste si hru užili, musíte se dynamicky přizpůsobovat situaci a měnit taktiku po vteřinách. Nakonec najdete systém, jak danou místnost vyčistit od nepřátel s minimem ztrát na zdraví i munici. Budete se potit, budete nadávat, ale když pak konečně nepřátele porazíte, vyplaví se endorfiny a hurá do další akce. Jde o ekvivalent "akčních puzzlů", v každé místnosti jsme vyzváni k "řešení", které ale rozhodně není pevně dané. Hráč musí být "prostě dobrej", aby to uhrál a to se mi velice líbí. Není to žádná uzívaná procházečka s předvídatelnou akcí. Pochopení inteligence nepřátel a využívání prostředí kolem nás - v tom je krása hry.

Bez bullet time by to samozřejmě nešlo, dokonce by to ani nešlo bez tolik oblíbených painkillers - lekárniček. Hra s nimi šetří a i když je tu a tam můžeme nalézt, nedoporučil bych je okamžitě ládovat do sebe. Slouží totiž i jako poslední záchrana. Když Max umírá, dostane ještě jednu šanci - ustřelit protivníkovi hlavu a tím se vykoupit z náručí smrti - a to stojí právě jednu lekárničku. Faktem je, že právě tyto "last chance" jsou občas spíše trochu nešťastné, protože se dost často díváme do zdi anebo se náš milený vrah zrovna skryje za zeď. Na druhou stranu toho lze místy i zneužívat - během těch desíti vteřin je možné zabít 2-3 nepřátele stojící poblíž našeho vraha - a toho si nechat až na konec, čímž se bullet time zaes zruší. Je to trochu dvousečné, ale nakonec konstatuji, že hře to spíše pomáhá, než že by tím frustrovala.

Ono totiž stejně umíráme poměrně často, takže když spotřebujeme pět lekárniček na last chances, děláme to evidentně špatně. Hra je napínavá právě v okamžicích, kdy nám lekárničky dojdou a musíme se začít opravdu snažit. Díky tomu, že Max toho vydrží opravdu poměrně málo (byť z realistického úhlu pohledu je samozřejmě skoro nesmrtelný), dostává smysl i (ne)omezená munice našich nepřátel. Obvykle totiž stačí 1-2 zásobníky na to, aby nás skolili. Skoro nikdy se nestane, že by nepřítel střílel naprázdno z krytu třeba deset minut v kuse. Tolik munice zkrátka nemají. Teda takhle - mají neomezeně munice, ale prakticky se mi nestalo, aby potřebovali více, než uvěřitelné dva zásobníky. Velice brzy zkrátka dojde na lámání chleba a buď nás zabijí anebo my zabijeme je. Všechno to do sebe krásně zapadá.


Pár lidí si stěžovalo na to, že hra používá přepálené grafické efekty (zejména při animacích mezi misemi) a také že k tradiční postavě vůbec nesedí prostředí jihoamerických karnevalů a vrtících se zadků. No, jelikož mi Max Payne nikdy k srdci nepřirostl, nepřijde mi to jako problém. Já jsem docela rád, že se Rockstar nesnížili k lacinému zobrazování pornografie. Volba prostředí naopak dává prostor k nekorektní kritice politiky, ale třeba i laciným bordelům ve favelách Sao Paula. Flashbackové mise z New Yorku jsou poplatné starému stylu, nové mise na výletních jachtách, továrnách, uličkách prolezlých chudobou a cholerou, diskotékách a tak dále a tak podobně - jsou skvěle zvládnuté. Oceňuji nové nápady jako třeba zapracování oslnění do přestřelek (něco podobného se vyskytlo v nemocnici ve hře Sleeping Dogs, Max Payne 3 s tím ale operuje v daleko větším měřítku - vaše poloha vůči slunci či reflektorům je klíčová a nutí nás k pohybu). Čili když člověk nevyžaduje originalitu, ale "jen" poctivé zpracování klišé přestřelek, je na správné adrese.

Obecně bych se nebál říci, že Max Payne 3 byl zamýšlen, jako seriál. Vlastně jde o akčního kolegu L.A. Noire. Napovídá tomu struktura misí a styl vyprávění příběhu. Pokaždé jsme svědky úvodu, statě a (obvykle bombastického) závěru. A další kapitolu až zítra. Je jich celkem čtrnáct a jedna zabere v průměru asi tak půl až tři čtvrtě hodiny (hlavně teda na vyšší obtížnost), čili celková herní doba je okolo deseti hodin. Není to zrovna moc. Sice hra obsahuje i multiplayer a existuje tady motivace k opakovanému hraní (sbírání tajných, lepších zbraní), ale za sebe to nemohu nijak vyzdvihnout. Hra rozhodně mohla být delší, byť těch deset hodin je poměrně nabitých intenzivní zábavou. Čili - na ty dva týdny hraní po večerech je to slušná hra, když se v tom ale člověk začně rýpat a dohraje to celé za tři čtyři večery, tak je to za plnou cenu celkem málo muziky.

Max Payne 3 je nadstandardní střílečka. Zejména umělá inteligence ji povyšuje nad potenciální konkurenci. Graficky je hra vypiplaná a nemá mnoho chyb a hraje se opravdu dobře. Je to skvělá série navazujících přestřelek, vystřižených z mnoha filmů. Práce s filmovými sekvencemi je tradičně v režii Rockast něčím nádherným, dabing, střih, prolínačky, grafické elementy, ale i kamera. To jsou jednoznačná pozitiva.

Mohla být delší, mohla mít i lepší příběh, mohla mít originálnější prostředí a mohla obsahovat více bonusových odměn, které by člověka skutečně vtáhly do hry. Například mne napadlo, že by bylo docela vtipné pouštět si replaye v reálném čase, uvítal bych (po dohrání) nějaký cheat režim, případně sérii extra výzev v arénách, nebo třeba remake některých slavných úrovní z předchozích dvou dílů. Samotná akční složka je něco, co jsem už dlouho neviděl. Těžko říci, jestli je hra lepší nebo horší, než její předchůdci. Je jiná. Má jinou atmosféru a trochu jiné vyznění, i když jádro je identické. Příliš nezapadá do universa, které vytvořilo studio Remedy, ale zároveň nevidím důvod, proč to hře zazlívat. Hodnocení 7.5/10 odpovídá střízlivému pohledu na věc.