26. 4. 2013

Sonic Adventure


Co bych dal za sůl do otevřených ran! Když se kdekoli na internetu podíváte na TOP TEN nejlepších her pro Dreamcast, jednu z příček nejvyšších bude okupovat Sonic Adventure, na to vemte jed. Sonic je v současnosti jen smutná zombie, kterou neustále dokola znásilňuje SEGA vydáváním nových a nových, příšerných a ještě příšernějších her. Pokud se pustíte do bádání, kde tento sestup legendárního maskota začal, dojdete celkem rychle k závěru, že Sonic zkrátka nepřežil konverzi do 3D. Proč je tedy Sonic Adventure tak vysoko hodnocený?

Ještě než se pustím do kritiky samotné hry, bylo by celkem prima podívat se na globální důvody, proč je Sonic dneska naprosto v hajzlu, přestože ve své době platil za krále hopsacího žánru.

Podle mého názoru se všechno točí okolo faktu, že jen prvních pár her - tradičních 2D skákaček - patří do studnice legendárních her. Tedy první tři velké díly a Sonic&Knuckles. Od toho okamžiku se ale začaly dít věci. Jednak přišly 3D hry (ať už "opravdu 3D" nebo izometrické pokusy), ale hlavně se i 2D hry přemigrovaly na jiné platformy. Podívejme se například na screenshot z původní verze pro Mega Drive:


A nyní jakoby ta samá hra pro Game Boy Advance (která zachovala identické rozměry spritů, leč na menší obrazovce - mimochodem tato hra má na Gamerankings fantastických 32.5%):


A pro kontrast ještě Sonic Rush pro Nintendo DS:


Co je na těch screenshotech špatně? Na první pohled nic. Ale zkuste si to představit v pohybu.

Ano, problém je v tom, že Sonic jako turborychlý ježek, běží nejčastěji z levé části obrazovky k pravé a dělá to velice rychle. Hráč tedy nutně potřebuje vidět, co si na něj level designéři připravili a tak tedy ze všeho nejvíce musí vidět PŘED Sonica. Nikoliv ZA něj, NAD něj nebo POD něj. Toto je podle mne hlavní důvod, proč většina novodobých 2D Soniců stojí za starou bedlu.


Jako bonus se podívejme na Sonic Generations, takzvanou reinkarnaci starého Sonica. Zde je problém rovněž velice křiklavý - sice nyní máme k dispozici obraz 16:9, ale díky úžasné grafice naprosto splývá rozdíl mezi pozadím a popředím. Ze hry tak bolí oči i hlava a hratelnost je ta tam.

Neboli - Sonicovi nejvíce sluší poctivý pixelart s inteligentní dávkou kontrastních barev, aby hráč stíhal hrát i si užívat rychlost. Přechod do 3D ale znamená, že není možné aplikovat principy zavedené Sonicem v plné šíři, pokud vůbec. Hned první hra - Sonic R - je vyhlášená šitovka, která okupuje pravidelně shitparády na čelních místech. Sonic z roku 2006 se může pochlubit průměrným hodnocením 48% na Gamerankings, Sonic Unleashed o dva roky později dostává okolo 60%, Sonic and the Black Knight o další rok později dostal jen 55% v průměru. Najednou se i jedna z launchových her pro Wii - Sonic and the Secret Rings s hodnocením 70% zdá jako luxusní záležitost - ale ve skutečnosti je to dost nudná a lineární procházečka (nutno přiznat, že s prima "party" režimem).

Pro úplnost dodám, že Sonic zrovna neuspěl ani na poli ostatních žánrů jako RPG (Sonic Chronicles: The Dark Brotherhood nebo Sonic Battle), logické hry, závodní (vzpomeňme na poslední hru pro Kinect), párty (Olympics série), pinbally, nepodařil se ani přechod 2.5D hopsaček atd. Prostě - cokoli co nebylo na Mega Drive, je v podstatě skoro jistě více-méně naprostá příšernost.


Vedle toho všeho - a to se konečně dostáváme ke hře z názvu článku - Sonic Adventure má v průměru slušných 86% a jak jsem napsal - pravidelně okupuje čelní místa hitparád her pro Dreamcast. Opravdu mne zajímalo, jak se tak slibně rozjetá 3D série mohla zkazit a tak jsem sáhnul po prapůvodním originále - první trojrozměrný ježek. Mechanika se roztočila a mně začaly krvácet oči.

Rád bych předeslal pár věcí. V prvé řadě jsem bytostně přesvědčen, že Sonic nikdy nemůže fungovat ve 3D. Ať už izometrické hry nebo Sonic R - již od roku 1997 bylo tak nějak jasné, že tudy cesta nevede. Vedle toho ale Sega zoufale potřebovala pro svou novou next-gen konzoli pořádný titul od Sonic Teamu a tak fandové nepřipouštěli, že by Sonic Adventure mohlo být něco jiného, než fenomenální úspěch. Jenže od té doby uplynulo jářku patnáct let, čili pohled retrospektivní bude mít více vypovídající hodnotu. A ta je: Sonic Adventure se při nejlepší vůli nedá hrát.

Hře jsem věnoval přibližně tři hodiny svého života a hořce toho lituji. Nelze hře upřít, že chvílemi umí i příjemně překvapit některými nápady. Vůbec koncepce toho, že Sonic nyní místo běhání také pravidelně řeši jakoby-adventurní problémy pomocí mozku, je unikátní. Bohužel to stojí a padá na gamedesignu, který je jedním slovem absurdní. Násobeno je to odporným příběhem, jakoby z pera silně vyšinutého jedince; extrémně nepovedeným dabingem (alespoň tedy v PAL verzi); nemožností hru chvílemi ovládat; nespočtem grafických bugů a samozřejmě - totálně zmršenou kamerou, která prostě bolí.


Ani ve světě turborychlých ježků nelze přijmout, aby řešení úkolu vypadalo takto:

V noci jděte do města, pomocí tří prstýnků odemkněte kasíno, uvnitř kasína hrajte pinball (kde Sonic sám supluje blyštivou kuličku) tak dlouho, až máte dost prstýnků; vysypte prstýnky do jámy, takže po ní můžete přejít (aniž byste je znova sebrali?), následně se v temné uličce za kasínem objeví ledový klíč, popojeďte vlakem do mystických ruin, kde klíčem otevřete ledovou jeskyni a pomocí snowboardu unikněte lavině, což vás dovede k na zemi ležícímu Chaos Emeraldu, který vám doslova před nosem vezme Dr. Robotnik.

Naprosto mi uniká, jak tohle mohlo někoho napadnout. Proč se někde uprostřed města objeví ledový klíč, který pasuje v úplně odlehlé a pravěké lokaci? Jaká je vůbec vazba mezi hraním pinballu a zjevením klíče? Proč si Dr. Robotnik prostě nevezme Chaos Emerald ze země, jaká je role Sonica? Proč je Knuckles agresivní k Sonicovi, aby o pět minut později byl jeho spojencem? Proč je Tails dabovaný dvouletým dítětem? Proč je Sonic takový idiot, když de facto odevzdá každý Chaos Emerald Dr. Robotnikovi do ruky? Proč tohle funguje jen tady a jinde ne? Proč? Proč? Samé otázky...


Samozřejmě - postup naznačený výše je natolik vykotlaný z kolejí logiky, že na něj nelze normálně přijít - takže vám de facto veškerý postup vpřed diktuje poletující červená světluška ála Navi. Bez ní bych se zasekl hned v první lokaci, protože prostě není zřejmé, co mám dělat dál. A to platí vlastně pro celou hru.

Jako klad musím zmínit, že běhací pasáže jsou relativně dobře udělané a opravdu chvílemi připomínají starého dobrého Sonica. Není divu, že tento princip převzaly prakticky všechny novodobější hry se Sonicem. Bohužel už v druhé úrovni dochází ke zpomalování tempa hry (ledové jeskyně, skákání mezi krápníky bylo vysloveně otravné) a když pak začne haprovat ovládání, jde veškerý herní zážitek do kelu.

Totiž krom precizní grafické prezentace starých 2D Soniců je to hlavně velice citlivé ovládání, které přispělo k popularitě hry. To se ale na Dreamcastu nepodařilo zreplikovat ani omylem. Základ ovládání - tedy chůze s joystickem a skákání - tam se (kupodivu) nepodařilo nic zkazit. Leč jakmile dojde na práci s kamerou, je hráč slušně řečeno v pytli. Kamera se zasekává o objekty a hlavně nám nedává najevo, kdy je ukotvená napevno a kdy si ji můžeme / musíme rovnat (pomocí L a R, které nelogicky otáčejí opačně, než by se slušelo - a nejde to přenastavit).

Ve hře se absolutně nedají odhadovat vzdálenosti a jelikož se grafika ve 3D vykresluje často se značným zpožděním, Sonic padá, zasekává se, vibruje ve vzduchu a vůbec hra po většinu času vypadá, jakobychom se stali obětí nějakého grafického glitche. Chudák Sonic!


Zvukovou stránku věci raději přeskočím, protože si nejsem jistý, nakolik je na vině můj Dreamcast. Hudba je "tradičně Sonicovská", takový ten popíkový rytmus, za který bych vraždil. Každopádně hudba dost často vypadává - což ale může být způsobeno dodělávající mechanikou (jestli se nepletu, jde o audio CD hudbu). Nejsem si jistý, zda ale přeskakující výšky a přepálené basy (způsobující chraplání repráků) jsou rovněž chybou mé staré konzole anebo něčím jiným v programu hry. Takže nebudu zbytenčě lát a posuneme se k poslední složce zvuku - dabing.

Takhle - byl rok 1998 a byla holt taková doba, kdy dabing dělali bezdomovci z ulice za lahváče a Startku. Avšak volba hlasů a jejich přednes je něco, co bych nečekal ani od amatérské černobílé adventury (a to Přítmí vyšlo o rok později). Ať už Sonic nebo zmíněný Tails, jak Robotnik nebo Knuckles či Amy - všichni znějí, jakobyste zavřeli zfetovaného negra s letlampou do koupelny a nutili ho imitovat hlas Dády Patrasové.

Jakoby to bylo málo - špatný dabing se dá překousnout - máme tady tlačítko MUTE a k tomu titulky. Jenže absurdita dostává nový rozměr samotným obsahem dialogů a vlastně celého příběhu, hlavně tedy chováním postav. Sonic je naprostý idiot, jeho takzvaní přátelé jsou jen sebrankou blbců, bez schopnosti přemýšlet o tak základních věcech, jako je pud sebezáchovy. Porovnejte úvodní scénu Sonica 3, kde Kunckles okrade Sonica o Chaos Emeraldy (dvacátádruhá vteřina):


A nyní de facto identická scéna ze Sonic Adventure (3:45, nutno sledovat i to, co se stane po "souboji"):


Nelze přenést mimiku několika pixelů do velké scény s 3D objekty - pokud už musí postavy vést nějaké řeči, je nutné přizpůsobit scénář a veškeré okolnosti. Celá hra pak postrádá jakoukoliv atmosféru, je to jen přehlídka smutných a neschopných herců, kterých vám ani není líto a vlastně jim přejete opravdu strašlivý konec.

I Dr. Robotnik vykazuje znaky pokročilé demence, což by u záporáka nemuselo vadit. Už mnohokrát jsme v historii viděli, že se záporák nechá na oko porazit, aby pak hrdinovi vyrazil dech nečekaným útokem. Dr. Robotnik se zřejmě pokouší o něco podobného, akorát to ve mně vyvolává záchvaty hořkého smíchu s pláčem. Celá role zřejmě hlavního megazáporáka Chaose je podkopána tím, že první souboje s ním jsou nesmyslně lehké, nenahání žádný strach ani potřebu se o Sonica nějak více starat - prostě mačkáte tlačítko pro skok tak dlouho, až jsme svědky další animačky z kategorie "nazabití".

S maximální snahou o korektnost bych tedy na závěr řekl, že velká část běhacích pasáží má styl a švuňk, ale je to přebito tunami odfláklého balastu, nedostatkem beta testingu, zavrženíhodnými chybami při game- level- cokoli-designu a skutečně debilním příběhem. Hru je možná hrát za více postav a hypoteticky si umím představit, že hra za Amy nebo Tailse může být jiná, ale nikoliv lepší. Jenže k tomu mne už nikdy nikdo nedonutí. Nikdy.

To opravdu raději sůl do otevřených ran.